Rada starších
Zpět
Text
Přehrát
Všechny příspěvky s Dan Šustr
Nevěř ničemu, co si sám nemůžeš ověřit. S tím lze přežít i sledování zpráv v televizi
Až vám někdo v televizi bude tvrdit, že se není čeho bát, možná je právě čas zpozornět a začít zdrhat. Přesně tak se na svět dívá hudebník a spisovatel Dan Šustr. Nevěří oficiálním pravdám. Svou nedůvěru vtělil do nové knihy – dystopie Fahrenheit 2084. Temný román o zítřku, který psal posledních devět let. Při jeho čtení vás možná bude mrazit z toho, jak přítomné rysy ta fantaskní budoucnost má. Určitá naděje se ale skrývá v tom, co Dan Šustr o svých textech říká – že jsou návodem na tichou, soukromou vzpouru
Martina: Mě by zajímala jedna věc, jak to jde dohromady s tím, když píšeš knihu? Protože tu také nosíš v hlavě. Vím, že Fahrenheit 20-84 jsi psal docela dlouhou dobu, a nosil jsi ho dlouho v hlavě. Nebije se to tak, že když začne fungovat Dan Šustr spisovatel knih, tak v tu chvíli malinko uvadá Dan Šustr textař?
Dan Šustr: Ne, to vzniká souběžně. Třeba Fahrenheit byl rozepsán od roku 2000. Já jsem našel první uložený dokument z roku 2017, kdy jsem to začal nějak psát, ale potom jsem to během covidu přerušil, a dva roky jsem dělal Majn Kochbuch – takže to je s přestávkou devíti let – a dopsal jsem to loni o prázdninách, takže to v podstatě trvalo do konce dubna nějakých 8 nebo 9 měsíců, protože jsme si dali záležet. Bylo tam hodně korektur. Jak jsem to přepisoval, a psal to na etapy, tak tam bylo hodně věcí, které bylo potřeba sladit dohromady, a proto to tak dlouho trvalo. Ale nelituju toho. Ty ses ptala na…
Martina: Jestli můžeš dělat obouruč? Jestli můžeš psát, nosit v hlavě knihy a k tomu dělat…
Dan Šustr: Právě. Na střední škole jsem toužil stát se spisovatelem. Jak na střední, tak na vysoké škole jsem rozepsal asi tři knihy, žádnou jsem nedokončil, myslím, že jsem neměl trpělivost. V literatuře existuje pravidlo, že zpravidla – samozřejmě existují výjimky – co se prózy týče, prózu píší lidé až zhruba po 40. roce života, protože jsou k tomu potřeba nějaké životní zkušenosti, je k tomu potřeba i nějaká vybroušenější, nebo lepší jazyková výbava, jazykový styl. Většinou – neříkám, že všichni – ale vím, že toto pravidlo existuje.
Já jsem neměl trpělivost, žádnou z těch tří knih, které jsem rozepsal, jsem nedokončil, a zjistil jsem, že mně vyhovuje rychlá, krátká, aktuální lyrika, což jsou písňové texty. A v roce 2017 jsem rozepsal ten Fahrenheit, a zase to vypadalo, že to nedokončím. Napsal jsem Kochbuch a tím, že se Kochbuch podařilo dopsat, tak jsem při Kochbuchu zjistil, že už mám trpělivost to vysedět, takže jsem se vrátil k tomu Fahrenheitu, a vyseděl jsem Fahrenheit.
Bible je pryč a místo ní televize – reklama vtrhla do vysílání a zrodil se reklamní anděl
Martina: Ty jsi v jednom z rozhovorů zmínil, že když se rocker chce vyjádřit k situaci, která ho obklopuje – mezinárodní, politické – tak k tomu má hudbu a text. A v určité době, zejména pak třeba na CD Hlasitá revoluce z roku 2017 – což je tedy mimochodem stejný rok, jak jsi zmínil, ze kterého jsi našel v počítači první poznámku k Fahrenheitovi – jsi vydal písničku Zakázaná slova. A do tohoto ranku pro mě spadá i CD Válcovna vkusu s. r. o. nebo Jedenáctý přikázání, Planeta opic, což jsou opět téměř protest songy.
