Přicházení

Milí posluchači, vítejte u pondělků Ivana Hoffmana, které za něj po dobu jeho nepřítomnosti přebrali kolegové, a dnes se k vám opět obrací Martina Kociánová.

Včera jsme rozsvítili první svíčku na adventním věnci a ohlásili tím začátek těšení se na příchod… Přesně to advent znamená a dokonale vyjadřuje. Příchod spasitele, příchod svátků, příchod naděje. V našem případě musím s nadsázkou i bez ní říci, že my, v Rádiu Universum, oslavujeme i příchod našeho kolegy, Ivana Hoffmanna, který se po těžké nemoci vrací příští týden do našeho společného éteru, a opět budete jeho hlas slýchat každé pondělí. Raději to zaklepu…

Asi bych se mohla k Vánocům vyjadřovat se sobě vlastním sarkasmem – ve stylu Vánoce jsou, když děti píšou Ježíškovi, co chtějí – a dospělí to platí. Schodek rozpočtu je, když dospělí po vládě něco chtějí, a jejich děti to pak platí… Ale nějak se mi chce odložit tento styl někdy na později, protože něco mi říká, že příležitostí bude dost, a teď pojďme přemýšlet nad oním adventem.

No, asi to ve mně bude jako v koze, protože se mi ihned vybavují kázání otce Reinsberga, který říkával, že současná společnost si na sebe plete bič tím, že neuznává to, že vše má svůj čas. Že současná doba má vždy všechno a hned. Ale jestliže v zimě, kdy je brzy tma, máme stále světlo, tak se o to, že nejsme ve tmě, okrádáme. Jestliže uprostřed zimy nezažijeme zimu, chlad, který zalézá pod nehty, tak si nevychutnáme, jaké to je přijít do tepla… A opět se mi chce říci, otče – nebojte – zdá se, že naši politici a tzv. diplomaté dělají vše pro to, abychom si užili tmy i zimy dostatek, stejně jako za časů vašeho dětství na začátku minulého století.

Nebojte, já ten sarkasmus ze sebe nakonec dostanu. Vždyť i k tomu by nás měl advent přivést. Zmírnit, zpomalit a dovolit si tu zdánlivou slabost – padnout na kolena před všemi tajemstvími světa, která jsou nám stále skrytá.

Kdyby neexistoval žádný jiný důkaz o tom, jak silné mystérium v sobě Vánoce nesou, tak stačí vzpomenout si na ten, kterému se říká Malý mír ve velké válce. Jedna z nejneuvěřitelnějších epizod první světové války. Vánoční příměří roku 1914 se mi neomrzí. Ten okamžik, kdy se ze zákopů ozvalo o vánoční noci: „My nestřílet, vy nestřílet!“ Josef Wenzl ze 16. bavorského pluku napsal rodičům v dopise, který se dochoval: „Mezi zákopy stojí nejnenáviděnější a nejzatrvrzelejší nepřátelé kolem stromečku a zpívají koledy. Na ten pohled do smrti nezapomenu.“ Josef padl v roce 1917, ale byl svědkem vánočního zázraku. Toho nejpřirozenějšího projevu lidství, který probublal právě o svaté noci, kdy se nad zákopy mísil zpěv Holly Night spolu s Heillige Nacht, a velmi to ladilo. Vánoční příměří nemělo dlouhého trvání – generální štáby rozhodly jinak.

Kéž budeme nadále za sebe rozhodovat my sami a kéž naše mezilidská vánoční příměří budou mít delší trvání, než do Tří králů. Je to na nás, alespoň zatím. Tak o tom přemýšlejme třeba právě o adventu.

Ivan Hoffman byl rád, že jsme do jeho rubriky psali v době, kdy on sám nemohl. A když se vrátil z nemocnice, tak mi řekl: Uvědomil jsem si, že Rádio Universum je prostě moje rodina. Přesně tím chceme být, společenstvím lidí, kteří se pídí, přemýšlejí, mýlí se, uznávají to, diskutují a hlavně – zkoušejí hledat veškeré cesty a důvody minimálně k příměří.

Tak tedy krásný a smysluplný advent.