Největšími nepřáteli zemědělců jsou sucho, hraboši, supermarkety, EU a české ministerstvo zemědělství

Martina: Asi nejnáročnější na pěstování je zelenina.

Vidlák: Ano.

Martina: Ta potřebuje nejenom péči, ale také hodně vody, potřebuje jednotit, a tak dále. Zvládnu lidé, na svých třech stech metrech čtverečních, o kterých jsme se bavili, jako o základu pro potravinovou částečnou soběstačnost, kromě brambor vypěstovat také dost zeleniny?

Vidlák: Víc, než bys čekala. Skoro vždycky. Musím ale říct, že u zeleniny už potom hodně záleží na tom, jaký je tam typ půdy – jsou prostě věci, které tam nepůjdou. Půda může být těžká, a to nemá ráda kořenová zelenina, ale naopak ti tam poroste perfektně všechno, co roste nad zemí. Nebo naopak: Máš půdu lehoučkou, písčitou, a kořenová zelenina to bude mít ráda, ale pro rajčata a nějaké cukety tam prostě bude sucho. Takže, tohle je právě to, co je zapotřebí vyzkoušet: Co na dané půdě jde, a jakým způsobem to rozumně dělat. Například já zrovna mám půdu těžkou, takže kořenové zeleniny dávám jen trošku, spíš jenom na ochutnání, protože nám tam nikdy dobře nepůjde. Ale rajčata a okurky, to opravdu zavařujeme po vagónech.

Martina: Co základního dělat, aby latifundie prospívala? Je tady samozřejmě záležitost kypření půdy, hnojení, to jsme probrali. Ale je potřeba pozemek pozorovat? Kudy vanou větry, jak putuje sluníčko, co, kde, kam, co děláš, aby půdě s tebou bylo dobře a aby se ti odvděčila proto, že cítí vztah a péči?

Vidlák: Nechávám přírodu, aby mě vedla. Nesnažím se s ní bojovat, protože to se nedá vyhrát. Snažím se sledovat, úplně nejzákladnějším způsobem, předpověď počasí: Samozřejmě neseju, když vidím, že bude 14 dní sucha, to nemá moc smysl. Musím tedy zaset dřív, aby mi na to zapršelo. Musím se postarat o takovéto věci. To samé platí v létě: Nebudu dávat meziplodinu, nebudu rozhazovat na pozemku ani řepku, když vím, že žádná voda zrovna nebude. Musím prostě pracovat v souladu s přírodou. Jakmile to zkusím po svém, jakmile si řeknu, že je to pro mě cennější, nebo že na to nemám čas, chci se věnovat něčemu jinému, tak se potom nadřu s plevelem, zjistím, že mi tam nic moc nevyrostlo, a pak běhám s konví, a tak dále, protože přírodu neoblafneš.

Martina: Jak skladovat plodiny, které se nám podaří získat v potu ze země? Už jsme hloubili jámy, nasypali jsme tam slámu a brambory. A jak postupovat s další zeleninou, s ovocem?

Vidlák: Zavařovat, sušit. Sušička dneska stojí 2 000. Zavařovací hrnec – který sám udrží teplotu, a vyřeší, že nikdo nemusí koukat na teploměr, ale prostě to jenom zapne, a dá tomu čas – stojí 3 000. Není zapotřebí nic složitého vymýšlet. Zavírací sklenice na šroubovací víčko – ty, u kterých se víčko namačkává, to není úplně ono – se dají koupit úplně všude. A zavařovat, všecko zavařovat. Takhle se vyrobí spousta věcí, které si zbytečně kupujeme v obchodě za drahé peníze. Já mám mnohem lepší rajský protlak, než který se kdy koupí. Mám mnohem lepší kečup, než který se kdy koupí.

Když to nejde jinak, pěstujte bylinky. Majoránka v několika květináčích je skvělý výměnný artikl. Nebo rajčata na balkónech.

Martina: Jaká důležitá udělátka pro zabezpečení chodu domácnosti, a pro uchování potravin doma máš? Co považuješ za největší výdobytky, kterých by ses nevzdal?

Vidlák: Potřebuji velkou polici, abych to měl kam naskládat. To je, řekl bych, úplně nejdůležitější – musí to být kam dávat. Já jsem samozřejmě z vesnice, říkal jsem, že mám zabijačkovou kuchyni, takže zatímco v zimě je to zabijačková kuchyň, tak v létě se tam zavařuje, vaří se tam marmelády, připravuje se, dělají se tam tyto práce. Ale svým způsobem toho opravdu není zase až tak tolik. Je zapotřebí mít sporák, aby se to mělo na čem dělat, je zapotřebí nějaký stůl, který bude zakramařený, protože toho bývá poměrně hodně. Je zapotřebí mít takový dřez, aby se tam dala umýt zelenina, nejlépe ve větším. A pak je zapotřebí zavařovací hrnec.

Martina: A co třeba mlýnek? Máš ruční, nebo elektrický? Zpovykal ses už?