Dan Šustr: Ale kdybychom šli zpátky do roku 1992, tak tam máme třeba písně Reklamní anděl: „Bible je pryč, a místo ní televize, jsem reklamní anděl a nad tebou lítám“, což vlastně byla moje reflexe toho, jak brutálně vtrhla do našeho televizního vysílání reklama. A inspirovalo mě k tomu to, že jsem tehdy chodil po mejdanech, a vždycky, když jsem šel na mejdanu na záchod, nebo si do koupelny umýt ruce, tak jsem přesně poznal, na jaký prací prášek běží reklama – prostě ten tam byl. A takhle vlastně vznikl Reklamní anděl. Potom Kotva a kříž, a také Tulák po hvězdách. Čili pozor. A ještě jedna věc, je tady trochu problematické to, že já jsem si nezpíval svoje texty, což dosvědčuje Fahrenheit, a přechýlit text do ženské osoby je hračka, alespoň pro mě.
Martina: Když sis ve své písni dělal legraci z toho, jak do našeho života vtrhl marketing, jak se rocker v tobě smířil s tím, že ses reklamou svého času živil?
Dan Šustr: Tam je víc věcí. Zaprvé, já musím říct, že zase, pokud něco nedopadlo dobře, tak to ještě neskončilo. A díky tomu, že – vidíte to, zákaz činnosti jsme neměli – co se teď vžilo v souvislosti třeba s Facebookem, tak nás vlastně zrušila soukromá firma. Nás nikdo nezakázal, my jsme nikde nebyli zakázaná kapela, jenom jsme byli staženi z trhu.
Martina: Zrušení…
Dan Šustr: Zrušení soukromou gramofonovou firmou. Takhle, ten…
Martina: Reklamní život.
Dan Šustr: Ono to bylo nasnadě, spousta lidí z oboru pracovala v reklamních agenturách, takže jsem samozřejmě, přes nějaké osobní kontakty, šel dělat do reklamní agentury. A na tom právě bylo to nejparadoxnější – jak se vždycky říká, nikdy neříkej nikdy – tak co by sis tipovala, že jsem dělal v první reklamní agentuře?
Martina: Prací prášky? Proto jsi to totiž řekl.
Dan Šustr: Ano. Takže jsem samozřejmě skončil u pracích prášků. Ale ještě navíc to bylo dáno tím, že ta reklamní agentura dělala společnost Henkel, takže tehdy moje práce byla spíš překladatelská na adaptacích reklam. Prostě Persil, Palmex, Rex. A právě já jsem si…
Rocker, který nikdy nechtěl dělat prací prášky, skončil u Persilu a našel vysokou školu života
Martina: Možná jsi to pak dotáhl i na plínky.
Dan Šustr: Ne. A já jsem si potom vždycky říkal, že by mě v životě nenapadlo, že budu dělat prací prášky. To je můj oblíbený bonmot. Ale tam jsem poznal spoustu skvělých lidí, a jsem za to strašně rád, protože jsem se zaprvé naučil úplně nové věci, je to opravdu diametrálně odlišný svět od akademického, nebo lingvistického studia, samozřejmě i od hudebního světa, nebo světa zábavního průmyslu. A seznámil jsem se s obrovským množstvím profesionálů, třeba grafik Marek, kamarád, který mi dělá všechny obaly, tak to je…
Martina: Na knihy?
Dan Šustr: Na knihy, na CD, takže jsem tam poznal úžasného přítele, kamaráda, se kterým spolupracujeme. A naučil jsem se tam spoustu věcí, takže jsem za to rád. Vlastně tento hiát, tato pauza, byl další etapou, a někdo by mohl říct, že vysokou školou života.
