Sebevražd mladých přibývá a v poslední době vzrostl i počet dětských vrahů

Maxmilián Kašparů: A já jsem rád, že jsi mě pozvala a že si tady budeme povídat. Těšil jsem se na to.

Martina: Já také, já také, Maxmiliáne. A potřebuji teď vědět tvůj pohled na věc, protože tvůj pohled na společnost probíhá nejenom tvýma očima, ale také skrze oči tvých pacientů. Jsi považován jakožto psychiatr, ale také kněz, za znalce lidské duše. Řekni mi, je opravdu kolem nás více nenávisti, více agresivity, nebo je to prostě pořád dokola tatáž písnička, jen v jiném aranžmá?

Sebevraždy mladých lidí vzrostly za posledních deset let o 200 procent, a to jsou přece nejkrásnější léta života

Maxmilián Kašparů: Já to slýchávám často, když třeba hovořím o tom, že za posledních deset let asi o 200 procent vzrostly vraždy dětí. Když slyším o týraných dětech, jak roste jejich počet, a někdo mi na to řekne: „Ale to bylo vždycky, jenom se o tom nemluvilo, nedávalo se to do sdělovacích prostředků, ale bylo to vždycky,“ tak já s tím souhlasím napůl. Ono to bylo vždycky, ale nebylo to v tak obrovské míře, jako je to teď. Máme například rostoucí počet sebevražd mladých lidí mezi 13. a 18. rokem – to jsou přece nejkrásnější léta života – a tito lidé si sáhnou na život. A toto vzrostlo za posledních deset let asi o 200 procent.

Martina: Nejmladšímu sebevrahovi v loňském roce bylo deset let.

Maxmilián Kašparů: Ano. A jsou děti, které jsou vrahy. Za loňský rok to bylo asi deset obětí, které zabily děti.

Martina: A loni jich bylo deset, a letos, jen za první čtyři měsíce roku 2025, je jich už sedm. Promiň, že tady sázím čísla, jenom jsem se zaměřila právě na špičku ledovce, na nejvíc zjevné a nejvíc traumatizující výsledky. Ale teď pojďme zpátky k tomu, jak se dá jinak zjistit, že nenávist roste.

Maxmilián Kašparů: Jinak, než statisticky to můžeme zažít každý z nás. Já jsem teď přijížděl do Prahy a vidím agresivitu řidičů. Ano, když si jedu těch svých – můžu jet 130 – ale já si jezdím svých 110, tak za mnou houkají a najíždějí na mě, blikají na mě, tak já říkám: „Tak si předjeď.“ Ale ne, on chce jet ve svém pruhu. Čili já to vidím, přijdu do obchodu a zákazníci jsou agresivní na prodavačky, přijdu přednášet do školy a na jedné škole jsem vůbec nemohl dokončit pro agresivitu dětí vůči učitelkám a vůči mně. Čili já nepotřebuji statistiku, ale potřebuji chodit mezi lidi na dálnici, do obchodu, do školy, a všude se s tím setkávám.

Martina: Maxmiliáne Kašparů, já jsem tě přerušila, skočila jsem ti do řeči, když jsi říkal, že s tím, že agresivita roste – ale zároveň to není jednoznačné, protože se tomu možná dříve tolik nevěnovala pozornost a nemělo to takový mediální výstup – že s tím souhlasíš tak napůl. Tak se ještě teď vrátím ke tvé první myšlence. V čem je ta půlka, se kterou souhlasíš, v čem je půlka, která tě míjí?

Maxmilián Kašparů: Tedy souhlasím s tím, že to roste. Ale co mě míjí? Lékař si vždycky musí klást dvě otázky: První je „proč?“ A druhá otázka je „jak?“ A já si musím klást jako lékař otázku, proč se toto děje, a musím hledat příčinu, protože tady – a to je to, čemu já nerozumím – se ve společnosti věci řeší, až když už jsou. A to jsou ty nejrůznější poradny, nejrůznější koučinky a toto vše, co se tady zavádí. Teď letos má být dokonce nějaký zákon o péči o děti, a má to být něco úplně nového vůči dětem. Ale já v tom stále nevidím příčinu, já hledám příčinu, proč tomu tak je. Protože pak, když si neřeknu „proč“, tak si nemůžu zodpovědět ani druhou lékařskou otázku, a to je – jak. Jak z toho ven? Jak to řešit? Jak to léčit? Čili my jsme si přestali klást právě tyto otázky „proč“, a myslím, že my se bojíme odpovědi, protože bychom přišli na to, že je skutečně cosi shnilého ve státě česko-moravsko-slezském.

