Policisté chodili do heren, mlátili dětské prostituty, a také kryli za úplatky klienty

Martina: Říkal jsi, že ve třinácti letech jsi měl takovou představu o životě, že jenom budeš brát drogy, přeprodávat je a dealovat, a že v takovémto rauši prožiješ celý život. To skutečně nebylo nic jiného, čeho by ses chytil? Ty jsi říkal, že fotbal – že ti na něm záleželo – nebo kamarádi, nějaký koníček, něco, co by tě inspirovalo k tomu, že život může fungovat ještě i po jiných stezkách?

Jaroslav Grünwald: Možná ukážu mou představu o mých přátelích, abychom to dokreslili. Já jsem se stýkal s různými partami kamarádů, ale ve všech těchto partách to bylo stejný, a jenom míra informovanosti byla jiná. Já jsem si našel i jinou skupinu lidí, ale v té době, kdy jsem vyrůstal v Praze, bylo jedno, ke které skupince jsem se přidal, vždycky tam bylo to samý. Stejně hulili, tajně chlastali, a když jsme šli do nějakých podrobností, tak s tímhle taky měli zkušenosti, to se prostě v té době týkalo všech, se kterými jsem se stýkal.

Martina: Ale ve škole ses musel potkávat i s jinými spolužáky, kteří chodili na soutěže, do hudební školy umění…

Jaroslav Grünwald: A šlapali.

Martina: Ano, šlapali – šlapali taky. Já myslela, že šlapali jako hodinky, a ne že „šlapali…“

Jaroslav Grünwald: Taky. To dělala ohromná spousta lidí. Já mám pocit, že si spousta lidí myslí, že to je výjimečný, že tuto zkušenost mám já, a možná pár nějakých dětí, ale toto opravdu dělalo spoustu lidí. A nebyly to jenom děti, které byly na ulici, nebo byly z pasťáku, ale byly to děti z nižších tříd. Dělala to spoustu lidí.

Martina: Jak jsem stará, tak jsem naivní?

Jaroslav Grünwald: Takto to nechci úplně říct. Ale já tomuto zkreslení rozumím, protože lidé mají za to, že to je něco výjimečného, ale když se dneska bavíme o tom, se kterými lidmi jsem se měl já možnost setkávat, tak ano, je to trošku jiné spektrum. Řekněme, že jsou to kluci, kteří mi byli trošku blíž, to znamená trochu divočejší, možná trochu víc na hraně zákona, někdy spíš grázlové, ale nemyslím si, že to byli z podstaty špatní lidé, a z nich měl s těmito věcmi zkušenost téměř, řekněme, každý třetí. To třeba pro představu.

Martina: Teď vypadám předpojatě, ale to bylo v základních školách, nebo potom, až když jsi byl ve zvláštní škole?

Jaroslav Grünwald: I na těchto školách.

Martina: I na základních školách?

Jaroslav Grünwald: Všude, kde jsem byl, tak tam byl někdo, kdo s tím nějakou zkušenost měl, a brzo jsme se našli – v uvozovkách. Takže jasně, přitahuješ nějaký zájmově podobný lidi, a když někdo hulí, tak jsme hulili spolu, a pak jsme spolu chodili ven, nebo jsme zjistili, že tuto možnost má. A samozřejmě i já mám věc, na kterou nejsem hrdej, že i já jsem k tomu určitě přivedl některé následníky, děti, kterým jsem chtěl třeba pomoct. Dodneška si nejsem úplně jist, jako to bylo u toho kamaráda, a upřímně, kdybych to věděl, tak bych to přiznal. Ale já si nepamatuju, jestli já jsem byl ten člověk, který ho k tomu přivedl. A nakonec to dopadlo katastrofálně tím, že on zavraždil ještě mladšího kluka. To byl můj spolužák a soused.

Martina: Setkáváš se s někým z té doby právě tady z této vaší partičky?

Jaroslav Grünwald: Párkrát jsme se viděli. Vídáme se. Nebo jsme v kontaktu na sociálních sítích. Ale toto je téma, které je tabu, o tom se nikdy nemluvilo. I když jsme měli po kšeftu, tak se o tomto tématu nikdy mezi námi nemluvilo. Ani mezi kamarády, i když jsme to provozovali spolu, tak jsme se o tom nikdy nebavili. To bylo něco jako tabu. Nikdy jsme na to nevzpomínali, nedělali jsme si z toho srandu, prostě se o tom nemluvilo.

