Ukrajinci na Majdanu toužili po evropských dotacích a nevěřili, že místo prosperity může přijít válka

Martina: Laďo, ty říkáš, že jsi šťastný, že jsi tady. Myslím, že tahle tvá odpověď má v tuto chvíli dva významy. Ten první je, doufám, že jsi opravdu rád, že se zase vidíme. A ten druhý je, že vlak mezi dvěma největšími městy naší republiky, mezi Prahou a Ostravou, měl opět pouze 200 minut zpoždění. Řekni mi – jak se tak touláš světem a navštěvuješ Uzbekistán, Kyrgyzstán, Arménii, Ázerbájdžán, Ukrajinu – narazil jsi v poslední době na něco podobného, co je u nás poměrně běžné?

Ladislav Větvička: Ne, nenarazil. Ale mně se líbí, jak jsi z těch dvou největších měst hezky vynechala Brno, protože já taky Brno nepovažuji za město. Pro mě je to taková divná křižovatka, která nám, Ostravakum, komplikuje cestu do Vídně nebo do Bavorska.

Martina: To je odvěká záležitost mezi Brnem a Ostravou.

Ladislav Větvička: Máme tři hodiny odpoledne. Já jsem ráno vstával v pět, abych tady byl dvě hodiny dopředu, a jsem tady s dvouhodinovým zpožděním, protože naše dráhy mají zpoždění. Ale všechny – jak Leo Express, tak RegioJet, tak České dráhy –, všechny spoje mezi Ostravou a Prahou měly příšerné zpoždění. Můj vlak měl skoro dvě stě minut, tři a půl hodiny. Neuvěřitelné.

Před týdnem jsem se vrátil z Tádžikistánu a z Uzbekistánu, a tam vlaky jezdí na minutu přesně, jsou nádherné, mají nádherná sedadla, všude je čisto a pořádek. A tady měli akorát teplou plzeň za 50 korun za třetinku, a to jsem si řekl, že nebudu házet hrách sviním a perly na stěnu, tak jsem si nekoupil vůbec nic. Hrozné. Hrozné, co se tady v této republice děje. Takže i proto jsem rád, že jsem tu.

Země si cestovatele vybírají samy a Češi na krásy tádžických hor zatím vůbec nepřišli

Martina: Laďo, když jsi to teď takhle shrnul, ať nevylijeme s vaničkou i dítě. Jezdíš do destinací, jak už jsem zmínila, které nejsou obvyklým cílem turistů. Podle čeho si je vybíráš?

Ladislav Větvička: Ony si vybírají mě. Já si je nevybírám. Ony si vybírají mě, protože když jsem se nedávno podíval do jedné ze svých prvních knížek, „Tajemství bohatých“, tak už tam – to bylo asi v roce 2008 – jsem psal o tom, jak si mají lidé plánovat cesty a aktivity. Uvedl jsem tam příklad a napsal jsem, že jedním z mých cílů jsou kavkazské země. Arménie, Gruzie, Ázerbájdžán, severní Kavkaz a tak dál. Pak jsem na to úplně zapomněl, a teď jsem se na to s odstupem času díval a uvědomil jsem si, že mě do těch zemí něco přitahuje.

Je to kombinace dobrých cen letenek a toho, že je daná země něčím zajímavá. Když vezmeme třeba Gruzii, tak ta mě přitahuje, takže tam za posledních pět let jezdíme s přáteli a s našimi mikrovýpravami snad třikrát, čtyřikrát ročně, protože v této zemi je opravdu naprosto všecko. Od hor vyšších než Mont Blanc přes subtropy v Adžárii až po sběr vína v září a mandarinek v prosinci, takže to jsou úžasné věci. To jde samo. Pak se dostaneš do zemí, jako je Karabach, kam už dneska nemůžeme, protože ho už ukradl Ázerbájdžán. Dostaneš se do Palestiny, do Tatarstánu, do Dagestánu.

