Ekonomika bude voliče čím dál víc polarizovat

„Německá ekonomika je v hluboké krizi. Její hrubý domácí produkt se letos pravděpodobně sníží o 0,1 procenta.“ To nejsou moje slova (ačkoliv bych je podepsala). To je doslovná citace Petera Leibingera, prezidenta Svazu německého průmyslu (BDI). Bude to poprvé od znovusjednocení země v roce 1990, kdy ekonomika bude klesat třetím rokem za sebou.

Nejde jen o to, že Německo je v recesi. Jistě zdravější a zvladatelnější je krátká prudká recese než chronický mírný propad, který právě nyní Německo zažívá. Tento typ chronického pomalého zmenšování ekonomiky je totiž trvanlivý, těžko je lze otočit. Tento typ chronického poklesu není totiž založen na likvidaci přehřátých investic, které si investoři navnadění nízkými úroky nabrali v době konjunktury a pak zjistili, že se jim nerentují. Toto je jiný pokles, založený na plíživé ztrátě konkurenceschopnosti a projídání dlouhodobého bohatství.

Paradoxně i tento pokles je nahodnocený, míněno, měl by být ještě hlubší. Část naměřeného ekonomického výkonu je totiž dána tvorbou neproduktivních investic (obnovitelné zdroje nahrazující stabilní zdroje energie), nebo výrobou zboží, po kterém není poptávka (jako elektromobily). Výroba na sklad sice navyšuje HDP, ale nezvyšuje bohatství země.

„Situace je velmi vážná: zejména růst v průmyslu utrpěl strukturální zlom,“ uvedl Leibinger. Má pravdu. Německo je jednou z ekonomicky nejvíce zaostávajících zemí eurozóny. A spolu s ním Česko, protože Česko je zatím stále ještě nejvíce průmyslovou zemí EU. Ekonomika eurozóny má přitom letos vzrůst o 1,1 procenta a globální ekonomika o 3,2 procenta. Růst Česka nejspíš zůstane pod touto hodnotou a Německo setrvá v recesi.

Pokud by chtěl někdo snad namítnout, že Česku se daří a že spotřebitelé utrácí – tak totiž zní mainstreamové tvrzení – můžeme konstatovat, že fakta hovoří jinak. Podle nově zveřejněných statistik tržby českých restaurací a gastronomických provozoven v Česku se loni proti roku 2023 nominálně snížily o 0,4 procenta. V reálném vyjádření, tedy po zohlednění inflace, jejich pokles činil 6 %. To rozhodně není v souladu s tvrzením o bohatých a utrácejících spotřebitelích. A jak je tedy možné, že český HDP oficiálně stále roste? To je snadné. Také růst českého HDP, stejně jako v případě Německa, je nadhodnocen tím, že nafukuje HDP o neproduktivně vynaloženou práci, která bohatství nezvyšuje. Když musíte zaměstnanost jako podnik jednoho pracovníka na vykazování ESG tabulek, který vyplňuje, kolik zaměstnanců jezdí do práce na kole, HDP tím sice oficiálně naroste, prakticky jsou ale hodnoty nikoliv vytvořeny, nýbrž jen spotřebovány.

Za této situace dnes byl tento týden zveřejněn index Ifo měřící podnikatelskou náladu v Německu. Ifo má dvě složky: Hodnocení současnosti a očekávání budoucnosti. Predikční schopnosti má především složka hodnotící budoucnost. A jak tedy index dopadl: Složka indexu hodnotící současnost se z prosincové hodnoty 84,7 bodu zvýšila na 85,1 bodu. To je tedy dobrá zpráva. Mnohem důležitější zpráva však je, že očekávání se naopak opět zhoršila. Počet zakázek ve zpracovatelském průmyslu se dál snižuje, podniky jsou vytížené na 76,5 procenta. Přesně to bude mít důsledky i pro české dodavatelské podniky, a to zejména z oblasti automotive.

Pro Česko má tohle všechno velmi zajímavý důsledek: Zatímco velké korporace zaměřené na služby v Praze stále ještě tančí na palubě, průmyslové oblasti vzdálenější od Prahy už nestíhají vylévat vodu. Země se bude více polarizovat. A to krom jiného i voličsky. Část lidí ekonomické problémy dosud nevnímá, jiná část je již vnímá velmi silně. V letošních volbách to bude vidět velmi silně.