Martina: Ona to asi nebyla uzavřená skupinka, ti kamarádi se tam pravděpodobně různě proměňovali. A když se podíváš na to, se kterými ses posléze sešel, nebo se o nich dozvěděl – nebo jste se později potkali ve vězení – tak dá se říct, kdo z nich se našel, jako třeba ty, a dokázal se podívat na sebe otevřeně, a něco s tím udělat? A na druhé straně ti, kteří skončili sebevraždami – o tom jsi hodně mluvil, kolik jich bylo – nebo zkrátka zůstali na dně?

Jaroslav Grünwald: To je těžký. Já bych to potřeboval rozlišit na dvě skupiny lidí: Jedni, kteří měli tedy konkrétně zkušenosti s prostitucí, a tam, když si to vybavuju, je to, řekněme, 50 na 50. Ale ne všechny z těchto dětí provozovaly i to, co jsme následně dělali my, a to jsou právě drogy, párty, a podobný věci. Takže když bych potom udělal širší rozsah dětí, které se také velice brzo začaly věnovat drogám, tak tam to bylo docela katastrofálnější.

Chci říct, že ne každá šlapka dopadla blbě, ale většina z kluků, co jsme opravdu brali takto ve velkém drogy, a neuváženě experimentovali, tak většina z nich fakt dopadla špatně, a někteří už nejsou mezi námi. Já už jsem ve dvaceti měl pohřbenejch, řekněme, dvacet kamarádů mého věku, nebo třeba i mladší, kteří si vzali život, nebo odešli za opravdu velmi podivných nevyšetřených, nebo zvláštně uzavřených podmínek. Nebo jsou to bezdomovci, nebo jsou ve vězení, nebo jsou dlouhodobě závislí ať už na drogách, nebo potom zůstali, většina, u alkoholu, a podobně.

A když jsem měl třeba možnost se s nimi bavit, nebo vidět na sociálních sítích jejich život, tak opravdu minimum z nás dopadlo nějak normálně, tedy že by se z toho vzpamatovali, a žijí nějaký normální, přínosný život pro společnost. Většina z nich opravdu nedopadla dobře.

Když matka u výslechu zjistila pravdu o prostituci, slíbil změnu, kterou nezvládl udělat

Martina: Když jsi stál před soudem, to je jedna věc, když se to provalilo, to je druhá věc, a třetí věc byla, když se o tom opravdu dozvěděli tví rodiče. Myslím, že jestli ti na někom v té době záleželo, tak to byla tvoje maminka, a ty jsi popsal, když jste šli z výslechu, jak jsi cítil, jak je z tebe zhnusená. Ani toto s tebou neotřáslo? Tys jí nabídl zmrzlinu, a ona si od tebe odmítla líznout, a tebou to otřáslo, jestli jsem to správně pochopila. Ani to nebylo dostatečně silné na to, aby sis řekl: „Jaroslave, přece nechceš, aby se za tebe máma styděla.“

Jaroslav Grünwald: Ne, nestačilo to. Bylo to asi nejtěžší, co jsem zažil. Myslím, že to, když se to dozvěděla máma, byl pro mě asi nejzranitelnější moment. Protože nejenom že to byla zrada od policie, která slibovala, že se to nikdy nedozví, a najednou jsem byl přesně v situaci, kdy jsem na to nebyl připraven. Nejspíš bych tam nepřišel, i kdybych na to byl dobře připraven. A když jsem byl vyslýchán v přítomnosti mámy, a kladli mi úplně stejné otázky, tak o to víc mě to paradoxně nutilo umenšovat, nebo zmenšovat to, co všechno jsem dělal, nebo s kým, a jaké věci, takže nebylo rozumné takto postupovat.

Ale já jsem jí samozřejmě sliboval, že už nikdy něco podobného neudělám. Možná že jsem to už tehdy prezentoval tak, že už to je uzavřená kapitola, že to bylo před nějakými roky, že už je stejně zavřeli a že to byli jenom tito dva. Takže v tu dobu byla máma z mé strany velice mylně informována o tom, o co ve skutečnosti šlo. A bylo to daleko širší, bylo toho daleko víc. A já jsem v té době asi ani neuvažoval o tom, že bych s tím nějak skončil. Člověk si na to už bohužel zvykl, že už mu to nepřipadalo nějak hrozný.

