Předběžný nekrolog za liberální demokracii

Stále častěji zaznívá pochybnost, zda je ještě politika pověstným kyvadlem mezi levicí a pravicí, kdy pravice odpovědně šetří a levice utrácí, respektive kdy se levice o občana stará a pravice na něj kašle. Místo ke kyvadlu se politici hlásí k hodnotám, které nabízejí jako všeobecné a trvalé. Politické soupeření se pak neodehrává mezi různými přístupy, jak společnost spravovat, ale soupeří se mezi hlídači hodnot a těmi, co je nectí anebo dokonce porušují.

Ideologií, která nahradila pravolevé kyvadlo, a vymezuje se proti extrémům, za které považuje konzervativce a socialisty, je liberální demokracie. Je to koncept, který není ani liberální, ani demokratický. Nakonec není ani hodnotový – a v praxi se jedná o liberálně demokratickou diktaturu. I když se liberální demokracie prohlásila politickým ideálem, ke kterému lidstvo dospělo celým svým vývojem, ve skutečnosti je západním reliktem končící unipolární epizody, kdy svět pouze dočasně ztratil zahraničně politickou dynamiku, stejně jako se to stalo zmíněnému politickému kyvadlu.

Politika, stejně jako život, nikdy neustrne natrvalo. Ideálu nikdy není dosaženo. Jakmile politika přestane sloužit lidem a omezí se na obranu režimu, ztrácí ve společnosti kredit – a proti tomu, co se prohlašuje ideálem, se zvedá odpor. Liberální demokracie je jako dům bez základů, nezakořeněný strom, který nemá šanci odolat bouři. Je to také historicky nejtrapnější verze kapitalismu.

Důvodů pro takovou prognózu je celá řada. Liberální demokracie rezignovala na národní, regionální či státní soudržnost a vsadila na individualismus, tedy atomizaci společnosti. Rezignovala na reálnou ekonomiku a outsourcovala výrobu do Asie. S tím souvisela rezignace na vzdělávání v technických oborech, a místo inženýrů školy chrlí filozofy. Státy bez pevných hranic, bez právní suverenity a bez ekonomických kompetencí, a některé navíc v pozici neperspektivní periférie, čelí nadnárodním spekulantům, neregulérní ekonomické soutěži, hroutící se globální logistice – a tím pádem závislosti prakticky na čemkoli, a k tomu masivní migraci a rostoucí kriminalitě.

V takto nepříznivém prostředí nemají liberální demokraté na nic připravené osvědčené, profesionální řešení, nabízejí pouze povrchní fráze a duté slogany. Vychází na povrch, že liberální demokracie, dnes a tady dominantní politický proud, se soustředila výhradně na technologii moci a rezignovala nejen na autonomii, tradici či soběstačnost, ale také na solidaritu, svobodu a spravedlnost.

Ve jménu liberální demokracie stát systematicky ořezává občanské svobody. Vnucuje lidem nerealistické experimenty a současně byrokraticky reguluje všechny oblasti života, neboť aktivní samostatný „nezasíťovaný“ jedinec představuje pro liberální demokracii ušlý zisk. Ve jménu liberální demokracie pak stát jde po krku demokracii, a to v duchu okřídleného bonmotu, že tak jako je každý řízek s přívlastkem karbanátek, je každá demokracie s přívlastkem totalitou. Liberální demokracie sází na cenzuru a autocenzuru a umlčováním kritiků rezignuje na šanci hledat společenský konsenzus v otevřené, demokratické diskusi. To v situaci, kdy liberální demokracie ztrácí schopnost korumpovat na dluh střední třídu pomíjivými benefity, a současně ji už nemá čím efektivně vystrašit, jestliže se sama stává největším strašákem.

Nutnou podmínkou pro dobře fungující společnost a slušnou budoucnost je obnova toho, na co liberální demokracie rezignovala. Pevnými základy, na kterých obstojí národní stát, budou po návratu velké politiky k multipolaritě a návratu regionální politiky k autonomii a nezbytné soběstačnosti právě ty tři skutečné hodnoty, které liberálním demokratům v honbě za ziskem nic neříkaly. Na čem lze dlouhodobě budovat společnost jsou svoboda, solidarita a spravedlnost. Bez nich není řád, ale jen tento liberálně demokratický chaos.