Zbytečnost politiky
Prohlásit politiku za zbytečnost je bezpečné. Nelze tím způsobit chaos, neohrožuje to demokracii, nezmění se tím vůbec nic. Politika, jakkoli zbytečná, zde s námi bude do konce věků, neboť zde vždy budou lidé, kteří touží ovládat lidi, a vedle nich lidé, co touží ochránit lidi před lidmi, co je touží ovládat. Politici si dobře vystačí i bez voličů, jsou sami sobě dostatečným publikem v tragédii, respektive v tragikomedii, kde se střídají v přeplacených rolích vlády a opozice.
Politici neslouží společnosti, nýbrž na společnosti parazitují. Čím složitější je situace, kterou mají řešit, tím větší působí škody. Bývají sice kritizováni za liknavost, ale skutečnou tragédií jsou politici iniciativní. Představa, že slušnou politiku lze očekávat od slušných lidí, je naivní, neboť se vstupem do politiky je spojena přechodná ztráta soudnosti – a tato degradace osobnosti pomíjí až se ztrátou mandátu a návratem mezi normální lidi. Politika přitahuje elitáře a psychopaty, a jak trefně kdysi řekl Oliver Cromwell: „Když zasedá parlament, nikdo si není jist majetkem ani životem“, pročež parlament v zájmu občanů rozehnal.
V dobách míru mívají politici ruce nenechavé, v dobách války mají na rukou krev. Nikoli vlastní, pochopitelně. Mír začíná tam, kde končí politika. Politika není ani dobrý sluha, ani dobrý pán. Politika je za všech okolností problém, a nikdy jeho řešením. Politikům nelze věřit, je třeba se před nimi mít na pozoru a je-li to možné, obloukem se jim vyhnout. Tolik v kostce z mé osobní zkušenosti s politikou, kterou profesionálně sleduji od převratu v roce 1989, přičemž má skepse je metodická a kontinuálně se prohlubuje.
Vztah k politice je samozřejmě osobní, intimní záležitost. Každý se s politikou musí vyrovnat sám za sebe. Jsou lidé, kteří ve volbách spatřují svátek demokracie. Jiní svým hlasem podpoří dobrou věc. Pak jsou tací, co protestně volí proti špatnosti. Někdo pak chodí volit menší zlo. A konečně jsou zde přesvědčení nevoliči, kteří se odmítají účastnit šaškárny, která nic neřeší, anebo nechtějí být spoluviníky tragédií a legálních nepravostí, které mají svůj počátek ve volebních místnostech.
O tom, že politika je zbytečná objektivně, se ovšem přesvědčujeme dennodenně péčí samotných politiků. Prozrazuje je řeč. Kritérium důvěryhodnosti budiž výrok klasika: „Vaše řeč budiž ano, ano-ne, ne; co je nad to, je ze zlého.“ (Mat 5,37) Politici se vyjadřují neurčitě, alibisticky, neupřímně. Říkají, co chce volič slyšet, neboť nemají co nabídnout z vlastní hlavy. Ta nejednoznačnost politické mluvy, věčně pootevřená zadní vrátka a jejich proslulé „nikdy neříkej nikdy“ dává smysl, když dlouhodobě pozorujeme, jak politici u moci dělají totéž, co před tím kritizovali z opozice, a jak v opozici chtějí po vládě to, co sami neudělali, když vládli.
Politici se profilují sporem. Svedou kritizovat konkurenci. Jsou-li ale tázáni, jak by v praxi naložili s volebním vítězstvím, místo programu, seriózní a závazné smlouvy s voličem, dnes nabízejí marketingové slogany, floskule a slovní prefabrikáty. Prázdnou řeč. Když je politik tázán na politiku, coby disciplínu pojednávající o správě věcí veřejných, vědu řešící složité společenské vazby, či hledání konsenzu jak budovat stát, politik neodpoví na otázku a zjevně zaskočen převádí řeč na půdu, kde je doma, tedy na pomlouvání jiných politiků. Je to proto, že politici o politice nic nevědí. Nepřemýšlejí o ní, politiku nestudují. Pouze se politikou, přesněji politikařením živí. Důsledkem úpadku politiky je politik, který ve smysl politiky nevěří. Dnes už je prý běžně politikem či političkou feťák na kokainu. Co je ovšem smutnější, politiku se už mimo svou bublinu stydí bránit i politik, co kdysi sepsal provokativní esej „Obrana politiky“. Jak má potom ve smysl politiky věřit soudný občan?
