Odporní kádrující dobrovolníci

Existuje nešvar, který setrvale provází veřejnou debatu, ale moc se o něm nemluví, a to ze stejného důvodu, pro který se snažíme nešlápnout do hovna. Jedná se o zvrhlou zálibu v dehonestování lidí, kteří se dopustí nezávislého názoru. Komu se takové počínání příčí, je hned dvojnásobně znevýhodněn, chce-li proti němu pozvednout hlas. Nemůže se snížit k tomu, aby na dehonestaci reagoval dehonestací dehonestujícího, neboť by se s ním tímto octnul ve stejném pytli. A ukázat prstem na někoho, kdo se chová odporně, znamená dělat té odpornosti reklamu. Nezbývá tedy, než vymezit se vůči zmíněnému nešvaru obecně s tím, že konkrétní jména si laskavý posluchač doplní sám.

Kdo v diskusi nevystačí s argumenty, má dvě možnosti. Může přemýšlet, zda pravda není na straně oponenta, anebo se může zpronevěřit diskusní etice a uchýlit se k argumentačnímu faulu. Takovým faulem je argumentace ad hominem. Diskutér neútočí na argument oponenta, ale na oponenta samotného. V očích veřejnosti se ho snaží poškodit, pošpinit, znemožnit a ve výsledku umlčet. Argumentace ad hominem je zde odjakživa, minimálně od starověku. Odjakživa je to těžký úmyslný faul, provázený často vulgaritou, který do diskuse nevnáší nic relevantního, a někdy ji rovnou znemožňuje. A odpověď na otázku, proč má tato odporná praktika tak dlouhý život? Funguje. Bohužel.

Když se někdo v diskusi uchýlí k osobním útokům, prozrazuje tím o sobě nejen to, že je v argumentační nouzi, ale také že je křivák, hajzl. Vždy se jedná o lidi pyšné, kteří mají pocit, že si osobní útok na toho, s kým nesouhlasí, mohou dovolit. Že mají patent na rozum, stojí na správné straně, a tím pádem jsou oprávněni soudit lidi nehodné, chybující, zbloudilé či zlobivé. Asi je přirozené, že úpadek podnětné, kvalifikované diskuse zaznamenáváme hlavně v časech, kdy je otevřené diskuse nejvíce potřeba, neboť čelíme otázkám zásadním, existenčním.

Zrovna když si ve zdivočelém, nebezpečném světě urgentně potřebujeme vyjasnit, kdo jsme, co chceme, jak toho docílit, a také čeho se vyvarovat, pletou se nám pod nohy různí fanatičtí aktivisté, netolerantní demagogové, komentátoři posedlí touhou posloužit mocným, a navrch militantní dobrovolníci, co se z pilnosti snaží do svobodné, nezávislé debaty hodit vidle. Jak s tím naložit? Nejlépe nijak. Je to věčný příběh psů štěkajících na karavanu, která jde dál. Je to také o Kafkových spravedlivých, kteří kráčejí vyrovnaným krokem, zatímco ostatní kolem nich tančí dobové tance. A chcete-li, řeč je i o Valériho básníkovi, který i v nejtěžší chvíli dějin někde v ústraní navléká na tenkou nit korálky slov.

S odvahou otevřeně vyjádřit svůj názor to u nás nevypadá dobře. Padesát sedm lidí ze sta soudí, že dochází k omezování svobody projevu, a vrací se cenzura. Šest lidí z deseti pak mezi šiřitele nepravdivých zpráv zařadilo veřejnoprávní a mainstreamová média. Z průzkumu agentury SANEP pro Společnost pro obranu svobody projevu je patrné, že se štěkající psi mohou strhat a že se v médiích hlavního proudu vehementně holduje válečným dobovým tancům. Z toho ovšem plyne, že nejen bránit svobodu projevu, ale také se svobodně projevovat je dnes prioritou, něčím co nelze delegovat na jiné, čeho se každý, kdo nechce být za zbabělce, musí zhostit osobně.

Pokud jde o naše neziskové kádrováky, co si hrají na boj s dezinformacemi, jakýsi prospěch z nich veřejnost má: Sestavují inspirativní seznamy, co a koho stojí za to číst. Je zde samozřejmě potíž s nechutí brodit se špínou, ale i pro takový případ se dochovalo antické moudro. To o slunci, které svítí i do záchodků, a neposkvrní se.