Staletou moudrost našich předků degraduje dogma a manipulace

Martina: Ty jsi ve své knize popisovala, že je potřeba věnovat se tomu, jak stromy – živé organismy – komunikují s jinými živými organismy, tedy i s námi. A odvoláváš se na výzkumy biologů ze Západoaustralské univerzity, podle kterých stromy navazují propojení skrze – a o tom jsi teď mluvila – elektromagnetické, ale také akustické pole. To jsem netušila, že stromy reagují na zvuk a kořeny vydávají tón o frekvenci 220 Hz, tedy mnohem níže než komorní A, které má 440 Hz. Řekni mi, proto jsi věnovala říjen nejenom stromům, ale také hudbě, protože stromy s námi vlastně neustále zpívají a hrají jakousi společnou symfonii?

Kristina Höschlová: Krásně jsi to nazvala, jako muzice blízký člověk. Tato témata mě velice zajímají, a je fascinující, jakou rychlostí ve světě přibývá poznatků – člověk to vůbec nestačí sledovat. Za čtyři roky, co se tomu věnuji, roste databáze vědeckých studií o těchto záležitostech exponenciálně, a já bych teď, po roce od vydání knížky, skoro mohla napsat další, protože jsem se toho zase dozvěděla spoustu nového a vlastně i vyzkoušela. Třeba teď jsem ve fázi, kdy si uvědomuji, jak má všechno jednoho stejného jmenovatele.

Zmíním interakci elektromagnetických polí, o které jsi mluvila – na stejném principu spočívá i animoterapie. Animoterapie nespočívá jenom v tom, že se postižený člověk posadí na koně a pohyb tohoto zvířete ho rehabilituje. Animoterapie, která má velice podobné výsledky jako lesní terapie, spočívá v tom, že se lidem – třeba depresivním nebo s psychickými poruchami, dementním pacientům, ale i lidem se stresovými vzorci nebo s kardiovaskulárními poruchami – srovnávají hodnoty, pokud interagují se zvířaty.

Jsou různé typy, třeba tráví několik hodin mezi ovečkami, u koní nebo s nějakým pejskem, a hodnoty těchto lidí se srovnávají. A mechanismus je úplně stejný. Zvíře na vás působí svým klidem, vyrovnaností, láskyplností. Všichni víme, že pejsek má rád všechny členy rodiny a často je i usmiřovacím elementem.

A toto všechno má společného jmenovatele i s hudbou a s terapií uzemněním. Terapie uzemněním spočívá v přímém kontaktu těla se zemí a v této souvislosti jsou popisovány zejména poklesy chronických zánětů v těle. Hudba a její léčebné účinky jsou zase jednou z komplementárních metod, o které si myslím, že v západní medicíně – navzdory jejímu bouřlivému vývoji v minulém století – zůstává stranou. Hudbou se léčilo odjakživa a myslím si, že i v minulých desetiletích byla hudba vnímána jako léčivý nástroj, a teď se do péče vrací intenzivněji.

A tím společným jmenovatelem – a jsem u čísel – je Schumannova rezonance. To je typický jev pro naši planetu Zemi, měřitelné elektromagnetické vlnění, které Země emanuje a jehož hlavní frekvence je 7,83, řekněme tedy 8 Hz. U tonality všichni víme, že existují intervaly, které jsou našemu sluchu libé. Ale také víme, že lze na nástroj nebo i hlasem vytvořit zvuky, ze kterých je nám na zvracení, což jsou nelibé intervaly. Když si tedy klademe otázku, kde je klíč k tomu, jak to, že nám sexta nebo oktáva zní hezky a jiné intervaly ne tak hezky, je to právě v násobcích Schumannovy rezonance. To je jedna z hypotéz. A pak existuje ještě další.

Martina: Hudba sfér?

Kristina Höschlová: Ano, přesně tak. Ono to všechno dává smysl. Tím, jak hudba léčí, se kupodivu zabývali myslitelé už v pradávných dobách. A možná pro někoho překvapivě jako první dal odpověď na otázku, proč hudba léčí, Pythagoras, kterého máme spojeného s matematikou. Tito starověcí a později i středověcí myslitelé – Aristoteles, Boëthius a pak Johannes Kepler – byli renesančními lidmi. My je většinou máme spojené s jedním oborem, ale skoro všichni lidé tohoto formátu vždycky fušovali do astronomie, a tedy i astrologie.

