Pokud projdou obří větrníky, projde všechno, zoufalství lidí může nakonec vyústit ve válku

Martina: Také jsem se dočetla, že u nás byli občané vesměs pro výstavbu větrných elektráren, určitě to bylo nějakých 71 procent, a že starostové byli pro, dokud jste nezačali se svým programem a svými informacemi objíždět i české obce a dělat přednášky. Takže z toho vyplynulo – bratia Slováci – že na nás máte špatný vliv?

Daniel Slobodan Máčovský: Promiňte, na to musím zareagovat. Jedna z prvních věcí byla, že jsem si na Facebooku všiml statusu starosty české obce Potštát, kde vyzývá starosty, aby si to sakra rozmysleli, protože když se to jednou naplánuje a zapíše do územního plánu, tak se toho už nezbaví. A také psal o tom, jaké tam mají obrovské problémy s jednou stopadesátimetrovou vrtulí a jak si s tím nevědí rady. A co myslíte, že jsem udělal? Tomuto starostovi jsem zavolal, dohodli jsme si setkání a vycestovali jsme za ním s manželkou a ještě s jedním kolegou, který to natáčel. Sám to mám natočené na mobilu, má to 30 minut.

Bylo vidět zoufalství tohoto starosty, který hovořil o svých zdravotních problémech – má cukrovku, vyoperovaný žlučník a další problémy – a o tom, jak bojuje o život. Mluvil o mafii, která vyhrožuje jeho dětem, na které čekají před školou, a o tom, jak je v tom celém sám. A jak to říkal ministrovi – to ještě za bývalé vlády – a o všech krocích, které v zoufalství podniká, aby tomu zabránil.

Jediný argument, který tam zazněl a se kterým jsem nebyl spokojen, byl tento: Mají jednu stopadesátimetrovou vrtuli asi 600 metrů od nejbližšího domu a z druhé strany obce čtyři nižší vrtule, které lidem problémy nedělají, mají 60 metrů, a s tím jsou lidé v pohodě.

Ale u té stopadesátimetrové je třeba týden v kuse zvuk, jako kdyby přistával vrtulník, a lidé nemohou spát, nemohou otevírat okna, nemohou být na zahradě, na dvoře, nikde. Bylo to prostě strašné, jak o tom mluvil. A podle něho by to mělo být od domů vzdálené minimálně kilometr. Já mu říkám, že máme studie, které to zpochybňují i do 3 kilometrů, i do 10. K tomu se už neumí vyjádřit a říká, že je pro to, aby to bylo minimálně kilometr.

Tomuto starostovi, kterého je mi velmi líto, jsem velice vděčný za to, že nám poskytl takový rozhovor a zvedl tuhle vlnu. To video se dá dohledat, je u nás na stránce. Ale co se stalo? Koncem minulého roku podepsal výstavbu dalších 22 vrtulí.

Martina: Jak si to vysvětlujete? Mluvili jste s ním o tom?

Daniel Slobodan Máčovský: Ne. Ale tlak na každého jednoho politika je enormní, a to po všech stránkách, pozitivních i negativních. Je to jako smlouva s ďáblem: Jakmile s nimi jednou podepíšete nějakou spolupráci, tak… Na Slovensku máte třeba obec, kde to starosta se zastupitelstvem podepíší, protože jim slíbí nějaké peníze, třeba ročně 10 tisíc eur za jednu vrtuli, turbínu, 16 tisíc eur za vrtuli, 30 tisíc eur.

Jenže v těch smlouvách je napsáno – na Slovensku zatím vrtule takto nestojí – že investor může od smlouvy jednostranně odstoupit v případě, že bude projekt nerentabilní. Čili jsou to jen peníze slíbené do větru, za které investor vůbec neručí. Nedal zástavní právo, nepodepsal směnku, nepodepsal notářský zápis, že vám peníze ročně skutečně vyplatí. V každé jedné smlouvě o spolupráci je klauzule, že může odstoupit v případě, že projekt bude nerentabilní.

Miliardy za zelenou energii jdou z daní, obce za ně platí sousedskými spory a vysychajícími studnami

Martina: To znamená, že není pravda – což se velmi často můžeme dočíst – že když obce těmto uměle vyvolaným strachům podlehnou, tak přijdou o velké peníze, které by z těchto elektráren měly, a že to v mnoha případech tvoří třeba dvojnásobek rozpočtu obce? Je to pravda? Nebo to platí třeba jen někde?