Vidlák: Mlýnek mám na maso, a samozřejmě jsem do něj schopný naskládat všechno, co potřebuji. Když dělám čtyři až osm zabijaček ročně, tak mě už stálo za to si pořídit profi mlýnek, ale i s běžným kuchyňským robotem se toho taky nadělá hodně, to asi není takový problém. Pro prasata mám šrotovník, protože většinu jejich krmení, jako obilí, šrotuji. A mám loupačku na kroupy, to bych řekl, že je vymoženost, která je spíš dána tím, že když mám doma zásobu ječmene pro prasata, tak samozřejmě není problém si od nich odebrat a udělat si z toho kroupy pro sebe.

Martina: Máš sklípek?

Vidlák: Mám, dvoupatrový.

Martina: No jo, to už vybudoval dědeček. Nebo?

Vidlák: To všecko vybudoval už dědeček.

Martina: Ty jsi k tomu přišel. Ale co my, bezzemci?

Vidlák: Dědeček vzpomínal, že když stavěl dům, kopal základy a chystal sklep, tak kolem něj jezdili sousedi a volali: „Člověče, vždyť to už se dneska nedělá.“ A on na ně koukal a říkal: „Však ono to nebude prázdné.“ A měl pravdu. On opravdu nepotřeboval veliký pozemek na to, aby zaplnil velký sklep, který je u nás pod celým domem.

Martina: Já si představuji, že teď nás třeba poslouchají obyvatelé 5., 12. patra v paneláku, a říkají si: „Vám se to mluví.“ Ale ty jsi zdůrazňoval, že dřív se ve vnitroblocích na Žižkově něco pěstovalo. Jak vnímáš tuto možnost lidí, kteří žijí v těchto nahuštěných aglomeracích?

Vidlák: Pokud mají alespoň balkón, tak minimálně můžou mít celou letní sezónu výborná rajčata. Jestli tam dnes mají pár truhlíků s květinami, tak tam můžou mít stejně i s jahodami, právě s rajčaty, a s několika dalšími plodinami. Vždycky říkám, že když už to nejde jinak, tak pěstujte bylinky. Dobře vypěstovaná majoránka v několika květináčích, to je výměnný artikl jako blázen. Já za sáček majoránky dám několik kilo brambor – s radostí. Domácí majoránka, dobře usušená, to je něco, co do zabijaček potřebuji. A já se už bylinkami nezabývám, protože se snažím dělat to, co mi na pozemku nejlíp jde, a co vyměním se sousedy za něco jiného. Ale máme právě sousedku, která nevěděla, co má dělat – má jenom dvoreček – tak jí říkám: „Tak měj po stěnách květináče, a pěstujte nějaké španělské kytičky – vypadá to hrozně pěkně – a prodávej to i s květináči. Taky že jo, a funguje to pěkně.

Martina: Co si myslíš o přibývajících komunitních zahradách? Taková móda se šíří městy.

Vidlák: Myslím, že to je pěkné, že to je směr, kterým to půjde. Ale myslím, že i tady se brzy ukáže, že se toho chopí někdo, koho to baví, komu to jde, a ostatní mu na to budou nějakým způsobem přispívat. Svým způsobem podobně fungujeme i my na vesnici. Je pár těch, které to prostě baví, kteří si pořídili traktůrky a vybavení, a zpravidla zjistili, že když už ten traktůrek mají, tak tento traktůrek toho obdělá mnohem víc než jenom jednu zahrádku, aniž by jim to ubíralo příliš času.

Martina: Když jsi teď sázel rajčata na balkónech na sídlišti, myslíš, že to má smysl jenom pro potěchu? Pro naučení se lidí znovu pochopit, že mají sílu, že mají kompetenci, když budou chtít?

Vidlák: Myslím, že jo. Opravdu i na balkóně, i ve dvou truhlících, nebo v kbelíku, pod kterým je nějaká mísa, aby tam byla voda, se dá vypěstovat neuvěřitelné množství rajčat i na zavaření. My toho nespotřebujeme, i ze zeleniny, během sezóny tolik. Zbytečně to kupujeme, a nemuseli bychom.

Není nutné být ve všem soběstační. Stačí dělat něco, a pak to vyměňovat, nebo kupovat od ostatních, kteří dělají a mají něco jiného.

Martina: Ty tam máš i jednu kapitolu, která má název Najděte si svého vidláka. Jak si najít svého vidláka, a na co vše? Protože to spíš trošku zní: „Najděte si mnoho svých vidláků“, protože, jak jsi před chvílí řekl, i ty se na něco zaměřuješ, specializuješ, ale celý sortiment u tebe nepořídím.

Vidlák: Já bych to spíš řekl takhle: Každý se také, i ve městě, může na něco zaměřit. Není nutné být ve všem soběstačný, není nutné si pro všechno jezdit k vidlákovi. Hodně by udělalo už jenom to, kdyby se jelo alespoň pro něco. Ale řekl bych, že ve městě to pořád naráží na stejný problém, a to, že městský člověk není zpravidla zvyklý, že si to musí někam uložit.