Teď jsme třetím rokem byli ve střední Asii, což doporučuji všem, protože všechny tamní země jsou turisticky velice atraktivní. V Uzbekistánu je Samarkand, Buchara a Chiva – nádherná historická města. V Tádžikistánu jsou úžasné hory a Češi na to ještě nepřišli. Je to jako před deseti lety, když jsem všem doporučoval, ať jedou do Albánie, a všichni mi říkali, že jsem pitomec, že tam je bída a svrab, ale já viděl, že tam jsou nádherná místa. Dneska už to lidé u nás vědí. Ale než na to přijdou a budou tam jezdit všichni, ceny se zvednou o spoustu peněz a bude to škoda.

Češi se na východ dívají svrchu, přestože je Poláci s dálnicemi o deset let předběhli

Martina: Zatím tam, myslím, takový přetlak nebude, protože o většině zemí, které jsi vyjmenoval, máme zkreslené představy. A to je otázka: máme předsudky vůči destinacím, které navštěvuješ?

Ladislav Větvička: Stoprocentně. Češi jsou bohužel velice konzervativní, na rozdíl třeba od Poláků. Když lítám z naší domovské základny Ostrava-Katovice, letadla jsou plná Poláků a jsou tam třeba jeden, dva, tři lidé z Česka, přitom tyto spoje létají do různých zajímavých míst. Teď mě napadá třeba Tuzla v Bosně. Bosna je nádherná, úžasná, a z Tuzly se dostanete autobusem za dvě hodiny do Sarajeva. Do Sedmihradska létají letadla z Bratislavy, takže i pro lidi z Prahy se tam dá pěkně dostat.

Ale Češi jsou bohužel velice konzervativní, protože čekají, až jim někdo řekne nebo až jim soused ukáže fotky: „Tam je to krásné, tam musíš jet, protože je to tam fakt dobrý.“ A pokud jim to nikdo neřekne, tak tam sami nejedou. Máme bohužel předsudky.

Martina: Ty říkáš, že je to možná kvůli našemu určitému konzervatismu. Ale není to vlastně na základě informací, které o těchto zemích máme? A notabene na základě toho, že jsou to takzvané bývalé postsovětské republiky, což v našich očích jejich atraktivitu ještě zhoršuje?

Ladislav Větvička: Nevím, ale teď k nám budu škaredý. Já si myslím, že je to i důsledek jisté české nadřazenosti. My si o sobě pořád myslíme, že jsme pupek světa a že jsme mnohem lepší než země na východě. Srovnejme to třeba s Polskem. Když jsem před 10–15 roky psal a fotil blogy o jídle a o cestování v Polsku a o tom, že tam jsou úžasné dálnice, nikdo mi tady nevěřil. Dneska už se to trochu lepší, ale lidé…

Martina: Spíš už je to Mekka. Zase už tam táhnou davy.

Ladislav Větvička: Ano, dneska už tam táhnou davy. Ale Poláci nás předběhli o 10 let a my se na ně pořád díváme svrchu. Jenže oni se dneska dostanou od Ostravy až k Baltu po dálnicích zadarmo. My ne, my si platíme dálniční známky. Je to normální? Sami si vybereme peníze na daních, dáme je vládě, vláda postaví dálnice a pak ještě řekne: „Občane, tak tady máš, a zaplať si ještě známku, abychom za ty prachy, které jsi nám dal, na tobě rýžovali dál.“ To je něco neuvěřitelného.

Martina: A notabene, když konečně postavili dálnici do Ostravy, říká se jí teď Ostravské moře, protože tam může našinec skutečně zažít pořádné vlnobití. A to proto, že tam dali do základů strusku, která tam být neměla. Ale nikdo za to nikdy nenese zodpovědnost.

Ladislav Větvička: Já bych tady byl trochu opatrný. Já jsem si to myslel taky, protože to je typický český tunel: když tam můžeš dát levnější strusku, proč bys ji tam nedala, když to nikdo nikdy nezjistí. Ale když člověk v té době, kdy to začalo – v roce 2012 až 2013 –, jel z Ostravy na letiště do Katovic, jejich dálnice byla naprosto perfektní a rovná. Jako první se to zvlnilo u Ostravy a bylo to opravdu vlnobití. Jenže asi po pěti letech se zvlnila i polská dálnice.