Daniel Slobodan Máčovský: Včera v tom vysílání, kde byl u nás předseda ÚRSO a pan Ivan Noveský, říkali, že je trochu rozdíl mezi Čechami a Slovenskem. V Čechách je schválena garantovaná suma 16 korun a nějaké drobné za jeden kilowatt vyprodukované zelené energie, kterou stát musí těmto výrobcům platit. V minulém roce to bylo 30 miliard korun českých, které stát platí z daní občanů.

Čili neplatí to člověk v koncové ceně elektřiny, neplatí to spotřebitelé, ale platí to všichni občané České republiky tím, že jsou jim odebírány daně. Takže ze státního rozpočtu šlo 30 miliard českých korun na jakousi kompenzaci těmto zeleným energetikům, kteří tuto energii prodávají. A i když tato suma 16 korun za pár let končí, nová dohoda je – teď nevím, zda platí od roku 2030, to bych už musel být fakt úplný počítač – ale zanedlouho to končí a nová garantovaná cena budou 3 koruny. Čili z 16 to padá na 3.

Martina: Kromě toho si to stejně zaplatíme.

Daniel Slobodan Máčovský: Vždy si to zaplatíme. Na Slovensku to platí koncoví odběratelé v konečné ceně. Ale také tam nastává legislativní změna: Doposud byla dotace nějakým způsobem garantována a to se na Slovensku ruší. Takže uvedené sliby jsou doslova sliby do větru. A každá obec na Slovensku – jsou výjimky – ale prakticky každá obec v Čechách a na Slovensku se propadá do finančních problémů. Oni si takové obce, kde to mají mimořádně náročné, vyhledávají, a když jim slíbí ročně za jednu vrtuli 30 tisíc eur, což je v Čechách milion korun, tak se starostovi rozsvítí oči, že bude moct dokončit cestu, chodníky, kanalizaci, fotbalové hřiště a nevím ještě co.

Ale co je paradoxní? Ve vesnicích, kde to schvalují, kde to je v jejich katastru a kde mají slíbeny peníze, jdou starostové položit život za to, jak to tam potřebují, jak to tam musí být.

A všichni starostové z okolí na tato zastupitelstva chodí – oni se znají, vyrůstali spolu, chodili spolu do základní školy, protože třeba čtyři malé obce mají jednu základní školu – a říkají jim tam: „Fero, jsi normální? Známe se 30, 40 let, co to děláš? Ty nevidíš, kolik lidí je proti tomu, jak to zničí naši krajinu? Tam, kam jsme chodili do lesa, do přírody, budeme chodit pod vrtule?“ Prostě ve všech oblastech je ten, kdo z toho má prachy, vehementně pro větrníky, a okolní obce, které mají rozum a vědí, co to způsobuje, jsou proti.

Jeden energetik z Francie, který tohle celé prosazoval, nám napsal, že má vrtule 3 kilometry od domu, nemůže spát, jeho žena nemůže spát, děti nemůžou spát, a z toho domu se stěhují. To je něco jako karma, nebo naschvál. A on popisuje, že investoři – je jich více, na Slovensku je jich 7, o kterých víme – si na Slovensku podávají kliky u každého jednoho starosty.

Není to o tom, že tady dobře fouká nebo že je tady dobrá rozvodná síť, ale najdou slabého starostu, který jejich slibům a manipulacím podlehne a podepíše smlouvu o spolupráci, a tak konečně mají hnízdo, kde můžou svůj projekt realizovat. A je jim jedno, že tam je Podhájská, že to je město světového zdravotního významu. Je tam voda jako v Mrtvém moři, turisté, respektive pacienti ze střední Evropy a ze široka daleka se tam jezdí léčit. Fuk, akcelerační zóna, 45 vrtulí, prostě je jim všechno jedno.

Starosta z Potštátu nám říkal, že na piloty je potřeba udělat vrty, do kterých přijde betonáž, a to jde do hloubky. Představte si 270metrový točící se gigant, u kterého má jedna lopatka 5 až 15 tun – záleží na technologii, která se používá, a na tom, jak je široká a jak je silná – a jsou tam tři lopatky plus strojovna, takže celý tento rotující mechanismus má 45 tun. Je to čtyřicetipětitunový mechanismus, který se na konci lopatky točí rychlostí 300 kilometrů za hodinu.