Martina: Mojí univerzitou.
Dan Šustr: Ale člověk se musí neustále vzdělávat. To je to průběžné celoživotní vzdělávání. Takže říkám, že díky tomu jsem dneska schopen dělat spoustu věcí. Potom, když jsem pracoval v televizi, tak jsem se naučil stříhat. Takže dneska opravdu základní věci jako dokument, a podobně, si nastříhám sám, a můžu si s tím hrát. Mě to naopak strašně baví, protože je to Gesamtkunstwerk – můžu dělat i s grafikou, můžu dělat i s filmem, to je naprosto ideální. Myslím, že je super, že jsem se tyto věci mohl naučit.
Martina: Určitá vžitá myšlenková zkratka je, že rocker rovná se rebel. Ty jsi připustil, že jsi vlastně se svým vzděláním, se svým přístupem, se svou hloubkou, se kterou ses do věcí pouštěl, byl možná někdy mezi rockery trochu cizincem, a možná pak, když jsi přišel mezi intelektuály, tak jsi zase pro ně byl rocker. Popisuji ti trochu svůj příběh.
Dan Šustr: Jo.
Martina: Tak to je. Člověk z toho může velmi mnoho vytěžit, protože se zkrátka učí a učí se také přizpůsobovat, učí se spolupracovat. Ale řekni mi, jsi ve své podstatě rebel?
Dan Šustr: Já nevím. Já opravdu nejsem schopen toto říct. Já se snažím jednat, jak se říká, podle nejčistějšího vědomí a svědomí, jestli mi rozumíš. Já takhle vůbec neuvažuji. Když někde cítím nějakou nespravedlnost – nejsem člověk, který by šel házet kameny, nebo který by křičel – tak se snažím, jak se říká: „Ševče, drž se svého kopyta“, vyjádřit to tak, jak nejlépe umím.
Zakázaný slova, Planeta opic – a znovu cizinec mezi svými, kterému je to naprosto jedno
Martina: Když jsi přišel se svými, jak jsme to nazvali, svým způsobem protest songy, tak už se také převracela doba, nastával rigidnější věk, kdy se začalo říkat: „Kdo má lepší myšlenky, nebo domněle lepší myšlenky…“ A teď ty jsi přišel s texty jako: Zakázaný slova, Planeta opic, a do toho teď Majn Kochbuch, Fahrenheit 20-84. Nejsi mezi svými znovu cizincem? Protože nevím, jak to berou třeba mnozí tví hudební kolegové.
Dan Šustr: Je mi to jedno. Je mi to fakt úplně jedno. To je jejich problém.
Martina: Já spíš narážím třeba na to, co se strhlo kolem Oty Klempíře.
Dan Šustr: Já Otu Klempíře osobně vůbec neznám.
Martina: Nejde o něj, jde o ten příběh.
Dan Šustr: Takhle, já se od 80. let znám s Romanem Holým, a nerad bych do toho jakkoliv vstupoval, protože říkám, Otu Klempíře neznám. Položím jen jednu otázku: Jak je možné, že jim nevadilo – pokud je to prokazatelné – že byl nějakým spolupracovníkem tajné bezpečnosti, a ve chvíli, kdy vstoupil do nějaké politické strany, tak s ním ukončili spolupráci. Tomuto nerozumím. Buď tedy jsem principiálně nějaký, jak se tomu říká…
Martina: Kategorický…
Dan Šustr: Kategorický, nekompromisní, tak potom, platí-li B, měl by platit i A. Takže tomuto nerozumím. Co se týče těchto věcí, víš dobře, že se snažím vyhýbat komentování těchto věcí, protože – určitě mi dají posluchači zapravdu – se často objevují kolegové z umělecké fronty, kteří něco komentují, a vzbuzuje to všelijaké reakce. Já jsem si to tedy napsal, to se přiznám, abyste si nemysleli, že to tady střílím z hlavy, protože si to pořád nemůžu zapamatovat. A je to moje oblíbené: „Ševče, drž se svého kopyta“, protože „šuster“ znamená česky „švec“, takže já to beru jako osobní krédo.
