Posedlost penězi

Poté co špatným větrníkům v zájmu developerů umetali cestu Fialovci, umetají dnes záludně Babišovci cestu dobrým větrníkům. V zájmu stejných developerů. Potvrzuje se tím, že nemění-li se systém, je jedno, kdo v něm vládne. Není to tedy úplně jedno, je úlevné, když jsou vyměněni arogantní hlupáci. Jde ovšem o změnu pouze estetickou. Zdrojem všech problémů dnešní doby je posedlost penězi a ta je u přemýšlivějších politiků stejná, jako u politiků, kterým nebylo shůry dáno. A obecně je to problém populace jako celku, protože posedlost penězi sdílí veřejnost s politiky, které volí.

Kauza větrných elektráren velice dobře ilustruje, co je pro politiky prioritou a jaké motivy ovlivňují jejich rozhodnutí. Je to až banálně jednoduché. Větrníky se budou v Česku vztyčovat proto, aby stát nepřišel o osm miliard korun unijní podpory. Politici mají k dispozici jak analýzy nezávislých energetiků, tak propagační prezentace a vizualizace developerů. Nezávislí energetičtí experti a právníci vládě radí, jak se vyhnout ekonomické škodě, ekologické zátěži a nepřízni dotčených občanů. Developeři pak vysvětlují, jak lze na budování občasných zdrojů vydělat. Vidině peněz nelze odolat a těch osm miliard je skvělá výmluva, že vláda větrníkům nemůže stát v cestě. Poškodila by stát!

Proč politici pravidelně upřednostňují to, z čeho koukají peníze před veřejným zájmem? Je to nepochybně proto, že za veřejný zájem považují peníze. Posedlost penězi nemá nic společného s hospodařením ani s reálnou ekonomikou. Jako každá posedlost má na posedlé zhoubný vliv. Co nelze zpeněžit, koupit, nebo prodat, jako by nebylo. Naopak kdejaké zlovolnosti, neřesti či zbytečnosti jsou politici ochotně k ruce, když z toho koukají peníze.

Nepřekvapuje družba politiků s byznysem. Ať už se jedná o developery, finanční spekulanty, anebo zbrojaře čili obchodníky se smrtí, politici neomylně tíhnou k velkým hráčům. Než se zdržovat s pytlem blech a obtížně se orientovat v podnikatelském prostředí, je pohodlnější nechat chod ekonomiky na big playerech. Vzhledem k tomu, že liberální stát nic nevyrábí a neprodukuje a pouze přihlíží procesům, které si zakázal ovlivňovat, výsledkem je privatizace zisků a socializace nákladů.

Liberální stát slouží velkým hráčům, aby bohatli z lichvy, zbrojení, z byznysu se zdravím anebo s energiemi, přičemž na závazky, které má vůči občanům si půjčuje. Coby notorický dlužník si stát na big playery sotva může vyskakovat. Fakticky se z politiků stali chudí příbuzní byznysu a nemohou si vyskakovat ani na Brusel, který je dotuje. No a Brusel je dotuje penězi, jež si rovněž pořizuje na dluh u korporací, kterým slouží. Pozoruhodná na tomto veskrze iracionálním režimu je jeho stabilita. Ta se neodvíjí od nějaké ideologie, nepramení z žádné ekonomické teorie či filosofického konceptu. Vše drží pohromadě posedlost penězi.

Ve světě orientovaném na rozmnožování peněz se jich nedostává tam, kde z nich není zisk. Výsledkem je odlidštěný svět, ve kterém je člověk se svými nároky a potřebami na obtíž. Jsou zde sice ekonomové, kteří do posedlosti penězi vnášejí smyšlený řád, ale účty jim nikdy nemohu sedět, jestliže se peníze z prostředku směny staly zbožím. Peníze se spekulativně rozmnožují, pořizuje se za ně vše, co je na prodej a úkolem politiků je zařídit, aby na prodej bylo vše. Člověk už dávno nežije ve svém, ale protože i on je posedlý penězi, nereptá.

Posedlost penězi vyústila do dvou extrémů: Do nedostatku v nadbytku a do plýtvání v nouzi. Díky úchvatnému technickému pokroku svět dávno neměl být místem, kde někdo strádá. Nedostatek v nadbytku vzniká z toho, že výnosy z lidského pokroku končí u těch, kteří pokrok financují. Máme zde tedy obrovské množství peněz, které si hledají způsob, jak se rozmnožit. Plýtváním v nouzi je nahrazení toho, co funguje, něčím, co sice funguje hůř, ale lze na tom vydělat. Nejviditelnějším symbolem posedlosti penězi budou u nás 270 metrů vysoké Babišovy větrníky.