Martina: A filozofie.

Kristina Höschlová: Ano, samozřejmě. Pythagoras přišel s tvrzením, které pak další myslitelé, které jsem zmiňovala, rozvíjeli dál, a v dnešní době to dává čím dál větší smysl. Každé těleso, které se pohybuje, vydává nějaký zvuk, ať už lidskému uchu slyšitelný, nebo ne. Lidské ucho slyší rozpětí od 20 Hz do 20 kHz, ale my se bavíme o velice nízkých frekvencích. Schumannova rezonance má okolo 8 Hz, což my neslyšíme. Pythagoras vlastně na základě pozorování pohybů planet naší soustavy vypočítal frekvenci neboli tón, který každá planeta vydává, a násobky frekvencí nám blízkých vesmírných těles odpovídají oktávě neboli ladění, ve kterém funguje naše hudba.

A ještě je tady jedna zajímavá věc, a to až příliš nápadná korelace s EEG aktivitou našeho mozku, kdy je théta vlnění velice příznivé pro hlubokou relaxaci a kreativitu. Je to vlnění, které odpovídá stavu – jak se dnes říká – „vyzenovanosti“, tedy vnitřního míru, a které koreluje se Schumannovými rezonancemi, což je fascinující. A dnes už se dají dohledat vědecké zdroje a mnoho studií, které tento korelát popisují.

Inuité přežijí na tuku, někdy léčí buřt a kdo si oblíbí ticho, pozná i hudbu, která mu prospěje

Martina: Schumannova rezonance je specifická a vlastně velmi neuchopitelná záležitost, přestože se podle ní, jak říkáš, vytváří hudba, která lidem slouží k meditaci, uklidnění a spánku. My jsme zvyklí spíše říkat: „Mozart léčí.“ V západní kultuře se jako uklidňující prostředek používá především klasická hudba z období baroka a klasicismu. Dočetla jsem se, že některé skladby – a to vysloveně Mozartovy – léčí epilepsii a že po šesti měsících intenzivní kúry poslechu Mozartovy hudby mohly děti vysadit antiepileptika. Určitě známe spoustu skladeb, které v nás vzbuzují klid, nebo nás třeba i rozesmutní, ale i to je očistné.

Řekni mi, jak zjistit, že zrovna teď potřebujeme právě tyto zvuky, tuto hudbu, protože jsou nám zkrátka libé? Jsme totiž neustále vystaveni velkému zvukovému smogu – není obchod, ve kterém byste mohli nakoupit v tichu. Není restaurace, kde by vám nepouštěli nějakou hudbu, která vám třeba zrovna úplně nesedí, a tak se přijímání hudby, která nám nemusí dělat dobře, může stát úplně podvědomou záležitostí.

Kristina Höschlová: Odpovědí na to, která hudba nám a našemu sluchu dělá dobře, je opět sebevnímavost. Je to stejné jako s dietami. Já jsem celoživotně velkým odpůrcem různých diet, protože si myslím, že ve chvíli, kdy se člověk stane vnímavým vůči svému tělu a mysli, nebude v životě jíst věci, které mu škodí. V jednu chvíli to můžou být kořínky a ve druhé chvíli to může být buřt – a v tu chvíli je to benefitem.

Co se týká diet, dám příklad: Když se podíváme po celém světě, mají lidé v různých končinách, aby přežili, velice rozdílnou, diametrálně jinou stravu. Vezměme si inuitské oblasti, kde se lidé živí živočišným tukem a nemají tam de facto žádnou rostlinnou stravu, a i tak jsou spokojení, živí a zdraví.

A totéž platí i o jiných medicínách, které si můžeme ordinovat. Je dobré se hlavně naučit vnímat ticho, jeho neskutečnou cennost a vzácnost. Ve chvíli, kdy je pro člověka ticho komfortní, už bych neměla obavy, že nebude vědět, po jakém typu zvuku a hudby sáhnout, aby to pro něj mělo benefit.

Smetana ohluchl a za pár týdnů složil Vltavu, protože ticho mu otevřelo cestu k hudbě sfér

Martina: Teď řeknu velkou banalitu, kterou se pravděpodobně takzvaně odkopu z neznalosti, ale pro mě se v určité době velkým objevem stala Smetanova Vltava. Začala jsem se jí věnovat, protože jsem ji měla popsat, a objevem byla proto, že ji Smetana psal už jako naprosto hluchý. Když jsem měla popsat, co se mnou tato hudba dělá, poslouchala jsem ji nad mapou, protože jsem zjistila, že nevidím, co se děje na břehu, ale že Smetana dokázal, že když ji posloucháte, na chvíli se stanete řekou.