A teď si představte tu enormní kinetickou energii, která se točí v prostoru – co dělá v těch pilotech? Máme studie o tom, jaký to má vliv na vodonosné vrstvy v podzemí, na podzemní vody a podobně. A to takový vliv, že to odsává z podzemí vodu. Starosta Potštátu v tom videu přesně říká, že jim tam valila podzemní voda ze země – přitom ta vrtule je na kopci – takže to museli meliorovat, odvodnit, a tím pádem lidem mizí voda ze studní. A to je v tomto suchém období extrémní zásah do krajiny.

Ještě připomenu informaci od profesora Petera Staňka ze Slovenska, který před třemi lety říkal, že když se v prostoru neudělají vážné věci, venkov se stane neobyvatelným. Řekl to, je to zaznamenáno na videu, někde jsem to sdílel na Facebooku. Tehdy jsem se na to video díval a říkal jsem si: „Co tím myslí? Vždyť lidé umí pěstovat, umí se chopit práce, umí chovat, my se umíme přizpůsobit podmínkám – kdyby nebylo zásobování – a vrátit si soběstačnost a žít přirozeným způsobem života. Tak co tím myslí, že venkov bude neobyvatelný?“

Tyto projekty přišly zničit venkovský život, přišly dorazit už dnes nesoběstačnou slovenskou, českou a moravskou krajinu, přišly ji znetvořit. A nemají respekt před ničím – tyto projekty jsou i v okolí hory Blaník.

Martina: Velký a Malý Blaník, Říp.

Daniel Slobodan Máčovský: Říp, to jsou posvátná místa českých dějin, ale oni nemají respekt před ničím.

Martina: U vás by to v tomto případě mělo být u hory Sitno.

Daniel Slobodan Máčovský: Přímo u Sitna to zatím není. U Sitna žijí lidé, kteří mají být ochráněni. A někde jinde žijí lidé, kteří za to, že tam mají rovinu, mají snést všechno?

Martina: Ivan Noveský zmiňoval, že za, tuším, první kvartál letošního roku jsme z 22 procent instalovaného výkonu OZE získali 4 procenta energie z celkové spotřeby. Já musím říct, že mně by možná tento argument stačil.

Daniel Slobodan Máčovský: Normálnímu člověku stačí úplně běžný argument z tohoto celého spektra.

Pulzní infrazvuk rozbíjí stálost vnitřního prostředí a obří turbíny působí jako jehly zabodnuté do země

Martina: Vy jste v prvním díle zmiňoval, že jsou dva důvody toho, co se teď děje: ekonomický a duchovní. Ten ekonomický jsme alespoň trochu nastínili a ještě u něj zůstaneme, ale mě by teď zajímalo, jak vnímáte, že toto myšlení, tyto kroky, tato změna budoucnosti ovlivňují duchovní proud? Protože když tyto stavby vzniknou, tak už se to nedá odestát.

Daniel Slobodan Máčovský: Tohle jsem zatím v žádném médiu nerozebíral, teď to bude úplně poprvé. Každý trochu citlivější, vnímavější člověk nepotřebuje žádnou studii, aby věděl, že 270 metrů vysoký větrník s obrovským průměrem rotoru 185 metrů není nic přirozeného, že to není nic, co by bylo prospěšné přírodnímu prostředí a proudění životní síly. Jsou určitá umění, o kterých většina lidí slyšela, jako například feng šuej. Ve védických kulturách a v ajurvédě se mluví o vástu, které posuzuje a vnímá citlivé rozmístění, ať už je to v rámci domu, postavení nábytku, orientace domu, každý strom, každou skálu, každý kopec, celý prostor – ve všem proudí životní energie.

Vítr není jen nějaká mechanická veličina, je to pohyb proudu vzduchu, který vzniká rozdílem teplot, a měříme ho v metrech za sekundu a podobně. Vítr, tak jako voda, jako všechny ostatní živly, je nositelem určité životní informace, nositelem určité životní energie, a my každou překážkou, kterou do prostoru postavíme, proudění této životní energie měníme. Disponujeme velkou francouzskou studií o vlivu na pránu, na životní energii v prostoru, kde se říká, že když začneme jednotlivé vrstvy těchto energií míchat – nemluvme nyní o teplotách, o vlivech na mikroklima a podobně, teď mám na mysli fakt jen životní energii…

