Největší zlo se může ukrývat v nejlepším člověku. A naopak

Martina: V předchozích dílech jsme naše posluchače provedli tvým osobním peklem, a teď bychom jim měli dopřát zázrak. Protože tobě se ho dostalo. Pokud jsem to správně pochopila, tak po třinácti letech toho intenzivního psychotického stavu jsi potkal kamarádku, která absolvovala léčebnu, a ta ti dala knihu. A ta kniha, když jsi ji začal číst, tak najednou nastartoval jistý proces změny. Byla to opravdu ta kniha, anebo jsi už padal tím volným pádem tak rychle, že ses chytal úplně všeho?

Jaroslav Grünwald: Dlouho jsem opravdu za to, že to byla ta kniha, následně jsem to trochu přehodnotil, byť ta kniha měla zásadní význam, anebo možná nejen ta kniha, ale to sdělení v ní, který ke mně promluvilo, protože taková poselství, taková slova se nachází ve vícero knihách. Ale zrovna já jsem v tenhle moment narazil tady v téhle knize, takže pro mě byla zásadní, a možná jsem pomyslně byl na nějakém dnu. Dalo by se říct takhle zpětně, že jsem si na tu drogu tak zvykl, tak mě to pak už nepřipadalo tak strašné. Takže já bych tak v uvozovkách mohl říct, že moje situace z toho pohledu, když se blížilo to naplnění, když už to bylo těch jedenáct dvanáct třináct let, já už jsem byl na to natolik zvyklý, že už mi to tolik v uvozovkách nevadilo. Když jsem byl pořád na škále okolo nuly, pořád to bylo stejné, nedocházelo ke zlepšení, tak už jsem byl na to navyklý, tak už mi připadalo, že už není tak hrozné. Vždycky si člověk říká, nevím, jak jinak to definovat, podle mě když přijde o nohy, tak je asi strašné. Deset jedenáct let, nějak s tím fungovat musí. Já jsem si na to peklo v uvozovkách zvykl, takže bych neřekl, že to bylo přede mnou zoufalství. Protože mě se jako by z toho pohledu ten stav zlepšoval. Jak jsem si na něj průběžně navykával. Ne že by se měnil, ale ten návyk zůstával. Takže jestli to bylo úplně zoufalství, těžko říct. Ale platí, že jsem měl už blízko spíš té fyzické smrti. Ono to nadměrné užívání alkoholu si začalo vybírat svou daň, protože jsem chlastal dennodenně, ono to zní divně a nechci propagovat alkohol ani náhodou, ale já jsem přesvědčený, že alkohol mi zachránil život. Kdyby opravdu nebyla možnost chlastat a přepíjet nějak ty stavy, nebo se je snažit nějak umírňovat tím extrémním opilstvím, tak bych to nejspíš opravdu udělal a na život si sáhl. Nevím to s jistotou, ale myslím si to.

Martina: A ty jsi skončil v nemocnici, protože ti otekly nohy, protože játra už odmítala pumpovat a čistit to nevyčistitelné, takže určitou stopku jsi dostal i v tom fyzickém smyslu.

Jaroslav Grünwald: Tělo už mi začalo ukazovat, že už to není možné, dokonce že třeba lékař, který říkal, že stav mých jater opravdu vypovídá o tom, jako by celý život chlastal. A mně bylo osmnáct. Tak opravdu hledali lékařskou diagnózu, to není možné si takhle ty játra zničit. Jako že bych to nemohl stihnout. To jsem stihl.

Martina: Ta fyzická stopka, byla taky to, co tě donutilo si sáhnout po knize Louise Hay Miluj svůj život, což je pro mnohé z nás taková kniha, která tady už kdysi dávno byla, takové to new age, a pro tebe to mohla být jakási rukověť návratu zpátky do života?

Jaroslav Grünwald: Můžu říct, že tam byla nějaká kombinace, ale rozhodně nebyla vědomá. Neuvědomoval jsem si to, mně bylo asi jedno, jestli zemřu, nebo nezemřu. Prostě jsem měl doma nějakou dobu volno, že jsem ležel, nejspíš byl víkend, nebo něco takového, v posteli, a ta knížka vedle mě ležela na posteli několik dní před tím, a kamarádka mě na to upozornila, že když byla na té odvykačce na pervitinu, tak že jí to pomohlo, ať si to přečtu. Upozornila mě na to, že to je trochu barevné, a občas tam je něco o bohu, takže já tak protočil oči, a říkal, hele, ještě toho trochu. Myslím, že mám svých starostí dost, abych se věnoval něčemu, co jsem možná předem odmítal. Vždycky jsem měl postoj, že sekty a náboženství a spiritualita, neznám ty termíny, ale měl jsem k tomu odpor, že to je pro úplný debily a naprostý blázny. Tyhle věci. Ale myslím, že jsem si říkal, že když už to tady leží, tak co se do toho nepodívat. Možná opravdu nějaké zoufalství, že jsem si říkal, já už stejně nemám co ztratit, tak jsem do té knihy nahlédl. A spojitost s tím, že bez toho zemřu, že bych toužil po nějaké pomoci? Ne, já jsem neočekával, že by mně to mělo pomoct. Věděl jsem a byl jsem smířený s tím, že mně nemůže nic pomoct. Já už jsem byl natolik navyklý, možná skutečně už jsem dosáhl vrcholu, že už jsem to vzal za tak normální, že možná tehdy se nějakou náhodou otevřel prostor se z toho dostat.