Martina: Příliš pohodlná živnost? Tak ti to přišlo?

Jaroslav Grünwald: Je to možný.

Dětské tělo vydrží neuvěřitelně mnoho, ale ve dvaceti měl pohřbenou polovinu vrstevníků

Martina: Já opravdu nechápu jednu věc, protože mám pár kamarádů, kteří začali mnohem později, jenom hodně pravidelně kouřit trávu, a pak se toho složitě zbavovali. Ale musím říct, že to na nich dodnes poznám, protože mluví, a působí jako lenochodi, vypadá to, že jsou přemýšliví, ale někdy je vidět, že jim synapse běhají pomalu. A někteří mají z tohoto kouření cysty na hlasivkách, hrtanu. A ty mluvíš věcně, děláš rozhovory s celou plejádou lidí – mimo jiné i se mnou jsi dělal dvakrát rozhovor, aniž bych o tobě cokoliv věděla, což by nic nezměnilo na tom, že tyto rozhovory byly fajn – trénuješ ve fitku, děláš koučink, a přitom jsi v jedenácti letech fetoval jak Al Pacino ve Zjizvené tváři. Já vůbec nechápu, z čeho jsi složen.

Jaroslav Grünwald: Já si myslím, že proto, že jsem začal hodně brzo, tak dětské tělo v rámci regenerace – nemyslím mentální, to se pochopitelně odrazilo tou mou hlubokou krizí – co se týká fyzické stránky – strašně moc vydrží.

Martina: To ano, ale zároveň se nevyvíjí v pořádku. V době, kdy se prostě synapse ještě utvářejí, a nervová zakončení se…

Jaroslav Grünwald: Myslím, že to paradoxně do duchovního směru v určitém segmentu, v nějaké výjimečnosti, může být vlastně výhoda. Čili tam racionality, poslušnosti, a těchto věcí, není příliš, a otvírá se spíš segment abstraktní, nádech kontaktů s něčím, s nějakým „oním světem“, nebo takhle. Takže v něčem, když to takhle řeknu, je to dneska paradoxně pro mou vlastní praxi vlastně výhodou. Protože když žiješ v pekle, tak peklu rozumíš. Spoustu lidí v něm žije, nebo peklo usiluje o ně, nebo oni usilují o peklo, když to hodně zjednoduším. Ale po fyzické stránce je to výjimka.

Já jsem si to uvědomil až v průběhu času, právě když jsem pozoroval, jak mi následně umírali kamarádi, nebo končili velmi špatně, takže jsem si říkal: „Ty brďo.“ Já jsem to zase bral ve smyslu: „Podle sebe soudím ostatní.“ Takže když jsem se z toho dostal já, tak se z toho asi dostane každej. Ale ne každému se to podařilo. Takže určitá nějaká výjimečnost, náhoda, štěstí, tam určitě hraje velkou roli.

Martina: Říkáš, že se zkoušely určité psychotropní, halucinogenní látky. Dělaly se velké pokusy s LSD. Dnes se tyto pokusy dělají v Národním ústavu duševního zdraví, a v rámci těchto pokusů se léčí určité psychózy. Ale vlastně opravdu v takovém svistotu a v takovém mládí – to je překvapivé. A musím říct, že by ses měl nechat zkoumat, protože…

Jaroslav Grünwald: Ale nedoporučuji to. Opravdu.

Martina: Ne. To opravdu ne.

Jaroslav Grünwald: To rozhodně ne.

Martina: Ano. Ve třinácti tedy tráva, pervitin, extáze, heroin, toluen, LSD – jak říkám, to by porazilo kance. Ty ses dostal na učňák, a normálně jsi pořád studoval?