Co se týká infrazvuku, není to běžný infrazvuk, jak se tím chrání investoři – že i šum lesa vytváří nějaký infrazvuk, že i lednička vytváří nějaký infrazvuk, že i moře či vítr samotný vytváří v prostoru infrazvuk. Ken Mattsson ve svých knihách a studiích popisuje, že tyto větrné elektrárny vytvářejí technicky pulzní infrazvuk úplně jiného spektra, který se ani neměří a jehož zdravotní účinky vůbec nejsou zakomponovány do posuzování. Měříme jen běžný hluk a přepočet infrazvuku na hlukové decibely a vůbec nezkoumáme biologické účinky na člověka. Německá lékařka Ursula Bellut-Staeck na půdě Europarlamentu popisovala, jak tyto vibrace narušují buněčnou homeostázu.

Já to mám trochu vystudováno: Homeostáza znamená stálost vnitřního prostředí. Čili aby mohly fungovat fyziologické procesy v organismu, potřebujeme určitou stálost buněčného prostředí, tedy určité pH, aby mohl fungovat přenos nervového vzruchu, kyslíku z krevních destiček a zase zpětně oxidu uhličitého v těle, trávicí procesy a tak dále.

Čím víc je tato stálost narušena, tím víc tyto procesy nefungují a dochází k destrukci zdraví v organismu. A to, zda se to potom u někoho projeví cukrovkou, u druhého ekzémy, u třetího kardiovaskulárními nemocemi, u dalších pouze migrénami, nervozitou a nespavostí a u dalšího člověka rakovinou, to už je otázka síly daného člověka, jeho imunitního stavu a podobně. A jsou lidé, kteří už tohle popisují.

To nejsou jen obyčejné věže, které tady jen tak postavíme jako nějaký domeček. Možná se někdo zasměje nebo si řekne, že jsem úplný blázen, ale je to, jako kdybychom si představili akupunkturní jehly, ale s negativním účinkem. A tato vibrace se nešíří jen vzduchem, ale šíří se i v zemi. Existuje velmi rozsáhlá čínská studie, která popisuje úbytek původních živočichů do kilometru od větrných elektráren až o 45 procent.

Čili dešťovky, krtci, stonožky, mnohonožky, všechen tento hmyz v zemi. Ano, když se nějaký takový druh, třeba hraboši, syslové, myši a podobně, přemnoží, tak způsobují škody – ale jinak jsou v půdě velmi potřební, protože ji provzdušňují a kypří, čili v přiměřeném množství tam musí být. A teď, když počet těchto živočichů v prostoru klesne o 45 procent, co to znamená? Je to prospěšné pro půdu, pro člověka, pro celé okolí?

Z energetického hlediska je to stejné. V Bibli se píše, že nejsme živi pouze z chleba. Každý člověk žije z prány a jde o to, nakolik má vystavěn svůj vnitřní energetismus. Ve slovenštině tomu říkáme živa, vlastně jsme živi ze živy. A to funguje za určitých podmínek. A co když tady najednou vznikne celý les takových obrovských turbín?

Doporučuji každému jednomu člověku, který to nevnímá a směje se tomu: Jeďte na jeden den do Rakouska za slovenské hranice, do Dolního Rakouska, do Burgenlandu. A ne na exkurzi s investorem, který vás vezme k jednomu takovému parku, který na tu dobu utiší nebo odstaví, a vezme vás na vínko a na nějaký dobrý oběd, který zaplatí, a vy celý den cítíte, jak vás masírují svými informacemi. Ale vezměte si auto nebo autobus, jeďte tam sami a motejte se tam jeden den ve vesnicích mezi vrtulemi.

Mně se tam třikrát rozbušilo srdce takovou arytmií, jakou jsem měl naposledy jako celoslovenský bankovní ředitel. To bylo před 25 lety. Umím zvládat stres, i dost vysoký stres, ale tam z toho manželce duněla hlava. Neznamená to ovšem, že každému duní celý den hlava. Největší absurdita na tom je, že Dolní Rakousko bylo pro rakouské území taková zapomenutá zóna, Bohem zapomenutý prostor, a bylo tam pár osad s pár lidmi.

Byla studená válka, ostnaté dráty, úrodnost tam byla slabší, je tam mnoho štěrků, písků, všechno možné, a fouká tam relativně hodně větru. Rakousko má, tuším, 9 spolkových zemí a v pěti z nich vrtule nenajdete, nebo úplně výjimečně, ojediněle, ale teď se tyto projekty snaží prosadit i tam. Více než 90 procent rakouských vrtulí je v Dolním Rakousku a v Burgenlandu a lidé tam tím výrazně trpí.