Martina: Ty jsi přesto tuto otázku určitě kladeš sám, ačkoliv není kladena celospolečensky. Určitě ty sám osobně, jakožto profesor Max Kašparů, jakožto psychiatr, jakožto dětský psychiatr, na to hledáš odpověď. Tak k čemu nejčastěji docházíš? Nebo kolem jakých příčin se tvé myšlenky točí nejčastěji?

Maxmilián Kašparů: Já bych tady odpověděl myšlenkou svatého Jana Pavla II., polského papeže, který říkal, že žijeme v kultuře smrti. Jsou nejrůznější kultury, ale my že jsme se dostali do kultury smrti, což je kultura, která nemá úctu k životu. Kultura smrti nemá úctu k životu. Například vezmi si, že dnes rodiče vychovávají děti k úspěšnosti, a dřív je vychovávali ke slušnosti. „Musíme ho vychovat, aby z něj byl slušný člověk,“ to se dnes nenosí. Musíme ho vychovat k tomu, aby byl úspěšný člověk. A podle mě ne vždy spolu úspěch a slušnost souvisí – myslím, že to je výjimečné. A toto je jeden z důvodů, co je pro rodinu, pro dítě primární. A to jsou lokty, lokty, lokty. Ale všechno vychází ze srdce, to už je stará biblická pravda, která říká, že všechno dobré i zlé vychází ze srdce, a záleží na tom, co my do srdce vkládáme a co z něj vychází. A to je pramen, který mi říká, proč je tomu tak. A je to proto, že jsme se dostali do situace sedmi hříchů, které tady křesťané měli a mají. A prvním hříchem je pýcha, která se dává na první místo proto, že je matkou všech dalších šesti hříchů. A já vidím tu nesmírnou politickou pýchu, nesmírnou pýchu rodičovskou, pýchu dětí, pýchu mladých lidí, a arogance, která je v tom, je také odrazem pýchy, i sebestřednost je pýcha nebo povznesenost nad ostatní. Tady rodiče pošlou dítě na jazykový kurz, aby umělo anglicky říct „nejneobhospodařovatelnějšími“…

Martina: Nejdelší české slovo.

Maxmilián Kašparů: A oni ho pošlou na angličtinu, aby to umělo říct anglicky. A ale ono neumí říct česky: „Dobrý den. Dovolte prosím. Promiňte, omlouvám se vám. Děkuji.“ Oni to neumějí česky. A o tom to je. To není o tom, co je v hlavě, ale tady je to o tom, co je v srdci. V hlavě můžu mít anglická slovíčka, ale když v srdci nemám ta česká, tak potom dochází k tomu, že tady je napětí, je tady nervozita, a z toho vychází agrese.

My nežijeme ve změně epoch, ale v epoše změn, a to je jeden ze symptomů současné doby

Martina: Ty jsi citoval Jana Pavla II., který mluvil o kultuře smrti. Když o ní mluvil, tak byl papežem, který vzešel z východního, komunistického, totalitního bloku. On žil ještě v době, kdy byl zavražděn jeho zpovědník, kněz Popiełuszko. Dobře, ale pak se převalila historická vlna a najednou byl východní blok svobodný a západní kultura jako taková se dál rozvíjela. Tak řekni mi, kde má kultura smrti kořeny, když je zjevně ideologií prostá a odolná a nemají na ni vliv?