Jaroslav Grünwald: No, normálně. Šlo mi to asi jako základka, takže to určitě normální nebylo. Změnil jsem asi tři obory, první automechanik, to mě vyrazili, takže jsem si řekl, že na to asi budu blbej. Pak jsem přešel na zámečníka, a nakonec jsem dodělal učňák Technické služby v autoservisu, což je v podstatě jenom dvouletý obor, ale ukončený výučním listem, a ten jsem nějakým způsobem tedy doklepal, byť i tam jsem to měl těsně před závěrečkama fakt na vyhazov, protože byl zase nějakej další průser. A to už se projevily nějaké psychické problémy, a už tam začaly nějaké závažnější problémy z hlediska kriminality, a podobnejch věcí. Já jsem byl několikrát souzenej většinou za ublížení na zdraví, nebo za výtržnictví, a podobné věci, protože jsem se začal hrozně rvát. Ale doklepal jsem to, a jsem tedy vyučený, to je jediná moje odbornost, v uvozovkách, kterou disponuju.

Martina: Když jsi bral heroin, píchal sis?

Jaroslav Grünwald: Zkoušel jsem i nitrožilní aplikaci.

V psychóze není šance rozlišit halucinaci od reality – všechno se prostě děje doopravdy

Martina: V každém případě se výsledky dostavily, a ve třinácti letech jsi na tripu zůstal. Dostavily se halucinace, stihomam, žil jsi mimo realitu. A jsem teď ráda, že to dodáváme, zároveň potom, co jsme se bavili o tom, co všechno jsi vydržel, a v relativním zdraví přežil. Protože jsi třináct let, podle tebe, žil v pekle, kdy jsi měl pocit, že všichni usilují o tvůj život, všichni tě chtějí zničit, všichni tě chtějí dostat, mluvili na tebe pouliční psi, mluvily na tebe stromy, mluvily na tebe věci, a ty jsi neustále lavíroval mezi tím, že z tohoto pekla musíš dobrovolně odejít. Co ti zabránilo to udělat?

Jaroslav Grünwald: To je jedna z nejtěžších otázek. Protože čím jdu hlouběji do takovýchto věcí, tak vidím, že na to opravdu nejsou jednoznačné odpovědi, a já sám na ně jednoznačné odpovědi nemám. Mám na to několik odpovědí, a všechny mi dávají jednoznačně smysl, a pak je na člověku, aby si tedy vybral tu, která mu dává smysl. Mně dává smysl vícero odpovědí, a jedna z nich je, že to byl strach. Protože sáhnout si na život, to chce opravdu odvahu to udělat. To není jen tak. To je jedna varianta, že jsem byl posera to skončit. Druhá varianta je, že jsem byl dost egoistický přiznat si, že mě to dostalo. Já jsem to pořád vnímal tak, že lidi, svět, a spiknutí, že to je proti mně a že vlastně chtějí dosáhnout toho, ať to tedy ukončím. A já jsem byl natolik tvrdohlavej, že jsem jim na to nechtěl přistoupit, protože by vlastně vyhráli – v uvozovkách. Takže tohle je další úhel pohledu. A další, která je pro mě nejméně pravděpodobná, je, že někde uvnitř mě zůstala nějaká špetka naděje, že by se to snad jednou mohlo změnit. Ale myslím si, že to je nepravděpodobné, protože si pamatuju, že jsem naději ztratil, takže jsem s tím kontakt neměl. Já byl smířen s tím, že takto budu muset existovat do nekonečna.

Jedna věc, kterou bych vyzdvihnul, protože je důležitá, je to, že jsem neměl pocit, že se to děje – to se dělo. Zásadní rozdíl, když je člověk v takovémto stavu, je v tom, že nejsi schopna, ani náhodou, rozlišit mezi tím, co je skutečné, a co ne. Takže všechno, co jsem prožíval, nebyla domněnka, nebylo to, že jsem měl nějaký pocit, to se prostě dělo, bylo to naprosto stejně reálný, jako když teď tady spolu sedíme, a vedeme rozhovor a úplně stejně reálné bylo to, co se mi dělo, a nedokážeš to žádným způsobem rozlišit od něčeho, co je skutečné.

Toto byla jediná realita, ve které jsem žil, a neměla pauzy, nevypínala se. Byla to prostě realita, ve které jsem žil, jenom se projevovala jinak jak fyzikálně, tak mentálně v tom, co jsem vnímal, co jsem slyšel ve své hlavě, i v tom, co jsem cítil, když jsem prožíval emoce. Já jsem byl neustále ve stresu, ve strachu, ale bylo to naprosto reálné, když člověk neměl jedinou možnost rozlišit, nebo si uvědomit, že to je snad nějaký výplod mé fantazie, protože to bylo všechno naprosto a zcela reálné.