Jediná myšlenka „co když nejsem blázen?“ ukončila po třinácti letech psychotické peklo lusknutím prstu

Martina: Ty sis přečetl větu, že člověk si vytváří svou vlastní realitu. A pokud jsem to zaregistrovala správně, tak sis v tu chvíli řekl, že možná i to, že jsi přijal, že jsi grázl, že jsi obětí celosvětového spiknutí, tak že jsi si to vytvořil sám. To je i pro mě velmi překvapivé, že jsi byl schopen v té době ještě takové úvahy.

Jaroslav Grünwald: Já si totiž myslím, že to není věc, ke které bych dospěl. Naskočila mi myšlenka, že já v tu chvíli jsem tuhle část přečetl, teď se mi úplně ukázal ten obraz, abych se dostal zpět v času přesně do toho bodu, kdy mně tahle myšlenka proběhla hlavou, a já ji přijal. Vím, že to zní divně, protože je to jedna myšlenka před třinácti lety, která proběhla hlavou, a naprosto změnila celé vnímání. Možná proto to trvalo tak dlouho, a to byla přesně ta situace, když už ke mně právě začaly mluvit stromy, malé děti, tak jsem si říkal, tady už nepůjde o spiknutí, já jsem se nejspíš zbláznil. Tak jsem blázen. No, a já jsem přijal to, že jsem blázen. A v tu chvíli, když jsem četl tuhle pasáž, tak najednou to na mě vyskočilo někde, ta vzpomínka úplně živě na to, kdy jsem přijal myšlenku, že jsem se zbláznil, a najednou v tu chvíli jsem ji viděl, že je taková vratká, v rámci toho, jestli to byla vůbec pravda. Že to, že jsem blázen, jsem přijal já. To mi nikdo neřekl. Ty jsi blázen, nebo to nebyla žádná diagnóza, nebo nikdo… to jsem si dal já sám. A najednou mi ta diagnóza nedávala smysl. A já jsem si řekl, co když blázen nejsem? Vždyť já jsem se pro to jen rozhodl, tomu uvěřit. A v tu chvíli mi opravdu došlo, že nejsem blázen, a jakmile mi došlo, že nejsem blázen, tak jsem přestal blázen být.

Martina: Když se na to člověk takto dívá, tak to vypadá, že se ti dostalo obrovské milosti. Jak to vnímáš ty?

Jaroslav Grünwald: Asi, Já se snažím trochu šetřit takové ty názvy, ale pro mě samotného je to zázrak. Nejspíš. Dokonce jsem ani nevěděl, co se mi stalo, než jsem to potom zpětně sdílel s ostatními lidmi, a než jsem k tomu měl vyjádření opravdu nějakých odborníků, který byli ve své profesi dlouholetí psychologové, nebo psychiatři, nebo takhle, tak říkali, hele, tohle není úplně běžný. Já jsem třeba nevěděl, já to zase bral, že to asi měl každý, kdo měl problémy, a možná se z toho takhle dostal. Protože nic jiného nefungovalo a zkusil jsem nejspíš úplně vše, a asi to beru opravdu nějaký zázrak.

Možná mám nějaké vysvětlení zase, když se bavím s někým, kdo se víc věnuje spiritualitě, řekl bych mu to spirituálněji, kdyby to byl člověk spíš zaměřený na nějakou psychologii hlubinou, tak bych to řekl trochu jinými slovy, ale mně to přijde opravdu nějaký zásah shůry, protože ten prožitek byl natolik intenzivní, na to se nedá zapomenout, a dokonce do dnešního dne na to není příliš vysvětlení, co se stalo. Nejenom to, že jsem to přecvakl v setině vteřiny, lusknutím prstu, naprosto se změnil kompletně celý vesmír, ve kterém jsem žil, peklo zmizelo a zůstal normální stav toho, co by pravděpodobně bylo, kdyby to peklo nikdy nenastalo, tak to samo o sobě bylo nepochopitelné, a bylo to opravdu jen lusknutím prstu, že kdyby to mělo nějaký průběh, jako kdyby se to měnilo nějak dlouhodobě, ale to bylo naprosto znenadání, a navíc jsem k tomu prožil takové věci, které skutečně jdou popsat těžko slovy, v rámci nemocí, nějakých pocitů, které jsem měl, protože já v tu chvíli cítil, jako by to, jak mě nenáviděl vesmír, tak by všichni najednou mi odpustili.