Latinsky je to: „Ne sutor ultra crepidam“. Původní význam byl takový, že malíř namaloval nějaký obraz, na kterém nesprávně namaloval botu. A šel kolem švec, a poukázal na tuto chybu, a malíř se omluvil, a řekl: „Děkuji za radu“, a opravil to. A švec začal dělat chytrého, a začal mu radit dál, a ten malíř na to právě odvětil…
A tady jsou dvě verze, a já bych se asi klonil k tomu – pokud jsou moje znalosti silné – že se mi víc líbí druhá verze, která je delší: „Ne supra crepidam sutor iudicaret“, čili: „Neříkej víc nad ten střevíc, ševče.“ To znamená, že tomu rozumíš, takže můžeš mluvit o střevíci, a že jsem ho nenamaloval dobře, ale nemontuj se už do toho dalšího.
Z facebookové přezdívky se stalo alter ego a z hlášky o otvoru v pozadí rockerská kuchařka
Martina: Mudruj o tom, o čem něco víš. Ty jsi přišel s velmi rafinovanou metodou, která vznikla asi úplně nenápadně v roce 2011, kdy jsi poprvé použil svou přezdívku Old Shootterhand. A zatímco to původně byl nějaký facebookový nickname, tak jsi z něho najednou stvořil literární postavu, a řekla bych, že jsi stvořil dalšího Járu Cimrmana, a navíc své alter ego, se kterým neustále vedeš polemiky právě v knize Majn Kochbuch. Chleba, špek, zelí a chlast, čili Hipíkova nekorektní kuchařka. Jak jsi dospěl k tomuto vnitřnímu dialogu se Shootterhandem?
Dan Šustr: Příběhů, nebo motivů, proč tato kniha vznikla, je několik. První byl, že jsem si přečetl někde na sociálních sítích nějaký status od nějaké celebrity, a opravdu to byla nějaká dáma, herečka, nebo něco takového, už si nevzpomínám přesně na jméno, která napsala – a mně se líbila ta formulace: „Tady snad každý, kdo má v pozadí otvor, už napsal kuchařku.“ A mě ten otvor v pozadí pobavil. A tak jsem o tom přemýšlel, a říkal jsem si: „No jo, tak ten otvor bych jako měl. Tak kde je ta kuchařka?“ A teď jsem si říkal, že to je vlastně marketingově dobrá legrace, když se udělá rockerská kuchařka, protože to tady ještě nebylo.
A druhým motivem, který mě k tomu pohnul, bylo to, že se ve volném čase věnuji myslivosti, a myslivecká latina, a nejrůznější příběhy. A já nevím, jestli je to pravda, nebo ne – v té knize je to zmíněno – byl jsem na jednom mysliveckém potlachu, a tam jeden myslivec vyprávěl, jak byli někde na Sibiři lovit medvěda. A říkal: „Tak naložili nás do BVPčka, a teď jsme jeli, a byli jsme tam celý týden, a jediný, co jsme měli, byla vodka, chleba, zelí, a špek.“
Martina: A máme to.
Dan Šustr: A máme to. To je vlastně všechno, co potřebujete k přežití. Takže to byla inspirace k tomu podtitulu, a ke zvláštnímu rozdělení na kategorie chleba, špek, zelí a chlast. Čili chleba jsou pokrmy z mouky, logicky, prostě pečené věci. Špek jsou všechny masové záležitosti. Zelí je zelenina. A chlast jsou domácí vína, nebo pálenky.