Martina: A tys to stále přiživoval nějakými drogami? Nebo jsi už právě v té době dokonce dokázal i nazřít, že tyto změny v mozku ti třeba mohly způsobit právě tyto látky? To asi ne. Že?

Jaroslav Grünwald: Vůbec jsem to s tím neměl spojeno. Chápal jsem, že to všechno podporovalo. Já jsem se totiž dostal do blbé situace v tom, že – jak jsem zmiňoval mou tvrdohlavost, já jsem zrozením Býk, a fakt to na mě docela sedí – že jsem měl představu, že budu technař, a budu se živit prodejem drog, a že to bude nějaký můj životní smysl, takže jsem odmítal nenavštěvovat párty, protože jsem měl za to, že to dokážu porazit a že mě lidé přijmou.

Útěk od drog k alkoholu nebyl záchrana, ale propadnutí do hlubšího patra téhož pekla

Martina: My jsme vlastně zapomněli říct, že tvou další drogou se stalo techno.

Jaroslav Grünwald: Dalo by se říct. Ale ono to nebylo ani tak, že bych to miloval. Já jsem se vzhlídl v undergroundu, to mně bylo nesmírně blízký, protože v té době, když jsem začal chodit na párty, tak o tom nikdo, podle mě, nevěděl. Lidé na nás koukali, jak jsme divně oblečeni, co nosíme za nášivky, a tyto věci, a přišlo mi hodně drsný, že nikdo neví, co tady o víkendech děláme. A ono to opravdu mělo, upřímně, něco do sebe, když jdete lesem, a najednou z ničeho nic je tam hradba postavená z beden, a jsou tam stejně naladěný a sjetý lidi. Takže tam člověk opravdu zažíval výlety do úplně jiných typů nálad.

A tady začalo moje peklo, že se začaly projevovat paranoie, a ze začátku to bylo spojeno s tou kulturou, nebo s těma párty, takže jsem měl za to, že je to jenom věc těch párty a že to prostě překonám, že budu dostatečně hustej, že se naučím dostatečně dobře tancovat, abych byl přijat do této skupiny lidí, a nebyl jsem odtamtaď neustále nějakým způsobem vyobcováván, a k tomu patřilo i to následné užívání. Takže když se to rozjelo, tak já, abych ukázal, že tam patřím a že to vydržím, tak jsem bral ještě ty látky, což je vlastně ta nejhorší kombinace.

A proto jsem se dostával možná úplně už do – ani nevím jak popsat – jiných světů. Když se vám rozjede takováhle, řekněme, duševní porucha, a vy ještě na to do toho rvete a kombinujete všechno možný, jenom proto, abych udržel krok se skupinou kamarádů, kteří s tím v té době nejspíš takový problémy neměli, takže jsem měl vlastně stejné tempo, jako by se nic nedělo. To znamená normálně pravidelný užívání, až to tedy zacházelo do absurdních situací.

A naštěstí jeden člověk z party mě vlastně zachránil tím, že přestal brát drogy. Nevím, jaký byl jeho důvod, třeba mu to taky nesedělo, nebo něco podobného, a začal preferovat alkohol s tím, že na chlastu si to užije nejvíc, a že to je lepší, že není žádná smažka, a toto. A já jsem tehdy měl tohoto kamaráda jako vzor, a vzhlížel jsem k němu. Byl starší, vostrej a oblíbenej. Takže jsem k němu vzhlížel, a když začal chlastat, tak jsem začal zaměňovat, nebo doplňovat k drogám více alkohol, a měl jsem to pro sebe jako skvělou výmluvu, proč můžu s drogama seknout. Ale potom je to ještě větší psycho.

I v pekle máme zákoutí, kde může být peklo ještě pekelnější: „Já si taky užiju, mně to taky vyhovuje víc.“ Takže jsem utekl – v uvozovkách – jako srab z užívání těch látek, protože to už jsou naprosto nepopsatelné stavy, které se vám dějí, když v pekle ještě užijete něco, co vám to ještě rozšíří. To už jsou potom úplně absurdní situace, a nejsou ani slova na to, co dokážete prožívat.