Kristina Höschlová: Ano, to je krásně řečeno. My možná ani netušíme, jaký unikát a klenot i v rámci klasické hudby tady my, Češi, máme – já si to přivlastňuji jako nějaký fotbalový zápas. Asi se všichni shodneme, a to ani nemusíme být znalci klasické hudby, že Vltava je jednou z nejpodmanivějších melodií, které naše uši v naší kultuře znají. Okolnosti jejího vzniku jsou pozoruhodné, protože Smetana ohluchl náhle 21. října – teď nevím přesně, co to bylo za rok, ale bylo to v závěru 19. století, myslím, že v 80. letech – a Vltavu začal skládat začátkem listopadu. To znamená pár dní poté, co stoprocentně ztratil sluch. A složil ji snad za rekordních 18 dní.

On sám v poznámkách k rukopisu této skladby, který se dochoval, píše o svých pocitech – miloval to, co dělal, a když stoprocentně ohluchl, vůbec si nebyl jist, jestli se bude moct dál věnovat hudbě. Píše o pochybách, ale také o tom, že je překvapen a nadšen, že Vltavu složil v tak krátkém čase, že zjistil, že jeho život nekončí a že může dál pracovat. V této poznámce byla velká euforie a naděje.

A vezměte si, že Vltava je úžasným potvrzením Pythagorovy hypotézy. Ve chvíli, kdy tento člověk ztratil sluch a jeho tělo na to ještě nebylo zadaptováno a nezačalo to suplovat, byl naprosto výjimečně oproštěn od velkého množství zevních stimulů. Tím se udělal prostor právě pro vnímavost k hudbě, musica universalis, hudbě sfér, a dalo by se říct i k nějakým vesmírným frekvencím. A ve chvíli, kdy měl tento trychtýř otevřený a nebyl ničím zastíněn, žádnými obavami, žádnými dalšími vjemy, vznikla Vltava.

Kontemplace nás vytáhne z pozice kačenky zmítané vlnami a dá nám klidný nadhled racka

Martina: My máme šanci oprostit se od mnoha vjemů právě na začátku zimních měsíců a v zimě, protože příroda zdánlivě nabízí menší pestrost. A také do ní v podzimních plískanicích třeba tak často nechodíme. Když se tedy přesunu do listopadu, ty v souvislosti s tímto měsícem zmiňuješ léčbu teplem, protože po něm toužíme – termální prameny, a samozřejmě každý slyšel o saunování v různých podobách.

Do tohoto měsíce bych ještě zakomponovala ono zklidnění, které u nás většinou nenastává, protože Vánoce, protože starosti, uzávěrky, konec roku. Ale přesto příroda vyzývá k uzavření se do sebe a ke ztišení, k jakési meditaci – ty ale raději užíváš slovo „kontemplace“. Co si tedy počít s podzimními měsíci? A po čem sáhnout, aby člověk najednou neřekl: „Musím 14 dní ležet v termální vodě, nebo každý den chodit do sauny,“ nebo: „Musím hodinu meditovat, ačkoliv nevím, co s tím.“

Kristina Höschlová: Ano, kontemplace je právě druhá část jedenácté kapitoly. Kontemplace je to, o čem jsme mluvily na začátku – pohled dovnitř, propojení s nějakou vnitřní moudrostí, s jakýmsi přírodním řádem.

Pokud připustíme, že je tady nějaký řád, podle kterého se všechny živé organismy bez výjimky zrodí a zhynou, řád, díky kterému ze semínka vyroste strom, na podzim opadají listy a z uzlíčku miminka se za rok rozchodí člověk, a tak dále, dalo by se říct, že kontemplací nazývám přesně umění zjemnění vnímavosti a upřímně řečeno i propojení s archetypálními, pradávnými a všeplatnými přírodními principy, kterým chtě nechtě podléháme, protože jsme živé organismy jako strom, jako pejsek, jako rybička. A to nám nakonec dává hluboký klid.