Takže to nebude jenom záměnou strusky a tím, že tam dali něco, co tam nemá být, ale je to podle mě dáno i tím, že naše krajina je poddolovaná. Všude, kde se to houpe – i v Polsku –, vidíš někde na obzoru buď haldu, nebo šachtu, těžní věž. Takže je to dáno tím, že tato krajina je prostě taková. A to, že se to dneska opravuje, a to za hrozné miliardy, to je podle mě další z typicky českých tunelů.

Martina: Když říkáš, že by to mohlo být tím, že je Ostrava přece jenom hodně poddolovaná, tak se zdá, že máme vzhledem ke kvalitě dálnic poddolovanou kompletně celou republiku.

Ladislav Větvička: Prahu obzvlášť, ano.

Kdo chce poznat skutečné lidi, musí cestovat sám, bez cestovky a mimo turistické lapačky

Martina: Ano, ano, ale ta je poddolovaná, je tam metro, takže zase máme omluvenku. To, co píšeš o zemích, které navštěvuješ, bych nazvala podobně, jako kdysi Luděk Frýbort nazval své cestopisy „Svět bez růžových brýlí“ – říkal jim politické cestopisy. Ty se snažíš dostat se v navštívených zemích trochu pod pokličku, sedíš s normálními lidmi v jejich hospodách, a ne v turistických lapačkách. Řekni mi, jak se ti daří dostávat se k těmto lidem? Jak se ti daří je rozmluvit? A co z toho, co ti říkají, tě překvapuje?

Ladislav Větvička: To je docela jednoduché, musíš být sama. Když jseš ve dvou, už to není ono, a když jseš ve čtyřech, v pěti, v šesti, už je to nemožné. Když jseš sama, lidé se tě nebojí a sami se otevřou. A když slyší, že neumíš jejich jazyk a že se pokoušíš nějak komunikovat s číšníkem, sami přijdou, zeptají se – a funguje to. Funguje to v taxíku, funguje to v hotelu, funguje to na ulici. Člověk tam samozřejmě musí být bez cestovky, musí tam být sám, a pak se dá k těmto lidem dostat, protože přestanou mít obavu z cizince a normálně s tebou komunikují.

Martina: Která ze zemí, které jsi v posledních letech navštívil, tě nejvíc překvapila? Protože i ty sis třeba dopřál luxus předsudku a názoru, který sis udělal na základě informací, které o dané zemi dostáváme u nás.

Ladislav Větvička: Tak jasně, že i já mám své předsudky. Také si myslím, že daná země bude nějak vypadat, a pak mě překvapí a je úplně jiná. Ale nevím, která mě překvapila, protože si uvědomuji, že poslední snad dva nebo tři roky jezdím skoro do stejných destinací. Možná mě překvapila Gambie v Africe, v západní Africe, kde jsem byl poprvé v životě. To je uzoučká země, která má na šířku snad 40 kilometrů na sever od jedné řeky a na jih dalších 40, a do centra Afriky to má 200 kilometrů, takže je to taková úzká nudle.

A bylo to velice příjemné překvapení, protože tam nemluvili francouzsky, mluvili anglicky – je to bývalá britská kolonie. A když Afričani mluví anglicky, nějakým způsobem je to formovalo a formuje. Nechci být negativní vůči Francouzům – i když jim říkám, že to jsou žabožrouti, trhají žabičkám nožičky, kradou šnekům domky a politicky jsou to potvory…

Martina: Dobře, trochu předsudků vyšleme jinam.

Ladislav Větvička: Ale tato země mě překvapila svou vstřícností ke mně jako k turistovi. A překvapila mě relativní čistotou. Každý ví, jak to v Africe vypadá, ale tam byl jistý typ, řekněme, britského pořádku. Spousta lidí jezdí do Karibiku, což je odhadem 8 až 10 hodin letu, a do Gambie je to také 8 až 10 hodin letu, jenže je to ve stejném časovém pásmu – je tam stejný čas jako v Paříži nebo v Londýně, plus minus hodinu –, takže je to pro nás cestovatele mnohem příjemnější. Tuto zemi bych tedy možná zmínil, protože jinak mi země připadají tak, že už mě asi nemají čím překvapit.

