Zdraví nevzniká válením v teple, odolnými nás dělá chlad a brzké vstávání po dobrém spánku

Martina: Pojďme se vrátit k tomu, jak můžeme pomáhat každý den, možná i teď zrovna my dvě, našim posluchačům, když si to uvědomí – a to je dech. Ty jsi leden věnovala vzduchu jakožto léčivému elementu. Ostatně já jako Vodnář vím, že jsem také vzdušné znamení, což zní nejméně logicky, a přesto je lednový Vodnář vzdušné znamení. A ty cituješ: „Vlastníte-li svůj dech, nikdo vám nemůže vzít váš klid.“ Tímto citátem uvozuješ danou kapitolu a neuvádíš, kdo to říká, ale já tě podezřívám, že je to tvůj citát. A my jsme si tady o dechu povídali před nedlouhou dobou s docentem Petrem Koliskem, který se mu intenzivně věnuje na vědecké úrovni a spolu s doktorkou Sárovou, balneoložkou, propojuje léčivé elementy termální vody a dechu. Ty už jsi o dechu mluvila. Řekni mi: Kolik času by tomu člověk měl denně a soustředěně věnovat? Teď nemyslím, že si v určitém okamžiku uvědomím: „Dýchej, dýchej, zase máš nervózní psí dech.“ Ale myslíš si, že by člověk měl skutečně půl hodiny setrvat v klidu a jenom sledovat svůj dech, a třeba se u toho dívat na hvězdnou oblohu, nebo do svíčky? Dá se říct, jaká je nejmenší část dne a mysli, kterou by člověk měl dechu, duchu věnovat?

Kristina Höschlová: Nemyslím si a neradím. Já nad tím takhle vůbec nepřemýšlím, to nechám na každém, co si z nepřeberného potenciálu, který práce s dechem skýtá, vezme, a to každý podle svých potřeb a motivace. Dech působí léčebně na mnoha úrovních. Na čistě mechanistické úrovni je to jenom to, že zvyšujeme kapacitu, to znamená, že dostaneme do těla víc kyslíku tím, že nějakým způsobem změníme svůj dechový vzorec. Protože jak si to představujeme čistě na mechanistické úrovni, otevře se a provzdušní víc sklípků, a tím se promasírují kapiláry a cévy, které potom odvádějí okysličenou krev do těla.

Tím, že vědomě cvičíme dýchání, si posilujeme i dechové svaly, a to se potom nejvíce hodí, když jsem nějak kompromitovaná.

Vlastně v tom spočívají aklimatizační techniky, protože když jedu do vysokých nadmořských výšek, kde je nižší tlak, tak to znamená, že mám nižší přísun kyslíku, a nějaké procento kyslíku vždycky spotřebují i mé dechové svaly. A ve chvíli, kdy je mám dobře vytrénované právě tím, že už předtím soustavně cvičím různá dechová cvičení, tak se to neskutečně hodí, a hlavně se to markantně projeví tím, že mé dechové svaly nespotřebují tolik kyslíku, který pak zůstává k dispozici pro životně důležité orgány.

A pak už jdeme dál. Další věc je, že dech je neodlučně propojen s vegetativním nervovým systémem, který je součástí psycho-neuro-imuno-endokrinního regulačního systému, což bych řekla, že už je vnitřní moudrost. To je, řekla bych, na hmotné úrovni popsaný sebeopravný, sebeléčebný mechanismus, který v sobě máme. A my to popisujeme právě na propojenosti psychického, vegetativního, nervového, imunitního a hormonálního systému, a práce s dechem významně stimuluje schopnost tohoto systému vyrovnávat různé škodlivé vlivy a pořád nás opravovat. Další věc je vagový nerv. A potom kontemplativní složka.

Takže kdybych měla odpovědět na tvou otázku, tak si myslím, že první je – pokud to někoho zajímá – trochu se podívat do knih o dechu, kterých je spousta. V mé knížce tomu věnuji první kapitolu. Celkem bych řekla, že se tam dechu věnuji více a hlouběji než jiným tématům. Ale je to jenom kousek kapitoly. Existuje spousta dalších publikací i lidí, kteří v naší republice práci s dechem propagují. A potom už je na každém člověku, po čem všem z tohoto nepřeberného potenciálu sáhne, na co se zaměří, čemu se bude věnovat a v jaké míře. A to už je na každém jednotlivci.