Máme výpověď slovenské občanky, která tam žila a měla obrovské arytmie. Šla v Rakousku k doktorovi, popsala mu své problémy a oni řekli: „To máte z těch vrtulí.“ Oni tam o tom vědí. Jenže který doktor si dnes dovolí vystupovat proti očkování? Který doktor si dovolí vystupovat proti něčemu takovému? Protože v momentě, kdy to udělá, nastanou takové tlaky, že skončí.

Martina: Já už jsem tady zmiňovala případ, kdy soud v Toulouse v roce 2021 přiznal manželům odškodné asi 2,8 milionu korun a potvrdil, že jejich zdravotní potíže způsobilo něco, co nazval „syndrom větrné turbíny“. Já si umím představit, že tyto turbíny mohou v lidech vyvolávat i určité psychosomatické potíže, a to právě z tohoto pohledu, protože si pořád myslíme, že víme, jak to bude vypadat, ale turbíny, které u nás dnes stojí, jsou děťátka proti tomu, jak mají vypadat ty, které jsou v plánu. My jsme se teď bavili o duchovním směru, ale já se znovu vrátím.

Daniel Slobodan Máčovský: Málo jsem to rozvinul, ale asi to stačí.

Martina: Ne, promiňte, já tak brouzdám. Ale když jste zmiňoval Rakousko, tak mně se zase vybavilo, jak jsme u Kadaně potřebovali postavit transformátor, protože když v severním Německu začalo foukat, řítilo se do naší přenosové soustavy z větrných elektráren tolik energie, že to u nás mohlo vyvolat přepětí v síti a následný blackout.

A další věc je, že když nefouká, dochází v síti k podpětí, a obojí je pro fungování sítě velmi nebezpečné. To znamená – když to trochu zjednoduším – že každý takový větrný park k sobě ještě potřebuje elektrárnu buď na uhlí, na jádro, nebo v horším případě na mazut. Což se mimo jiné stalo ve Francii, kde narychlo museli zprovoznit odstavenou elektrárnu na mazut, aby zabránili obrovskému podpětí.

Já se pořád snažím dojít k nějaké logické, ekonomické úvaze. Jak je tedy možné, že inženýři spí, lékaři spí, politici spí? Protože ačkoli si v budoucnu určitě můžeme užít nařčení, že vytrháváme věci z kontextu, tohle jsou prostě čísla. Máte pro to nějaké vysvětlení, proč zrovna teď, zrovna tolik a s takovým tlakem – kromě peněz?

Daniel Slobodan Máčovský: Vysvětlím to přes duchovní pozadí a přes politiku. Pokusím se o to: Jako společnost, evropská společnost, jsme se dostali do slepé uličky, na pokraj cesty. Když si představíme, jak žijeme z hlediska lidských vztahů, z hlediska hodnot, z hlediska morálky, z hlediska čehokoli, a to, jak bychom měli žít, tak jsme velmi daleko a velmi zle od toho, proč jsme jako lidé tady.

Velmi často to přirovnávám k tomu – v té knize se tomu věnuji a i v Bibli se říká: „Jako nahoře, tak i dole“ – že tak, jako má buňka nějaké struktury a atom má struktury, které jsou ještě menší než atom, tak když začneme: buňka, člověk, Země, sluneční soustava, vesmír, tyto struktury jsou velmi podobné, jen řádově výrazně větší.

Takže když člověk žije špatným způsobem života, onemocní. Nejdřív trochu, a když to nevnímá a potlačí to léky, tabletkami, onemocní trochu víc. A když to nevnímá, přijde nějaká operace – což je přesně můj případ. A když dále pokračuje, velmi onemocní. A když ani to mu nepomůže k tomu, aby změnil své kroky, své myšlení, své hodnoty, svůj způsob života, onemocní tak, že z toho zemře. A v podobném procesu jsme my, tato západní – řekněme, že jsme západní civilizace – z pohledu toho, jak fungujeme. Menší výstrahy už jsme tady měli. Politika nekolabuje proto, že politici jsou slabí, ale v Čechách a na Slovensku nám už kolabuje všechno, ať se podíváme kamkoli.