A stejně tak pocit úlevy jsem měl uvnitř sebe. Jako opravdu ze mě spadl ne kámen, ale Mount Everest, viny a všeho tohohle možného, do toho se i intenzivně spustil pláč, který byl tak osvobozující, tak krásně, tak jsem možná nikdy v životě nezažil nic podobného, krásného, a to jsem těch v uvozovkách krásných věcí na začátku těch experimentů s drogami zažíval hodně. Já jsem kombinoval sex, takže hodně změna nějakých látek, které to umocňují dále a dále, takže v euforických stavech jsem nějaké zkušenosti měl. A tohle se tomu nedalo ani přirovnat. Natož v tom, jak to bylo čisté. To nezpůsobilo nic. Nebyla tam žádná látka, nebo něco takového, a opravdu jsem měl pocit, že do toho prostoru se zaprvé vrátily barvy, protože se mi hned změnil ten vizuál, já jsem najednou viděl z prostoru, který byl vždycky takový v mlze, a barvy byly vždycky osekané, určitá spektra, všechno bylo takové temné, šedé, tak najednou se projasnilo. Obloha, já jsem zase najednou začal vidět jasnost barev. Jako hřejivost, vnímat jinou chuť, jinou náladu těch barev, jinou frekvenci asi. Musím říct, najednou ty barvy byly hezké. Říkám, to je nádherné. A do toho, já jsem se opravdu fyzicky válel po zemi. To jsem se točil v takových sudech z boku na bok, bože, co to je, já jsem to ani nedokázal popsat. V tu chvíli jsem volal mámě, chudák, si myslela v tu chvíli, že jsem se zbláznil. Protože jsem jen opakoval, já už nejsem blázen, já už nejsem blázen, skončilo to. A máma, cože skončilo? Chudák si myslela, že tehdy mi hráblo. A až potom jsem samozřejmě sdílel nějaké zkušenosti. Takže za mě nějaký spirituální zážitek, já jsem zpětně byl asi hodně otrlý na změny, tak bych řekl, že jsem opravdu zažil Boha, nebo nějakou milost, nebo něco takového od tohoo světa.

Vědomí se vrátilo bez varování, zlozvyky a alkohol z předchozích třinácti let ale zůstaly

Martina: Zní to napravení hříšníka a takové to odpuštění a rozpuštění se v té všeobjímající lásce. Ale přesto si myslím, že dlouhodobé návyky asi neskončily mávnutím proutku?

Jaroslav Grünwald: To byl ten zásadní problém. Ten nabytý stav nějaké svobody jsem si poměrně užíval, zpětně můžu říct, že jsem něco podobného četl třeba u Eckharta Tolleho, myslím, že prožíval nějaký takový podobný příběh, že jsem si užíval nově nabyté vědomí, nebo tu svobodu. Protože když vás někdo v podstatě mučí třináct let v kuse, a najednou přestane, tak to je obrovitánská úleva. Takže už jen existence…

Martina: Aby se z toho jeden nezbláznil.

Jaroslav Grünwald: Trochu. Takže už sama existence bez přítomnosti tady toho pekla byla extrémně povznášející. Já jsem najednou byl šťastný, že jsem. A nějakou dobu mi to fungovalo, ale pak přišly samozřejmě takové ty strasti běžného života, myslím si, že ony nezmizely ty návyky, který jsem během těch třinácti let nasbíral, zlozvyky a závislosti, a podobné věci, takže pak teprve začala nějaká práce. Neexistuje náhoda, já jsem přesně v tu chvíli, asi čtrnáct dní na to, nebo nějakou krátkou chvíli, potom potkal moji nynější ženu, s tou už teď budeme šestnáct let, a to jsem taky vnímal jako nějakou ránu osudu, a tam jsem měl pocit, že to je žena, kterou bych si opravdu už chtěl udržet. Jako když jsem měl těch vztahů strašně mnoho, a nedivím se, že mě ty ženský opouštěly, měl opravdu hodně, a že teď už by tam opravdu nějaká změna mohla nastat. A už jsem měl tu možnost, že něco jde, že tady jsou nějaké knihy, že tady jsou nějaké postupy, nebo nějaké metody, kdy si můžu nějakým způsobem poradit v ledasčem. Takže potom, když mě partnerka upozorňovala na to, že poměrně dost chlastám, protože to zůstalo pořád stejně, a já jsem řekl, ty, hele, když jsem přestal být blázen, tak bych možná mohl i dokázat pomocí nějaký téhle literatury třeba se vypořádat s alkoholem, a vůbec nějak si ten život dát dohromady, zbavit se tedy těch zlozvyků, a začal, řekněme, takový systematičtější způsob práce. Na rehabilitaci nějaké mé osobnosti, a ujasnění si nějakých věcí z minulosti a podobných věcí.

Diagnózy se u každého odborníka lišily, úlevu nakonec přineslo až adiktologické centrum

Martina: A šel jsi na to sám? Anebo už jsi v té době byl schopný vyhledat odbornou pomoc?

Jaroslav Grünwald: Zprvu si myslím, že jsem byl pár měsíců, možná let, takový samouk, a čím dál tím víc mě právě doháněla minulost v tom, že jsem ji potřeboval uzavřít. Na to nejde zapomenout, co si člověk prožil. Ale já jsem se nechtěl k tomu vracet, já jsem byl šťastný, že to mám za sebou, to je pro mě osvobození z kriminálu, kdy kriminálník o tom mluví, proč se tam vracet, jsou rádi, že to mají za sebou, ale já jsem potřeboval asi vnitřně mít nějakou odpověď na to, co to bylo, a chtěl jsem nějakého odborníka. Který by definoval moji skutečnost, já jsem očekával, že dostanu nějakou diagnózu, že mi to nějak definuje, řekne, to jste měl tohle a tohle, to tady máme běžně, buďte rád, že to máte za sebou, a tohle. A já bych si to odškrtl, a už bych se k té minulosti nevracel. Ale ono bylo zajímavé, že čím více těch odborníků jsem navštěvoval, tím zaprvé se lišili v diagnózách, a velmi intenzivně jsem měl pocit, že jsou ze mě nervózní. Jako že já nevím, jak to popsat, dokonce první odborník, nebo odbornice, u který jsem byl, tak mi odmítala věřit, že jsem bral drogy. Já jsem do té doby nikdy u psychologa dobrovolně nebyl. Měl jsem taková ta typická vyšetření v rámci nějaké školy, jak jsem vždycky maloval nějaké postavičky, kdy si se mnou povídali, abych už tedy nezlobil, já jsem slíbil, že už tedy zlobit nebudu, nebylo to nic hlubšího.