Maxmilián Kašparů: To není otázka ani Východu, ani Západu, protože kultura smrti byla do roku přelomu silnější na Západě než na Východě. Čili tento papež vstoupil do západního světa a mohl porovnat jak Východ, tak Západ. Z Východu vyšel a do Západu přišel a mohl porovnat. A když se má porovnat, tak je to vždycky úžasná pomoc pro problém, který se zkoumá. A on viděl, že na Západě byla nevraživost a dalších negativ daleko víc. A toto přišlo i k nám do východní části Evropy. Takže z čeho to vyplývá? Vyplývá to ze současného fenoménu tradice neúcty k životu. Já bych tady řekl, že je to znamení času. My nežijeme ve změně epoch, ale v epoše změn. A to je jeden ze symptomů, z příznaků změn v současné epoše, a proto se tomu říká, že to je znamení času. Že tento čas je poznamenán tím, že je tady mnoho špatného. To je to znamení času. Každý čas má své znamení, jenom je potřeba umět ho číst a rozumět mu a uvědomit si, že skutečně žiju v prostředí, žiju dokonce v bublině, kde je určitá mentalita, a tato mentalita je právě mentalita negativní. My se bráníme proti negativním jevům, ale neumíme to, a já skutečně sám nevím – ač je mi to často kladeno jako poslední otázka: „Co byste s tím dělal? Co doporučujete? Co navrhujete?“ Můžu klepat pravým kněžským rukávem a levým rukávem lékařským a nic z nich stejně nevyklepu, protože to je právě ten fenomén, to je jev doby. A kdybych to měl říct z hlediska křesťanského, tak je to jako by se naplňovala Apokalypsa. Když čtu Apokalypsu, tak vidím, že jsou tam právě znamení dob, a my žijeme v nějaké poslední době, kterou asi skončí naše – v uvozovkách – kultura, ve které už prakticky dožíváme.

Martina: Ale pak by nás to mohlo vést k jakémusi odevzdání, k nihilistickému postoji, kdy si řekneme: „No, co se dá dělat, psáno jest, tak už to nějak doklepeme.“

Maxmilián Kašparů: Řekla jsi správně, „mohlo by vést“, ale nesmí to k tomu vést, protože jsou tři božské ctnosti: víra, naděje a láska. Víru jsme pochovali, láska je na ARO a potřebuje resuscitovat. A zbývá nám naděje a tu nesmíme pohřbít, protože tak veliký hrob ještě nikdo nevykopal. Čili my musíme mít stále naději, že věci na konci budou mít nějaké východisko. A jestliže bychom tomu nevěřili, tak by pak skutečně bylo zbytečné na tomto světě existovat.

Martina: Tak ji pojďme spolu – naději – živit. Ale máš pravdu v tom, co jsi řekl úplně na začátku, že nejprve musíme zjistit „proč?“, abychom mohli třeba živit naději odpověďmi na otázku „jak?“. Od neurologa a psychologa profesora Tomáše Hradila jsem četla jeho názor, že pokud někdo psychologickými triky a sociální manipulací usměrní nenávist na více lidí, vzniká potom hrůza, které se dá ve společnosti těžko zamezit. A tohle zní už jako plán, pokud toto někdo dělá psychologickými triky a sociální manipulací. Řekni mi, dokážeš říct, kdo je nejzdatnějším psychologickým a sociálním manipulátorem dnešní doby, aniž bychom si to třeba vyloženě uvědomovali?

Maxmilián Kašparů: Nebude to asi jeden jediný zdroj, těchto zdrojů bude víc. A to je zdroj manipulace s člověkem, který vychází ze zdrojů vyšší inteligence. Protože zase bych tady použil Sienkiewiczovu větu, která říká, že nejhorší je vzdělaný despota. Despota může být hlupák nebo to může být průměrný člověk, ale pokud se dostanou k moci osoby, které jsou skutečně psychopatické, tak potom tyto osoby nemají tři věci. Asociální psychopat může mít velmi vysoké IQ, a mají ho. Ale oni nemají stud, nemají strach a nemají svědomí. A toto jsou věci, že když se tito lidé dostanou k moci, tak vytvoří partu, vytvoří klub, vytvoří nějakou organizaci, třeba i celosvětovou, a mají jeden jediný cíl: ovládnout ji. A protože jim chybí tyto tři věci, tak jdou doslova přes mrtvoly.

Co jsou volby? Hledání spasitele, a pak zjistíme, že nám lhali a šlo jim jen o sebe a o struktury, které za nimi stojí.

