Nová „inflační“ daň

Poslední měsíce se v české ekonomice odehrály v duchu postupného zrychlování tempa spotřebitelské inflace. V listopadu inflace trochu překvapila, protože její tempo tentokrát nezrychlovalo, ale udrželo na říjnové úrovni 2,8 %. Přesto je to inflace vyšší, než na jakou jsme byli zvyklí během dlouhého, více než desetiletého období před covidem. Ještě v říjnu symbolem inflace bylo máslo, v listopadu se novým staly vejce, která zdražila o 31,7 %.

Rozebírat jednotlivé položky nemá valného smyslu, ale důležité poznání je, že hlavně inflace šlape na plyn v případě bydlení. Jen namátkově: Ceny nájemného z bytu vyskočily o 6,3 %, ceny vodného vzrostly o 10,9 %, stočného o 13,4 % a klíčové ceny elektřiny vzrostly o 9,2 %. Z těchto čísel už asi každý jasně vidí, že něco není úplně v pořádku. Inflace je zkrátka dlouhodobě vyšší, než by našim úsporám a investicím bylo milé, a je vyšší zejména o položky, které souvisí s energiemi a nemovitostmi.

Není to přitom jen otázka Česka. Inflace je vyšší, kam se podíváme: V Americe, v Evropě. Jak je to ale možné? Proč jsme po desetiletí, kdy byla inflace velmi nízká, naopak vstoupili do desetiletí, kdy je (a bude) poměrně vysoká? Celé kouzlo s inflací má jednoduchý lidový název: tisk peněz.

Například stát se rozhodne, že chce zvýšit inflaci. Může k tomu mít řadu důvodů. Například důvodem může být značně rostoucí veřejný dluh, který je potřeba nechat požrat inflací, tedy přerozdělením peněz od lidí ke státu. Nebo ekonomika vykazuje příliš malý hospodářský růst, což není moc dobrou výkladní skříní pro vládu. Vláda se tak může rozhodnout vytvořit mezi lidmi falešný pocit, že vzniká nové reálné bohatství, což lze nejsnáze docílit skrze natlačení velkého množství peněz do oběhu. Lidé pak budou mít (chvíli) pocit, že je k dispozici dostatek reálného kapitálu, že je dost peněz na investice i na útraty. Nebude to sice pravda, reálného kapitálu bude v zemi stále stejné množství, zvětší se jen množství peněz, ale lidé budou mít po určitou dobu dobrý pocit.

Když se tedy z jednoho z těchto důvodů stát rozhodne zvýšit inflaci, může centrální banka zcela jednoduše nové peníze „natisknout“. Tyto natištěné peníze pak centrální banka poskytne komerčním bankám. Najednou se ukazuje, jak existence centrální banky není žádnou protiváhou k existenci komerčních bank, je často vnímána. Naopak. Podobně jako mezi velkými korporacemi a vládou je symbióza, je symbióza i mezi komerčními bankami a centrální bankou – ostatně banky přeci jsou korporace a centrální banka je stát.

Stát se ani nesnaží předstírat, že by snad jeho cílem mělo být něco jiného než vyšší inflace – v době zhruba mezi lety 2010 až 2020 se zcela otevřeně hovořilo o tom, že centrální banky se tak snaží bojovat proti „příliš nízké inflaci“. Nízká inflace tak byla prezentována jako něco závadného. Dalším cílem, který také stát zcela otevřeně přiznává, je poskytnout záchranu bankám, které by bez tohoto přísunu špatných peněz měly problém vyplácet vklady, natož poskytovat nové úvěry.

Nejnovější technika centrální banky se nazývá kvantitativní uvolňování. Toto kvantitativní uvolňování navíc jako další vedlejší efekt zvyšuje ceny cenných papírů relativně vůči cenám jiných aktiv, protože centrální banka po těchto aktivech vytváří umělou poptávku. A hádejte, komu umělé zvyšování cen cenných papírů přihrnuje bezpracně bohatství? Samozřejmě velkým korporacím, které jsou největšími vlastníky těchto cenných papírů. Opět tak nejde o nic jiného než o sofistikovanou formu přerozdělení bohatství od malých k velkým korporacím a ke státu – tentokrát dokonce hned dvěma způsoby současně: Skrze vyšší inflaci a skrze nárůst cen cenných papírů.