Návod na správné dýchání nenajdete na YouTube, ale ve vnímavosti k vlastní vnitřní pravdě

Martina: Na internetu je spousta návodů, YouTube je v tom nekonečný. Mohu zvolit nějaké špatné dechové cvičení, špatnou cestu, a tím si ublížit? Protože zase budu moc snaživá a budu dýchat, a dýchat, a hyperventilovat.

Kristina Höschlová: Nemohu říct, protože nemám úplně přehled, co běhá po internetu. Ale řeknu zase stejnou odpověď, kterou jsem zmiňovala už na začátku: Klíčem ke všemu je vnímavost. Takže ať začnu dělat cokoli, ať chci pro sebe dělat cokoli, tak ve chvíli, kdy jsem vnímavá vůči svému vnitřnímu nastavení, vůči archetypálnímu programu moudrosti, který všichni v sobě máme, tak tam přesně najdu návod, co mám dělat, co je pro mě dobré, nebo ne. A myslím, že je to právě nádherná kombinace.

Já sama pořád hodně čtu, hodně sleduji, učím se nové věci. A dokonce jsem si to pro sebe popsala tak, že to dělám v periodách: Mám období, kdy koukám na různá videa, učím se nějaké věci, čtu. Ale vždy přijde období, kdy to integruji, kdy se naopak úplně odstřihnu od všech vnějších informací a nově nabité informace si kalibruji na vnitřní nastavení. A pak teprve z toho je výstup, se kterým pracuji. A to může dělat úplně každý.

To znamená, že klíčem je naučit se být vnímavý vůči vnitřní pravdě, která nám pomáhá orientovat se ve světě, kde se často hovoří o tom, že informace jsou mylné. Ale to zároveň neznamená odstřižení se od všeho moderního, od všeho nového, protože je to užitečné, včetně toho, co nám generuje umělá inteligence, a tak dále. Já se toho třeba osobně vůbec nebojím, protože to jsou věci, kterým se vystavím, a potom je na mně, co si profiltruji a co pustím k sobě. A vodítkem, střelkou, která mi ukazuje, co z toho použít, co je dobré, co ne, je právě vnitřní pravda.

Chlad chrání před rozcapeností, mnohem víc škodí nenápadný distres jako taška v natažené ruce

Martina: Vnitřní pravda, sebepoznání, vnímavost. A proti tomu pak někdy stojí móda. Myslím, že od okamžiku, kdy Wim Hof napsal svou knihu o chladu, tak mnozí strávili značnou část svého života v kádi s ledem a v rybnících, které měly k zamrznutí jenom stupínek. My už jsme se tady bavili o léčbě teplem, ale v zimě je pro nás velmi důležitý chlad. Jakou roli má chlad pro udržení dobrého zdraví? A jak s ním pracovat?

Kristina Höschlová: Chlad je výborný prostředek prevence rozcapenosti. Konfrontace s chladem zvyšuje naši rezilienci, a to je v dnešní době neskutečně užitečný nástroj. Snažím se povzbuzovat lidi, aby hodně pracovali se zvyšováním své odolnosti, protože někdy je tady utkvělá představa, že pro zdraví je dobré, že se nesmím přeci přepínat, že musím ležet, odpočívat, dát si masáž, nechat se ovívat. Přirovnávám to k tomu, jak to je při expozici stresu.

Pochopitelně konfrontace s chladem – ať už je to otužování, nebo výlet v zimních měsících v zimní plískanici – vzbudí v organismu stresovou odpověď. Ale je velice dobré si uvědomit, že to, co nám škodí, je distres. Existuje eustres, což je dobrý stres, a distres, to je to, co nám škodí.