Vlastně už tady nefunguje státnost, nefungují tady legitimní procesy, kde by se dalo prostřednictvím právních struktur – soudů, Nejvyššího soudu, Ústavního soudu, evropských soudních dvorů – domoct skutečné vymahatelnosti práva nebo čehokoli. Kolabuje nám tady všechno. Komplet všechno. Malá informace: Nedávno jsem zjistil, že když vznikla první Československá republika, mělo Československo krátce potom, v roce 1919, jako stát nulové zásoby zlata. V roce 1926 mělo 40 tun zlata, čili z nuly na 40 tun za 7 let.

A to tady žilo méně lidí, bylo tady méně průmyslu, bylo tady menší daňové zatížení a stavěly se přehrady, cesty, fabriky, všechno, co bylo třeba, a stát ušetřil 40 tun zlata za 7 let. Je to dokument České televize, sdílel jsem ho na Facebooku před pár týdny. A koncem 30. let jsme jako Československo, první republika, měli 95 tun zásob zlata, čili za necelých 20 let z nuly na 95 tun. Moje otázka ve statusu byla: „Nevíte, jak je to dnes?“ To byla řečnická otázka.

Martina: Já můžu jen doplnit, že nevím, jak jste na tom vy, ale náš svatováclavský poklad jeden z guvernérů rozprodal jako zlomkové zlato a pravděpodobně za to byly jisté prebendy a tak dále.

Daniel Slobodan Máčovský: Vím. Teď mi nejde o to, co se tehdy stalo se zlatem…

Martina: Já vím.

Daniel Slobodan Máčovský: Jde mi o princip. My ho máme v Anglii a je navždy pryč. Takže teď nebudu plakat nad tím, co bylo, a říkat: Dejte nám ho. Je za tím čára. Dobře, není. Je to vyřízené.

Martina: Příklad. Chápu to jako příklad.

Daniel Slobodan Máčovský: Říkám to jako příklad, že jako země jsme dokázali zabezpečit zdravotnictví, školství, průmysl, obranu, všechno. Za první republiky se sakra budovaly vojenské pevnosti, zbrojilo se a všechno možné, a dokázali jsme zabezpečit veškerou funkčnost, a přitom jako země vygenerovat za 20 let 95 tun zlata. A dnes na Slovensku ročně generujeme desetimiliardovou ztrátu v eurech, tedy státní dluh. Zásobu zlata jako země negenerujeme žádnou, ale každý rok máme o 10 miliard eur větší dluh. To je výkon současné země. Čili to selhává na všech úrovních.

A nějaký odborný argument: „Poslouchejte, větrníky prokazatelně ničí lidské zdraví. Kolik studií chcete?“ V té knize jsou jich desítky. „Ničí krajinu, ničí zemědělství, ničí úrodnou zem, ničí podzemní vodu, ničí všechno. Ničí energetickou soustavu, ničí ekonomiku. Vždyť se to nezaplatí, vždyť je to nemocné.“ Kdo by si doma půjčil na nějaký projekt, který se mu za celý život nezaplatí, a bude ho splácet? Takovou investici by neudělal žádný člověk se základním vzděláním – a ono se to děje. A děje se to, přestože v ústavě České republiky a v ústavě Slovenské republiky je napsáno, že moc pochází z lidu.

Já osobně jsem nebyl 15 let volit. Žiji v domnění, že ať už zvolíme politiky vlevo, nebo vpravo, stojí nad nimi určitá struktura, která si řeší to své a řídí je všechny stejně. Akorát je to tak, že nějaký politik je mi sympatičtější, protože něco říkal, nebo je mi nesympatický, protože má, nebo nemá rád Rusko – ale výsledek je ten samý. Současná politická scéna v Čechách to potvrzuje.

To, že je to závazek minulé vlády, beru, ano, ta to připravila, ale v evropské legislativě je směrnice, která říká, že v případě neoprávněnosti toho, co se schválilo, se dá vyvolat jednání s Evropskou komisí a dají se udělat změny. Lidé, kteří nás mají rádi a jsou odborníky ve všem možném, nám tyto dokumenty posílají. Je to přeloženo do češtiny.

Závazek k akceleračním zónám se dá změnit, jenže žádná vláda se za občany a jejich krajinu nepostavila

Martina: To je ta RED III, tuším, že?