Martina: Teď jsi nás osvobodil podle Carla Gustava Junga od zodpovědnosti, protože za to mohou oni. Ale tito lidé, které jsi vyjmenoval – to znamená psychopati, kteří jsou prosti studu, strachu a svědomí – se dostali k moci skrze naše svolení, skrze naše požehnání, skrze buď naši apatii, nebo dokonce aktivitu. Řekni mi, co to je, že najednou necháváme vyrůst elity, které nám potom veřejný prostor zaplňují nenávistným dusnem?

Maxmilián Kašparů: Protože jim věříme. My jim věříme, a proto jim tam hodíme hlas. Člověk už z podstaty svého stvoření je člověkem, který potřebuje nějaké řešení životních problémů a potřebuje spasitele. Já jsem vždycky před volbami – to nás teď čeká – uvědomuji, že zase budeme v této zemi volit, hledat spasitele – někoho, kdo nás z toho, co nás tíží, co nás bolí – vyvede ven. Čili co jsou volby? Volby jsou hledáním spasitele. A po určitém čase zjistíme, že nám lhal, že mu šlo jenom o něj, nebo že je napojen na nějaké jiné struktury, které stojí za ním, a on jim slouží jako loutka a zneužívá k tomu naše hlasy. Ale už s tím zase nic neuděláme, protože on už tam je. A to je hledání spasitele mezi politiky. Jeden americký psycholog řekl, že ve vrcholné politice ve Spojených státech je daleko více psychopatů než ve všech věznicích v USA. A profesor Bleuler, to byl švýcarský psychiatr – já ho mám velice rád, protože jsem na něm vyrostl – popisoval druhy osobností a vyjmenoval jednu, která se dneska neuvádí, což mě dost mrzí, ale já ji uvádím. A vždycky, když mi někdo řekne, že není v klasifikaci nemocí, takže bys to neměl používat, tak říkám: „Dobře, ale uvádí to Bleuler, a na toho nemáš.“ A on to nazval: „Psychopat po uplatnění toužící.“ To je definice psychopatů, kteří jsou skutečně po uplatnění toužící. Oni mají v jádru své osobnosti manipulovat, vést, ovlivňovat, těšit se z toho, že jsem tě obelhal, že jsem tě oblbnul. A tito psychopati po uplatnění toužící nejsou jenom v politice, ale třeba i někde ve fabrice, v rodinách, kde jeden z nich se stane tím, kdo o všem rozhoduje, a nějaká svoboda názoru v rodinách – to pro něj neexistuje. On je velký manipulátor. Takže tahle porucha osobnosti, pokud se dostane nahoru, vypadá tak, jak to potom vidíme v následcích.

Martina: Ale není to tak, Maxmiliáne, že tento politický systém, který u nás máme – a nejenom u nás, ale který je teď i na Západě – je v podstatě nastaven pro pacienty tak, jak je pojmenoval profesor Bleuler?

Maxmilián Kašparů: Je to tak. Oni si to nastavili.

Martina: A my jsme přitakali.

Maxmilián Kašparů: Jestliže chci hrát nějakou hru, třeba fotbal, a mám se držet pravidel, která jsou dána FIFA, tak mi to vadí. Ale jestliže já chci hrát fotbal a nastavím si pravidla sám a řeknu, že naše branka bude menší a vaše branka bude větší a já budu hrát ve dvanácti a vy jenom v jedenácti, tak pokud si tato pravidla nastavím, tak mi to vyhovuje. A jestli to bude divákům na stadionu jedno, nebo budou dokonce říkat: „Hele, to je nové, a my musíme hledat nové cesty,“ to je věta, kterou nesnáším, protože stále hledáme nějaké nové cesty – pastorační cesty v církvi, liturgické cesty, myšlenkové cesty – tak to je fráze. Cesty za nás hledá někdo jiný – a když jako jednotlivci nemáme moc hledat cesty, tak musíme hledat pravdu. Já už jsem tady, myslím, v jednom vysílání říkal – nevím, kdo to vyslovil: „Běž s těmi, kdo hledají pravdu, a uteč od těch, kteří už ji našli.“

Musíme být svobodní nejen od něčeho, ale k něčemu, ke konání, a teprve z praxe člověku vyjde dobro a zlo

Martina: Tak toto je výrok, který v současné době, bych řekla, dostává zcela nový rozměr, protože těmi, kdož ji nalezli, jsme obklopeni, a každý, kdo by zapochyboval, je náležitě perzekuován. Ale pověz mi, když jsi řekl, že volby jsou jenom hledání spasitele, tak to můžeme brát tak, že volby jsou hledáním někoho, kdo bude možná méně škodit a možná si dovolí ve svém hlásání pravdy alespoň nepatrně zapochybovat. Čeho si tedy má člověk všímat a co máme vnímat kolem sebe, abychom dokázali rozeznat nezdravé prostředí, které nám může začít otravovat vzduch, ať už záští, nenávistí, soutěživostí, arogancí, takzvanou asertivitou? Čeho si všímat?