Popsala bych to takto: Představte si, že máte tašku s nákupem, natáhnete ruku a tašku držíte v natažené ruce. Když to takto držíte dlouho, třeba 10, 20, 30 minut, tak už se potom ruka začne klepat, a když se přemáháte a držíte to ještě déle, tak nákup upustíte a ruka je pak den, dva nepoužitelná, protože je úplně přetažená, vyčerpaná. A to je distres. To je dlouhodobý, nenápadný stres, protože držet tašku, to není nic zásadního. To si říkáte: „No a co, tak držím tašku.“

A přesně takto je to s distresem. Jsou to nenápadné podprahové stresory, klasicky typu nevyřešených sporů, nevyřešených úkolů, které mě pořád straší, když váhám, jestli to mám udělat, blbých pocitů, třeba dlouhodobého ponížení. To je přesně to, co potom na chemické úrovni způsobuje vylučování koktejlu stresových hormonů, které jsou v těle měřitelné, které se nevypínají a jsou přítomny permanentně. A tato dlouhodobá hladina, která nekolísá, nám potom vychýlí imunitní systém, takže se následně spouští chronické nemoci, nebo i nádorové bujení.

Ruka v hedvábném šátku ochabne stejně jako přetížená, zdraví roste ze zátěže střídané odpočinkem

Martina: To je onen pověstný kortizol?

Kristina Höschlová: Ano. Ono se to takto často zjednodušuje, ale prostě si řekněme, že je to hladina stresových hormonů, která, pokud nekolísá a v podprahové úrovni trvá dlouho, narušuje funkci našeho imunitního systému. A náš imunitní systém mimo jiné právě zabraňuje rozvoji infekce, nebo i nádorového bujení.

A druhý extrém je, že si řeknu: „Dobře, chudák ruka, aby přeci nebyla namožená, tak ji dám do šátku, ať hezky odpočívá, a nebudu ji vůbec namáhat.“ Tak to je přesně přístup, že budu jenom poslouchat libé tóny, válet se v lázních a v kádích s teplou vodou, ležet a spát. A to je příjemné, stejně tak, jako je pro ruku příjemné, když si hezky chvíli odpočine. Ale když budu mít takto ruku v hedvábném šátku dva, tři dny, tak co se stane? Ochabnou mi svaly, zatvrdne mi, zatuhne mi kloub a ruka bude opět nepoužitelná. Takže to je ta rozcapenost, válení se u kamen a ovívání se. Já tomu říkám rozcapenost.

A pak máme ideál. Co učiní moji ruku zdravou a odolnou? To, že ji cvičím. To znamená, tady je stresový impuls, je tady zvýšený nárok, kdy cvičím sval, a cvičím intenzivně, potím se, bolí to a je to namáhavé, zrychleně mi bije srdce, ale po tomto cvičení ruku vyklepu, uvolním a dám jí zcela odpočinek, a proto je ruka zdravá. A to je vlastně přístup, který je nejzdravější. To znamená aktivně se vystavovat stresovým situacím typu chodit, běhat, tancovat, otužovat se, dělat i věci, které mi nejsou příjemné. Vstávat brzo ráno, jít se projít do mrazivého rána – jasně, nikomu se nechce – ale pak tuto záležitost vždycky vykompenzovat odpočinkem. A to je přesně to, co nás činí odolnými.

Martina: Ale najít tu správnou míru, to je někdy úkol na celý život. Já si vzpomínám, že jsem velmi ráda chodila do kryokomory – nesmírně to regeneruje třeba hlasivky, což byl můj cíl. A je pravdou, že když člověk po těch třech třech a půl minutách z kryokomory vyšel a šel se zahřát na rotoped a podobně, tak se skutečně dostaví až euforický pocit.

Kristina Höschlová: Ano, to je vyplavení endorfinů. A jak jsme se bavily o tom, že každému stavu odpovídá nějaký koktejl mediátorů, tak k těm stresovým patří přesně kortizol, adrenalin, a k těm pohodovým, kdy jsme láskyplní, endorfiny, oxytocin, což je látka, která se vylučuje při porodu, a vylučuje se proto, že je potřeba, aby maminka měla mláďátko ráda a starala se o něj. A přesně toto kolísání těchto hormonů můžeme vnímat i v rámci kolísání našich emocí a nálad. A skvělá zpráva je, že my ho můžeme ovlivňovat svou fyzickou aktivitou. To znamená, že si somatickým cvičením můžeme pomoct změnit náladu.