Daniel Slobodan Máčovský: To je závazek vůči akceleračním zónám. A potom existuje jiná směrnice, která říká, že se to dá změnit. Vždyť je logické, že jsme se někdy dohodli na něčem, co už není možné vykonat, nebo to nemá podstatu, nebo na to nemáme vhodné podmínky, nemáme tady tolik lomů, tolik brownfieldů, tolik technických půd, takže tady neumíme vytvořit tolik zón. Nesmíme to stavět na úrodné půdě – to dodržujeme.

Takže kdyby politik chtěl, ohradí se vůči Evropské komisi: „Máme tady všude vysoce chráněnou, vysoce produktivní ornou půdu, všude tady máme lesy, na kterých se nesmí stavět, tak jak máme splnit závazek? Pojďme společně hlasovat o tom, že tento závazek nenaplníme, a místo toho vystavíme větší vodní, solární, geotermální a další elektrárny, které jsou potřebné, abychom splnili emisní kvóty a další věci.“

Kde se takové jednání, hlasování uskutečnilo? Kdy to nová vláda vyvolala? Kdy se postavila za zemi, za občana, za stát s tím, že: „My jsme tu ti ochránci.“ Nebo: „Vy, lidé, jste nám dali důvěru, tak to nyní po bývalé vládě jdeme změnit, protože to špatně dohodla, a my to opravíme, my vás zachráníme.“ Nic takového tady není. To, že je to závazek, který se nedá vypovědět, a že ho musíme naplnit, to všechno jsou jen kecy, to vše je lež. Oni říkají: „My jsme velkodušně snížili počet akceleračních zón ze 112 na 61. Nebojte se, to budou jen nějaké drobné stovečky. A vy, kteří tam budete žít, si nějak zvykněte. Však ono se to nějak usadí.“

To ve mně vyvolává velké zoufalství. Ale to, co se tady děje, má probudit lidi k aktivitě – včetně mě. Už nezůstanu u toho, že se na to budu nečinně dívat jako meditující s tím, že je to v pořádku. Podle křesťanských zásad je to tak, jak mi to říkal člověk, který mi volal a do půl druhé do rána mi vysvětloval, že nejhorší je, když člověk vidí páchat zlo, vidí páchat nespravedlnost a zůstane v nečinnosti – a že to má důsledky pro jeho život, pro jeho energii a pro všechno, co s tím souvisí.

Nerad používám slovo „karma“, málokdo ho umí skutečně vysvětlit, málokdo ho vůbec chápe. Lidé si akorát nadávají: „Karma tě doběhne,“ a nerozumějí podstatě. Mám o tom dost nastudováno a myslím, že bych o tom mohl něco povídat, ale nebudu. Z karmického hlediska nejsou nejhoršími zátěžemi ty, kdy něco vykonáme v nevědomosti, nebo kdy něco vykonáme proto, že jsme nevěděli, zmýlíme se a konáme nesprávně. Z karmického hlediska největší zátěž vytváří nečinnost, kdy jsme měli konat, a nekonali jsme.

Naši předci za tuhle zemi pokládali životy, dnešní nečinnost nás žene k válce všech proti všem

Martina: Jak říká Dante: „Nejzazší místo v pekle bude vyhrazeno těm, kdož si v časech krize podrželi neutralitu“?

Daniel Slobodan Máčovský: Přesně tak. Takže apeluji na každého jednoho člověka. Není to tak, že se mě to netýká, na nikoho nejsem zlý. Sám jsem na to házel bobek, dokud to nepřišlo k našim domovům. Za to se stydím. Člověk nemá čas řešit všechno, to chápu. Ale odpovězte mi, prosím, na mou otázku: Který projekt v dějinách našich zemí víc zatěžoval krajinu, byl pro krajinu, pro zem, ve které žijeme, víc likvidační? My jsme ji zdědili s nějakým poselstvím od našich předků. Naši předci tady pokládali životy v boji za svobodu. Naštěstí tam ještě nejsme, i když se to vyvíjí různě. Oni pokládali své životy za to, abychom tady mohli svobodně žít.

Ve spisech Adolfa Hitlera, vůdce Třetí říše, stojí, že chtěl Slovany vyhladit z povrchu zemského. Chtěl z nich udělat podřadnou rasu otroků, sluhů a podobně. Na ruském, ukrajinském a běloruském území to byla likvidační, vyhlazovací válka. Nešli tam jen tak. Prostě vyhlazovali tak, jako u nás Lidice a Ležáky. V Bělorusku vyhladili stovky vesnic, úplně je srovnali se zemí. Takže my bychom tady dnes možná nebyli. Naši předci pokládali životy.

