Stavět, anebo bořit?

Kam se člověk podívá, řeší se dilema, zda je užitečnější počínat si konstruktivně, anebo destruktivně. První diskusi na toto téma pamatuji z mládí a šlo o fotbal: Vede k vítězství odvážný útok, anebo pevná obrana? Symbolem „antifotbalu“ bylo „italské catenaccio“ a u nás to byl „prešovský beton“. Hezčí pohled je na ofenzivní kopanou, kdy padá více gólů, ale hrát ze zajištěné obrany, nebláznit a počkat si na příležitost k rychlému útoku je strategie, která někdy funguje lépe.

U ekonomické rivality rovněž není jasné, zda je k vítězství nad konkurentem nutné být lepší, inovativnější, být o krok napřed, anebo zda je výhodnější konkurenci poškodit, nepustit ji na trh a vyhnout se nákladné soutěži. Běžně se kooperuje z nouze, když není šance na nepřátelské převzetí a když se zakáže monopol, čelí se prodělečnému soutěžení kartelovou dohodou.

V politice se těší oblibě negativní kampaně. Říct něco ošklivého o konkurenci je strategie, kterou se nic nepokazí. Pro politika je složitější vysvětlit voličům, proč ho mají volit, než jim ozřejmit, proč nemají volit jeho konkurenta. S negativy jsme v politice konfrontováni častěji než s pozitivy, a velkou zásluhu na tom mají samotní politici, kteří své špinavé prádlo perou zásadně na veřejnosti. Negativní obraz nicméně odpovídá realitě.

Dilema, zda stavět anebo bořit, se promítá i do geopolitiky, přesněji do soupeření velmocí. Je to jako s tím fotbalem. Lépe se dívá na tým, který buduje, než na kazisvěta. Protože ale v reálpolitice nerozhoduje umělecký dojem, a strategie zadržování nepřítele je legitimní politický přístup, otázka stojí, z čeho je větší profit. Jestli z konstruktivnosti, anebo z destruktivnosti. Vlastně se ptáme, zda budoucnost patří těm, kteří mají co nabídnout, anebo těm, kteří mají čím vyhrožovat.

V několika posledních dekádách platilo, že svět akceptuje hegemona, který je natolik silný, že se mu neodmlouvá. Hegemon, kterému se neodmlouvá, ovšem nemá potřebu něco nabízet. Pokud prosperitu garantují účetní triky, místo toho, aby stála na výkonu reálné ekonomiky, jde o fiktivní prosperitu na dluh, prosperitu, na které se podílejí nedobrovolní věřitelé. Dříve nebo později se najdou vyzyvatelé, kteří začnou odmlouvat, protože v hegemonovi, ze kterého není užitek, spatřují parazita.

Ptáme-li se, komu bude patřit budoucnost, nejpravděpodobněji tomu, kdo současně má co nabídnout i má čím hrozit. Vedlejším produktem hegemonie je totiž kultivace oponentů, tedy těch, co nejsou v pozici, kdy mohou vydělat na čísi destrukci, takže musí tvořit, budovat, vynalézat a spolupracovat. Když oponenti zesílí a seznají, že hegemon je jejich společným nepřítelem, dojde na emancipaci, soupeření, testování slabých míst, a nakonec na konflikt, ze kterého vzejde nový hegemon, anebo jiný geopolitický řád.

Lidé se na budovatele a kořistníky dělí odjakživa. Pokušení dobrat se k obživě zkratkou, bez práce, má v každé době jinou podobu, ale podstata zůstává. Finanční kapitalismus je reinkarnací nevolnictví, otrokářství či pirátství. Jenomže aby bylo na čem parazitovat, vždy musela většina lidí pracovat. Prvním příznakem toho, že kořistnická zkratka nepovede k prosperitě, nýbrž k úpadku říše, velmoci, hegemona a obecně k úpadku systému, je pohrdání prací. S civilizacemi je to jako s pověstnou rybou, která smrdí od hlavy. Na kolaps režimu je zaděláno, když vrchol sociální pyramidy obsadí nájezdníci, otrokáři, piráti, a aktuálně finanční predátoři, spekulanti, kteří o práci nikdy nezavadili.

Stejně jako nikdy nezmizí pokušení parazitovat na druhých, vždy také nakonec lidem dojde trpělivost s parazity. Zda bude impulsem k revizi systému lokální vzpoura, která se rozšíří na všeobecnou rebelii, anebo tím impulzem bude střet globalistů, ze kterého vzejdou nová pravidla, méně vstřícná ke kazisvětům, to nevíme. Víme jenom, že není všem dnům konec, a něco se stane. Dějinné kyvadlo se teď od bořitelů bude vychylovat ke stavitelům. Práce, kterou se dnes pohrdá, se bude zase nějakou dobu těšit respektu. A kdo ví, třeba ta globální stavitelská vlna nakonec dorazí i k nám.