Snaha být dobrým člověkem peklo neotupila, naopak ho rozzuřila k ještě tvrdším trestům

Martina: Já doufám, že to teď posluchači nevnímají tak, že jsme začali propagovat alkoholismus. Ale já jenom zmíním, že vlastně když jsi chodil na technopárty, tak už na tebe mluvil reproduktor, že máš zmizet z tohoto světa, že máš zmizet z párty, že jsi méněcenný, a mluvil na tebe – skrze tvé halucinace – i DJ. Ty jsi zdůraznil, že to nebyla věc, kdy ty by ses na sebe díval tak, že se ti něco zdá, ale byl jsi přesvědčen, že to tak je, že i tvoje máma, která tě utěšuje, tě chce vzápětí na to zabít. A propadal ses do této psychózy stále hlouběji, a říkal jsi, že v té době jsi začal být ještě agresivnější, protože jsi zjistil, že když se zachováš dobře, tak tě peklo trestá.

Jaroslav Grünwald: To na tom možná bylo nejšílenější, protože já jsem věděl, že jsem v pekle. Já jsem věděl, že se vesmír stal živou bytostí – nevím jak to popsat – kdy všechno v prostoru, včetně lidí, se stalo nějakou entitou, která se mě k tomu snažila dohnat. A já jsem si všiml – protože pochopitelně člověk uvažuje, jak se z toho dostat ven – ale ne přestat halucinovat, ale ve smyslu: „Přestaňte mi to dělat. Přestaňte se mě snažit zabít.“ Tak jsem hledal nějaké způsoby, a první, co mě napadalo, bylo – být dobrej člověk.

Protože já jsem byl a priori přesvědčen, že důvod tlaku na mě, abych ukončil život, je to, že jsem špatný člověk, že vlastně nemám být a že svou existencí obtěžuju život jako takovej. To byl asi a priori můj nejniternější pocit z toho, proč to dělají. Tak jsem se snažil být dobrým člověkem, a opravdu jsem za každý dobrý skutek byl následně potrestán, takže se to ještě zhoršilo, a já jsem to vůbec nechápal. Ale pořád jsem měl pocit, že těch dobrých skutků je asi málo, tak jsem se snažil být čím dál tím hodnější, čím dál tím víc pomáhat, a tím se to ještě zhoršovalo.

A pak to, jak jsem byl v tomto nevyrovnaný, tak se to nutně někde kompenzovalo. Takže tím, jak jsem byl hodný a pomáhající, tak se to paradoxně kompenzovalo tím, že jsem na druhou stranu měl extrémní výbuchy, a vůbec ztráty kontroly, a věci, kdy jsem procházel poměrně divokými zkraty, a začal jsem bejt velmi násilný. A to mělo spojitost s výchovou mého táty, a potom následně otčíma, který si mě osvojil a který mě opravdu vychovával zvláštním způsobem – on nemohl mít děti – že mi neustále opakoval, a to fakt dennodenně, že ze mě nic nebude, že jsem úplně k hovnu, že nic neumím. A vlastně měl pravdu, takže mu to vlastně nemůžu vyčítat.

Martina: Rodiče to asi opravdu neměli jednoduché.

Jaroslav Grünwald: Já si dokonce myslím, že do dnešního dne táta – už dávno zemřel – ani nevěděl, že jsem měl za sebou prostituci. Takže tátovi jsme to s maminkou nezmiňovali a říkali jsme si, že si to necháme pro sebe. Mysleli jsme si, že si to necháme pro sebe, ale teď už to není tajemstvím. Já jsem nikdy neměl daleko k tomu se s někým poprat, a často se nám v těch skupinkách dělo, že jsme potkávali jiné skupinky a podobně, nebo jsme mívali konflikty s policií, a tak. A čím častěji jsem se pral, tím víc jsem měl paradoxně pocit, že jestli něco umím, tak někomu dobře rozbít držku.

Já vím, že to může znít šíleně, ale já jsem měl za to, že mi to jde. A navíc jsem měl pocit, že když mě nebudete mít rádi, tak se mě aspoň budete bát, nebo něco podobného. Byl to přístup k životu hodně zvláštní. A myslím, že jsem tím měl možnost ventilovat svou frustraci. Tedy, že když mě nenáviděl celej život celej svět, všichni, tak já jsem nenáviděl je. To nebylo tak, že bych jim byl vděčnej za to, že mi toto dělají ze života. Já jsem a priori nechápal – to mě vždycky dohánělo úplně k šílenství – proč si nenajdou nějaké horší lidi?