A pokud, tak z těch vyšetření na škole, když jsem byl tedy problematický, sociální pracovnice a tohle, tak vždycky byl závěr, že jsem úplně normální. Naopak inteligentní, že zlobím. Že mě to musí přejít. No a nikdy jsem nedostal nějakou diagnózu, nebo něco podobného. I přesto že jsem začal navštěvovat odborníky a potřeboval jsem si odškrtnout to v té minulosti, tak aby se mi ulevovalo v rámci toho, že se těch odpovědí dostává, tak mi spíš vstávaly další a další otázky. Takže zaprvé se měnila diagnóza, co mi ty lidé dávali, kde téměř každý řekl něco úplně jiného, někdo říkal nějaká paranoidita, někdo nějaká toxická psychóza, někdo zmiňoval nějaké deprese, nějaký zase jiné věci, a pokaždý, když jsem zkoumal, co mi ten člověk řekl, tak já se cítil neuspokojivě. Neuspokojilo mě to. A nevím, vždycky mi řekl, mi doporučil vždycky někoho jiného. Říkal, hele, já vám asi nejsem schopen pomoct, ale zkuste tady toho. A vždycky mě poslal k někomu jinému, a ten mě zase poslal k někomu jinému.

Říkám si, sakra, vždyť se nedostavovala úleva. Já jsem úlevu naopak našel právě v těch knihách, mně spíš seděl termín posedlost. Že jsem opravdu byl asi posedlý nějakými entitami, nebo nějakými energiemi, který se živily negativní energií, a byl jsem pro ně jako dobrý zdroj obživy. Protože jestli někdo dokáže vyvolat nějaký typ energie, nebo nějaký utrpení, tak já na to jsem byl opravdu mistr. Sám jsem byl definicí utrpení, takže při té představě, že mě něco ovládá, a já tím, že vytvářím nějaké energie, tak se to tím sytí, a jako by se stupňuje, a i mě to navádí do nějakých takových situací, to mi dává smysl. Já to úplně nemám, že to úplně vylučuje zodpovědnost toho člověka, já za nic nemůžu, to démoni, ale na tu dobu mě to uspokojilo. Stačilo mi to, protože to mě dávalo ten smysl na otázku, na kterou mi nikdo neodpověděl. A to bylo, proč se mi zhoršilo, když jsem dělal dobrý věci, a proč se mi ulevovalo, když jsem dělal ty nejhorší věci. To mi totiž nedávalo smysl, z pozice různé psychologie tomu dnes rozumím, třeba v rámci nějakého vytěsňování, nějakého stínu, nebo integrace, že pochopitelně, že čím víc jsem se snažil být dobrý, tím víc mě ten stín ovládl, nebo doháněl. Takže to třeba dnes mi dává daleko větší smysl, něž nějaké entity a podobné věci. Ale na tu dobu mně klasická psychologie, psychiatrie nebyla schopná nějak pomoct, aby se mi ulevilo, dokonce u toho jednoho z těch posledních odbornic, tak jsem málem měl za to, že mě donutí do nějakého kolečka užívání nějakých léků. Mám pocit, že se mě chtěla pokusit nějak tím… já jsem nepotřeboval léky. To jsem vnímal. A i přesto, že mi to žádný z těch předchozích nenabízel. Jedna doktorka: My vám dáme prášky. Říkám si, tak to jsem možná měl brát tehdy, ale teď to nevnímám, že bych chtěl brát.

Přece jenom jsem se nějak domluvili, že mi to jen zlepší nějakou regeneraci v rámci vzpomínání na tu minulost, nebo takhle, bral jsem to nějakých pár dní, a když jsem viděl, že na mě tchyně řve s mojí ženou, ať se uklidním, a já jsem cítil, že jsem úplně klidný, vůbec jsem jim nerozuměl, tak jsem si říkal, že je to nějak divný, tak že to bude od těch prášků, že jsem nasraný a nevím o tom, takže je radši vrátím. Takže řekla, že zelené nefungují, tak mi nabídla ještě žluté, říkal jsem že ne, že to asi nebude úplně moje cesta, a pak jsem udělal takovou kombinaci, jediný, kam jsem déle docházel, tak to bylo adiktologické centrum na Karlově náměstí, to bylo možná to poslední, kdy jsem si řekl, hele, ani nevím, jak jsem se tam dostal, na jaký doporučení, nebo vůbec netuším, to si nepamatuju, a dostal jsem se tam, a tam to poprvé bylo takové, že byl někdo ochoten mě vyslechnout, Nějak mě nenárokoval, a dokonce jsem měl pocit, že mně trochu rozumí.