Stačí kolíček na tvářích, i vynucený úsměv posune hladinu stresových hormonů k lepší náladě

Martina: A změnit náladu můžeme i způsobem, který na počátku může být úplně umělý – a ty mu věnuješ docela velkou část kapitoly – a to je úsměv, smích. Může to být i takový smích, kdy se na sebe křením do zrcadla a ze začátku si u toho připadám poněkud potrhle. Můžeme použít případ psychiatra Karla Nešpora a jeho smějící se veverku. Úsměv, i sama na sebe, nestojí vůbec nic, a ty ho popisuješ jako jeden ze zázraků samoléčení.

Kristina Höschlová: To je samozřejmě zase dáno nějakou archetypální stopou. Jak jsem hovořila o tom, že máme zafixován nějaký návod na to, jak se z uzlíčku miminka stane člověk, který chodí po dvou, tak stejně tak máme spoustu těchto vzorců hluboce zapsaných v archetypální paměti, třeba toho typu, že ve stresu většina z nás cítí, že má ztuhlou šíji, a hodně lidí mívá bolesti v bedrech. To není nic jiného, než že máme archetypálně zapsáno, že mám stres, když na mě skočí tygr, nebo mě někdo chce praštit kyjem po hlavě, což mě ohrožuje na životě, tak abych si zachránila holý život, automaticky si chráním krční páteř, aby mi ji nezlomil.

A tato rudimentální stopa v nás zůstala takovým způsobem, že když je stres – to znamená, že jsem ohrožena na životě a jde o to, aby mi někdo nezlomil vaz – automaticky stáhnu šíji. A to, že se to promítá do beder, je zase řetězové propojení, protože když mám dlouhodobě přetíženou šíji, tak abych nespadla dopředu, vyrovnávám to v bedrech, která jsou tím přetížena.

Stresová pozice člověka, který je úzkostný, depresivní, nebo i zlostný, je taková, že je vždy „zabalen“: sevřené pěstičky, schoulená ramena. Ale to zase archetypálně souvisí se stresem, bojím se o život, tak si chráním své životně důležité orgány.

Člověk by se v životě nenafingoval do pozice z jógy, kterou zná každý, kdo jógu cvičí – do pozice šťastného dítěte, kdy ležíme na zádech, máme nohy od sebe a držíme se za ťapičky u nohou. To je vysoce zranitelná pozice, kdy se vlastně úplně otevírám, odkrývám, a tu bych v životě nezaujala, když se cítím ohrožena. A proto je tato pozice v józe popisována jako pozice šťastného dítěte, protože způsobí vyplavení hormonů pohody a štěstí, neboť je právě tato postura spjata s pocitem neohrožení.

A stejně tak tanec. Tanec vyplavuje endorfiny, protože většina postur kultivovaného tance je otevřený hrudník, otevřená třísla, extenze v tříslech, otevřené dlaně, a to je pozice vstřícnosti a radosti. A tento řetězec propojení emocí a vnitřního koktejlu mediátorů s posturou funguje oboustranně. A to platí i pro úsměv.

Existují zajímavé studie, které zkoumaly, jestli to funguje tak, že když se nutím do úsměvu, a přitom se mi vůbec nechce smát, změní se mi vnitřní prostředí. A jedna studie to dokonce testovala na studentech tak, že jim dávali na tváře kolíčky tak, že se jim tvář vytáhla – tak je to opravdu popisováno – a zjistili, že i takovéto nucené nafingování svaloviny, postury, do šťastných pozic vám opravdu vnitřní prostředí změní. A dá se to krásně měřit tak, že vám odeberou krev a změří se hladina stresových hormonů, nebo typických hormonů pro negativistické ladění, a po zmíněném umělém nafingování úsměvu se to přesmykne.

A samozřejmě mnohem efektivnější je to při upřímném úsměvu. Ale i u uměle nafingovaného úsměvu je vidět posun k vnitřnímu pozitivnímu ladění.

Martina: Tento smích může asi taky vytáhnout tu kačenku z mořské hladiny, alespoň do výše letu racka.

Kristina Höschlová: Ano, racka, který se tomu směje, jak se tam pohybuje. Přesně tak.