Ke mně si jedna parta z města jezdí dělat zabijačku, a musí jich být dvacet, protože na dvě stě kilové prase doma místo v mrazáčku nemají, ale jenom na deset kilo masa a produktů, takže jich musí být na to jedno prasátko hodně, aby si ho rozebrali. Já samozřejmě doma mrazáky mám, tak že já, i kdybych neměl svoje prasata, prostě půjdu, a koupím si vepřovou půlku, která třeba dneska bude stát kolem 70 Kč za kilo, a tu si rozbourám, a strčím do mrazáku. Akorát že si ji koupím jednou za čtvrt roku. Nemusím to přece kupovat každý týden, a nemusím to kupovat ve vaničce, protože platím i za vaničku, i za to, že to někdo rozebral, takže platím zisk několika firmám v řadě, a všichni chtějí vydělat. Není to nutné – vezmu to rovnou na jatkách.

Martina: Při povídání o pšenici jsi mě tady přesvědčil, že na jaře nezaseji, a nevím, jestli prodám kravku, ale co tedy na záhumencích chovat za drobotinu? Ty jsi už několikrát vzpomenul prasátka, a musím říct, že kdyby si soused pořídil prasata, asi bychom z toho neměli radost.

Vidlák: Pokud je soused bude chovat správně, tak to nebude nijak vadit.

Martina: Neucítím to?

Vidlák: Téměř ne. Určitě ne víc než slepice. Zase, znamená to nedělat to bezhlavě. Ale pokud má soused správně udělaný chlívek, je schopen je pravidelně kydat, má kam skládat hnůj tak, aby když přijede déšť, se mu to nerozmočilo, nerozjelo, a tak dál, tak je všecko v pořádku. Prase je podle mě na chov méně náročné než slepice.

Martina: Ano, přesto o slepici říkáš, že to je naprosto nezničitelné zvíře, a je prakticky neotrávitelné.

Vidlák: Ano, ale slepice dá víc práce než prase. K praseti – zase s troškou infrastruktury – musím přijít tak na 10 minut denně. Odpoledne si ho zkontroluji, rozšťouchám mu nějaké uvařené brambory, dám mu to do korýtka, a ono si po zbytek dne samo žere šrot, u krmítka má napáječku, samo se napije, a celkem mě vlastně nepotřebuje. Ke slepici se musí dvakrát denně, musí se nachystat krmení, které musí být naoptimalizované, musí se jí do toho natrhat nějaká tráva, a udělat takovéto práce. Prostě, slepice je náročnější. Deset slepic je na čas náročnějších než jedno prase.

Martina: Já jsem si v knížce našla: „V chlívě mám čtyři selátka, která jsem osobně odrodil, osobně jsem jim seštípal zuby, podvázal pupeční šňůru, a osobně jsem je i vykastroval.“ To asi momentálně mnohým městským posluchačům nahnalo strach, protože jednak to vypadá pracně, jednak to na nás, zjemnělé, vypadá trošku morbidně. A také to vzbuzuje respekt, protože to se jen tak nenaučíme.

Vidlák: No vidíš, já jsem se to naučil z videí na YouTube.

Martina: Jak jim zaštípat zuby?

Vidlák: Ano, na YouTubu najdeš všechno. Klasika byla: Pořídím si prasnici, budu si dělat svoje selátka, protože ta z velkochovu přestanou růst kolem 120, 130 kil, a to je pro domácí zabijačku málo. Domácí zabijačka se dělá víc kvůli sádlu než kvůli masu, a pokud prase nemá aspoň 200 kilo, tak to nestojí za to. Tak jsem si pořídil přeštická černostrakatá, nainseminoval jsem si prasnici – a musím říct, že naučit se, jak rozpoznat, kdy inseminovat prasnici, bylo na celé této věci nejtěžší, všechno ostatní už bylo jednodušší. A pak, když se blížil porod, tak jsem zjistil, že mi nechce přijet žádný veterinář, tak jsem se musel podívat na YouTube, a zkusit to sám, a zjistil jsem, že prasnice i selátka přežili, a pak už jsem to jenom vylepšoval. A když veterinář nechtěl přijet kvůli porodu, tak nechtěl přijet ani kvůli zaštípání zoubků, ani kvůli vstříknutí železa – protože když se narodí sele, tak má v sobě málo železa, a to se musí doplnit injekčně. A pak nechtěli přijet ani kvůli tomu, aby je vykastrovali, tak jsem se musel podívat na video, a zkusit to sám.

Příroda v rostlinách a živočiších vytvořila chemickou továrnu, která se od pravěku nezměnila. A šlechtěním jsme dokázali jen to, že potlačujeme jedny vlastnosti na úkor jiných.

Martina: A prosím tě, to máš ve svém okolí ignorantské veterináře? Nebo to se musí potenciální chovatel prasat naučit také, protože mu prostě na to nikdo nepřijede?

