Šikanování (chudáků) boháčů

Odpověď na otázku, kolik člověk potřebuje peněz, je univerzální, tedy stejná pro chudého, pro příslušníka střední třídy i pro milionáře či miliardáře: Každý potřebuje „o trochu víc“. Tou trochou, která zajistí spokojenost, může být pár stovek i pár milionů. Že se ve společnosti narušila sociální soudržnost, se bezpečně pozná podle pokušení definovat konkrétní částku, která člověku stačí, respektive částku, která už je nepřiměřeně nízká, anebo nepřiměřeně vysoká.

Starosta New Yorku, Zohran Mamdani, kterého si zvolili Newyorčané, když se pro ně stal New York neúnosně drahým, přišel s nápadem, jak ročně vybrat 500 miliónů dolarů do městské kasy. Zdaní boháče. Konkrétně majitele luxusních bytů v hodnotě přes 5 miliónů dolarů, kteří mají primární bydlení mimo New York. Vyšší zdanění majetných majitelů nemovitostí podle starosty pomůže financovat veřejné služby a řešit dostupnost bydlení.

Proč luxus začíná na pěti milionech dolarů, a ne třeba na třech, anebo zda se bude danit paušální částkou anebo progresivně, to agenturní zpráva neříká. Hlavním sdělením je, že k potěšení chudých budou bohatí šikanováni za to, že jsou v balíku a žijí si nad poměry. Potrefení boháči jsou pak pochopitelně rozmrzelí. Jeff Bezos pochybuje, zda vyšší daně bohatých významně zlepší dostupnost bydlení. Finančník Ken Griffin s majetkem přes 50 miliard dolarů varuje, že politiky zaměřené na bohaté investory by mohly odrazovat od investic a tvorby pracovních míst v New Yorku.

Boháči nebudou rozmrzelí z politické šikany proto, že by daň z luxusu ovlivnila jejich životní styl. Své miliardy stejně nejsou schopni nikdy utratit. Zlobí se z principu. Jsou ponižováni, místo toho, aby byli obdivováni. Za luxusní byty zaplatili a nechápou, proč za koupi nemovitosti mají být selektivně pokutováni. Nedává to smysl v politickém systému, který sociální nerovnost nejen toleruje, ale vyzdvihuje a brání. Sociální nerovnost se považuje za dobrodiní, za žádoucí důsledek soutěže, jež je motorem ekonomiky a zdrojem společenské dynamiky.

Amerika je daleko a u nás zatím šikanování boháčů není na programu dne. Ostatně i v tom New Yorku se jedná o pouhé kočkování, byty se budou oligarchii pouze danit, nikoli odebírat a přidělovat potřebnějším. Aféry tohoto druhu ale vybízejí k zamyšlení, co teď bude se systémem založeným na soutěži, když se fakticky dosoutěžilo. Medaile pro vítěze jsou rozdány a na poražené nezbylo nic hodnotného, oč by se mohli poprat. V systému, který funguje na dluh vlastní budoucnosti, věřitelé, kterých je v populaci jako šafránu, a miliardy dlužníků jsou jaksi jen do počtu.

Potíž není v tom, že by systém špatně fungoval. Funguje perfektně. Nic se nepokazilo. Není co napravit. A právě to je problém: Čím je kapitalizmus dokonalejší, tím méně je sexy. Jedinci, který se po zádech konkurentů vyšplhá na vrchol pyramidy, se už netleská proto, že dnes bohatnou jenom bohatí. Na vítězství se nenadřou, mají na vítězství lidi a většinou se vítězství dědí.

Šikanování boháčů není nic jiného než sypání písku do soukolí v naivní víře, že stroj na peníze začne fungovat jinak, než k čemu byl sestrojen. Že se začne chovat sociálně, tedy solidárně, odpovědně, lidsky. To se nikdy nestane. V principu je kapitalizmus kořistnický, asociální, příležitostná filantropie a mecenášství boháčů na tom nic nemění. Ambicí predátora není krmit hladové, léčit nemocné, či vzdělávat chudé. Filantropie je rozmar. V převleku za filantropa si predátor užívá přízně těch, které bere na hůl. Je to jako s tím hazardem, co se fikaně tváří, že by bez něj uhynul sport.

K frázím o společenské odpovědnosti se boháči uchylují tehdy, když si veřejnost klade otázku, k čemu jí boháči vlastně jsou dobří, jaký je z nich užitek a proč disponují majetkem, který nerozmnožují prací, ale spekulacemi na burze. Je jasné, že kapitalizmus nemůže existovat bez kapitalistů. Otázkou ale je, zda svět může existovat bez kapitalismu. Než šikanovat šéfa hedgeového fondu za to, že má v New Yorku luxusní byt, ve kterém ani pořádně nebydlí, by bylo rozumnější zrušit hedgeové fondy a obecně systém, který je zjevně tím škodlivější, čím lépe funguje.