A já jsem to původně myslel právě tak, jak se říká, že se vždycky kuchařek prodá strašně moc, takže já jsem ani tak nemyslel na tu kuchařku – i když je pravda, že všechny ty recepty jsem poctivě vařil a fotil. Já se nepovažuji za kuchaře, já tomu říkám: Výroba domácích potravin. Takže já mám rád tradiční zabíjačkové věci, a tak dále. Teď už jsem si pořídil udírnu, takže udím klobásy, a tak dále.
Svět podle Old Shootterhanda vznikl ze selského rozumu a z rozhovorů slyšených v Rádiu Universum
Martina: První půlka je filozofická.
Dan Šustr: Ale důležité je, že ještě nevím, jestli nezvážím vydat právě jenom první polovinu samostatně, a to je Svět podle Old Shootterhanda. A Svět podle Old Shootterhanda je opravdu zamýšlení se nad věcmi, které nás obklopují selským rozumem. A proč jsem vytvořil Old Shootterhanda? Protože… A ještě pozor. Pozor, pozor. Víš, co mě pohnulo k těm úvahám? Poslech Rádia Universum. To myslím vážně. Opravdu.
Já jsem poslouchal Rádio Universum, a tím, jak tady byly zajímavé rozhovory, tak jsem si říkal: „Hele, ono to je všechno trošičku jinak. A toto je zajímavé.“ Já tady dokonce cituji Rádio Universum, jak tady nějaký lékař říkal, že podplacení vědci zaměnili škodlivost cukru za tuky. A to mě vlastně inspirovalo.
Martina: Jeden z největších podvodů.
Dan Šustr: Ano, a toto přímo v té knize cituji. Já už nevím, jak se ten pán jmenuje, ale opravdu to mělo bezprostřední vliv. A samozřejmě ještě další věci.
Martina: To si toho moc považuji, že jsme mohli stát u kořene.
Dan Šustr: Čili opravdu ta první půlka, kdy se – namátkou – můžeme dostat třeba k Shootterhandově břitvě.
Martina: Ano, a ještě než to nalistuješ, tak se tě zeptám, protože jsem četla v anotaci, kdo je to Shootterhand: Co jsi ty, a co nejsi?
Dan Šustr: Já jsem všechno.
Martina: „Starý hippík, původem Pražák, žijící na vesnici, na svém ranči, prošedivělý milovník kapely Pink Floyd, dobrý kumpán“. Stále to sedí? „Retro chlápek, který pije desítku a tuzemák, balí si cigára, jezdí v trabantu po fotrovi, pěstuje konopí, a rád dělá vše postaru. Agnostik, který ničemu nevěří: Nevěř ničemu, co si nemůžeš ověřit.“
Dan Šustr: A to je Shootterhandova břitva: Nevěř ničemu, co si nemůžeš ověřit.
Martina: To, co jsem teď řekla? Promiň, čti, čti.
Dan Šustr: Nevadí, to jsi řekla. Shootterhandova břitva je prostě Shootterhandův přístup k tomu, jak posuzuje jakékoliv informace, čili nevěří ničemu, co si sám nemůže ověřit. A co se týče toho, tak já tedy, kromě Pink Floyd, poslouchám veškerou hudbu šedesátých a sedmdesátých let. A je tam i kapitola, kde on v trabantu pouští Beatles. Mně se třeba stalo, že jsem vezl kamaráda autem, a on říká: „Ty tady máš Beatles? Ty posloucháš v autě Beatles?“ A já říkám: „Co se divíš. To je základ, základní kámen moderní populární hudby.“
Deska Abbey Road byla hudební satori, druhým takovým zážitkem se stala Španělská inkvizice
Martina: Ty máš dokonce tu odvahu, že jsi přiznal, že raději Beatles, než Rolling Stones.
Dan Šustr: Já proti Stounům nic nemám, ale mám raději Beatles. Jsem spíš na Beatles, ale to neznamená, že bych měl něco proti Rolling Stones.
Martina: A prosím tě, že tě ještě přerušuju, tak krásná věc, kterou jsi popsal v jednom svém povídání, kdy jsi poslouchal jejich desku, LPéčko.