Vidlák: Měli by to dělat veterináři. Ale dnešní veterinář umí kočičky, pejsky, a aby ležel někde v chlívě, lezl někam do chlíva, do hnoje, a do tohoto všeho, prostě do podestýlky, tak se jim většinou moc nechce. Už na to nejsou zvyklí. Loni se mi poprvé stalo, že jsem jako chovatel narazil na červenku. První prasátko, které najednou přestalo žrát, začalo polehávat, a já nevěděl, co mu je, než jsem zjistil, že to je opravdu červenka, tak jsem ho zachránil za minutu dvanáct. U ostatních jsem potom věděl, na co mám koukat, a bylo to hned. Ale když jsem přijel za veterinářem, a říkal: „Moje prase má asi červenku, potřebuji antibiotika. Prosím, přijeďte se na něj podívat“, tak on se na mě podíval a říkal: „Tak já vám antibiotika dám, ale jestli je to červenka, nevím, já jsem to nikdy neviděl.“ Tak jsme to prostě zkusili.

Martina: A byla to červenka.

Vidlák: Byla to červenka. Antibiotika prase zachránila, a od té doby už vím, na co mám koukat, a jak červenka vypadá. Ale dneska je běžné, že veterinář má praxi, ale nikdy v životě neviděl červenku.

Martina: A když tedy prasátku dáš antibiotika, musíš mu pak oddálit porážkovou dobu?

Vidlák: Ano.

Martina: Protože jinak byste maso museli jíst po šesti hodinách?

Vidlák: Ano. To byl pro mě problém právě minulý rok, protože prasátka dostala červenku před plánovanými zabijačkami, a tak jsem musel šíbovat s termíny, protože ona to dostávala jeden od druhého, a samozřejmě si to neodbyla naráz, ale tak, jak je to u dětí – prostě jedno to dostávalo od druhého, takže jsem měl celou zimu pořád nějaké prase, kterému hrozila červenka.

Martina: Ale přesto všechno, že je s prasátky, s kuřaty nějaká práce, tak stojí za to se zamyslet nad tím, co píšeš dále: „Kuře dneska žije 25 dní, a jde na jatka. Za tu dobu vyroste na zhruba dvě kila živé váhy, a je to váha prázdná, vodnatá, protože jsme sice zvládli přírůstky, ale při takovém fofru by kuře potřebovalo dvě volata, dva žaludky. A ptám se: Proč? Protože cena.“ Takže toto je kvalita průmyslově chovaných zvířat, drůbeže, a vůbec všeho, co dostaneme z velkochovu?

Vidlák: To platí nejenom pro zvířata, ale i pro rostliny. Prostě příroda vyrobila nějakou chemickou továrnu v rostlině i v živočichovi, a ta se od pravěku nijak nezměnila. A my jediné, co jsme dokázali šlechtěním, že potlačíme některé vlastnosti na úkor jiných vlastností. To znamená, že dokážeme donutit zvíře, aby vyrostlo – za 25 dní kuře vyroste na jateční váhu – ale za cenu toho, že je strašlivě choulostivé, že veškerá síla života jde do této váhy. A ještě k tomu platí, že se sice vybuduje jakási bílkovinová mřížka, struktura, ale to maso je skutečně prázdné, protože to kuře to nestihne. Ale to platí i pro naši pšenici – pro všechno. Pšenice má přirozeně výnos někde kolem dvou, tří tun na hektar, a my jsem schopni dosahovat deseti tun, a to je opravdu za cenu toho, že pšenice nemá žádnou přirozenou schopnost se v přírodě bránit cizopasníkům. Všecko dodáváme rostlině extra, řešíme to za ní.

Martina: Takže ona se soustředí na růst.

Vidlák: Ano, ona se na to soustředí. Ale platí to i pro prasátka: Aby nám prase rychle a kontinuálně rostlo, aby přišlo na jatka co nejdřív, aby to nestálo na krmení moc peněz, tak potřebuje mít teplo, nesmí mít průvan, preventivně se ošetřuje, a když do toho přijde nějaká nemoc, tak je to vždycky hrozný problém. Kuřata se ošetřují preventivně, protože dneska je v jedné hale sto tisíc kuřat, a to opravdu nikdo nekouká na to, nikdo neřeší, jestli je nějaké nakažené, nebo ne. To se prostě posbírají mrtvolky, namelou se, a pak se zjistí, kolik je tam nějakých reziduí, nebo kolik je v tom bakterií a zárodků nemoci. A když jich je tam moc, tak se prostě do krmení musí přidat antibiotika. To se neřeší jednotlivě. To se nedá udělat.

Holandské sele roste rychle. V Polsku se vykrmí levným obilím z Ukrajiny. V Německu zpracuje na zmražené kostky masa, a v Kosteleckých uzeninách přidají separát a udělají vídeňské párky.

