Otevřeme-li učebnici pedagogiky, najdeme tam řadu teorií, způsobů a forem výuky a výchovy. Pocházejí od slavných učitelů, slavnějších psychologů a nejslavnějších badatelů v oblastech předávání vědomostí. Otevřeme-li novozákonní evangelia, najdeme v nich autora, který vyučoval metodou „3x pří-“. Metodou pří-kazu, pří-běhu a pří-kladu. Osobně považuji tento způsob za velmi efektní.
Pokud jde o výchovu, tedy tvarování lidských charakterů, hraje zde zásadní a žádnou institucí nenahraditelnou roli rodina. Otec, matka a děti. Každá rodina má svého ducha, tedy hodnoty, které zastává, kterými žije a které tím pádem předává i další generaci. Ideální by bylo, kdyby v rodinách ono „3x pří-“ fungovalo. Podělím se o dvě historky, které dokladují, jak vypadá „výchova“ v některých rodinách. Jedná se o tzv. liberální formu výchovy, jinými slovy: Dítě moje, dělej si, co chceš, já ti všechno schválím.
Třeboňský kostel. Během bohoslužby vychází z lavice asi čtyřletý chlapec a směřuje k vysokému dřevěnému svícnu v boční lodi. Chvíli si stojan prohlíží a potom do něho začne usilovně kopat. Tak dlouho, až stojan spadne s velikým hlukem na podlahu. Z lavice vychází matka, svícen postaví a pevně ho drží oběma rukama, aby ho s další vervou opět kopající chlapec nepovalil.
Skoro prázdná restaurace. Na každém stole skleněná cukřenka. Dítě předškolního věku odchází od stolu, kde sedělo s matkou, bere jednu cukřenku za druhou a jejich obsah vysypává na podlahu. Přicházející servírka dítě hlasitě okřikne a vysvětlí mu, že tohle se přece dělat nesmí. Maminka dítěte reaguje na událost slovy: „Nechte si, slečno, to hrubé okřikování. Náš Quentinek je jemné dítě a byl doma poučen, že cukr je bílý jed, a tím, že ho vysype, chrání zdraví vašich hostů.“ Když jsem je viděl vycházet z restaurace, nasedat do superluxusního vozu za pár milionů a přečetl si na autě jejich espézetku, bylo mi jasno.
Pokud Quentinek všechno může, nemá stanoveny žádné mantinely ani od matky, ani od otce, pocítí v první třídě pro něho dosud neznámé a silně nepříjemné skutečnosti. Řád a respektování učitelky. To u něho vyvolá odpor a začne reagovat poruchami chování. Vzhledem k tomu, že i učitelka má jen jedny nervy, doporučí matce návštěvu dětského psychiatra s tím, že Quentinek trpí, jak u něho sama diagnostikovala, ADHD. Takže maminka nemá doma nevychovaného spratka, ale malou nemocnou chudinku. A ona servírka z restaurace může být ráda, že na ni matka nepodala žalobu za posttraumatickou stresovou poruchu z leknutí, které tam její Quentinek zažil.
Nechtěl bych být za pár let v maminčině kůži.
Všechny příspěvky s Maxmilián Kašparů
Ten „superluxusní vůz za pár miliónů“ už je v téhle příhodě nadbytečný; s podstatou problému, tj. příliš benevolentní výchovou, nemá nic společného. Švihlé maminky a nevychovaní frackové se vyskytují i v rodinách, co jezdí starou Oktávkou. Člověka pak při čtení napadne, jestli hlavní příčinou rozčilení autora je opravdu jen chování toho kluka, nebo jestli taky trochu nezávidí to auto. Nebo aspoň že chce (podpásovým způsobem) získat body pro svůj názor u chudého a vesměs rovnostářsky smýšlejícího lidu. Chci-li vzbudit nenávist, přes závist je k tomu totiž spolehlivá cesta. Když kdysi Roman Janoušek přejel Vietnamku, všude se psalo, že pro něj pak přijela jeho krásná a mladá milenka luxusním autem. I když ta informace s podstatou trestného činu nijak nesouvisela, stal se tím mnohem odpornějším. Kdyby pro něj přijela nějaká stará ochechule otřískaným Favoritem, to by se nepsalo, protože by ho lidi mohli nakonec ještě třeba i litovat.
Quentínek je in, a tak bych vzal kilo cukru a vysypal ho mamince na hlavu s tím, že bude maminka moc ráda, když to bude fakánek dělat i doma – mamince, tatínkovi,…