Pokud Evropa nezačne bránit rodinu, národ, může tu vzniknout další chalífát

Martina: Mnislave Zelený Atapano, pojďme se podívat do jiného kouta světa. Pro posluchače bude možná překvapivé, že přestože se prakticky celý život věnuješ Latinské Americe, Amazonii, tak jsi několik let působil v Íránu. Ty tedy upřednostňuješ označení Persie.

Mnislav Zelený: Persie, ano.

Martina: Bylo to v době těsně před pádem šáha a instalací islámské teokracie. Jak s odstupem, s osobní zkušeností, hodnotíš, jak Západ přispěl k novodobému vývoji v této zemi? A otázka je, zda se tomu, co se pak stalo, dalo předejít?

Mnislav Zelený: Já jsem tam byl několikrát, žil jsem tam dohromady asi půl roku, nebo pak tři čtvrtě roku díky firmě Art Centrum, která pracovala pro šáha. Čili já znám osobně šáha, znám…

Martina: Rezu Pahlavího?

Mnislav Zelený: Rezu Pahlavího, samozřejmě. Viděl jsem jeho malé kluky, podal jsem si ruku s jeho nádhernou manželkou. A jejich nedávná historie mě také upoutala, protože jsou to nádherní lidé. Jak jsem mohl, tak jsem vypadl z Teheránu, a jezdil jsem autem asi 400 kilometrů na západ do pouště, do jedné vesničky, která se jmenuje Yal Abad. Samozřejmě tam jsou muslimové, a já jsem křesťan, ale jsem vstřícný vůči všem přesvědčením, všem vírám, i animistickým, tak i k islámu.

A představ si, že jsem tam přijel úplně nadivoko, absolutně nadivoko – a tam byly hradby – a vlezl jsem dovnitř s jedním pastevcem koz, a zapadl jsem do místnosti, a tam byla rodina, žena bez pokrývky na hlavě. Čili pro bělocha úplně katastrofální situace, která končí smrtí. A všichni vykřikli, přiběhl manžel, hnal se ke mně se sekerou, ale já jsem řekl čtyři perská slova – teď už jsem je zapomněl – „Šali má chub“, něco takového, tedy „hezký den“ nebo tak, a on se najednou zastavil.

A já jsem od té doby tam jezdil pravidelně na dovolenou, žil jsem tam s nimi přes víkend, spal jsem tam s nimi, a zjistil jsem, jaké mají největší dobroty, jaké datle jedí. To se mi taky strašně líbilo. A tak mi dali datle. A on říkal: „To jsou datle první kvality, které jíme my. Druhou jakost dáváme žrát velbloudům, a třetí jakost posíláme vám.“ To se mi líbilo. To nejlepší přeci pro nás. A takže jsem tam byl spokojen, a vůbec mi nevadilo, že to jsou mohamedáni.

Martina: Ono se to za Rezy Pahlavího v Íránu hodně změnilo. A já bych možná řekla – vymyslím si v tuto chvíli slovo – že se Írán tehdy velmi „západizoval“.

Mnislav Zelený: Ano, je to tak, západizoval. Holky tam chodily v minisukních.

Libye není žádný stát, jsou to kmeny a rody, a vytvořit z nich národ potrvá dvě stě let

Martina: A možná, že to Západ zase s vývozem svých hodnot trochu přehnal. Ale to je otázka. Protože já směřuji k tomu, jestli následné nastolení islámské teokracie nebyla reakce právě na to, jakým způsobem jsme se je pokusili přetvořit.

Mnislav Zelený: Měli jsme je nechat na pokoji, jako jsme měli nechat na pokoji Indiány. Když začalo bombardování Libye, tak jsem napsal velký článek: „Nechte je na pokoji. Ať si Kaddáfí a jemu podobní své problémy vyřeší sami.“ Já jsem dokonce říkal, ať se tam mezi sebou pomlátí, v uvozovkách. Říkám to také natvrdo, protože Libye není žádný stát. My nepomáháme, nebo nebombardujeme ve prospěch nějakého státu. Tam jsou kmeny a rody. Kmen Kaddáfího tehdy vládl, takže likvidoval ostatní, a aby se utvářel libyjský národ, tak bude potřeba 100, nebo 200 let.

Podobně jako brazilský národ před třemi stoletími neexistoval, a jak se to tam prolínalo, tak to byl kadlub ras a národností, a až teď můžeme mluvit o brazilském národu. Takže toto jsou věci, do kterých když sáhneme, jak do toho vstoupíme, my běloši s naší technologií a s naším materialismem – jako máš částečně, nebo možná dost pravdu – tak je to jako když jsme vstoupili do Persie, a tak jsme bohužel urychlili návrat teokracie, když se tam Rezá Pahlaví snažil zavádět západní svět, jakousi monarchistickou demokracii.

Martina: Vždyť ho tam dosadili.

Mnislav Zelený: Tak.

Martina: Tím, že odstranili Mosaddeka.

Mnislav Zelený: Ano, jasně. Částečně takhle. Samozřejmě to také byla krutá civilizace, všechny civilizace Středního a Dálného východu jsou kruté. Já si vzpomínám, že jeho otec Rezá Chán – to byl kozák – přijel tam na koni a založil stát. Teď se omlouvám, jestli historicky říkám špatné věci, ale důležité je, že když procházíš Teheránem, tak tam jsou nádherné aleje stromů. Všude je sucho, a najednou obdivuhodné aleje, a jsou tam veřejné vodoteče. A když jsem se zeptal, kde se tam tyto nádherné aleje vzaly, tak mi řekli: „To založil Rezá Chán. Vysázeli malinké stromečky a každý obyvatel Teheránu dostal na starost jeden stromeček, aby se o něj staral. A když mu uschl, tak mu setli hlavu.“ A tímto způsobem se vybudovaly nádherné aleje.

Martina: Chápu, že motivace byla opravdu silná.

Mnislav Zelený: Motivace byla silná. Čili tlakem se ničeho…

Martina: Jiný kraj, jiný mrav. A jak jsi řekl, v okamžiku, kdy jsme zasahovali do života severoamerických Indiánů, tak to něco způsobilo. A když zasahujeme do života amazonských Indiánů, tak to tvoří to, co to tvoří. A když zasahujeme do států na úrovni světové geopolitiky, tak pak sklízíme bouře.

Mnislav Zelený: Vždycky, jak do toho vstupujeme, i s dobrým úmyslem… Já bych se možná ještě vrátil k zajímavosti v Persii, nebo Teheránu. V té době tam byly nevěstince, a já jsem to – ze studijních důvodů – s jedním kamarádem navštívil, a vznikla tam zajímavá situace. Bylo to ohrazeno obrovskými hradbami, bylo to jakoby městečko v Teheránu, a byly tam samostatné domečky, kde byly jednotlivé prostitutky. A před nimi vždycky byly dlouhatánské fronty chlapů. A my jsme pozorovali, jak to funguje, a vidíme, že jeden přijde na řadu, a ona se na něj podívá, a vyhodí ho, a on zase honem utíká do jiné fronty zkusit to jinde. Tam rozhodovaly ženy. Ženy rozhodovaly, kterého chlapa si vyberou. Matriarchální systém.

Martina: Dobře, zkusím ti věřit ty studijní důvody.

Mnislav Zelený: Takhle to bylo.

Kořeny konfliktu mezi Washingtonem, Izraelem a Teheránem sahají do pradávných animozit

Martina: Jak vnímáš příčiny posledního konfliktu mezi Spojenými státy, Izraelem a Íránem? Obě útočící země nechtěly připustit, aby íránský režim pokračoval ve svém jaderném programu. Vidíš tam i další příčiny – s tvojí znalostí tamního prostředí, a s neutuchající zvídavostí?

Mnislav Zelený: Pochopitelně nestačím všechno sledovat do hloubky. Příčiny jsou tam totiž doslova prehistorické. Vztahy, které vznikaly v pradávnu, animozity, které tam byly, které neustále propukají. Takže posuzovat, kde je začátek všeho – tak ten je v pradávnu. A samozřejmě tam jsou etnické, rasové, kulturní hranice. Já jsem žil v Persii, v Izraeli jsem nežil, ale mám obecně velký obdiv k židovské kultuře – i když jsem křesťan – a osobně jim fandím. Řeknu to takto, a takto jsem o tom psal. Když začala Gaza, tak jsem napsal na svůj blog dva články – možná jsi je nečetla – kde jsem ve stylu jednoho amerického prezidenta říkal: „Já křičím, že jsem Žid.“ Podobně jako v Berlíně americký prezident křičel: „Já jsem Berlíňan.“

Martina: Nám tady zase jeden vládní představitel křičel, že je Tchajwanec.

Mnislav Zelený: Dobře, dobře. To je moje osobní replika, kterou historicky držím, protože křesťanství vzniklo z judaismu, takže já mám obdiv k obojímu. Já jsem prostě věřící.

Martina: Jsi člověk Knihy.

Mnislav Zelený: Ale animismus Knihu nemá, takže teď natáčíme, nebo vyrábíme film, kde jsem mimo jiné narazil v duchovní, nebo ve spirituální části, na křesťanství, kde právě vztah ke smrti: „Memento mori“, k pomíjivosti času, pomíjivosti života, mají křesťané podobně, jako Indiáni ve své animistické víře. A když jsem natáčel na Barrandově, tak jsem k tomu přidal, že věřím v obojí. Já věřím i v animismus, protože cítím, že je pro ně dobrý, protože oni se k němu upírají jako k existenční jistotě. A je to existenční jistota, která vznikla v tomto kulturním areálu, a tím pádem vznikla logickým vývojem, a proto je pravdivá, a proto jí věřím.

Přemíra úřednictva vždycky srazila k zemi národ i říši, počínaje Egyptem, a Evropa jde stejnou cestou

Martina: Je vidět, že jsi stále rozkročen mezi dvěma světy i co se týká náboženství, a vlastně i filozofie. A já se za malou chvíli dostanu k tvému filmu, protože mě zajímá, jak vypadá tvůj první film, který připravuješ po mnoha knihách, které jsi napsal. Ale ještě bych přece jenom trochu zůstala v zahraničí, a také na tvém blogu, protože když Spojené státy unesly a postavily před svůj soud venezuelského diktátora Madura, tak jsi také pro tento krok svým způsobem projevil pochopení, protože jsi řekl, že každá velmoc si bude chránit svůj zadní dvorek. A my víme, že tam nešlo ani tak – nebo jen – o vývoz drog do Spojených států, ani o levnou naftu, ale hlavně o to, že Maduro umožňoval vliv Číny a Ruska. Řekni mi, je podle tebe tato imperiální politika blíže přírodě? Víš: „Jsem silný, tak si to vezmu, přežil jsem.“

Mnislav Zelený: Ano, vím, kam míříš. Jinými slovy mě zaháníš do kouta.

Martina: Ne.

Mnislav Zelený: Zaháníš mě do kouta, ale Indiáni naštěstí kouty nemají. Jak dobře víš, tam nemají čtvercové domy, ale mají oblé, elipsoidní, nebo kruhové, takže se nenechají zahnat do kouta.

Martina: A já bych tě vůbec nechtěla vidět v koutě.

Mnislav Zelený: Samozřejmě, já si uvědomuji, že svět přešel z bývalého bipolárního do unipolárního, a teď se vrací až k tripolárnímu, a pochopitelně Čína si to nedá líbit, Rusko si to nedá líbit, a Amerika také ne. Takže se dostáváme do krutého světa velmocí, které si opravdu budou hrát na svém písečku, na svém dvorečku, a ten si budou obhospodařovat, a nebude je zajímat, co se děje někde jinde. Já si myslím, že se k tomu dost řítíme, a Evropa – to už jsme se bavili několikrát – ztrácí nesmyslnými výnosy, nesmyslnými zákony, ve kterých se rochní úředníci, místo aby se starali o sílu Evropy, což bych rád. Ale přemíra úřednictva vždycky, v každé kultuře, byla špatná, a vždycky byla příčinou pádu národa, státu, říše, počínaje Egyptem. Tady jsou samé komise, parlamenty a úředníci, takže já jsem velice skeptický, že Evropa bude hrát nějakou roli.

Dějinné tlaky nezmizely, islám si už tisíc let dává za cíl porazit Vatikán a podrobit si Evropu

Martina: Pokud se nota bene o Evropu přestanou úplně starat Spojené státy, protože mají dost svých problémů, a jejich vliv přeci jen slábne. Poslední konflikt s Íránem svým způsobem ukázal, že mají jisté limity. Myslíš si, že se budoucnost přesouvá do východní Asie, které teď vévodí Čína?

Mnislav Zelený: Mám obavu, kterou se snažím publikovat už 30–40 let, že tady zapomínáme na určité dějinné tlaky, které pořád pokračují. Jako když začal Mohamed, tak za 60 let byla obsazena severní Afrika, a Arabové, potažmo islám, se blížili ke Španělsku. A islám si dal za cíl dobýt Vatikán, a položit křesťanství, protože my jsme pro ně nevěřící psi. A tyto síly občas vyplují, a zase tady byl Sulejmán, a zase se tlačili do Evropy, ne ze západu, ale z východu, a stáli před Vídní, kde jsme díky české šlechtě a polskému králi zastavili jejich postup do Evropy, což si nyní západní Evropa moc nepřipouští, rychle na to zapomněla.

Martina: U Vídně.

Mnislav Zelený: Nicméně pořád v nich je – porazit Vatikán, porazit křesťanstvo, čili podrobit si Evropu. Čili když se nebudeme dostatečně a chytře – nemusí to být zrovna zbraněmi, ale chytře – nějakým způsobem bránit, bránit svou rodinu, svůj rod, svůj národ, svou Evropu, tak bych se nedivil, kdybychom tady za pár desítek, dvacítek, třicítek let měli třeba další chalífát.

Martina: Pravdou je, že Evropa je v tomto opravdu velmi vstřícná, a dá se říct, že v dnešní době už mnohé evropské státy upřednostňují kulturu nově příchozích před svou vlastní, před svými tradicemi. Ty jsi teď vyjádřil obavy z islámského vlivu, to znamená, že máš z této ataky větší obavu, než z Číny, nebo třeba z Indie, které jsou v současné době nejlidnatější, a ze 17. století si asi ještě obě dobře pamatují, že byly nejmocnějšími zeměmi?

Mnislav Zelený: Já si myslím, že je to třeba brát historicky, že je to přes tisíc let této snahy. Oni to mají v krvi. Já jim to ani nevyčítám, mají to v genech, že musí pobít křesťanstvo. Čili to není otázka posledních sto padesáti…

Martina: Mluvíme o muslimech?

Mnislav Zelený: Mluvíme o muslimech, nebo o mohamedánech. Moje babička říká „mohametáni“. Oni to mají v krvi. Čína, to je všechno poměrně nové, teď to roste, ale islám to má dávno v krvi. Čili já bych se Číny nebál. Když jsme byli malí, tak jsme říkali, že Číňani nás utlučou čepicemi. Takhle jsme mluvili o Číňanech, když jsem chodil do 5. B, tehdy už jsme věděli, kolik jich je. Ale já si myslím, že si budou držet svůj dvorek. Amerika má dvorek, Rusové také, ale muslimský svět zatím ještě dvorek nemá, a Evropa asi k tomuto dvorku patří.

Martina: Pravdou je, že Čína a Indie si hlídají své ekonomické zájmy, a nevyváží ani své hodnoty, ani své politické zřízení. Čína nevyváží konfucianismus, a Indie nevyváží hinduismus.

Mnislav Zelený: Ano, přesně tak.

Martina: Zatímco vývoz některých náboženství je, jak jsi zmínil, poměrně intenzivní.

Mnislav Zelený: Podotknul bych, že militantních.

Nepomáhejte Indiánům ani jiným národům, naší pomocí je ničíme, a hrdý člověk si pomoct nenechá

Martina: Ty se na různá společenství díváš jako vědec, a díváš se na ně také jako člověk, který tam prožil podstatnou část svého života. Ty se do Latinské Ameriky vracíš více než 40 let. Řekni mi, koho podle tebe čeká předvídatelnější budoucnost? Příslušníky nějaké velmoci, kteří si prosadí své zájmy bez ohledu na cokoliv, a kohokoliv? Nebo třeba členy malého národa, který se nebude do ničeho příliš plést, bude si hledět svého v naději, že ho ti velcí třeba minou. Nebo si myslíš, že budoucnost patří jedincům v kmenovém uspořádání, kteří si zachovají co největší nezávislost na čemkoliv, co moderní svět a civilizace nabízí?

Mnislav Zelený: Upřímně řečeno nevím, jak bych ti odpověděl. Když se mě lidé ptají, co by bylo nejlepší, nebo jak bychom se měli chovat, nebo co by bylo nejlepší pro Indiány Amazonie, nebo vůbec pro Indiány, tak říkám, že by bylo nejlepší, kdybychom jim nepomáhali, a kdybychom je nechali na pokoji. Protože my máme myšlenku pomáhání kodifikovanou s tím, že to je něco dobrého, že to patří k dobrému jménu buď národa, nebo osoby, darovat, pomáhat.

Ale to u Indiánů není, to je prostě jiný kulturní okruh. Náš kulturní okruh je pomáhat starým lidem, pomáhat obecně potřebným. A takhle se chováme i k Indiánům. Ale tím, jak pomáháme, tak tam vstupují naše představy, naše myšlenky, naše technologie, takže je naší pomocí ničíme. Čili já všude říkám: „Nepomáhejte. Nepomáhejte Indiánům, ani jiným podobným národům. Každý národ se musí vypracovat sám. Každý národ je hrdý.“ A když mluvím o Indiánech, zvlášť Indián je hrdý, ten si nenechá pomáhat, nechce, abychom mu pomáhali. Samozřejmě, když mu něco přineseme, tak to přijme, ale neprosí o to, nežádá pomoc.

A když vidím, jak se Evropa chce takzvaně ukázat, jak je lidumilná, tak vydává šílené miliony na úplné hovadiny, na úplné blbosti, jenom aby se mohla ve svých politických programech pochlubit, jak jsme tam pomohli. Já si vždycky vzpomínám na slavný koncert ve Wembley – to bylo před 30, nebo 40 lety – ve prospěch Afriky, tak tam se vybraly miliardy. Kde jsou? Kam zmizely? Co udělaly? Co vytvořily?

Tři splachovací záchody zarůstající v amazonské džungli jsou pravou sochou evropské pomoci

Martina: Takže bys i nám radil, abychom byli více hrdí?

Mnislav Zelený: Já jsem zažil, to bylo v Roraimě v Brazílii, kde jsem byl v roce 1989 u Indiánů Makuši. To je úplně na hranicích s Venezuelou. A byl jsem tam v jedné misi, a najednou po silnici z Boa Visty přijel obrovský kamion, a všichni jsme říkali: „Co vezete? O co jde?“ A oni říkali: „Neseme Indiánům pomoc,“ říkal nějaký bělošský řidič. A my říkali: „A co to je za pomoc?“ Tak vyndali několik tun stříbrných pytlíků – krásné, hezké obaly – na to my jsme kadeti, prostě obal prodává – a uvnitř byla voda. Norské fondy, Evropská unie posílá dar Indiánům do Amazonie, kde je nejvíc vody na světě. Utratili miliony, aby to figurovalo v nějakém prohlášení: „Pomohli jsme chudým Indiánům, milion nás to stálo. Jací jsme? Výborní.“

Já jsem nedávno v jednom svém rozhovoru, už ani nevím kde, mluvil o další takovéto legrační pomoci, kde pak z toho vytáhli jenom něco, a udělali z toho legrácku, kdy jsem zase po několikáté přijel ke Kofánům na řece Aguarico do jejich osady, která se posunula od Durena daleko od Lago Agria, čili sedm hodin plavby od civilizace. Tedy pustá džungle, džungle, džungle, skoro až u Brazílie. A tam už mají své domečky, a žijí si tam, a můj přítel Bolívar tam byl náčelníkem.

A já jdu po travnatém náměstíčku v džungli, a tam stojí tři splachovací záchody, a svítí tam tři porcelánové mísy, ale není k tomu žádný přívod vody, ani odpad kanalizace. A je tam hlavně veliký plakát, že to bylo postaveno díky ekvádorské vládě za pomoci Evropské unie, a kolik milionů to stálo, s cílem, v uvozovkách, naučit Indiány civilizovaně srát. My jim pomůžeme, aby konečně byli jako my, a chodili na hajzly, a ne jako chudáci někam do vody, nebo do džungle. Samozřejmě, nikdy to nebylo použito. A protože Indiáni jsou: „Nám je všechno jedno“, tak to tam zarůstá travou. A pro mě je to symbol Evropské unie, jak daruje chudákům věci. Je to naše socha, naše civilizační socha: Tři hajzly.

Martina: Musím říct, že jsi mi vlastně odpověděl i na mou otázku, protože přesto, že ses takto věnoval Indiánům, a naší nevyžádané škodlivé pomoci, tak nás přece jenom asi opravdu čeká to nalezení nás jako malého národa, nalezení své vlastní hrdosti. A kdyby se k tomu přidala morální revoluce, tak bychom asi mohli z celé velké krize a transformace, kterou celý svět prochází, vyjít – nevím, jestli bez ztráty kytičky – ale rozhodně ne jako vítězové, ale přeživší.

Mnislav Zelený: Mě se řada lidí také na přednáškách ptá: „Když se vám tam tak líbí, tak nechcete tam zůstat, a žít tam navždycky?“ A já říkám: „Tak líbí, rozumíte, já jsem totiž velký patriot po svém tátovi, po svém dědovi, možná ještě po pradědovi, a jsem hrdý na to, co jsem, kam patřím, a vím, kam patřím.“ Podobně jako Indián, ten by to taky neopustil, je také patriot. Oni to říkají nádherně: „My neopouštíme hroby našich předků.“ To je něco tak nádherného, a když si to řeknu, tak mi jde mráz po zádech. Prostě to jsou kořeny, ve kterých jsme zasazeni, a kdybychom je opustili – na to je básnička, nevím od koho: „Opustíš-li mě, tak zahynu.“ Samozřejmě to není proti těm, kteří emigrují, a žijí jinde. Každý má svou svobodu a volnost. Ale faktem je, že kamkoliv jsem přišel a potkal Čechy, tak všichni jsou pořád Češi, a rádi vzpomínají, a udržují to, hezky si pokecáme. Ale říkám: Domov, domov je domov. A já se vždycky rád domů vracím. Vracím se ke své rodině, ke svým dětem, vnoučatům, ke svým kořenům, a k hrobům mých předků, kde také spočinu.

Martina: Ta báseň, kterou jsi tady zmínil, je slavný citát od Viktora Dyka: „Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš.“

Mnislav Zelený: Ty jsi nádherná, že to okamžitě takto…

Čtyřicet let přátelství s kmenem Yawalapiti se skládá do celovečerního filmu Awiri Ruru

Martina: Mnislave, já jsem slibovala, že pozveme na tvůj první film. Najdeme tam odkazy na všechno, o čem jsme si tady povídali. Najdeme tam tyto odkazy?

Mnislav Zelený: Ano.

Martina: Nebo bude úplně jiný? O čem bude?