Martina: Ty říkáš, že všechna levná jablka jsou z Polska, všechno levné vepřové je z Dánska, všechno levné kuřecí je z Německa, všechna levná zelenina je ze Španělska a Itálie. Dokonce i levné párky od Andrejovo vodňanského kuřete se dělají z drůbežího separátu z pádské nížiny.

Vidlák: Ano.

Martina: Jak to?

Vidlák: Globalizace. V dnešní době je levnější, když se to sveze na jedno místo. Takže, Holanďané mají nejlepší – a nikdo neví, jak to dělají, je to prostě jejich know-how – chovné prasnice. Takže sele od nich roste rychleji, má vyšší přírůstky při stejné krmné dávce než jakákoliv jiná prasata, takže se vyplatí pro selata dojet do Holandska, zaplatit za ně vyšší částku, protože jsou drahá, a dovézt je třeba do Polska, kde je vykrmí. Z Polska je blízko na Ukrajinu, kde mají levnou pšenici, protože tam jsou milióny hektarů, a pracuje se tam trošku jinak, a ještě pořád je tam černozem, takže se levná pšenice nacpe do těchto selat, a ona rychle vyrostou. A z Polska se odvezou třeba do Německa, kde jsou zase nejlepší masokombináty, mají nejmodernější technologii, takže porážka a zpracování jsou nejlevnější. Z toho se pak zamrazí kostky masa metr na metr, a ty se dovezou do Kosteleckých uzenin, kde se k tomu přidají jiný kostky masa, třeba z drůbežího separátu z Itálie, a třeba hovězí, které je ze Španělska, a udělají se z toho vídeňské párky.

Martina: Přijdeme za tohle do pekla?

Vidlák: Já nevím. Nevím. Na jednu stranu se to asi dít musí, protože lidí už je osm miliard, a přibývá jich, a každý africký diktátor dobře ví, co to znamená, kdyby jeho poddaní nedostali najíst. Opravdu ani ten nejhorší diktátor – snad možná ještě Kim Čong-un v Severní Koreji si může dovolit držet svoje lidi hladový – ale jinak to nikde jinde na světě nikdo nedělá. Všichni vědí, že se aspoň musejí najíst. Poslední chvíle, kdy to takhle špatně odpadlo, bylo arabské jaro, které celé začalo tím, že se neurodilo, nebyly ještě donapojené některé globální cesty. A co to udělalo v celém arabském světě? Celá Afrika, celý Sahel, celá jižní Asie, prostě tyto chudší země na to koukaly, a všichni se rozhodli, že už znova nemůžou něco takového dopustit. A tohle je cesta. Většina rozvojového světa chce traktory, chtějí pesticidy, a čím víc, tím líp. Oni chtějí průmyslová hnojiva, protože jim to zvýší výrobu. Oni chtějí toto dělat. My přemýšlíme, jak od toho odejít, protože už jsme si všimli, že to má i nějaké externality, dopady, které nejsou úplně dobré, ale oni toto všichni chtějí. A cesta, jak toho dosáhnout, jak nakrmit i toho člověka u nás, který je teď bez práce, a zařídit, že i ten, kdo nemá práci, a žije jenom z dávek, nemá hlad, je dáno tím, že se ty vídeňské párky v Kosteleckých uzeninách vyrobí velmi levně. A aby se daly vyrobit levně, tak se toho dosahuje tímhle způsobem.

Martina: A proto je dobře, že se bavíme o tom, jak si alespoň něco vypěstovat na svém záhumenku, protože, kromě toho, že nám to poskytne možná zdravější plodinu, tak nám to možná také nabídne jistou úctu a pokoru ke krajině, ke Slunci, k vodě, a k matce Zemi. Příroda a hospodaření vlastně tímto způsobem donutí každého z nás dodržovat hospodářův rok, jak to měly podle kalendáře babičky. Ale to znamená, že, řekněme 70 procent lidí, možná víc, by muselo úplně překopat své vnímání času, počínaje vstáváním, a konče tím, že v létě se prostě na dovolenou nejezdí, protože v létě se zajišťuje obživa a práce na téměř celý zbytek roku. Myslíš, že toto by byla svým způsobem revoluce v myšlení lidí, protože by najednou museli přejít na přirozený čas kairos, a svrhnout chronos?

Vidlák: Pokud se budou, řekněme, globální situace a globální nejistoty zhoršovat, tak se k tomu lidi vrátí sami, a rádi, a bude to spíš důsledek všech těchto procesů. Ale lépe na tom budou ti, kteří už to budou nějakým způsobem umět, kteří budou vědět, jak se k tomu postavit, a budou schopni to naučit i ostatní. Já vždycky říkám, že kdyby v této republice bylo 100 000 vidláků, tak už, myslím, jsme někde úplně jinde. 100 000 vidláků by uživilo milión lidí okolo sebe, a nemuseli by to dělat jako hlavní věc. Ale důležité by bylo už jenom to, že by existovala jiná alternativa, že by bylo odkud začít znovu, že by byl nějaký základ, který by se mohl rozvíjet.