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
Přátelé, představujeme nový diskusní a linkovací portál https://cekni.to – naším cílem je vytvořit co nejrozmanitější zájmové komunity a umožnit v rámci nich i mezi nimi svobodnou diskusi bez algoritmů a bez cenzury, jako alternativu k Facebooku na Slovensku a v Čechách.
Navíc jsme bez reklamy, podporujeme anonymitu (registrace je možná bez emailu) a běžíme na open source.
Čekněte nás! 🙂
Naprosto souhlasim s panem Hofmanem.
„Když je politik tázán na politiku, coby disciplínu pojednávající o správě věcí veřejných, vědu řešící složité společenské vazby, či hledání konsenzu jak budovat stát, politik neodpoví na otázku a zjevně zaskočen převádí řeč na půdu, kde je doma, tedy na pomlouvání jiných politiků. Je to proto, že politici o politice nic nevědí. Nepřemýšlejí o ní, politiku nestudují. Pouze se politikou, přesněji politikařením živí.“
Obávám se, že to není tak jednoduché. Náš předseda vlády nejen politiku vystudoval, ale dokonce i vyučoval, i když ta úroveň studia může být pochybná, vzhledem k tomu, že obor prý na Masarykově universitě zároveň zakládal. Přesto se nechová podle první části citátu, ale podle té druhé. Lidé kteří politologii vystudovali, zpravidla v reálné politice pokud se o ni pokusí, propadnou. Pan Fiala sice propadá také, ale na rozdíl od svých kolegů dokázal přesvědčit voliče. Se studijním oborem který má tak katastrofální výsledky, že úspěšnější jsou lidé, kteří ho nikdy nestudovali je něco špatně.
Kdyby tomu bylo tak, jak píšete, pane Hoffmane, nevzpomínali bychom na 90. léta minulého století jako na dobu plnou svobody a optimismu. Svobody nám ubývá právě proto, že nám tehdy přibyla. A to bylo hlavně díky „politické politice“, která tehdy zvítězila nad „nepolitickou politikou“ dnešní doby.
Takže bych řekl, že Vaše úvaha není univerzálně správná a lze ji aplikovat pouze na dobu nezasloužené hojnosti. Vzpomeňte například, že před cca 40 lety lidé volily konzervativní strany a jejich představitele, kteří jim slibovali, že budou mít přesně a právě to, co si sami zaslouží. Ano, dnes je to neuvěřitelné (strany s obdobnými programy sotva dosáhnou na 3 % přízně oprávněných voličů), ale opravdu tomu tak bylo celkem ještě nedávno. A blahobyt byl taky, jenom se o něj musel příjemce nějak – alespoň minimálně – zasloužit.
Takže možná to, co píšete, dnes skutečně platí, ale zítra může být vše jinak.
Ano, je to tak. Dr. Gabor Maté píše ve svých knihách, že politici jsou traumatizovaní jedinci.
Pan Hoffman odkopol chorý a nebezpečný orgán dnešnej spoločnosti- politikov, teda parlament a vládu Nemá odvahu, a asi ani schopnasť navrhnúť NÁHRADU.
Pretože jedinou náhradou je – ANCAP, anarchokapitalizmus, libertarianstvo — teda VLÁDNUTIE KAŽDÉHO človeka jedine nad sebou samým.
Nik nemá vládnuť NAD INÝM človekom. Demokracia je fraška.
ANCAP skoro nik nechce, pretože vyžaduje absolutnu zodpovednosť každého človeka ZA SVOJ život, a svoj majetok.
Odovzdať zodpovednosť, a svoj život do rúk politikov — a potom na nich nadávať — je tak pohodlné a príjemné. Však, demokrati.