U jednoho stolu

Mívali jsme s kamarády ze sousedství whatsappovou skupinu. Psalo se na ní o všem možném, od Andreje po zahradu. Posílali jsme na ni fotky různých klukovských bláznivin, jako třeba válení sudů ve sněhu v plavkách. A domlouvali se, kdy zajdeme na pivo.

Přišel covid a tón konverzací se začal proměňovat, v dobách povinně nepovinného očkování vyhrocovat – a po ruské invazi na Ukrajinu se skupina rozpadla úplně. Pokud vím, pivo nikomu z nás chutnat nepřestalo, ale společně jsme se u něj od té doby nesešli.

Když jsem nedávno potřeboval pomocnou ruku při zprovoznění studny, neměl jsem, kam poslat prosbu o pomoc. Oslovoval jsem kamarády jednotlivě a dával si pozor, zda ti, kterým chci ještě zavolat, se mohou potkat se s těmi, kdo již potvrdili.

Přijde mi to jako výstižný obraz naší rozdělené společnosti. Rozdělené názory na covid, očkování, angažovanost na Ukrajině, Green Deal, evropskou integraci, stejnopohlavní manželství nebo genderovou identitu. Rozdělené nikoliv na nesouhlasící, avšak diskutující tábory, ale na tábory nepřátel. Kdo netleská stejnému týmu a nepobrukuje si stejné melodie, již není můj bližní, ale dezinformátor, hlupák, zaprodanec, zrádce nebo dezolát. Nebo ještě lépe: heretik. Společnost, která odmítla Boha, staví na jeho místo jakoukoliv modlu, jež je po ruce, vzdává jí nábožnou úctu a přináší oběti. Absolutizuje relativní, relativizuje absolutní.

Odlišný názor se dnes nemá porazit silou argumentu, ale jednoduše vypnout. Oponent již není subjektem diskuse, kterého bychom si měli hýčkat. Pokud má totiž pravdu, může nás zachránit od vlastního omylu. Pokud se mýlí on, pomůže nám vytříbit vlastní argumentaci. Oponent dnes je někdo, kdo ruší tleskání v jednotném rytmu.

Má-li jakékoliv společenství lidí fungovat, potřebuje mít něco společného. To platí o manželství i o státu. Klasičtí filosofové toto něco označovali pomocí pojmu společné dobro. A dodávali, že jej ani tak nevytváříme, jako spíše objevujeme. Nám se to dnes příliš nezdá: pojem společného dobra podezříváme z totalitních tendencí a respekt k danostem reality nejednou vnímáme jako kapitulaci svobodného tvůrčího ducha. Společnost prý nepotřebuje ani tak nějaký pozitivní společný program, bohatě si vystačí pouze s minimálními pravidly řešícími mezilidské konflikty.

A tak dnes sbíráme hrozny hněvu rozdělené společnosti. Mluvit o potřebě jednoty sice tu a tam mluvit zaslechneme, ale nejčastěji v tom smyslu, že kdo se mnou nesouhlasí, musí být na hlavu poražen, a půda, po níž kráčel, má být zasypána solí.

Tak možná dosáhneme klidu zbraní, ale ne pokoje duší. Svobodné tázání, polemiky, nesouhlas, zpochybňování většinových názorů, to vše patří ke společnosti, která přeje lidskému rozkvětu. Společnost, v níž se lidé mají v úctě a respektují se, nelze vystavět na spáleništi, ale na pilířích spravedlnosti, solidarity a úcty k osobám.

Jedinou cestou, jak překonat naše současné rozdělení, je hledat ono společné, přijímat realitu lidských omezení a přestat absolutizovat, co má být otevřeno svobodné diskusi. Vrátit politice její úlohu správy věcí veřejných a přestat z ní dělat náboženství.

Tím otevřeme prostor k usmíření společnosti. Každý tam, kde může. Politici nás nezachrání, ti se dnes jako surfař vezou na vlně rozdělování společnosti.

Nepotřebujeme akční plány a strategie přijaté na nejvyšší úrovni, potřebujeme se smířit se svým sousedem: uznat, že jeho důstojnost nezávisí na tom, zda se mnou ve všem souhlasí.

Potřebujeme si sednout k jednomu stolu a připít na zdraví.