Ono to tedy z jejich pozice bylo doléčování nějakého alkoholismu, jak jsem o tom hovořili, což já jsem úplně nevnímal, že předem je to, o co mi jde, a musím si říct, že to poprvé bylo něco, kdy mi někdo opravdu pomohl. Byť nepatrně, ale pomohl. Protože ona mě učila třeba vystavování nějakých hranic. Kdy já jsem pořád měl ten zlozvyk pomáhat lidem a sebe upozaďovat, a rozdávat se třeba podruhé a málokdy se mi to, nebo spíš nikdy se mi to v životě nevracelo. To byl třeba ten problém v dětství, kdy docházelo k vytěsňování jako u toho stínu, který přebíral kontrolu. Tam jsem docházel asi půl roku jednou za měsíc, tam jsem byl asi pětkrát, jednou jsem nemohl, nebo takhle, ale pak mě vyšetřoval pan Böhm v té době, který tam šéfoval, jestli si dobře pamatuji, a ten si se mnou promluvil a řekl, že jsem v pohodě, ať jdu domů. Že už tam nemusím chodit. Takže to bylo spíš, že jsem se tam chodil vypovídat, a to myslím, že už paní mě v té době podporovala na mé cestě. Už jsem v té době aplikoval nějaký půsty, řekněme, že jsem měl praktikovat nějakou spirituální cestu, časem meditovat…

Východní praxe, meditace a půsty přivedou k zážitkům, jaké nejde žádným způsobem zpochybnit

Martina: Promiň, tam tě někdo vedl?

Jaroslav Grünwald: Ne, ne. Vysloveně samouk. To si myslím, že bylo v těch knihách, tam někdo napsal, zkuste meditace, popsal, co meditace je, tak jsem začal meditovat. Měl jsem velkou výhodu v té, řekněme, východní, já jsem hodně praktik, to znamená, že bylo něco, co se mi nelíbilo, tak já jsem šel a chtěl jsem si to ověřit skrze vlastní zkušenost, jestli to tedy je pravda, byť to znělo sebešíleněji, že by člověk mohl opouštět tělo, a já jsem těch šíleností zažil v těch mých seancích takových, že nešlo těžko něco znevažovat, že by to nebylo možný. U mě bylo možné úplně všechno, tak se mi snáz takovým věcem věřilo, a o to víc jsem byl otevřený tedy zkoušet na vlastní kůži a na mě tedy se to potvrzovalo, že ty věci se opravdu dějou a dají se, a já jsem začal zažívat věci, který byly stejně neuvěřitelné, ale zase v tom pozitivním. Ať už jsem prožil něco podobného tady v rámci toho prvního čtení téhle knihy, a ctil jsem, že jsem součástí celého vesmíru a že i to božství je aktivní, a je skrze něj prožitek v realitě, ač to bylo nevysvětlitelné, ale když to zažijete, tak to potom víte.

Osobně se na to blbě zapomíná, na takový prožitky. A co z toho bylo kontinuální, ta paní mi jen říkala takové ty drobnosti. Ukázala mi třeba hranice, jak se vystaví, jaký je v tom rozdíl, já si pamatuji do dnešního dne, kdy mi dělala cvičení, nastavila dlaně, já jsem jí přiložil dlaně a ona něco po mně chtěla, a já jsem měl reagovat tak, jak běžně reaguji. Řekla třeba, chci po tobě něco, a v tu chvíli já jsem reagoval úplně, já jsem byl naprosto bez odporu, úplně mrtvý ruce. Prostě si na mě tlačila, jak chtěla. A říká, vy vůbec nemáte svou vlastní vůli, v uvozovkách, tady v tom. Když mi to řekla, tak jsem se úplně rozbrečel, že ji nemám, a hned jsem to šel praktikovat. Já nevím, někdo po mě chtěl něco, co já jsem dlouhodobě běžně dělal, a já říkám, ty máš všechny možný věci, proč si to nemůžeš udělat sám? Proč to chceš po mně? Ten člověk na mě divně koukal, proč mu najednou nejsem po vůli, když byl zvyklý. Vždycky jsi to vyřizoval. Říkám si, já vím, ale teď už se mi to vyřizovat nechce. Tak si tam zajeď sám, domluv to sám, já mám jiné věci na starosti. Mně se najednou ulevovalo, takže k tomu mi třeba pomohla, a i v tom, že to nezatracovala, právě třeba Jaroslava Duška, nebo takhle. Já jsem četl jeho knihy, já znám nazpaměť čtyři dohody a pátou a podobné věci, takže mě, řekneme, spíš trochu hlídala. Říkala, hele, když jsi po dlouhým půstu, nezvedej těžký bench po ránu před prací, ať nepustíš činku na hlavu a tohle. Takže tam už to bylo, řekněme, fajn.

Ráj měl být obráceným peklem: Ježíš Kristus chodil pravidelně a doma nesměla padnout negativní věta.

Martina: Když jsi do té doby žil v zajetí stínu, který tě ovládal, nebál jsi se pak, když jsi pořád zkoušel nové a nové duchovní cesty, stezky a noření se, že to může být totéž, jen přetočené za krásu, i když jsi cítil tu všeobjímajícnost všehomíra, protože jak říkají mnozí moudří lidé, když se vám zjeví andělé, možná utíkejte, protože skutečná energie čistá boží se projevuje méně názorně?