O skutečném životě v postsovětských zemích se Čech z domácích médií skoro nic nedozví

Martina: Jak jsem zmínila, často se vracíš do takzvaných postsovětských republik, ať už jsou to vyjmenovaná Arménie, Ázerbájdžán, Gruzie, Kyrgyzstán, Tatarstán, Uzbekistán, ale také Bělorusko. Řekni mi, máme tady u nás šanci dozvědět se, jak to v těchto zemích skutečně chodí? Nebo když se vrátíš z nějaké země a čteš si tady naše zpravodajství, říkáš si: „Škoda, že jsem v té zemi nebyl. Sám bych se tam nerad podíval,“ nebo naopak rád? Máme šanci?

Ladislav Větvička: Moc šanci nemáme. Když člověk chce a hledá informace, samozřejmě je najde. Jsou tu nejrůznější cestovatelské blogy typu Hedvábné stezky, jsou tu nejrůznější záznamy na Wikipedii o cestovatelských věcech, ale to není to, co by člověk chtěl vědět. Člověk chce vědět, jak tam lidé žijí, jaká je životní úroveň, kolik stojí benzín, kolik stojí pivo, kolik stojí chleba, kolik stojí ubytování, a to se většinou moc nedozvíš.

Martina: Jak tam funguje politický systém, jestli vůbec funguje, jestli jsou k tomuto systému lidé velmi kritičtí, jestli tam třeba nehrozí nějaký občanský konflikt. To se u nás asi taky často nedozvíme.

Ladislav Větvička: A víš, že mi to je vlastně úplně jedno?

Martina: Ale hodně se tomu věnuješ ve svých blozích, komentuješ to.

Ladislav Větvička: Ale až následně, když to zjistím. Když tam jedu, uvědomil jsem si, že ano, zjišťuji si, jestli se tam neblíží státní převrat nebo něco podobného, protože je blbé vlítnout zrovna doprostřed státního převratu. Ale pokud to není něco hrozně aktuálního, tak to vlastně ani nezjišťuji a spíše se soustředím na to, co mi lidé řeknou a co zjistím na místě.

Poslední dva, tři roky byla zajímavá Gruzie, protože se to tam hýbalo zleva doprava. Je to sousední země Ruské federace, takže se ji někdo z Evropské unie snažil dostat do podobné situace, do jaké dostali Ukrajinu v roce 2014, a pokusili se ji více připoutat k Evropské unii. Jenže kdyby ji připoutali a zavedli třeba nějaký jednodušší celní styk pro její zboží, znamenalo by to, že Gruzínci přestanou mít možnost vyvážet do Ruska, což je jejich nejdůležitější partner, protože Rusko samozřejmě nedovolí, aby přes jejich zemi bezcelně proudilo zboží z Evropské unie. Takže tam hrozil podobný scénář jako na Ukrajině.

Ale myslím, že tím, že nastoupil prezident Trump a stopnul finance pro místní neziskovky, prakticky ze dne na den přestaly jakékoliv protesty a protože když je nemá kdo platit, protestovat nebudou.

Martina: A snahám, o kterých tady mluvíš, byla přitom velmi nakloněna tamní prezidentka.

Ladislav Větvička: Prezidentka ano, ale nejsilnější politická strana ne. A nejsilnější politická strana patří místnímu miliardáři – něco jako tady našemu místnímu miliardáři, akorát on tam má asi větší slovo a větší vliv. Takže mladí, hloupí, zblbnutí, kteří si mysleli, že v Evropské unii všude lítají pečení holubi a stačí jen otevřít pusu a sníst je, ti jsou ovlivněni propagandou. A samozřejmě, když jsou v západní Evropě, všechno se jim tady líbí a myslí si, že když se přičlení k Evropské unii, budou se mít také tak dobře. Akorát jim nedochází, že granty a dotace nejsou všechno a že je to naopak cesta do pekla.

Starší lidé, kteří tam jsou a se kterými jsem mluvil, chápali velice dobře, že to je past, ze které není úniku. Dokonce po nich chtěli, aby otevřeli druhou frontu, protože samozřejmě mají svůj problém mezi Gruzií a Ruskem v podobě Abcházie a Jižní Osetie, kde ruské mírové jednotky udržují setrvalý stav, i když je to oficiálně de iure pořád Gruzie. Ale to bychom zacházeli moc do detailů.