Protože když se podíváme třeba na les, který prokosí vichřice, prožere kůrovec nebo který shoří, všichni vidíme, jak se za pár let znovu obnoví a vyroste zdravější. Když tyto věci začneme vnímat, dává nám to naději a říkáme si: „Tento řád má přece potenciál sebereparace, sebeobnovy, sebeuzdravení, neustálého vyrovnávání nerovnováh. Ve světě je pořád rovnováha.“

My se na věci někdy koukáme moc úzkým pohledem – na dění okolo nás se díváme z pozice nafukovací kačenky do vany, která se houpe na vlnách, nejdřív je nahoře, pak dole, a kačence je na blití. Ale když vzlétnete nad moře jako racek, vidíte už jenom jemné vlnění. A když se na moře díváte z okénka letadla, vidíte překrásnou mořskou hladinu a harmonii.

Když kvůli nějakým výkyvům tím, že o nich pořád mluvíme, vytváříme nadbytečnou hysterii – teď je moc teplo, teď je moc sucho, teď je moc vody, teď zase málo vody, a teď je zase moc zima –, jsme pořád v pozici té kačenky, která je nahoře na vlně, pak se zhoupne dolů a má pocit, že se utopí. Ale máme-li schopnost povznést se do pozice racka nebo letadla, najednou vidíme, že to celé dává smysl a že i ty vlnky jsou v pořádku. A myslím si, že právě kontemplace je cestou k tomu, jak se z pozice kačenky, která lítá po vlnkách nahoru a dolů, dostat do pozice racka nebo pasažéra v letadle.

Martina: Jsem ráda, že jsi to zmínila, protože tu kačenku sytí zejména dennodenní informace, zprávy, výkřiky, kdy se kačenka dozví, že zítra shoří a pozítří vyschne rybník. Před časem jsem poslouchala zprávy v souvislosti se začátkem školního roku. Vystupovali tam všichni ti odborníci se zaníceným výrazem a jeden řekl, že je pravděpodobné, možné, že tím, že se děti zase shromáždí ve školách, dojde opět k nárůstu žloutenky typu A. A další odborník řekl, že je to velmi pravděpodobné, protože děti o prázdninách na různých táborech určitě nedodržovaly hygienické standardy. A já jsem si říkala: „Tak, máme tři možnosti. Buď zrušit školní rok, nebo zrušit prázdniny, nebo zrušit děti.“

Kristina Höschlová: Nebo zrušit ty odborníky?

Martina: Nebo zrušit odborníky, nebo vypnout televizi. To je jenom odbočka k tomu, že přemíra dennodenních informací může kačence způsobit velké nevolnosti. A jsem ráda, že sis vzpomněla na racka Jonathana Livingstona, který se na to díval trochu jinak. Když už jsme se dokontemplovaly do prosince, ty jako jednu z léčebných metod, která opravdu nic nestojí, zmiňuješ pohled na noční oblohu. V zimě, třeba v mrazu, bývá tento pohled, řekněme, krystaličtější. Devadesát procent prvků, z nichž se skládáme, je obsaženo v hvězdném prachu. Když tady byl ředitel brněnské hvězdárny…

Kristina Höschlová: Devadesát devět procent.

Martina: Devadesát devět procent prvků.

Kristina Höschlová: A mě by stejně zajímalo – a nikdo mi na to ještě neodpověděl –, co je to jedno chybějící procento. Teď jsem slyšela nějakého vědce, který říkal, že je to 100 procent.

Ve dvě ráno uprostřed afghánské zimy stačil jediný pohled k nebi a vyčerpání vystřídal klid

Martina: Ještě jsem chtěla dopovědět, že ředitel brněnské hvězdárny Jiří Dušek, který tady byl, s oblibou zmiňuje, že nejsme nic jiného než inteligentní kosmický prach. To procento je možná neinteligentní. Ale dobrá, je večer, zakloním hlavu a třeba přes světelný smog uvidím krásnou oblohu. Jak s tím pracovat, kromě kantovského, že dvě věci uvádějí lidskou mysl k tím většímu obdivu, čím více o nich přemýšlí: „Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně“? Tak ano, to jsou možná základní věci.

Ale pak třeba vidíme Měsíc a někoho napadne: „A jéje, dorůstá, to zase budu špatně spát.“ Měsíc je velmi silná energie – příliv, odliv. Noc s sebou nese tajemství, ale také vyvolává mnohé běsy a černé myšlenky se v noci někdy zdají ještě černější. Jak toto všechno použít a využít ke svému prospěchu, klidu a léčení?