Dan Šustr: Abbey Road…
Martina: Abbey Road to bylo. Teď to skončilo, oni tu hudbu utnou, a ty říkáš: „Proto byla LPéčka tak dobrá, protože si pak člověk musí nechat čas, kdy to zpracuje, a jde obrátit desku, a poslouchat druhou stranu.“ A proto ty tvrdošíjně na CDéčkách označuješ „první“, „druhá“ strana.
Dan Šustr: Ano, ano, ano. Výborně, děkuji. A ještě jedna věc, že album Abbey Road, díky tomu, že tady vyšlo v Gramofonovém klubu – za což zase vděčím mamince, že ty desky objednávala, takže jsem díky ní třeba poznal Blood, Sweat & Tears nebo Jimiho Hendrixe – to, co tady tenkrát vyšlo. Gramofonový klub vydával od každého z význačných představitelů po jedné desce, zpravidla nějaký výběr, u Beatles naštěstí Abbey Road. A já v podstatě Abbey Road označuju za své hudební satori, kdy jsem nevěřil vlastním uším, co to slyším. Já jsem byl úplně… Takové věci jsem zažil dvakrát v životě – podruhé to bylo, když jsem poprvé viděl Monty Python a Španělskou inkvizici.
Martina: Španělskou inkvizici nikdo nečeká.
Dan Šustr: To jsem nečekal. Když jsem poprvé slyšel Abbey Road, tak jsem nevěřil vlastním uším, co to slyším, a potom, když jsem viděl Španělskou inkvizici, tak jsem nevěřil vlastním očím a uším.
Až ti bude někdo v televizi tvrdit, že je všechno v pohodě a nehrozí nebezpečí, všeho nech a zdrhej
Martina: Já jsem si našla ještě jeden výrok Shootterhanda, který pravil: „Ty vole“ – vynechám určitou pasáž, která je hrubá na nás, co si hrajeme na slečinky, a pokračuju – „Ať už politik, nebo odborník v televizi, bude tvrdit, že je všechno v pohodě, a nehrozí žádné nebezpečí, všeho nech, a zdrhej.“ Ty, Dane, ještě nezdrháš, takže zatím dobré?
Dan Šustr: Já jsem ti říkal, já trpím opravdu silným optimismem, co se týče života, a vůbec i situace. Ale chtěl jsem říct, tato Shootterhandova věta shrnuje přesně to, co dával Láďa Větvička asi před dvěma, nebo třemi dny. Tam byl nějaký dlouhý elaborát – opravdu si nevzpomínám, jak se ten člověk jmenoval – kde bylo asi dvacet vět, kde přesně popisoval, že když tohle, nebo támhleto, a tak dále, když ti vláda tvrdí tohleto, když ti odborník tvrdí támhleto, že vakcína je bezpečná, a tak dále.
Ale tenhle bonmot shrnuje naprosto všechno: „Až ti bude nějakej kokot v televizi tvrdit, že je všechno v pohodě, a nehrozí žádný nebezpečí, všeho nech, a zdrhej.“ A předobrazem toho vlastně je ten nešťastník – už nevím, jestli to byl zástupce primátora, nebo radní – který stál v Praze na Karlově Mostě a tvrdil, že je všechno…
Martina: Igor Němec?
Dan Šustr: Nevím, kdo tehdy byl.
Martina: Který těsně předtím, než přišla přílivová vlna, řekl: „Situace je, řekl bych, ehm, nadmíru výtečná.“ A vzápětí na to zaplavilo metro.
Dan Šustr: Ano. A u nás v ulici byly tři metry vody.
Martina: Teď nevím, jestli jsem řekla správně to jméno.