Gruzie odolala tlaku, a tak se stejná hra na přetahovanou přesouvá do sousední Arménie

Martina: To klidně zacházejme. Dá se tedy říct, že Gruzie je ukázkou země, kde ekonomický pohled na věc nakonec zvítězil nad ideologickým?

Ladislav Větvička: Nejsem si úplně jist, jestli to byl ekonomický úhel pohledu. Možná to byla praktická zkušenost z toho, co viděli a jak to dopadá, když rok předtím probíhal podobný problém v Kazachstánu. Tam došlo k otevřenému převratu a k otevřenému pokusu o puč nebo vzpouru – nevím, jak to nazvat – a velice rychle to bylo naštěstí ukončeno. Lidé tam viděli, jak to deset let předtím dopadlo na Ukrajině.

A teď mimochodem probíhá podobný proces v Arménii, kde se Evropská unie úplně stejně snaží rozdmýchat nepokoje a vyvolat v této zemi nějaký rozkol. V zemi, kde mimochodem došlo ke genocidě, kdy 100 tisíc Arménů – nedá se říct, že bylo vyhnáno, protože svou oblast Náhorního Karabachu opustili v uvozovkách „dobrovolně“ – utekli, protože tušili, jaká by asi byla pod muslimským vlivem jejich budoucnost…

Martina: V Ázerbájdžánu.

Ladislav Větvička: V Ázerbájdžánu. Bohužel je to naše strana světa, která rozdmýchává konflikty. Nepovedlo se jim to v Gruzii, tak se o to teď pokoušejí v Arménii.

Martina: A je to pořád stejný model přetahované.

Ladislav Větvička: Naprosto stejný.

Martina: Ty říkáš, že si tě země volají samy. Dočetla jsem se, že jsi byl ne tak dávno v Kazachstánu, a říkala jsem si, jestli jsi už tehdy tušil, že se tam změní ústavní poměry, že zruší horní komoru parlamentu a aktuální volby se budou konat pouze do zbývající komory. Tušil jsi to už?

Ladislav Větvička: Vidíš to? To ani nevím, protože, jak jsem říkal, já se dopředu o politickou situaci v dané zemi nezajímám. V Kazachstánu jsem byl loni, jenom na pár dnů, tři, čtyři dny, když jsme měli chviličku času v Almatě. Vrátil jsem se tam asi po deseti letech od doby, kdy jsme tam pracovali. Na ulicích samozřejmě nic takového nepoznáš, nevíš, jestli mají senát, jestli mají parlament, co funguje, co nefunguje. Takže tohle je pro mě novinka. Ale byl tam klid a pořádek.

Martina: Já jsem si právě říkala – a mrzí mě, že ses tomu nevěnoval –, jestli jsi z toho, co udělali v Kazachstánu, nečerpal inspiraci a nevztáhl to na náš tolik diskutovaný Senát.

Ladislav Větvička: Tak já bych tady Senát na jednu stranu rád zrušil, na druhou stranu bych měl spíš radost, kdyby fungoval. Nemusí tam být sto senátorů, může jich tam být třeba dvacet, a můžou to být třeba chytří lidé, jako je paní Hamplová. Nebo teď kandiduje Milan Loprais, a určitě se najde spousta zajímavých lidí, kteří by tam mohli být. Ale my tam z nějakého důvodu stejně nakonec prohlasujeme lidi, kterých si potom člověk nemůže vážit a kteří jsou spíš směšní, jako je současný šéf – ani nebudu říkat jeho jméno.

Martina: Řekni mi, čím myslíš, že to je? Pořád cestuješ. Jeden můj kamarád říká: „Já také cestuji, abych neumřel hlúpý.“ Tak co ses na těch cestách dozvěděl o politických elitách daných zemí? Protože jsou různé, podléhají různým parlamentním nebo náboženským systémům. Co ses o politicích na svých cestách dozvěděl?

Ladislav Větvička: Je to dáno systémem. Takzvaný demokratický systém je navržen tak, aby dostával nahoru lidi průměrné, spíše podprůměrné, kteří jsou viditelní pro ty, kdo je volí, kteří do toho dají víc peněz, kteří mají prachy na to, aby si zaplatili billboardy, a tak dále. Obávám se, že takhle je to nastaveno, a staré dobré rčení říká: „Kdyby volby mohly něco změnit, tak už by je dávno zrušili.“ Obávám se, že je to naprosto přesné.

