Výchovné (de)formace

Otevřeme-li učebnici pedagogiky, najdeme tam řadu teorií, způsobů a forem výuky a výchovy. Pocházejí od slavných učitelů, slavnějších psychologů a nejslavnějších badatelů v oblastech předávání vědomostí. Otevřeme-li novozákonní evangelia, najdeme v nich autora, který vyučoval metodou „3x pří-“. Metodou pří-kazu, pří-běhu a pří-kladu. Osobně považuji tento způsob za velmi efektní.

Pokud jde o výchovu, tedy tvarování lidských charakterů, hraje zde zásadní a žádnou institucí nenahraditelnou roli rodina. Otec, matka a děti. Každá rodina má svého ducha, tedy hodnoty, které zastává, kterými žije a které tím pádem předává i další generaci. Ideální by bylo, kdyby v rodinách ono „3x pří-“ fungovalo. Podělím se o dvě historky, které dokladují, jak vypadá „výchova“ v některých rodinách. Jedná se o tzv. liberální formu výchovy, jinými slovy: Dítě moje, dělej si, co chceš, já ti všechno schválím.

Třeboňský kostel. Během bohoslužby vychází z lavice asi čtyřletý chlapec a směřuje k vysokému dřevěnému svícnu v boční lodi. Chvíli si stojan prohlíží a potom do něho začne usilovně kopat. Tak dlouho, až stojan spadne s velikým hlukem na podlahu. Z lavice vychází matka, svícen postaví a pevně ho drží oběma rukama, aby ho s další vervou opět kopající chlapec nepovalil.

Skoro prázdná restaurace. Na každém stole skleněná cukřenka. Dítě předškolního věku odchází od stolu, kde sedělo s matkou, bere jednu cukřenku za druhou a jejich obsah vysypává na podlahu. Přicházející servírka dítě hlasitě okřikne a vysvětlí mu, že tohle se přece dělat nesmí. Maminka dítěte reaguje na událost slovy: „Nechte si, slečno, to hrubé okřikování. Náš Quentinek je jemné dítě a byl doma poučen, že cukr je bílý jed, a tím, že ho vysype, chrání zdraví vašich hostů.“ Když jsem je viděl vycházet z restaurace, nasedat do superluxusního vozu za pár milionů a přečetl si na autě jejich espézetku, bylo mi jasno.

Pokud Quentinek všechno může, nemá stanoveny žádné mantinely ani od matky, ani od otce, pocítí v první třídě pro něho dosud neznámé a silně nepříjemné skutečnosti. Řád a respektování učitelky. To u něho vyvolá odpor a začne reagovat poruchami chování. Vzhledem k tomu, že i učitelka má jen jedny nervy, doporučí matce návštěvu dětského psychiatra s tím, že Quentinek trpí, jak u něho sama diagnostikovala, ADHD. Takže maminka nemá doma nevychovaného spratka, ale malou nemocnou chudinku. A ona servírka z restaurace může být ráda, že na ni matka nepodala žalobu za posttraumatickou stresovou poruchu z leknutí, které tam její Quentinek zažil.

Nechtěl bych být za pár let v maminčině kůži.