Válka volným stylem

Kdyby energii, kterou lidé věnují válčení, přesměrovali na mírové projekty, svět by se nepochybně stal lepším místem pro život. Bohužel je ale většina lidí přesvědčena, že má-li být svět dobrým místem pro život, je třeba se po zuby ozbrojit. Politikům se daří prodat veřejnosti výdaje na zbraně jako investici do míru, a v médiích už se velká válka, ve které se vybojuje mír, bere jako hotová věc. Má to ale háček. Po tom, co se právě odehrálo v Íránu, se už nebude válčit po staru. Něco je špatně, tuší nervózní vojáci a zbrojaři.

Být větší, bohatší, a díky tomu mít nad soupeři vojenskou převahu na zemi, ve vzduchu i na moři, bývalo zárukou dominance. Vzhledem k tomu, že soupeřit s astronomickými americkými výdaji na zbrojení si nikdo nemůže dovolit, se ale stalo nutností válčení asymetrické, nekonvenční, respektive hybridní.

Kdo není bohatý, musí být chytrý. Dnešní válku nerozhodují rakety za milióny dolarů, ale drony za pár stovek. Všichni už si všimli, že drony vyhánějí z bojiště tanky, děla či obrněné transportéry, a pěchotu drony loví už v hlubokém týlu. Letadlové lodě, které ještě nedávno budily strach, jsou dnes vyhlíženou trofejí, takže se musí držet v uctivé vzdálenosti od nepřítele. Charakter války ale nemění pouze moderní technologie. Bojuje se volným stylem, a je-li dovoleno cokoli, má šanci i slabší.

Vyspělost dnešní civilizace je příčinou její zranitelnosti. Je toho ve srovnání s minulostí dramaticky více, co si soupeři vzájemně mohou zničit. Kdo nechce prohrát, nemusí. V asymetrické, hybridní, nekonvenčně vedené válce je prohra dobrovolná, protože slabých míst, která je obtížné bránit, je moc. V této souvislosti stojí za pozornost výrok amerického prezidenta, frustrovaného neochotou Íránců kapitulovat, že je vybombarduje do doby kamenné. Nejspíše ho nenapadlo, že legitimizuje strategii, ke které se teď může přihlásit kdokoli.

Do doby kamenné mohou i bez atomovky poslat globální ekonomiku třeba zrovna Íránci, když v asymetrické reakci na americkou agresi zaminují Hormuzský průliv a přeruší na dně internetové kabely. Scénáře, k čemu by to vedlo, jsou divoké, nicméně realistické. Člověk je dnes závislý na technologiích, kterým většina lidí nerozumí, používáme něco, co si sami neumíme opravit, takže v případě kolapsu složitého systému, kterým drží civilizace pohromadě, si budeme muset osvojit dovednosti zmíněné doby kamenné Což půjde ztuha a nedá to každý.

Pokud psychologickou příčinou dnešního válečného třeštění je fascinace bojem, pak špatnou zprávou pro militanty, co se moc dívají na televizi, je, že v dnešních válkách se umírá, aniž by voják viděl nepřítele na vlastní oči. Boj muže proti muži už nemá smysl trénovat. I operátoři dronů se setkají pouze s tím, co přiletí od konkurence. Válka je neosobní, a brzy nebude ani lidská. Povede ji za člověka umělá inteligence prostřednictvím robotů. Na člověku bude pouze zemřít.

Tím se dostáváme k otázce, jaký smysl má válka, ve které jsou si silný se slabým natolik rovní, že se musí podělit o vítězství i o prohru. Příčinou válek je vidina kořisti. Nyní svět v Íránu přihlíží válce, ve které útočník utratil spoustu peněz, aby zjistil, že se ke kořisti nedostane. Slabší si všímají, že v době kamenné nemusí skončit sami, a silní si musí přebrat, zda jim stojí za to následovat do doby kamenné ty, které se snaží zlikvidovat. Asymetrické válčení je provázeno novými nečekaně efektivními formami odstrašování. Někdo říká, že jde o revoluční změnu ve způsobu válčení. Ale kdo ví, možná sledujeme revoluční změnu, která učiní válčení nesmyslným. V každém případě se politici spoléhající na válku octli v prekérní situaci. Místo slavného vítězství a bohaté kořisti mohou s jistotou nabídnout občanům pouze neosobní smrt.