Paradoxy liberální demokracie

Důvěra občanů ve vlády v řadě tradičních demokratických zemí, jako je Německo, USA nebo Austrálie podle celosvětového průzkumu Edelman Trust Barometer vloni výrazně poklesla, zatímco autoritativní režimy jako Čína nebo Spojené arabské emiráty si u obyvatel polepšily. Co jen se to děje, že mi v podkresu zní nápěv:

Proč ta růže uvadá
Kterou jsem ti včera dal
Odpověď mě napadá
Je to tím, že jsem ti lhal

Důvěru ztrácíme, když někdo nebo něco nenaplňuje očekávání. Průzkum sice nezmiňuje Českou republiku, ale myslím, že bychom nedopadli také nejlépe.

V demokracii má mít moc co nejširší mandát, ale množina opravdu vládnoucího lidu se i u nás znovu povážlivě smrskává. Přinejmenším třetina a někdy více než polovina oprávněných voličů nechodí k volbám. A naposledy čtvrtina hlasů navíc propadla, a umocnila tak skutečnost, že vlastně většinou vládne menšina, což je u demokracie trochu paradox.

Ale co, ve svobodných volbách přece může i tak zvítězit konkurence. Jen ty volby, jakkoli svobodné, mají k férovosti daleko. Nebo snad všichni, kdo vstupují do politické arény, disponují stejnou šancí oslovit veřejnost? Pravidelně – pokud vím – o tom rozhodují „osvícené“ redakce veřejnoprávních médií a majitelé médií soukromých, a přidělují prostor a čas ve svém vysílání velmi nerovnoměrně a někoho vyloučí o své vůli zcela. Trochu paradox, zvláště pak u těch, kteří zhusta kritizují ošklivé režimy za zacházení s opozicí, včetně bránění přístupu do médií.

Přitom zvolení reprezentanti toho ve skutečnosti na domácím hřišti nemohou předvést zas tak moc – trochu čutat a poklekat. Pravidla i hřiště totiž většinou lajnuje někdo jiný a rozhodčí se raději běhají přeptat, protože naše liberální demokracie rozhodování rozsáhle „outsourcuje“ pod vlivem nesvaté Trojice: Nejsilnějšího spojence, Největšího souseda a Ducha v podobě Evropské unie. A aby toho nebylo málo, vlády docela ochotně vyjímají ze své pravomoci i velké nadnárodní společnosti. Jak jinak si vysvětlit, že třeba ochrana tajemství a zisků farmaceutických firem dostala přednost před právy vlastních občanů a normami na bezpečnost vakcín, ačkoli zjevně nenaplnily původně deklarovanou účinnost? Inu, paradox.

Také přívlastkem zdůrazněná svoboda je v liberálních demokraciích okrajována s narůstající rychlostí. Prostor kolem nás zhusta kolíkují přibývající paragrafy s příkazy a zákazy, které už nejen určují závadnost činů, ale i projevu, slova, myšlení a cítění. Člověk ani netuší, kolikrát denně poruší zákon nebo nějaký předpis, když třeba ponechá nedovřené okno auta, něco vylije do záchodu nebo vyťuká na sociální síti. V posledních dvou letech pak vše korunovala opatření, která místo epidemie potírala především vybrané skupiny živnostníků a firem, a zahájila vytváření občanů druhé kategorie v principiálním rozporu s vyššími právními normami.

Pojem liberální demokracie tak dnes označuje režim, který je stále méně liberální i demokratický, a to je zcela určitě velký paradox. Jen to není chyba demokracie, je to chyba našeho obelhávání se, když označujeme jako demokracii i to, co demokracií není nebo přestává být. Anebo to vše jen špatně chápu, vždy jsem překlad slova demokracie – „vláda lidu“ chápal ve 4. pádě, ale možná je to v pádě třetím. Buď, jak buď, padá na mě smutek:

Proč ta růže uvadá
Kterou jsem ti včera dal
Je to trochu záhada
Trochu osud trochu žal