Já jsem nikdy nezavrhoval to, že existuje supermarket, nebo že se to dělá ve velkým. Ale chtěl bych, aby vedle toho existovalo ještě něco jiného. Není dobrý, když si řekneme, že svět nemá alternativu. To přece slýcháme v poslední době strašně často: „Tohle je bez alternativy“. No, pokud je to bez alternativy, tak je to skutečně jako Titanic, který sice stokrát mezi ledovci prokličkuje, ale jednoho dne se to prostě nepovede.

Největšími nepřáteli zemědělců jsou sucho, hraboši, supermarkety, Evropská unie a ministerstvo zemědělství

Martina: Já se tě teď pokusím chytit za slovo, protože tady, na straně 40, mám zatrženo: „V tomhle jsem za jedno se všemi farmáři, včetně Andreje Babiše, protože supermarket je to nejhorší zlo pro každého poctivého farmáře. Ti z vás sedřou kůži, a kdykoli si tam koupíte jablko, nebo rajče, buďte si jisti, že 70 procent ceny necháváte korporaci, dalších 10 procent padne na dopravu, a zbylých 20 dostane farmář. Není vyhnutí…“ A tak dále. A pak mě ještě zaujala jedna věta: „Zkrátka, chcete prospět životnímu prostředí? Nepřivazujte se na bránu Temelína, ale zablokujte Tesco Letňany.“ Tady už jsi hodně konkrétní. Prosím tě, jak je to tedy s těmi supermarkety?

Vidlák: Samozřejmě, konkrétní smlouvy jsou přísně tajné, nikdo je nikdy neřekne. A dokonce kterýkoliv dodavatel, který by propálil svou smlouvu, někde by nahlas kecal o tom, za kolik prodává do nějakého takového Teska, tak ho okamžitě vylistují, a už si tam nikdy ani neškrtne. Tohle oni si hlídají. Ale největší marže na potravině má supermarket, klidně i 50 procent, klidně i víc. Nejmenší marže má naopak továrna, masokombinát, který to vyrobil – ti jedou v takových maržích, něco jako dodavatelé do automotive, ve 3, 5 procentech. A druhé největší marže má zemědělec, protože ten to musel vypěstovat – jenomže on se na tom také pořádně nadřel, a riskoval, že mu to nevyroste, že přijde sucho a hraboši, že přijde Evropská unie a naše ministerstvo zemědělství – to jsou největší nepřátelé každého zemědělce.

A v konečném důsledku to tedy znamená, že když já jdu do obchodu, a něco si tam koupím, tak 50 procent jsem nechal obchodníkovi, a o zbylých 50 se podělili všichni výrobci, kteří to doopravdy vykonali. A proto říkám, že když si běžný člověk najde svého vidláka, a dá mu za plodinu, za jídlo, stejné peníze, jako zaplatí v supermarketu, tak jsou obě strany nadmíru spokojené: Nakupující vlastně o nic nepřišel, a zemědělec na tom ohromně vydělal, a krásně se to propojí. A je to jenom o tom, vyřadit supermarket ze hry.

Martina: Trošku je problém, a já jsem na něj párkrát narazila, že u svého vidláka koupím dráž než v jakémkoliv řetězci. A to je někdy problém, protože já jsem schopná uznat tu péči, práci, vstupní investici, ale zároveň si to třeba nemůžu dlouhodobě dovolit.

Vidlák: Tam je právě to, co se snažím propagovat, co bych si strašně přál, aby vznikl nějaký status domácí potraviny, aby bylo možné legálně prodávat doma vyrobené potraviny. To samozřejmě nikdo moc nechce, ale myslím, že to je právě největší chyba. Není problém najít si farmáře, který ti dodá kvalitní hovězí, svíčkovou, ale ona bude stát 900 korun kilo, protože on musí splnit všechny náležitosti, které mu dneska právní řád vnucuje. A on to splní, a aby to mohl za takovouhle šílenou cenu prodat, tak ti prodává svíčkovou s příběhem. A ty nepotřebuješ svíčkovou s příběhem, ty se potřebuješ najíst.

A druhá alternativa je, že zajdeš do Kosteleckých uzenin, kde se to vypěstuje těmi nejprogresivnějšími metodami, aby to bylo levný. A pak je třetí varianta, že si potichu najdeš vidláka, nikde o tom nemluvíte, a prostě si k němu na zabijačku dojdeš a přivezeš si maso, který za to stojí.

Martina: A musíš mu věřit.

Vidlák: Ano.

Martina: Že když ti prodá prase, tak že skutečně nemá svalovce.

Vidlák: Přesně tak. Ale platí to i obráceně – on musí věřit tobě. A myslím, že v principu to není problém. Všechny zemědělské rodiny, co v tom ještě jedou, to tak dělají. Jestli tvoje maminka dokáže udělat marmeládu, kterou krmí svoje děti, a neotráví je, tak to samozřejmě dá i svým kamarádkám, svým známým, své sestře, bráchovi, rodičům, všem – je to takový skoro prodej, a nemluví se o něm. A není zase až tak malý. Oni si v různých zahrádkářských svazech navzájem vyměňují, a samozřejmě státu z toho nejde žádné DPH.