Já jsem věděl o horších lidech, podle mě, kteří právě někde zneužívají malé děti, nebo vražděj, nebo týrají zvířata. Já jsem na ničem takovém nikdy neujížděl. A říkal jsem: „To je přece horší, než bejt jako já. V čem jsem sakra tak špatnej, že musím tak trpět? Co jsem udělal špatnýho?“ A nedostával jsem odpověď. Já jsem se to snažil přesměrovat na někoho jinýho – pojďme debila udělat z někoho jinýho. A to násilí se u mě stupňovalo, takže už potom ani kamarádi se mnou nechtěli trávit příliš času, protože jsem byl agresivní i na ně, a to byl potom jeden průser za druhým.

Šťastný v té bídě – vojna i vězení paradoxně přinesly úlevu od vnitřního pekla

Martina: Tvůj spis je skutečně opravdu bohatý, a dovedl tě až do vězení. A to jsi ještě měl, v uvozovkách, štěstí, že ublížení na zdraví nakonec…

Jaroslav Grünwald: Přeskočilo na výtržnictví.

Martina: Že to přeskočilo na výtržnictví, protože daný policista si vzal místo nemocenské dovolenou. Řekni mi, byl jsi za to vlastně šťastný? Protože tobě se, svým způsobem, v té hrůze dostávalo pořád jakýchsi drobných milostí.

Jaroslav Grünwald: Je to zvláštní, já jsem měl v té bídě vlastně obrovské štěstí. I ta vojna tři měsíce, i kriminál tří měsíce, to bylo všechno takový, jako kdybych si to měl zažít, ale ne se tím nechat úplně zničit. Je opravdu zvláštní mluvit o tom, co jsem prožíval, a přitom být vnitřně přesvědčen, že jsem fakt měl v životě štěstí. Já jsem dneska vděčný, paradoxně – a to ne, že bych si omlouval to, co jsem dělal – ale jsem šťastný za tu zkušenost, protože mě to formovalo.

Ve stavu, ve kterém jsem byl, nebylo možné být šťastný, ale byly chvíle, kdy se utrpení trošku umenšilo, a měl jsem možná částečný pocit něčeho jako radosti. Ale nebyla to radost, já jsem nemohl být šťasten, to v takové situaci není možné. To je něco jako kdybychom se bavili, jestli je možné extrémně trpět, třeba fyzicky, a do toho být happy. To se špatně kombinuje. Nicméně, já to asi zkusím přirovnat na nějaké stupnici, kde, řekněme, třeba nula je absolutní peklo, a deset může být třeba nějaká euforická možnost. Já jsem žil neustále v nule, a občas mi to třeba přeskočilo na dvojku.

Což by dvojka pro běžného člověka, kterej se bude pohybovat na škále třeba kolem pěti, vypadalo jako hluboká depka. Ale tato hluboká depka pro mě byla relativně uvolněním, a něčím, co by člověk bral jako odskok k nějaké radosti, nebo k nějakému zlepšenému stavu. Takže to, co jsem vnímal, když jsem dostal zprávu, že mě propouštějí z vězení, se dokonce projevilo i fyzicky, že se mi opravdu uvolnil svěrač, a opravdu jsem měl „nehodu,“ řekněme decentně. Takže fyzicky na to tělo zareagovalo opravdu nějakou úlevou. Ale stejně jsem vycházel z kriminálu s tím, že to je na mě šméčko.

Já jsem si nebalil věci a říkal jsem si, že to je způsob, jak mě ještě víc vypsychovat tím, že mi dají naději: „Seš volnej“, a pak: „Pardon, my jsme si to rozmysleli,“ nebo něco takového. Takže já jsem ani nevěděl, co mám zažívat. A když jsem vylezl ven, tak jsem to vnímal jako štěstí, že asi nebudu sedět tak dlouho, budu sedět míň, protože když mě propustili z vazby, kde jsem byl, tak to ještě neznamenalo, že si to neodsedím. Tak jsem byl stíhán na svobodě, a furt mě čekal soud, jenom odpadl důvod toho, aby mě drželi od lidí. Já si upřímně myslím, z mého pohledu to asi nebylo správné rozhodnutí. Já si myslím, že si mě tam měli nechat, protože důvodem mého vazebního zadržení bylo pokračování v trestné činnosti. A já souhlasím, že jsem byl fakt nebezpečnej.