Jaroslav Grünwald: Dneska bych to rozhodně takhle vnímal, tehdy jsem vůbec neměl ponětí, že by mohl existovat nějaký protipól, a možná jsem do toho protipólu šel dobrovolně celkem po hlavě, tvrdohlavě, jak je mi to blízký, protože jsem si tehdy řekl, že když jsem si dokázal vytvořit s vlastní praxí takový peklo, ve kterém budu žít, tak přeci musí být v mých schopnostech si vytvořit ráj. To bylo předem moje zadání. Potom jsem se probral, začal na sobě pracovat, kde jsem říkal, tak pokud jsem dokázal tohle, a přetvořil celý vesmír, ve kterém jsem žil, tak je v mých vlastních schopnostech to dělat obráceně. Takže jsem na tom začal pracovat a opravdu jsem měl období, v tom by spíš byla přesnější moje žena, která by řekla od do, kdy to byl už takový extrém, kdy mě navštěvoval pravidelně Ježíš Kristus a přijímal jsem zasvěcení od všech možných světelných bytostí a do dnešního dne jsem se tedy s Jaroslavem nesetkal, ale v té době se stala…, ne tedy za tím účelem, někdy jsem byl přesvědčený, že na mě čeká. Že o mně ví.

Martina: Trošku ode zdi ke zdi.

Jaroslav Grünwald: Naštěstí to tedy netrvalo třináct let, to byla poměrně kratší etapa, a pak jsem se z toho samozřejmě začal probírat, takže jsem opravdu jednu dobu ujel, taky to je fajn, protože to se taky děje spoustě lidem, a já aspoň vím, co v tuhle chvíli prožívají. Mají pocit, že jsou vyvolení, výjimeční, anebo se to překompenzuje a věc, se kterou měli problém do té doby, a ochutnají si toho druhého extrému. Takže jsem to tehdy netušil, že něco takového existuje, ze mě to bylo zcela autentické, dnes emocionálně, když se vrátím, tak cítím, že to nebylo úplně plnohodnotné, to opravdu bylo, že jsem si vyselektoval něco a měl jsem extrém, u nás doma se nesmělo mluvit negativně. Že to, když partner říkal, že venku prší, tak jsem byl opravdu naštvaný, protože přece se to dá říct jinak. Proč negativní slova, negativní myšlenky, vidíš, jak nás to ovládá. Byl jsem hodně takový otravný, si myslím, ale rychle se to naučili ignorovat, mě to rychle přešlo.

A naopak jsem zjistil, jak čím víc něco tlačím, tím míň to spíše zabírá, i k tomu poznání být otevřený případně taky. Protože ono to nebylo myšleno zle. A myslím, že většina lidí to taky myslí dobře, a jasně, když tohle pomohlo mně, pomohlo mi to z takových sraček, tak to přece musí zachránit život každému člověku na tomto světě. Komukoliv s jakýmkoliv problémem. Měl jsem chuť se o to podělit. Vždyť, hele, nemusíme být závislí na věcech. Můžeme žít šťastně, můžete být spokojený, protože existuje ten… to bylo tak krásný, když jsem se chtěl dělit s těma ostatníma, naštěstí jsem nebyl takový ten, že bych stál, vyřvával to toho prostoru…

Martina: Ale mesiášský komplex…

Jaroslav Grünwald: Čekal jsem na příležitost, kdy to můžu vysvětlit někomu, pak mě to přestalo bavit, začalo se to stabilizovat do nějaké rovnováhy, dnes si myslím, že jsem celkem vyrovnaný člověk. Zase v rámci těch extrémů.

Slovní odpuštění od ublížených lidí nepřinášelo úlevu, hlavní rozhřešení čekalo u sebe sama

Martina: Ty jsi před malou chvílí zmínil, že sis potřeboval uzavřít minulost. Dočetla jsem sem, že jsi v rámci té tvé nové cesty šel některé lidé dokonce žádat o odpuštění. Pomohlo to, dostalo se ti od nich rozhřešení? Anebo někteří ti to odpuštění nedokázali dát?

Jaroslav Grünwald: To byla zajímavá část, kdy já jsem věřil, že potřebuji od těch druhých odpuštění dostat. Protože na jednu kopu dáš tu spoustu věcí, co jsem dělal, a teď si je uvědomíš a víš, že to bude hrozný. A já jsem spoustě lidem ohromně ublížil. A co jsem byl tedy schopen, tak jsem ty lidé opravdu vyhledával, a vysvětloval jsem jim tu situaci. Slovně mi řekli, že mi odpouští v podstatě všichni, se kterými jsem se setkal, ale že by tomu tak ve skutečnosti bylo, s tím jsem se nesetkal, protože pak jsem měl třeba s těma lidma možnost mluvit po nějaký době, a ihned mi to vyčetli, třeba. Nebo mi to hned připomněli. Co jsem byl zač. Nebo jak se jsem k nim choval.