Kristina Höschlová: Pohled na hvězdnou oblohu v sobě snoubí víc principů, které už jsme zmiňovaly. Na začátku jsme hovořily o zjemnění vnímavosti a vypnutí balastu, různých narativů, toho, co se nám honí hlavou. V momentě, kdy se zastavím, zhluboka se nadechnu jiskřivého, mrazivého vzduchu a podívám se na hvězdnou oblohu, je už jen toto tak blahodárné, že se leckomu z nás vypne rádio zbytečných narativů, které nám běží hlavou, a zakotvíme v daném momentě.

Dám tady příklad, zkušenost z mé mise v Afghánistánu v zimě na přelomu let 2013 a 2014. Tato mise pro mě byla neskutečně fyzicky náročná, protože v jejím závěru jsem jako jediný anesteziolog 24 hodin denně simultánně obsluhovala dva sály, což bylo na pokraji únosnosti. Pamatuji si na jednu takovou službu, kdy tam už při mém velkém vyčerpání vozili jednoho pistolníka za druhým. Byly dvě hodiny ráno, ten den jsem pracovala od rána non-stop a po jedné reparativní, život zachraňující operaci bylo třeba pacienta převézt na jednotku intenzivní péče, protože byl závislý na přístrojích.

Měli jsme tam kontejnerový systém. To znamená, že jsem si přes sálové pyžamko, jak tomu říkám, tedy oblečení, ve kterém jsem byla na operačním sále, přehodila jenom nějaký plášť. Venku byl mráz, ale zároveň tam bylo bahno, protože tam byly nuzné podmínky, takže jsem z galoší přeskočila do pohorek a vezla jsem toho pacienta, který byl na přístrojích, na rozvrzané posteli. Pomáhal mi nějaký pomocník – vím, že byl zahalený ve velbloudí dece a měl krásný úsměv, ze kterého vyčuhovaly asi čtyři zuby.

Přesně si vybavuji, že tam byl měsíc, a já byla strašně vyčerpaná. Bylo náročné se ještě soustředit, protože život toho člověka opravdu visel na mých rozhodnutích a na přístrojích. Chvilku jsem byla až malomyslná a říkala jsem si: „Tak já už nemůžu, už jsem unavená, už se sotva soustředím.“ Povzdechla jsem si, a jak jsme vyjeli ven do mrazivého vzduchu – dodnes si to pamatuju, je to už 13 let –, zvedla jsem oči k nebi, uviděla tu hlubokou báň a cítila jsem opravdu neskutečný klid.

V tu chvíli jsem se na nás dívala – na toho pomocníka ve velbloudí houni, na rozvrzanou postel, na sebe v pyžamu a v bagančatech v blátě a na toho pistolníka na posteli – a viděla jsem, že je to vlastně jenom takový střípek, jenom zrnko ve všech příbězích, které se tady dějí, a že je to vlastně všechno úplně v pořádku a není proč se znepokojovat.

Tak teď jsem se rozpovídala, ale na tomto příkladu jsem chtěla ukázat, proč jsem i tento moment chtěla zmínit v knížce. Samozřejmě v ní zmiňuji i další zajímavé aspekty. To, jak na nás působí Měsíc, je hodně zkoumáno a v této souvislosti byly sledovány miliony různých subjektů. Jedna studie na Tchaj-wanu sledovala milion pacientů a četnost jejich příchodů na urgentní příjem v souvislosti s měsíčními fázemi. Někdy se to naprosto zbytečně zjednodušuje, že prostě úplněk dělá to a to. Ale věci, jak to tak bývá, nejsou tak triviální, jak se zdají. O tom, že jsme ovlivněni silou vesmírných těles okolo nás, není pochyb, jenže ta interagují i mezi sebou a jejich síly se sčítají.

Už na nejbližší úrovni interaguje síla Země, Měsíce a Slunce, a proto se nedá jen tak zjednodušit, že o úplňku se děje to a o novu toto. Opravdu záleží na interakci, na poloze Slunce, a vlastně i na tom, v jakém ročním období se nalézáme. I my lidé se na těchto interakcích svým elektromagnetickým polem podílíme. Proto to uzavírám tak, že asi není žádoucí zjednodušovat principy, které na sebe budu aplikovat, ale je dobré mít povědomí o tom, že jsme součástí silových interakcí těchto těles, které jdou ještě mnohem dál než jen k Měsíci a Slunci – možná mnohem dál, než vůbec tušíme.