Pacienti po infarktu, kteří trénovali vděčnost, odcházeli z nemocnice v průměru o tři dny dřív

Martina: Proto je přece také chechtavý. Kristina Höschlová napsala knihu „Lékařem jste i vy“. A my jsme zatím šly poměrně poctivě po měsících, ale to bychom možná udělaly kontraproduktivní věc, kdybychom v tom pokračovaly, protože bude dobré, když si ji přečtete, budete nad tím přemýšlet a vyzobávat si z toho to, o čem si myslíte, že bude prospěšné pro vaše tělo a ducha. Když jsem před chvílí mluvila o tom, jak vnímám tvůj přístup k medicíně, tvůj přístup k člověku, k přírodě, tak v tom vnímám opravdu velkou pokoru. A myslím si, že pokora je velmi propojena s jinou schopností, nebo pocitem, a to je vděčnost. A vděčnost je téma, kterým knihu zakončuješ. Řekni mi, jakým způsobem se člověk může propracovat k vděčnosti, k čemu, ke komu, a jak ji v sobě probouzet? Protože důvodů máme každý den dost, jenom si jich nevšímáme.

Kristina Höschlová: Vděčnost je neskutečně mocný léčebný nástroj. A zase, kdybych to brala z konce integrace vděčnosti do konvenční medicíny, tak ráda uvádím příklad, kde se testovalo na jedné koronární jednotce ve Spojených státech, kde všichni pacienti byli po invazivním zákroku. Představme si, že prodělali infarkt, byly jim zprůchodněny cévy a zotavovali se. A každý pacient má po takovém zákroku v prvních dnech hodně vysokou hladinu stresových hormonů, má rozkolísaný tlak a kardiovaskulární systém se teprve upravuje. A v zájmu všech je, aby se funkce kardiovaskulárního systému co nejrychleji dostaly do normálu, aby daný člověk mohl být propuštěn z nemocnice.

A dělali tam pokus, že k polovině těchto lidí na koronární jednotce chodili psychologové a třikrát denně s nimi vedli seance vděčnosti. To znamená, že jim pomáhali evokovat vděčnost ve smyslu: „Podívej, tady je pěkná sestřička, hezky se usmívá. To je skvělé, už to máš za sebou, půjdeš brzo domů.“ Nebo: „Podívej se, včera jsi ještě nemohl dojít na záchod, a teď už můžeš.“ Různé metody. Prostě asistovali pacientům evokovat pocit vděčnosti. Se druhou polovinou nikdo nic nedělal.

A pak se srovnávalo, jak rychle se upravují kardiovaskulární funkce. A u skupiny vděčnosti došlo k markantně rychlejší normalizaci výchylek v srdečních arytmiích a krevního tlaku s důsledkem, že byli průměrně o tři dny dříve propuštěni z nemocnice, což hodně odlehčilo zdravotnímu systému. Toto je krásný příklad.

Pozitivní psychologie je přístup, který hodně propaguje profesor Seligman ve Spojených státech, který má i nějaký institut pro pozitivní psychologii. Je to přístup, který zohledňuje, nebo nabízí, že máme vlastně dvě cesty. Pokud něco není v pořádku, můžeme se buď zaměřovat na to, co není v pořádku, a rozpitvávat to, traumata z minulosti, kdo ublížil, a tak dále. Anebo se mohu s tím samým člověkem zaměřit na to, co zrovna funguje, co jde dobře, na nějaký pozitivní aspekt, a ten se spíš snažit pěstovat, rozvíjet a živit.

Pozitivní psychologie pracuje s tím – a s tím je spojen i pojem „pozitivní zdraví“ – že se v interakci s pacientem budu buď pořád zaměřovat jen na nemoc, nemoc, nemoc a potenciální další nemoc, potenciální zhoršení. Nebo, i když je daný člověk nemocný, se v interakci s ním budu zaměřovat na aspekty zdraví, uzdravení, co jde, co je v pořádku, co můžeme, co funguje, co živit.

V rámci tohoto institutu si psychologové řekli: „Dobře, pojďme se podívat napříč všemi kulturami na světě,“ a udělali celkem široký vzorek všech možných kultur. „A pokud se shodneme na tom, že u lidí chceme živit pozitivní aspekty života, a ne to, co jde špatně – že tedy jde o to koukat se na z poloviny plnou sklenici – tak vidíme, že v každé kultuře je to něco jiného. Tak se pojďme podívat na nejtypičtější projevy, které jsou pozitivní, charakterové.“ A vytyčili 24 těchto projevů: schopnost odpuštění, ocenění, kreativita, radost a tak dále. To jsou aspekty, které chceme u lidí živit.