Dan Šustr: Já opravdu nevím, kdo, ale prostě to je přesně ono. To znamená, že Shootterhand tím nabádá zase k Shootterhandově břitvě: „Co si nemůžeš sám ověřit, tomu nevěř.“
Pranostiky prověřené staletími porazí nejmodernější počítačový model počasí, stačí pohled na nebe
Martina: Ty jsi o některých svých textech a knihách řekl, že to je tak trochu návod na individuální soukromou vzpouru v hlavě. Máš nějaký spouštěč, kdy sis řekl Shootterhandovu břitvu: „Musím si všechno ověřovat, když ti něco tvrdí, zdrhej.“? Kde je ten spouštěč, kdy jsi začal sám se sebou vést vnitřní dialog, který trochu vedl k soukromé vzpouře ve tvé hlavě?
Dan Šustr: Po ovoci poznáte je. My bychom se měli dostat i k odkazu Bible. To je naprosto neuvěřitelná kniha, která je plná… to je návod, nebo manuál, jak se mají lidé chovat, jak jsem napsal. Tam jsou naprosto neuvěřitelné myšlenky, které jsou platné, a budou platné pořád. A typickým příkladem třeba je – já to zmiňuji v Kochbuchu – že existují pranostiky. My dneska máme, naši meteorologové mají nejmodernější, nejpřesnější počítačový model počasí. A jak jim to funguje? Takže se podíváte na nebe, a buď víte, že bude pršet, nebo že nebude pršet, a ta předpověď vám je k ničemu.
A to odpozorování opakování přírodních jevů během staletí, a možná tisíciletí u rolníků, sedláků, vede k tomu, že je pranostik vždycky tolik, protože každá vystihuje jinou kombinaci toho počasí. Třeba, že někdy, když je studený máj, tak se to bude chovat jinak, než když je třeba v máji, v květnu sucho, a tak dále. Já tady teď nechci honem házet nějakými pranostikami, ale když se na to podíváte, tak zjistíte, že jsou často v rámci měsíce protichůdné.
Proč? Protože když je sucho nebo naopak zima, tak se příroda bude chovat za dva, nebo za tři měsíce jinak, a podle toho oni to poznají, protože to působí jinak na plodiny, které jsou v zemi, nebo na růst trávy, a tak dále. Takže tyto pranostiky jsou prověřeny staletími, možná tisíciletími, a nejpřesnější, nejnovější počítačový model si můžeme tak jako… Asi tak.
Martina: Musím říct, že jsi mi připomněl mou nedávnou historku, kdy jsem byla o víkendu na Vysočině, a v obrovském penzionu jsme byli úplně sami a ptali jsme se, jestli to je normální, že jsme tam v pátek, sobota, neděle sami. A paní majitelka říká: „Ne, bylo naprosto vyprodáno po střechu, ale na ‚Norech‘ si lidé ve čtvrtek přečetli, že bude pršet, a všichni to zrušili.“ To byla neděle odpoledne, a my říkáme: „Vždyť pršelo včera, a to asi 15 minut.“ A ona: „No jo, ale když si to přečtete na internetu, tak přece nemůžete věřit tomu, že se podíváte z okna.“ To je možná takový trochu podivný vývoj, ale připomnělo mi to mimo jiné takový podtitul, který má tvé CD, Old Shootterhand – máš to na stránkách: „Tahle deska není pro mladý.“ Je to reminiscence samozřejmě na to: „Tahle země není pro starý?“
Dan Šustr: To je spíš taková, jak bych řekl, trochu provokace. Je to spíš naopak, mělo by to tu mládež iritovat, naštvat, a měli by si ji poslechnout. Je to bonmot.
Martina: Slovní hříčka.
Dan Šustr: Tak. Je to bonmot.
Celý třídílný rozhovor s Danem Šustrem, frontmanem skupiny Tichá dohoda, ve kterém jsme se ponořili do jeho cesty od germanistiky k rocku, do tvorby jako životního poslání i do jeho knih Mein Kochbuch a Fahrenheit 2084, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme – bez vás by tyto rozhovory nevznikly.
Přejeme vám klidné dny a jasnou mysl – a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.
Diskuze: