Pacifismus – Raději zemřít než zabít

Kdy jindy je vhodné nahlas přemýšlet o pacifismu, než uprostřed války, kdy se zabíjejí a mrzačí lidé po statisících. A jak jinak začít, než připomenutím básníka Lawrence Ferlinghettiho, celoživotního nepřítele establishmentu, který měl i ve sto letech v politice jasno, a svým čtenářům, stejně jako zamlada, kladl na srdce, aby „jedli ze zahrádky, ignorovali vládu, rozpustili armádu a dali se k pacifistům“. Důvod, proč si beru za arbitra Ferlinghettiho, je průhledný. Básníkovi je dovoleno zastávat stanovisko, vůči kterému se obecně vášnivě protestuje. Básníkovým alibi je jeho estétství, přecitlivělost, omlouvá ho bohémství a hlava v oblacích.

Mimochodem, básníkovi Jiřímu Suchému prošel pacifismus v písni Tulipán v režimu, kdy jsme kvůli míru byli povinně militantní: „Když výstřel padne, voják se kácí, tulipán vadne, barva se ztrácí. I kytka pozná, že bitva hrozná životu nesvědčí“, konstatoval básník a vyvodil z toho, že „když kvůli pánům začnou se lidi mezi sebou prát, neprospívá to ale vůbec tulipánům a nezlobte se, já mám kytky rád.“

Pacifismus nerozlišuje mezi spravedlivou a nespravedlivou válkou, odmítá všechny. Pacifista neodporuje zlu násilím, striktně se drží přikázání „nezabiješ“. Jeho odpor proti agresorovi je pasivní, protože, jak říkal Mahátma Gándhí „ jediný způsob jak žít, je nechat žít“. Pacifismus je duchovní postoj. V materiálním světě mají pacifismus v náplni práce mírová hnutí. Těm ovšem veřejnost příliš nenaslouchá. V míru pacifismus není téma, a když se válčí, na pacifisty není čas. Prioritou je vybojovat mír a kdo se odmítá angažovat, je za zbabělce, anebo za dezertéra.

Rozeznat pacifistu od zbabělce je snadné. Pacifista je člověk, který raději zemře, než by zabil. Kdo nehájí svůj život, působí bezbranně. A také je bezbranný. Proto je logicky nouze o pacifisty. Pud sebezáchovy člověku velí bránit se agresi. V každé válce jde o obranu, a kdo se brání, v sebeobraně zabíjí. Potíž je v tom, že se v sebeobraně také umírá. Každá válka končí stejnou bilancí: hromady mrtvol jsou na obou stranách, a ve vzduchu visí otázka, zda vzájemné zabíjení mělo smysl. Pozůstalí se shodnou, že válka je čiré zlo, nicméně fascinace zlem nepomine a je zárodkem válek příštích. Vždy bude co bránit.

Řekne-li se o pacifismu, že představuje poraženeckou, sebevražednou strategii, pak strategie vycházející z práva na obranu je naopak vražedná. Na vymáhání spravedlnosti silou se umírá ve velkém, zatímco na pacifismus, který rezignuje na spravedlnost, se prakticky neumírá. Nemá totiž valný smysl zabíjet toho, kdo odmítá zabíjet. Pacifistu může vraždit pouze sadista, ze zvrhlé kratochvíle. Pacifista není partner do rvačky. Tím je nepřítel.

Pacifismus se nikdy nestane řešením, ale ani prevencí válek, jakkoli jde o přístup, který život staví nade vše. Slabinou pacifismu je, že pro naprostou většinu lidí život nepředstavuje nejvyšší hodnotu. Mít je víc než být. Život sám o sobě je samozřejmost, kterou si člověk ničím nezasloužil, život je něco, co člověka potkalo a s čím je nezřídka nespokojený. To jen pacifista miluje život nade vše, prožívá ho jako dar, a jako takový ho ctí i u druhých.

Válka nikdy nevzejde z ničeho. Válku vždy někdo vyprovokuje. Vždy je to ze zištných důvodů a toho, oč lidé ve válce přijdou, je vždy mnohonásobně více, než je toho, co na válce vydělají ti, co ji vyvolali. Dokud se ovšem válčí, řeší se jen, kdo zvítězí, a kdo bude poražen. Ti, co válce přihlížejí, pak zisky svých zbrojařů zmiňují jako polehčující okolnost, cosi, co kompenzuje lidské strádání a zmar. Účelem zbraně je připravit někoho o život. Když se zbrojařský průmysl přejmenuje na obranný, na smrtícím účinku zbraně se nic nezmění, jenom se ta smrtící produkce hůř kritizuje. Kdyby lidé svěřili vládu nad světem pacifistům, reálně by hrozilo, že by se lidé neměli čím zabíjet. To ale samozřejmě nikdo nechce. Vždyť čím by se zjednávala spravedlnost! Primitivně klackem?