Olympiáda opět s Ruskem

Politika do sportu nepatří. Sport do politiky ale ano. Tak to vidí většina lidí, kteří sportují, anebo mají sport rádi. Je v pořádku, když se sportu dostane politické podpory, protože férové sportovní soutěžení prospívá porozumění mezi lidmi i mezi národy. Jakmile ovšem politici určují, s kým se nesmí z politických důvodů soutěžit, poškozují tím nejen politicky diskriminované sportovce, ale i ty nediskriminované. Připravují je o soupeře.

Kontaminace sportu politikou nikdy neprospěla sportu. Neprospívá ale ani politice. Sportovci se jako rukojmí berou selektivně, na tuto praxi nejsou pravidla a ani jednotný metr. Bojkot na principu kolektivní viny je nespravedlivý sám o sobě. O ještě zjevnější nespravedlivost se pak jedná, když dva dělají totéž, ale za co je jeden šikanován, druhému se toleruje.

Mezinárodní olympijský výbor předběžně zrušil suspendaci ruského olympijského výboru, ke které došlo před třemi lety po zahájení ruské invaze na Ukrajinu. Jde o krok správným směrem vzhledem k tomu, že americký olympijský výbor kvůli agresím Spojených států suspendován nebyl, a ani sportovce Izraele MOV netrestá za invazi do Libanonu. Že se ruští sportovci budou moci účastnit olympijských her v Los Angeles, nicméně vyvolalo smíšené reakce – a o kritické hlasy není nouze.

Země, které se v rusko-ukrajinském konfliktu angažují na straně Ukrajiny, vnímají rozhodnutí MOV jako politicky chybné, neboť válka pokračuje. Mezinárodní olympijský výbor ovšem zastřešuje sportovní organizace z celého světa. I ty, které trestat ruské sportovce nepožadují, a ty, které s neúčastí Rusů nesouhlasí. Mezinárodní olympijský výbor věc vyřešil šalamounsky. Suspendaci zrušil poté, co Rusko vyhovělo požadavku nezahrnovat mezi ruské sportovce organizace z anektovaných ukrajinských území. Rusové pak musí respektovat neutrální status. Na vlajku a hymnu tedy mohou zapomenout.

Když nelze vytrestat ruské sportovce, zkoušejí politici z devíti zemí EU potrestat alespoň Mezinárodní olympijský výbor. Příslušného komisaře vyzvali, aby Unie přestala financovat Mezinárodní olympijský výbor a obecně organizace, jejichž kroky jsou v rozporu s hodnotami Evropské unie. Mezi signatáři ovšem chybí třeba Německo, Francie, Itálie, Španělsko, a vyhladovět MOV nepožaduje ani Česko a Slovensko. Potíž bude asi s různou citlivostí na hodnoty EU, které si každý vykládá po svém.

Když se něco moc zamotá, zkomplikuje a nelze s tím hnout, chce to restart. Vrátit se na začátek a rozvzpomenout se, o čem to původně celé bylo. V našem případě je logické vrátit se do Olympie, kdy na pět dní zavládl posvátný mír díky striktnímu zákazu válek a jiných násilností. Pomohlo by vžít se do atmosféry, kdy soutěžení atletů nesledovali pouze antičtí milovníci sportu, ale také politici, představitelé řeckých států, pro které byly hry příležitostí uzavírat politické smlouvy a upevňovat národní a kulturní sounáležitost.

V roce 708 před naším letopočtem se na 18. olympijských hrách poprvé soutěžilo v pětiboji. Vítězem se stal Lampis ze Sparty. O jeho politických názorech se nic nedochovalo, víme pouze to, že skvěle zvládl kombinaci skoku do dálky, běhu, hodu diskem, oštěpem a zápasu. A jelikož olympijské vítězství bylo tehdy ceněno stejně, jako vítězství vojevůdce ve válce, Lampis byl zahrnut uznáním, poctami, jednalo se s ním uctivě a s respektem. Z dnešního pohledu je u tohoto příběhu důležité, že Lampis nebyl diskvalifikován za to, že Sparta nedbala na lidská práva, utracovala mrzáky, a Lampis byl voják, který když zrovna nesportoval, nepochybně míval ruce od krve.

V nenávistném, politicky nelítostném světě, dává olympijská výjimka z pravidla smysl. Bylo by skvělé vrátit olympijským hrám olympijského ducha. Znamenalo by to ale smířit se s tím, že když posvátný mír neplatí pro všechny, neplatí pro nikoho. Bez Lampise ze Sparty jsou olympijské hry o ničem.