A co jsme ochotni udělat my pro to, abychom mohli krajinu odevzdat svým potomkům, dětem, vnukům? Máme nejen zodpovědnost a povinnost, máme i moudrost se tomu postavit. Většina z nás se roky nestarala o politiku, zvolili jsme si své zástupce a potom jsme na ně frfňali v hospodě – říkám to všeobecně, já do hospody běžně nechodím – jací jsou zlí, že udělal tohle, že je to taková „sviňa“ a nevím co. To umíme dobře, ale v tomto procesu to nestačí.

V tomto procesu je zapotřebí se o to zajímat a začít konat, jít do akce. Na Slovensku máme velkou petici, lidé se přidávají, sbíráme podpisy – horko těžko – a jdeme ji teď předložit vládě. Já teď držím hladovku už 15. den. 15. den. Cesta do Prahy pro mě byla extrémně náročná. Když držel hladovku Gándhí, držel ji v ústraní. Odebral se do ášramu a byl tam bez lidí, bez telefonátů, bez mailů, bez takových rozhovorů.

Mně je teď vnitřně tak těžko a tak zle – a ne proto, že jsem tady s vámi, to je úplně krásné, já jsem za toto pozvání vděčný. Ale víte, kolik lidí se na Slovensku k této hladovce přidalo? Desítky. Něco se v prostoru děje, jako kdyby to člověka ponoukalo konat a přispět k procesu, na kterém možná závisí naše budoucnost.

Jeden velký duchovní člověk se vyjádřil tak, že když tyto vrtule na Slovensku a v Čechách projdou, tak už projde všechno, a že je to zkouška. Protože když člověka nezvedne do akce to, že u jeho domu má být 270metrová vrtule v desítkách kusů, když ho to nezvedne do akce, aby něco dělal, tak si potom už nezasloužíme nic. Potom už tady můžou být spalovny, baterkárny, cokoli, a krajina prostě skončila, země skončila.

Když se nás potom – pokud vůbec – budou naši vnuci ptát: „Co jste dělali, když se tady tohle dělo?“, budeme říkat: „Já jsem chodil do práce a splácel hypotéku.“ Nebo: „Já jsem se bál vystoupit, protože by mě označili za ruského agenta nebo za dezoláta. Bál jsem se, aby mě někde nepopotahovali za to, že jsem někde cosi říkal…“ Ale tady už nestačí mluvit. Tohle nás pomalu nabádá k akci. V této chvíli nevím k jaké. Vyzýval jsem lidi k pasivnímu odporu. To, co dělal Gándhí, to, co dělal Tolstoj.

Já jsem poslední, kdo by chtěl nějaké násilí, protože – o tom jsem dělal samostatné video – mám pocit, že všechny tyto kroky, absurdní kroky nejvyššího charakteru, nás pomalu, postupně vedou k totální válce, a to by byla válka všech proti všem. Nebude to tak, že nás budou verbovat do boje někam na ruskou frontu, ale lidé už budou tak zoufalí a tak vybičovaní tím vším, že povstane každý proti každému.

Ten za to, že je křesťan, ten za to, že není křesťan, ten za to, že je očkovaný, ten za to, že není očkovaný. A průniky těchto množin nebudou jen to, že každý proruský agent je neočkovaný a je proti vrtulím, ale budou to průniky vegetarián proti masožravci, prostě všichni proti všem, soused proti sousedovi, otec proti synovi. To je jedna z alternativ, takže je potřeba s tím pracovat.

Martina: Danieli Máčovský, když jste zmínil hladovku, kterou držíte, a v té souvislosti jste zmínil Gándhího, tak se třeba naplní to, co říkal: „Nejdříve se vám budou smát. Pak vás budou ignorovat. Pak proti vám budou bojovat. A nakonec zvítězíte.“

Daniel Slobodan Máčovský: Ano.

Martina: Danieli Máčovský, já vám nesmírně děkuji za energii, kterou věnujete svému přesvědčení, za erudovanost, kterou každý den nabýváte znovu a znovu, a za vášeň a odhodlanost, se kterou se o ni dělíte. Díky moc.

Celý rozhovor s Danielem Slobodanem Máčovským o skutečné ceně větrných elektráren, o jejich vlivu na zdraví, vodu a krajinu a o odpovědnosti každého z nás si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme. Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.