Sem tam tento systém vygeneruje zajímavou osobnost nebo dostane takovou osobnost nahoru, ať už do parlamentu, nebo do Senátu. Ale obávám se, že princip je takový, že to jinak ani být nemůže, a lidé jsou z toho potom znechucení, sami nechtějí nikam kandidovat, sami vidí, že politika je svinstvo, že je to špinavá věc, která každého ovlivní. Obávám se, že to nemá řešení.

Na Podkarpatské Rusi si cestovatel uvědomí, jak zbytečně si Češi komplikují život

Martina: Na cestování je kromě toho, že poznáš zemi, do které jsi přijel, zajímavé i to, že se pak přes hranice díváš úplně jiným pohledem zpátky domů. Ze které země byl tento zpětný pohled na Česko pro tebe skličující? Protože jsi byl v zemi, kde sis říkal: „To je zvláštní, tady to funguje. Tady to funguje, vlaky jezdí na čas, benzín nestojí tolik, kolik stojí deci Châteauneuf-du-Pape.“ Ze které země jsi měl pocit: „Páni, tak ono to jde“?

Ladislav Větvička: Martino, řeknu ti, že za poslední rok, dva už si to říkám skoro v každé zemi.

Martina: Nech toho pesimismu. To máš z toho vlaku.

Ladislav Větvička: Ale ne, teď jsem se vrátil z Koločavy, z Podkarpatské Rusi, a bylo tam se mnou pět nádherných lidí. Nejdřív jsme byli v Solotvinu, na jihu na solných jezerech u rumunských hranic, a pak v horách v Koločavě. A když jsme tam seděli v hostinci Četnická stanice, což je známý dům, odkud se naši četníci tenkrát vydávali honit Nikolu Šuhaje, vnímali jsme krajinu a lidi – jak si dokážou užívat života, jak se krávy samy vracejí z pastvy domů, jak lidé dělají z mléka sýry a mezi sebou si tento sýr prodávají.

O kousek dál je krásný malý pivovar a nikdo nikomu na první pohled nehází klacky pod nohy jako tady u nás. Takže si už i na Ukrajině řekneš: „Co jsme my za pitomce, že jsme si sami tak zkomplikovali život?“

A samozřejmě, Ukrajina ani zdaleka není ideální. Mají rozbitou infrastrukturu, a to není válkou, to je prostě tím, že kradou. Veškeré věci, které jsou ve státní správě, někde mizí. Takže silnice jsou v příšerném stavu, komunikace jsou v příšerném stavu, jejich řemeslnické schopnosti jsou v příšerném stavu.

Ale když na tyto věci zapomeneš a podíváš se na mezilidské vztahy, řekneš si, že my jsme se tady zbláznili, nebo nevím, proč to děláme. Když přijdeš vedle do Polska, trochu se do tamních lidí vcítíš a vidíš, jak se k tobě chovají v restauraci, v hotelu, na ulicích, připadáš si, že my tady dvacet nebo třicet let bojujeme sami proti sobě a všechno si tady zhoršujeme. O Uzbekistánu a dalších zemích ani nemluvím. Ano, je to pesimistické, ale bojím se, že si sami sobě úplně zbytečně komplikujeme situaci a každodenní život.

Ukrajinci na Majdanu věřili, že je čekají evropské dotace, a varování před válkou nebrali vážně

Martina: Ty jsi před nějakou dobou komentoval článek „Ukrajinská katastrofa“, který vyšel na iDNES a týkal se toho, že úmrtnost čtyřnásobně převyšuje porodnost, a také toho, že Ukrajina měla v roce 1991 přes 50 milionů obyvatel a jak lidé pak odcházeli. A ty to komentuješ po svém, v tomto případě ostravštinou: „A co jste čekali, pitomci? Třicet roků si do čela státu volíte korupci, politiky podporované cizími mocnostmi,“ a tak dále, a tak dále, a končíš: „My Češi se nesmějme, jdeme stejnou cestou.“