Martina: Už toho moc víc neříkej, protože nevím, jestli za tohle všechno nepřijdeme do pekla, ale ještě pár tvých tajemství, a přijdeme určitě do vězení. V televizi často slyšíme mluvit Tomáše Prouzu, který říká: Zemědělci nechtějí investovat, ujel jim vlak, dělají to špatně, už dávno jsme mohli být jinde, kdyby byli takoví, nebo onací. Zemědělci zase o něm posměšně říkají, že je to mluvčí obchodních supermarketů. Jak to vnímáš ty?

Vidlák: Tak v dnešním zdivočelým světě – do čeho jako má taky zemědělec investovat, když neví, co bude ještě příští rok povoleno? Má investovat do – dneska velmi drahého – GPSkou řízeného rozmetadla na hnojivo, které mu sníží náklady, když neví, jestli ještě vůbec bude smět tahle hnojiva vůbec používat? Má si koupit postřikovač, kterým tedy bude schopen velmi přesně aplikovat nějaký postřik, když neví, jestli ještě příští rok tam bude smět tyto postřiky dávat? Do čeho má investovat? Jediný, kdo si může být jistý svými investicemi, je hodně velká korporace, protože ta si to ohlídá ve svém lobbingu. Ona nejdřív udělá investici, a pak se to zákonem udělá přesně tak, aby to této investici odpovídalo. Ale malý zemědělec? Čeho se má chytat? Co je dneska jistota v jeho podnikání, že se mu to povede? Traktory stojí milióny korun. Dneska je v každém zařízení spousta elektroniky, je to řízené, je to poměrně sofistikované zařízení, a stojí to další milióny. Kombajn dneska stojí dvanáct, patnáct miliónů. Kdo si to má koupit, když neví, co bude?

Zásadním zlepšením zemědělství by bylo povolení domácí výroby potravin, jejich prodej, a omezení restrikce malých farmářů

Martina: Představ si to. Zkus fixovat tuto vizi: Vidlák se dostal do vlády, a má za úkol provést zásadní zemědělskou reformu. Jak bude vypadat?

Vidlák: Začnu tím, že povolím domácí výrobu potravin. A myslím, že v té chvíli by se v téhle zemi skutečně otevřela cesta začít znova zemědělství stavět od začátku a že by se toho chytla strašná spousta lidí, kteří ještě na vesnici jsou, a dodneška ještě něco pěstují, chovají, umějí to, ale dělají si to jenom pro rodinu. Můj tchán má už větší traktůrek, to už je traktor, na kterým se sedí – já za ním ještě musím chodit – ale on už si na traktůrku sedí. Nedávno si pro svoje záhumenky postavil veškeré zařízení, má to, mohl by toho dělat pětkrát tolik. Ale nemá to komu prodat, tak dělá jenom pro naši velkou, širokou rodinu. On má čtyři dcery, všechny už jsou vdané, takže má i nějaká vnoučata, a když všechny podělí, tak na to musí nějaký hektar obdělávat. Ale klidně by mohl obdělávat pět hektarů, i víc, kdyby to směl prodat.

Martina: Dobře. Takže zemědělská reforma by byla, aby strejda mohl prodávat. Dělám si legraci – aby lidé mohli své přebytky, své výtvory, svůj um, prodávat. A co dalšího?

Vidlák: Malí farmáři to samé – co nejvíce omezit restrikce malým farmářům. Znova se vrátit k tomu, že když je někdo řezník, a má na to nějakou mistrovskou zkoušku, má na to výuční list, a umí to, tak mu nebudu předepisovat, kurňa, jak má chodit na záchod, a kolik má mít záchodů. On ví, co má dělat. On ví, jak si má udržet čistý špalek. Už před sto lety si řezník uměl vypulírovat své náčiní, a nikoho neotrávil. Vracel bych se k těmto věcem. Vracel bych se k tomu, aby chovatelé mohli chovat. A proč to stát nemůže dělat, jestli se tedy veterináři tak strašně bojí nákaz, a toho, abychom se všichni neotrávili, jako před třiceti lety, že obejdou vesnici, a všem králíkům píchnou vakcínu, píchnou očkování. Ať to udělají. Když to uměli zorganizovat tenkrát, a bylo to víceméně zadarmo, proč by to nemohlo jít i dneska?

Martina: A jaké zásadní věci by byly součástí reformy? Já jsem tady našla, že nafta musí být levnější než postřik.

Vidlák: Ano, mělo by to tak být.

Martina: Aby se raději vyplatilo třikrát orat, než jednou stříkat?