A já jsem pochopil, že tohle nemá moc velký význam. Že slovy to dokáže říct spoustu lidí, a já možná nemám ani právo po někom vyžadovat, aby mně opravdu odpustil. Anebo je na to taky potřeba nějaký čas. Jenže po tom, co jsem pochopil, že asi vůbec neovlivním, jestli mi někdo odpustí, ať už nějakým vysvětlením situace, nebo takhle, tak mi možná došlo, že jestli potřebuju odpustit někomu něco, tak jsem to já. Sám sobě hlavně, že jsem tyhle věci dělal. Vždyť to je, jak si můžu dovolit rozhodovat za druhé lidé, ale já jsem všechno pro to odpuštění udělal. Víc už jsem neměl možnost s těmi lidmi jak se kontaktovat, ale přesto mi přicházela úleva. Cítil jsem, že to není autentické. Že mi řekli, Járo, to je v pohodě, já to beru, to jsem nevěděl, žes byl takhle nemocný, že to bylo podmínkou něčeho, a já jsem tam zpytoval opravdu svědomí, vím, že jsem byl idiot a choval jsem se jako kretén, ale nepřinášelo to ten efekt, a navíc po nějaký době, po tom, jsem zjistil, že to ani nebylo autentické. Že to byla od těch lidí třeba slova. Nebo aspoň od někoho. Třeba mi někdo odpustil za tu dobu. Co já vím, je to možné.

Martina: S tím, k čemu jsi dospěl, po tom všem, co jsi prožil, zažil, spáchal, myslíš si, že existují dobří a špatní lidé? Anebo záleží na okolnostech? Uvažuješ v těchto kategoriích dnes?

Jaroslav Grünwald: Někdy. Já mám takový dlouhodobý úvahy, a tady tahle tedy patří mezi jednu z nich, jak jsem už říkal, možná to bude znít trochu paradoxně, ale vidím spoustu odpovědí současně. Nedokážu si na nějaké téma v dnešní době odpovědět, jen je to tak, anebo to tak není. Že já opravdu se setkávám s těma paradoxama, a když jdu do nějakých hlubších otázek, abych opravdu jim porozuměl, a možná to je potvrzení za mě, že jsem došel do nějaké patřičné hloubky, tak tam narážím na ten paradox. Takže odpověď, která by dávala smysl mně, jak to cítím, a to je, že tady je takové množství špatných lidí, že tady musí být i stejně velké množství lidí dobrých, a v tom nejhorším člověkovi je možná ukryto to největší dobro, a v tom nejlepším člověkovi je možná ukryto to největší zlo. Takže ono to je všechno dohromady.

Mně to nejde oddělit, že by to bylo tak, anebo to posuzovat, jestli jsou, nebo nejsou, jestli něco takového existuje. To, že něco existuje, mě často utvrzuje o vlastní neexistenci toho, o čem se bavíme a obráceně. Takže já spíš často uvažuji v takových právě těch paradoxech, kteří mně dávají smysl. Já v nich nevidím rozpor. Když se mě třeba někdo ptá na svobodnou vůli, jestli existuje, tak já jsem přesvědčený o tom, že samozřejmě existuje, protože je předem všechno dáno. Včetně svobodné vůle. A já v tom nevidím rozpor. Ale chápu, že lidé mají velmi často tendenci uvažovat dualitně, že buď je to tak, nebo je to tak. Ale moje zkušenost vypovídá o něčem jiným, a když opravdu jdeme poctivě do toho tématu, do té hloubky, proto mám asi nejradši symbol jin a jang, který vypovídá o všem. Že jestli jsou, nebo nejsou dobrý lidé, určitě jsou, určitě je spousta lidí, který si na to jen hrají, dokonce si hrají i na ty špatný, aniž by vůbec špatný v životě byli, možná jsem třeba byl jeden z nich já, že jsem si vybral takového padoucha, přitom jsem nikdy padouch nebyl, možná jsem od malička rozený padouch, a jen si dnes hraju na někoho hodného, všechno je tedy možné a já jsem vždycky opatrný na to dělat nějaké zásadní závěry, zejména co se týče hlubších otázek, protože nás to ovlivňuje. To, čemu věříme, to jak vidíme ten svět, jak ho vnímáme, jak o něm hovoříme, mně přijde důležité a zásadní.

Bez formálního vzdělání pomáhám druhým, ale vlastní kompetenci musím pořád znovu zpochybňovat

Martina: To je ta věta, člověk si vytváří svou vlastní realitu. Jarek Nohavica zpívá „peklo je potaženo sametem a biče na sebe si sami sobě upletem“. Pleteme si je všichni a ty děláš terapie pro lidé, kteří o to stojí a kteří si také sami na sebe upletli biče, máš na to odvahu? Protože tvá zkušenost může, když takto sdělíš, fungovat jako příklad. Ale možná není přenositelná. Ty formální vzdělání v psychiatrii ani v psychologii nemáš, máš skutečně to, čemu se říkalo moje univerzity, ale ta zkušenost tvá nemusí být aplikovatelná. Protože ty jsi dokázal fyzicky, že jsi v podstatě robocop. A možná i psychicky, když ses z těch věcí dokázal vyškrábat sám.