Ve vězení potkal příbuzné i spolužáky – a poprvé v životě vážně začal pochybovat o sobě

Martina: V okamžiku, kdy jsi tedy odešel z vězení, měl jsi alespoň v sobě pocit: „Já se tam nesmím vrátit. Musím něco udělat se životem.“? Nebo jsi toho ještě nebyl schopen?

Jaroslav Grünwald: Já jsem byl možná jeden z mála lidí – nejsem si jist, nemám zase tolik porovnání s ostatními lidmi – na které mělo vězení opravdu dobrý vliv, já jsem tam skutečně docházel k jedněm z prvních uvědomění, a to toho typu, že jsem se tam zaprvé necítil strašně. Samozřejmě, jste zavřený, omezeni na svobodě, jsou tam velice zvláštní lidé, s opravdu velice zvláštními příběhy, ale co mě nejvíc šokovalo, by to, že jsem se tam měl relativně dobře, protože jsem tam znal spoustu lidí.

Martina: Tys tam potkal známé?

Jaroslav Grünwald: Já jsem tam měl v té době dokonce i člena rodiny. V patře nade mnou v té době bydlel manžel mé tety, kterej tam byl za pašování drog z Albánie, a takovéto věci, obchod s pervitinem ve velkém. Takže na příjmu, když jsem tam přicházel, jsem potkal spolužáka, kterej tam pracoval, protože tam byl ve výkonu trestu. A potom, když mě poslali nahoru na patro, tak jsem potkal asi čtyři, nebo pět spolužáků z různých škol, a další různé lidi. Když jsem se dostal na celu, bavili jsme se o tom kdo, co dělá, tak jsem zjistil, že máme stejné přátele, chodíme na stejná místa, a podobné věci.

Já jsem se paradoxně měl relativně dobře, a kdyby mě čekalo, že by mohlo eskalovat to vnitřní peklo, tak na té vazbě to pro mě vnitřně nebylo tak hrozný. Mně se tam částečně ulevilo od toho tlaku. Já jsem tam počítal, v uvozovkách, s tím, že dozorci mají zbraně, a nástroje, takže tam zmizíš, tam na tebe zapomenou podobně jako na vojně. Ale tak hrozný to pro mě vlastně nebylo, a nevím vůbec proč, jak si to vysvětlit. A právě tento pocit, že tam vlastně patřím a že mi tam zase až tak hrozně není, mě vedl k tomu, že jsem přemýšlel, jestli to tak opravdu je, jestli jsem tedy fakt kriminálník.

Protože já jsem se nikdy v životě nepovažoval za zlého, nebo špatného člověka. Já jsem věděl, že jsem citlivej, měl jsem lítost s lidmi, kterým jsem třeba ubližoval, a litoval jsem toho zpětně, a už při tom, kdy jsem to dělal, byť jsem se neuměl ovládat, ale abych byl za frajera, tak jsem dělal, že je mi to jedno. Ale opravdu jsem k lidem, kterým jsem ubližoval, cítil upřímnou lítost. Já do dneška obrečím, že támhle spadl kůň do škarpy, mně je ho prostě líto.

Prostě já jsem byl od malička až přecitlivělej, v uvozovkách, takže jsem nějak cítil, že mám nějaké empatie a emoce a že nemůžu bejt nějakej psychopat, nebo podobný věci. Ale ve vězení mi to opravdu zafungovalo, takže jsem si uvědomil: „Ty jo, asi tam fakt nechci bejt.“ A šlo mi hlavou, že ty učitelky – které jsem v životě nenáviděl – měly fakt pravdu. Protože mi říkali všichni celý život, že rostu pro kriminál, a já jsem nechtěl, aby bylo po jejich.

Celý druhý díl rozhovoru s publicistou a koučem Jaroslavem Grünwaldem o třinácti letech v psychotickém pekle, dětské závislosti a paradoxní cestě ven přes vězení si můžete poslechnout v pořadu Rada starších na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.