Vzpomínka na Mirka

Jsou lidé, u kterých člověk má pocit, že jsou součástí jeho života, aniž byste je kdykoliv potkali.

Bylo to tím, že hned ráno, když jste si uvařili kafe a otevřeli své oblíbené noviny, nejprve jste se pustili do čtení textů toho, u koho jste očekávali něco víc, než od režimních pisálků.

Tak to bývalo v dobách, kdy lidé ještě u ranní kávy četli noviny.

Pak přišla doba, kdy lidé k ranní kávě přestali číst noviny, protože internetové stránky nabízely mnohem větší komfort i možnosti číst konkurenční názory. Přesto se člověk pravidelně vracel ke svým oblíbeným autorům, u kterých člověk věděl, že se po přečtení několika řádků dozví více, než po sáhodlouhých projevech jiných.

Skoro čtvrt století patřil k těmto autorům pro moji ranní kávu Mira Macek, který začal na webu glosovat věci vezdejší v roce 2000. Tenkrát se tomu ještě neříkalo blogovat, ani podcastovat, ale glosovat.

Bylo nás mnoho, kteří jsme si ranní kafe zpříjemnili čtením jeho glos, abychom se ujistili, že to přece ještě nemůže být tak zlé, když jsou na světě lidé, kteří myslí podobně jako my, mají podobné názory na negativní vývoj společnosti a že je to jen otázka času, než se kyvadlo dějin zase obrátí na správnou stranu.

Už je tomu skoro měsíc, kdy mi u ranní kávy cosi chybělo. Poslední glosu napsal Mira v úterý 26. března 2024. Myslel jsem, že s Petrou koštují bílé ve Wachau, nebo se konečně nechali inspirovat a odjeli do Kachetie prozkoumat oblasti, kde vznikají jedinečná vína.

Bohužel, skutečnost je jiná. Už nikdy si k ranní kávě nepřečtu Viditelného Macka.

Už si nedáme gruzínské Kindzmarauli ani v Adžárii, ani v údolí Alazani. Když mě před pár měsíci vyřadili po patnácti letech spolupráce z blogů iDNES, glosoval to slovy:

Čtyři roky před touto glosou, když jsem dokončoval kroniku, dokumentující zneužívání moci a popsal metody, jakými se nás Mafie pokouší zotročit, mi Mirek napsal jako komentář ke knize tato slova:

Pokud se velká část lidí nevzpamatuje, nepotlačí svoji pýchu a zpupnost, nenavrátí se zase svým myšlením a konáním k přírodě a jejím zákonitostem a nenajde si vůdce hodné toho jména, nečeká lidské společenství nic dobrého.

Větvičkova kniha „Okolo Česko – Slovenska aneb Kronika koronopodfucku“ se po odeznění akutního koronavirového šílenství, jak doufám, stane skutečnou kronikou, ze které budou moci historici čerpat ještě hodně dlouho, neboť uhlazené legendy jim toho o skutečnosti moc neprozradí.” (Miroslav Macek, 2020)

 Bohužel, v té době, při diskusích ve stylové vilce na konci Zábřeha na Moravě nás nenapadlo, že síla a hloubka útoku globalistických sil bude tak propracovaná a naopak, schopnost našeho odporu proti totalitě, apartheidu a fašizaci bude tak slabá. A tak jsem zanedlouho musel začít pracovat na knize „Kronika koronopodfucku 2.“ Třetí pokračování této smutné kroniky o stavu lidstva a českého národa jsem začal psát na podzim roku 2021, v době vrcholících segregačních a apartheidních opatření naší vlády (která byla později sice shledána nelegálními, přesto za ně dodnes nikdo nebyl pohnán k zodpovědnosti) a psaní jsem přerušil 24. 2. 2022, kdy jakýsi ruský doktor ze dne na den „vyléčil“ média ze strašení o Covidu. V té době by pokračování knihy nemělo smysl, najednou její aktuálnost zmizela, protože pro mezinárodní propagandu přestal být Covid tématem…

Ale přišel podzim roku 2023 a najednou začalo prosvítat nebezpečí pokračování toho, co bylo v případě koronopodfuckového šílenství započato. Najednou začalo mít smysl dokončit rozpracovaný materiál. Tak jako u předchozích dvou dílů byly glosy Mirka Macka pevnou kostrou této kroniky.

 Že už si knihu autor glos nebude moci přečíst v tištěné podobě, mě mrzí, ale tuším, co by na ni řekl svým zábřežským dialektem: „To jsme před čtyřmi lety netušili, že z toho dokážou udělat příběh na pokračování, že…? Dáte si ještě sklenku vína…?“

 Doufám, že stránka „Viditelný Macek“ nebude vaporizována, jak to dnešní svazáci a kádrováci umí, a že zůstane zdrojem poznání o autorovi i o době mezi léty 2000-2024. Protože poučení a perly, které se tam nacházejí, si zaslouží zachovány býti pro ty, kteří jednou budou tuto smutnou epochu studovat.

 A pak, třeba až už my tady nebudeme, narazí i na tato slova:

„Udělal jsem, nač stačily mé síly, a osud udělal, co chtěl. Toho se člověk musí držet, musí být pokorný a přijmout, že osudové dějinné kyvadlo, které se hýbe, prostě nelze zastavit. To je cyklický historický vývoj. Na druhou stranu se člověk zároveň nesmí na všechno vykašlat a říct, že tím pádem je zbytečné něco dělat. Musí se maximálně, ale s pokorou snažit, aby v prostředí, které jej obklopuje a o kterém ví, že jej z principu v podstatě nemůže změnit, žil pokud možno podle svých zásad a pravidel. Říkám, že je potřeba vytvářet ostrůvky pozitivní deviace, na kterých má člověk své známé, kamarády, se kterými může mluvit zcela otevřeně a nebojí se před nimi cokoli říct. Tyto ostrůvky o sobě vědí, udržují staré tradice, rodinné zvyklosti. Přežívají nevlídnou dobu, aby v okamžiku, kdy zavládne příznivější doba, se začaly pospojovat. A než se člověk naděje, tak převládnou.“