Maxmilián Kašparů: Normy. Zase se vrátím na medicínu, kde jsem jako student studoval anatomii čili to, jak to má být. A pak jsme studovali patologickou anatomii, tedy jak je to chorobné. Studovali jsme fyziologii, tedy jak má organismus dobře fungovat. A pak jsme měli patologickou fyziologii, tedy jak organismus pracuje špatně. Protože kdyby nás na fakultě učili jenom to druhé, kdyby nás učili jenom patologickou anatomii a patologickou fyziologii, tak bychom nevěděli, jak to má skutečně být. A to je to první, a pak z toho vycházíme na to druhé. Jestliže ovšem jedinec i společnost přestanou vědět, co je norma, co je zdravé a co je přirozené, tak už zbývá jenom patologie, jenom chorobnost. Protože člověk, který zná oboje – toto je věda a toto je pavěda, toto je víra a toto je pověra, toto je dobré a toto je zlé – dokáže rozlišovat. Ale jestli přestane rozlišovat mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, krásou a ošklivostí, tak se dostaneme do situace, ve které jsme.

Martina: Ale na to ti jistě celá armáda – nejenom politiků, ale estetiků, ideologů – namítne: „A kdo ti určí, co je to krása? A kdo určí, co je to pravda?“ A pak se tady nabízí pro mě už tedy trošku nepřijatelné věci, že každý má svou pravdu. Případně mi tady jeden host řekl, že pravda je společenský konsenzus. Na téma krásy ti řeknou: „Každému se přece líbí něco jiného,“ a můžeme v tomto pokračovat. A teď žijeme ve společnosti, která preferuje alespoň zdánlivý pocit svobody ve všem, a každý z nás si přece může vybrat, co je pravda. Každý z nás si může vybrat, co je krása. Každý z nás si může vybrat, co je láska. Jak se zorientovat v prostředí, které pro každého nabízí nepřeberné množství výkladů?

Maxmilián Kašparů: Ano, je toho na nás moc. Na jednoho člověka je toho moc, a každý má svou pravdu. Těchto pravd je mnoho, krás je také mnoho, dobra a zla je také mnoho, ale teď jde o to vyselektovat, co je skutečně. Protože se můžeme dostat do situace, kdy to, co dneska považujeme za pravdu, zítra za pravdu nepovažujeme, protože jsme nějakým způsobem došli k poznání. To je to, že: „Jenom blbec nemění své názory.“ Čili podle životních zkušeností měníme, co je dobro a co je zlo. To by bylo dobré, kdybychom to mohli dělat ve svobodě, ale my musíme rozlišovat, co je to svoboda od něčeho a svoboda k něčemu. My vždycky chceme být osvobozováni od něčeho: Takže léky nás osvobodí od nemocí, stroje nás osvobodí od těžké práce, jedna armáda nás osvobodí od jiné armády. Ale my také musíme být – a to nám chybí – svobodní k něčemu. Musíme být svobodní ke konání, a v tomto konání se ukáže praxe. To, co jsme tady řekli před chvilkou, to je teorie: více pravd, více krás, více lásky. Ale my musíme být svobodni ke konání, a jakmile člověk koná, tak mu z praxe vyjde dobro a zlo. Ne z teorie. A proto člověk, který je zasazen do problémů, jim začne rozumět, a to je to, co nás dovede k poznávání. Říkám „poznávání“, ne k „poznání“, protože když někdo řekne, že už jsem došel k poznání, tak to dám před každým klobouk dolů. Ale když mi někdo řekne: „Docházím k postupnému poznávání,“ tak tomuto člověku fandím.