Jaroslav Grünwald: To psychické mi přijde spíš. Tam si myslím, že má určitý omezení hlava, tam si myslím, že jestli mám nějakou výhodu, tak opravdu snášet to utrpení v tom mentálním, nebo duchovním stavu. V tom jsem našel nějakou svoji sílu. To si asi uvědomuji. Pochopitelně jsem o tom přemýšlel, a člověk by měl o tom přemejšlet celý život. Že to je správně. Ve chvíli, kdy bych byl přesvědčený, že dokážu pomoct každému, tak si myslím, že bych měl velký problém. Takže do dnešního dne, a doufám, že to budu dělat po zbytek života, tak pořád zpochybňovat, jestli jsem pro to kompetentní. Protože to je podmínka v přítomnosti, aby to člověk děla poctivě. Opravdu poctivě a pořádně. Aby pořád zpochybňoval to, jestli vůbec ta kompetentnost tam opravdu je.

Takže obávám se ztráty toho, kdybych o něčem takovým přestal pochybovat vůbec. Protože jestli jsem, nebo nejsem kompetentní, by spíš mohli zmiňovat moji klienti, nebo takhle. To, že je něco nepřenositelného, s tím souhlasím, ale velmi často mi jezdí lidé, který aspoň v něčem, v něčem mají ten příběh podobný. Takže ono to aspoň částečně v něčem přenositelné je. Takže nemůžu to přenést celé, nemůžu to dělat na objednání, ale zrovna poslední dvě konzultace, v sobotu a v neděli, byly zajímavé právě v rámci synchronicity. A já tu synchronicitu mám podmínkou, aby byla nějakým způsobem součástí té konzultace. Já ani nerad používám terapii, já ji nechci zbytečně provokovat, takže jsem spíš průvodce, řekněme, nebo konzultant, nebo něco, to je jedno. Ale terapie už radši nepoužívám, ony ty zákony se nám tak trochu mění, jsou takový na divoko trochu, já vím, že pro někoho jsem trnem v oku, tak ať zbytečně neprovokuju, pokud můžu tedy. Jenom ta synchronicita, my zažíváme v těch konzultacích něco, co nemůže být náhoda. A je tak intenzivní, že to neříká, že tady něco v rámci, v uvozovkách, toho prostoru, spíš za tím, je tedy svoleno, abych něco takového dělal, a pokud tedy tu podporu toho života, toho prostoru mít budu, tak to je pro mě důležitý v tom, abych pokračoval. Kdyby se mi něčeho takového nedostávalo, tak bych to nejspíš musel ukončit.

Tudíž já v těch konzultacích nevycházím vůbec z nějakého rastru, nebo nemám dopředu nic domluveného, o tom člověku většinou vůbec nic nevím, je to naprosto spontánní setkání, a z toho setkání těch dvou lidí vždycky něco vzejde. A kolikrát jsem překvapení oba, že z toho vzejde něco, co je evidentní, co by se mělo týkat toho problému toho konkrétního člověka, že nám oběma dává hluboký smysl. Já jsem kolikrát překvapen stejně. Dokonce nám to podporují i sny, že když to rozebíráme, říkáme, že to právě upozorňovalo na to, na co jsme právě přišli společně, a navíc tam máme synchronicitu, že na tohle, teď můžu říct příklad, teď v neděli, včera jsem zmiňoval jedné klientce, že mám takový intenzivní pocit, že bych jí právě doporučil třeba ten směr učení Eckharta Tolleho, konkrétně v jejím případě třeba, že by to bylo fajn, a ona zrovna před týdnem dostala placený nějaký kurz s ním.

To říkám, to je zajímavé, v sobotu jsem měl klientku o nějakým přechodovým rituálu, který by si mohla udělat v rámci své meditační praxe, odpustit třeba svému otci věci z dětství a podobně. Ono je to často třeba přirovnáváno k rituálu smrti, kdy ono je třeba usmrtit vnitřně tu závislost, na tom programu třeba, který od něj přebírala a podobně, a aniž bych to věděl, tak ten termín sobotní konzultace byl na jeho pohřeb, výročí, nebo zemření. Myslím, že ne pohřbu, ale jeho smrti. Byť před x lety. Takže takových věci, když tam jsou přítomný, říkám, tohle je dobré. Ale upřímně, jestli jsem, nebo nejsem dobrý v tom, co dělám, já sám ani nevím, ani to možná nechci vědět. Myslím, že kdybych byl přesvědčený příliš o jedný jediný pravdě, ať že jsem příliš nekompetentní, nebo jsem příliš kompetentní, že by to nebylo dobré.

Martina: Tys dokázal svůj život, alespoň takto z vnějšku viděno, dát dohromady, máš, jak říkáš, svoji partnerku už léta, máte spolu holčičku, jsi táta, a teď poslední otázka. Ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank sedí Morgan Freeman a čeká před tou komisí na razítko a říká, víte, kdybych mohl mluvit s tím klukem před čtyřiceti lety, kterým jsem byl, řekl bych mu, a teď… ten svůj krásný monolog; co bys řekl ty?

Jaroslav Grünwald: Řekl bych: Je to dobrý.

Martina: Jaroslave Grünwalde, já ti moc děkuji za velmi otevřený rozhovor a kdyby nic, tak rozhodně u něj čiší naděje, že všechno v životě se dá zvládnout. Díky za to.

Celý rozhovor s Jaroslavem Grünwaldem o okamžiku uzdravení, spirituálním extrému, hledání rovnováhy a každodenní práci s klienty si můžete poslechnout v pořadu Rada starších na platformě Herohero.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte:
Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.