A jedním z nich je také vděčnost, která je významná tím, že ze všech těchto projevů je asi nejsnadněji dostupná. Protože řekněte vysoce negativisticky laděnému člověku: „Hele, teď se usměj, měj rád lidi.“ To vám dá tak akorát do huby. Některé tyto věci jsou těžko dostupné, ale když si představíte nějakého velmi vzteklého člověka, nebo i velice chronicky smutného člověka, tak vděčnost můžete pomoci evokovat de facto každému. Už třeba jenom za to: „Hele, teď jsem se výborně najedl, jé, to pivo bylo dobrý.“ Nebo: „Teď jsem si konečně došel na záchod a hrozně se mi ulevilo.“

Toto lze evokovat vlastně u každého. A to jsou ta malá okénka. Projev vděčnosti, to je malé okénko, škvíra ke kontaktu s vnitřní moudrostí, s vnitřní pravdou. Protože i malý moment toho, že sice nesnáším celý svět, všichni okolo kradou a lžou, ale toto pivo bylo dobré, na chvilku zastaví negativní narativ a mně se udělá okénko pohody. Když jsem za něco vděčná, tak cítím jakési pohlazení, jako když olíznu sladký bonbon.

A je to vlastně nádherná pomůcka pro lidi, kteří třeba mají z jakýchkoliv důvodů ve svém životě menší prostor na nějaké pozitivní vjemy a radosti. Protože čím víc se pocity vděčnosti začínají integrovat do denního života, tím víc se i záblesky vnitřní pohody integrují do fungování těchto lidí, takže někdy tito lidé začnou být postupně méně reaktivní na různé averze, méně vzteklí, a tak dále. Takže vděčnost je z mého hlediska velice mocný nástroj.

V současné době se někdy také používá pojem „úžas“ a „ocenění“. Ono je to vlastně jedno. Já se stejně ráda vracím k termínu „vděčnost“, protože to je to, když jdu lesem a zaposlouchám se do toho, jak zpívají ptáčci, tak tam je přesně ona triáda ve smyslu: „Wow, to krásně zpívají.“ Wow, to je onen úžas. To vyvolává ten samý pocit. Ocenění – že to oceňuji, že je to vlastně nádherné. I čerstvý vzduch je krásný a jsem za to všechno vděčná.

Je to pořád to samé: Úžas, vděčnost, ocenění mají jednoho jmenovatele, a to je zastavení v přítomném okamžiku. A je to vlastně malé okénko vypnutí nějakého narativu. Je to zjemnění vnímavosti, protože i vděčnost je nástrojem vnímavosti. A tímto si vlastně svítím baterkou do podvědomí, kde je moudrost mého těla, která má potenciál mě učinit zdravou.

Martina: Kristino Höschlová, myslím, že jsme probraly alespoň zimní období, čímž jsme našim posluchačům pomohly – a doufám, že pomůžeme – zdravě, radostně a s vděčností přečkat měsíce, které nás čekají. A pevně věřím, že se sejdeme i nad dalšími tvými poznatky, které jsi vtělila nejenom do svých přednášek, ale také do knihy. A chtěla jsem ti poděkovat za to, že poznatky ze svého velmi dobrodružného a prací naplněného života nenecháváš pro sebe. Díky moc.

Kristina Höschlová: Je to vždycky moc milé. Děkuji za tento čas a těším se zase třeba příště na slyšenou.

Celý třídílný rozhovor s lékařkou Kristinou Höschlovou, anestezioložkou a autorkou knihy Lékařem jste i vy, ve kterém jsme se ponořily do léčivé síly zimních měsíců, děchu, vladu úsměvu a vděčnosti, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všechny díly rozhovoru, ve kterém nám Kristina Höschlová ukázala, že řadu léků nosíme v sobě a nestojí nás ani korunu najdete také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Martina Kociánová přeje klidné dny a jasnou mysl – a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.