Vidlák: Ano. Takových věcí by se našlo spousta. V první fázi bych se nejdřív snažil, aby se znova začal stavět nějaký základ. Tady je zavedený jeden systém, který je postaven na korporacích, obchodních řetězcích, globálních vazbách, obilné burze v přístavech v Rotterdamu, a každý politik, který přijde, naslibuje, že se zemědělstvím něco udělá, a pak se pokusí do něčeho rejpnout, a strašně rychle pohoří. Protože rejpe do vazeb, které jsou mnohem silnější, než celý náš stát. Vždyť většina zemědělských korporací, který jsou v Evropě, má větší rozpočet, než celá Česká republika, tak co chtějí v tomto ohledu v těchto globálních tocích dokázat? To si myslí, že někam sáhnou, udělají nějaký zákon, a něco se změní? Nezmění se nic.

My musíme znova postavit základy našeho vlastního zemědělství. Naštěstí, česká zemědělská půda je více méně ještě v českých rukou, v rukou dvou a půl miliónu malých vlastníků. Tak já bych chtěl, aby bylo víc malých vlastníků, kteří se do zemědělství pustí sami, než aby to jenom pronajali nějaké velké korporaci. A troufám si tvrdit, že by to nemělo žádný okamžitý výsledek a že by to nějakou dobu trvalo. Ale kdyby mladý kluk, který vychodil u nás na Znojemsku zemědělskou školu, zjistil, že pro začátek nepotřebuje nic jiného, než že prostě s maminkou pozavařují tisíc sklenic okurek, a že to prodá, a pak za to jede do Chorvatska, tak by třeba zjistil, že to za to stojí. A až by se to naučil, tak by si teprve udělal IČO, a začal by to dělat pořádně, začal by podnikat, začal by dodržovat nějaká důležitější, nebo větší pravidla. A to by bylo podle mě lepší než šťourat do velkých vazeb, které se někde napojily, a které jsou silnější, než celý náš stát.

Řetězce, když se zvýší naše nejistota, nás odrbávají, a ukazuje se, kolik jsme ochotní zaplatit za to, že se vlastně nic nestalo

Martina: Kolik jsi to říkal? Sto vidláků by dokázalo…

Vidlák: 100 000 vidláků…

Martina: 100 000 vidláků by dokázalo uživit…

Vidlák: Desetinásobek svého počtu – bez větších problémů. A myslím, že potenciál tady pořád ještě je. Na každé vesnici vidím traktůrky a obdělané záhumenky. A vidím taky, kolik je tam ještě půdy, která leží ladem – a nemusela by – ale leží ladem, protože ji nikdo využívat nechce a nepotřebuje. Pro velkou korporaci nějaký skrojek není zajímavý, tam se dneska ani neotočí traktor. Ten potřebuje ty obrovské lány, ideálně ještě zplanýrovat větrolamy, aby traktor mohl jet dva kilometry rovně, zase se otočil, a jel dva kilometry zpátky. Ale kolem každé vesnice je takových záhumenků, takových možností, jenom to uvolnit. Ale samozřejmě to neuvolním tím, že zemědělci dám za brambory šest korun. On si za ně potřebuje vzít těch patnáct, tak jako je to v supermarketu. Ale v té chvíli už by to fungovalo.

Dokonce si troufám tvrdit, že kdyby to takhle bylo, a fungoval pořádně tenhleten prodej ze dvora, tak leckterý zemědělec to pro zákazníky uskladní. Ale zase, je to o tom, že z města někdo musí vyjet na vesnici, a když už tam jede, tak si nepojede pro malý pytlík, takže by bylo zapotřebí, aby si to mohl někde ve městě uložit. A řekl bych, že v tomhle je právě celá síla supermarketů, že zařídili, že nikdo nemusíme mít nikde zásoby, a spoléháme se na to, že zásoby jsou kousíček od nás někde v supermarketu.

Ale také se začínají ukazovat limity toho. Ukazuje se, jak strašně umí cena rychle vzrůst, co to umí udělat. Ukazuje se, jak nás strašně uměj odrbávat, jakmile se jenom trošku zvýší naše nejistota, a ukazuje se, kolik jsme ochotní zaplatit za to, že se vlastně nic nestalo, ale máme pocit, že jsme ohroženi.

A tak proč? Proč nenasměrovat veškerou tuto sílu právě do českého zemědělství? Kdybychom to, o co jsme všichni teď přišli na úsporách při poslední inflaci, nebo o kolik jsme museli zaplatit víc za jídlo – a přišli jsme o ně jenom tím, že se nám zdražilo jídlo – kdybychom tyto peníze vrazili do toho, abychom si všichni koupili traktůrky, tak jsme dávno obdělávali. Ale takto jsme přišli o mnohem víc peněz, než co by stála veškerá technika, kterou bychom na obdělávání potřebovali.

Martina: Milý Vidláku, já ti moc děkuji za další zajímavé povídání, na, v tuto chvíli, pro tebe zcela netradiční téma, a jsem moc ráda, že jsi nám všem připomněl, že když se trochu rozvidlačíme, tak tím nemůžeme nic ztratit, ale maximálně získat. Díky moc.