Mnislav Zelený: To je film o mém přátelství s Yawalapiti – to je 40 let. Mě to napadlo asi před více než rokem, kdy u mě seděl Jakub Vágner, a povídali jsme si, kde jsme všude byli a cestovali, a on říkal: „Hele, já bych o tobě rád natočil film.“ A já jsem říkal: „Hele, já už si kupuji letenku, už zase jedu k Yawalapiti.“ Ale protože on toho má strašně moc, tak z toho nějak vycouval. Tak jsem zavolal Petrovi Horkému: „Hele, Vágner mi vypadl, nechceš jet se mnou?“ On říkal: „To je fantastický,“ ale zrovna měl mozkovou příhodu, takže byl v nemocnici, tak říkal, že ne. Takže zase špatně.

Pak jsem mluvil s Milošem Zábranským, ten je slavný, a natočil duchovní filmy, a už jsem s ním jednou byl v Jižní Americe, a on říkal: „Moje manželka si zlomila nohu,“ a dal mi Libora Kozáka, kameramana, a tak jsme tam odjeli. A on natočil ty nejnovější záběry, a k tomu se přidají záběry z roku 2022, záběry z roku 2015, a záběry z roku 1989, moje setkání s Orlandem Villas-Bôasem, slavným sertanistou, nejslavnějším Brazilcem. A je to snaha ukázat indiánský kmen zevnitř, otevřít dveře jejich spirituality, otevřít dveře jejich názorů na život a smrt, narození, k přírodě, ke kosmu, potažmo k nám. A já, protože o to neměl nikdo zájem, ani Česká televize, jsem si řekl, že to budu muset vyrobit sám.

Martina: Ty si to děláš sám, ty se s tím takto bavíš i trápíš.

Mnislav Zelený: Takže já v tom lítám jako nudle v bandě, ale díky svým kamarádům to dáváme dohromady. A taky bych mohl poděkovat, jestli můžu poděkovat.

Martina: Děkuj každému, kdo ti pomůže.

Mnislav Zelený: Generálnímu partnerovi, Metrostavu a. s. Opravdu se ukázali jako báječní a bez nich bych ten film dohromady nedal.

Martina: A jak se bude jmenovat? A kdy se můžeme těšit na premiéru?

Mnislav Zelený: Tak to už moc předbíháš, to už neříkám, to už je jako ve Všechnopárty: „Na co se můžeme těšit.“ Ne, ne, na to se můžete těšit, ale bude to někdy – já na to spěchat nemůžu – ale rád bych, aby to bylo na podzim. Ale nevím kdy. A bude se to jmenovat: Awiri Ruru.

Martina: A co to znamená?

Mnislav Zelený: To právě diváci musí zjistit: Awiri Ruru.

Martina: Awiri Ruru.

Mnislav Zelený: Awiri Ruru. Je to s Yawalapiti, a je to tím pádem pozvánka na celovečerní časosběrný film za 40 let. Čili dává dohromady spoustu záběrů mých, mých dětí, mých fotek, mých historek, mých zápisků, mých deníků, které se tam budou citovat, nádherných nočních záběrů, tanců, zpěvů, rituálů, obřadů, umírajících, kteří lkají, ale i těch, kteří se radují a oslavují smrt.

Martina: Zkrátka tvého nenapodobitelného a jedinečného života. Mnislave Zelený Atapano, já ti nesmírně děkuji za to, s jakým zaujetím stále pozoruješ svět, že si vedeš svou a že jsi ochoten jít s kůží na trh, a říct nám to, co ses dozvěděl, a jak vypadá svět, který stále poznáváš. Díky ti za to.

Celý třídílný rozhovor s etnologem Mnislavem Zeleným – Atapanou, ve kterém jsme se ponořili do moudrosti amazonských indiánů, zániku a obrany národů a povídali jsme si i o tom, co zanechává západní civilizace všude, kam vstoupí, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všechny díly najdete také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Děkujeme vám všem kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700 – bez vás by to nešlo. Martina Kociánová vám přeje klidné dny a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.