Ladislav Větvička: Ano, jdeme stejnou cestou. Já jsem byl shodou okolností v prosinci roku 2013 a v lednu 2014 čirou náhodou u Majdanu, protože jsme tam měli nějaká obchodní jednání, a viděl a zažil jsem ty milionové demonstrace, které na Majdanu byly a které tenkrát ještě byly mírumilovné – nikdo nikoho nezapaloval, nikdo na nikoho neházel Molotovovy koktejly. Bavil jsem se se svými obchodními partnery a říkám jim: „Co vy vlastně chcete?“ A oni říkali: „My se chceme mít dobře jako vy. Chceme se zbavit korupce, chceme cestovat do Evropy a chceme tady mít normální politickou situaci.“

A já jim říkám: „Dobře, ale Evropská unie vás v životě nevezme, chápete to? Francie nikdy nemůže souhlasit s tím, aby se Ukrajina stala členem Evropské unie, protože je to proti základním zájmům Francie jako takové. Je to jedna z nejsilnějších zemědělských mocností v Evropské unii a nechce zemědělskou konkurenci. Nikdy vás nevezmou. A co uděláte, když místo oligarchů, proti kterým teď bojujete, proti Janukovičovi, k vám přijde jiný oligarcha? A co když tady bude válka?“ A oni říkali: „Ne, to se nemůže stát, tady už bude všechno naprosto v pořádku. Protože my si teď vybojujeme přidružení k Evropské unii a budeme mít konečně dotace jako vy.“

A já říkám: „To si děláte srandu? Vy si myslíte, že prosperita je dána tím, že někomu někde v Portugalsku ukradneme peníze z jejich daní a vrazíme je tady do cyklostezek? Vy jste se zbláznili?“ „Ne, ne, ne, my to vidíme. Byli jsme u vás v Karlových Varech, v Práge my byli, my vsjo znájem, a tam vsjo v parjadke.“ Říkám: „To jste pěkní pitomci.“

Miliardy z evropských dotací skončily na cyklostezkách a školeních, dálniční síť chybí dodnes

Martina: Ty jsi jim tehdy v tom svém článku vzkazoval – a já některá slovíčka vyměním, protože ode mě by zněla divně: „Byli jste po roce 1990 jedním z nejbohatších států východu a prokaučovali jste naprosto všechno. Průmysl, zemědělství i vlastní lidi. Jste otroci ve vlastní zemi a můžete si za to sami.“ A tady právě říkáš: „My se nesmějme, jdeme stejnou cestou.“ Ale nás do Unie vzali. Tak mi řekni, kde je ta třetí cesta?

Ladislav Větvička: Tak si řekněme, co by se stalo, kdyby nás nevzali. O co bychom přišli? Přišli bychom o desítky miliard dotací, které skončily kde? Na cyklostezkách, skončily na zbytečných školeních nejrůznějších úředníků. Podívej se, kolik peněz skončilo na školeních nejrůznějších ministerstev. Možná bychom měli lepší dálnice, kdybychom do Unie nevstoupili. My dneska nemáme hotovou ani základní dálniční síť.

Co by se stalo, kdybychom do Unie nevstoupili? Já si pamatuji, když vstupovalo Rumunsko. V roce 2004, 2005 jsem tam začínal jezdit a viděl jsem rozdíly mezi Rumunskem a námi, protože u nás byly u silnic krásnější billboardy, u nás jezdila krásnější auta. Na Rumunsku bylo vidět, že jsou ještě takoví zaostalí, že tam ještě nemají finance z EU. Do Unie vstoupilo v roce 2007, jestli se nepletu, a okamžitě bylo na první pohled vidět – zvláště v hlavním městě –, že ty peníze jsou znát.

Naposled jsem byl v Rumunsku v Sedmihradsku, letos v květnu v Brašově (to je mimořádně nádherné městečko, které stojí za návštěvu) – a nejsem si jist, jestli se Rumuni mají lépe než v roce 2004. Jestli se opravdu podařilo pozvednout průmysl nebo zemědělství. A u nás? Povedlo se nám díky vstupu do Unie od roku 2004 něco důležitého postavit? Nejsem si tím jist.

Celý rozhovor s Ladislavem Větvičkou o cestování mimo turistické trasy, předsudcích vůči zemím na východě a geopolitické přetahované na Kavkaze a na Ukrajině si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.