Žítkovské bohyně léčily z vnímavosti, moudrost předků kazí až dogmata, zkratky a manipulace

Martina: Což je mimo jiné také jedna z tvých tří premis: respekt k přirozenému řádu života na Zemi, jehož jsme součástí. Je v tom asi zakomponována i silná pokora, kterou z tvých informací a z opravdovosti, s jakou zkoumáš člověka, velmi často cítím. Ale zároveň, když mluvíš o interakci nebeských těles, se tak úplně nemůžeme vysmívat starým babkám kořenářkám, které třeba za úplňku zaříkávaly určité nemoci. Možná v tu chvíli cítily, že Měsíc má větší sílu, a tím pádem možná i léčebnou moc.

Kristina Höschlová: Myslím si, že je hodně zkratkovité, a i krátkozraké, ignorovat různé lidové tradice. Lidové tradice vznikaly na základě vnímavosti lidí – vnímavý člověk pozoruje nějaké principy a z nich se pak v různých tradicích vytvořily i různé rituály. Tuto moudrost degradovalo, a dosud degraduje, zkratkovité zjednodušení, a hlavně manipulace. Myslím, že ať už pozoruji cokoliv, je vždycky dobré zůstat u toho, že pořád nevím všechno a nikdy nebudu vědět všechno. Můžu popsat nějaká pozorování a nějak s nimi pracovat, ale ve chvíli, kdy to začnu používat jako doktrínu – a v nejhorším dogmatizovat a fanaticky prosazovat –, v tu chvíli to úplně pokroutím.

Můj pohled na to je takový – velmi ráda jsem cestovala a dosud cestuji, a čím exotičtější kultura, tím víc jsem zvědavá poslouchat, jaké jsou její hodnoty, jaké jsou principy, s čím pracuje. Napříč světem samozřejmě vidíme, že lidé mají různé rituály a tradice, a pokud to nechápu, pokud mi to nedává smysl, byla bych velice vzdálena tomu tvrdit, že je to blbost – na to nikdo nemáme patent. Některé věci si vůbec nedovedu vysvětlit, ale mohu říct, že všechna tato pozorování jsem si vždycky střádala, a třeba až po dvaceti letech vám najednou něco začne dávat smysl.

Co se týče našich tradic, je tady pochopitelně hodně zajímavá tradice Žítkovských bohyň, už jenom proto, že je popsána. Mluvím o ní proto, že každá kultura má své rituály a tradice a tato je naší kultuře asi nejbližší. To vůbec neznamená, že by rituály papuánských domorodců byly chybné, protože ti mají zase své tradice a rituály postavené na svém pozorování. Ale právě Žítkovské bohyně, jejichž rituály a tradice už jsou veřejnosti celkem známé, jsou typickým příkladem toho, že tito lidé byli velice vnímaví – vůči různým nehmatatelným dějům, ale hlavně vůči dějům přírodním.

A právě z toho, co je popisováno, je vidět, že se tato vnímavost s pokorou používala pro pomoc druhým, aniž by se z ní dělala doktrína, aniž by se s ní manipulovalo, a aniž by se z toho vytvářela dogmata. Ale pak byly i případy, kdy se to zneužilo ke špatným účelům.

Martina: To je bílá a černá magie a dělicí čára mezi nimi může být někdy velmi křehká.

Kristina Höschlová: A tak je to v medicíně u všeho. Jsem přesvědčena, že u jakýchkoli trendů, o kterých se pak třeba ukáže, že nejsou zcela prospěšné, byl na počátku vždy dobrý úmysl. Třeba se mluví o škodlivosti některých úkonů, jako je očkování, ale úmyslem, principem a účelem je benefit, tedy pomáhat lidem. A pokud se nějaký úkon nebo procedura začnou projevovat jako škodlivé, je to tím, že se s nimi pak špatně manipuluje, že se zneužijí, že se fanatizují a dogmatizují. A myslím, že to takhle platí u všeho.

Celý rozhovor s lékařkou Kristinou Höschlovou o léčivé síle lesa, hudby a ticha a o tom, jak se stát lékařem sám sobě, si můžete poslechnout v celku a předstihu na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme — bez vás by tyto rozhovory nemohly vzniknout. MK se na vás těší zase příště. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.