Volby jako antické divadlo?

Ve filmu „Wall Street: Peníze nikdy nespí“ si Michael Douglas, coby bankéř, rýpne do jiného bankéře: „Přestaň o mně šířit lži, a já o tobě přestanu říkat pravdu.“ Z kontextu ovšem plyne, že si ti dva nemají co vyčítat, a ta replika by platila i naopak.

Něco podobného je teď před volbami k vidění v politickém boji. Strany vedou agresivní kampaň proti konkurenci, přičemž jim žádný podraz není cizí. Současně jsou ovšem citliví na podrazy, které na nich páchají protivníci. Co říkám já, je pravda, nikoli podraz, a co říká nepřítel, není pravda, nýbrž neférový podraz. Z kontextu ovšem plyne, že si politici nemají co vyčítat. Co předvádějí, jsou podrazy, které si ovšem vzájemně dluží, a svým způsobem také zaslouží.

Jak už to u sporů bývá, není snadné určit, kdo si začal a kdo se brání. Ringem, ve kterém si vláda s opozicí uštědřují podpásové údery, je bludný kruh akcí a reakcí. Výzvy k politické kultuře, ke stanovení jakýchsi červených čar, k férovému soupeření, přicházejí vždy od strany, která je v defenzivě, a tahá za kratší konec provazu.

V politickém zápase mají volnější ruce nové neokoukané strany, které nemají co ztratit. Nemají problém si tradiční zkorumpované partaje namazat na chleba. Naopak strany, které mají šanci vyhrát, respektive sestavovat vládu, mají omezený manévrovací prostor, neboť při výpadech proti konkurenci si musí hlídat koaliční potenciál. Hrozí jim, že ztratí tvář, když se dají po volbách do holportu s někým, koho příliš uráželi. Zajíci se sice počítají až po honu, ale už před honem je jasné, že se budou dělit, a půjde o to, jak.

Favoritem voleb je Babišovo ANO. S pobytem v opozici oprášilo svůj protestní imidž, ale nabízí se coby alternativa v rámci systému a v kampani si počíná opatrně. U catch all party je třeba namixovat lidovou rétoriku s ujištěním korporací, že nepřijdou o své mrzké zisky. Pro lid má ANO sociálně vnímavého vlastence Babiše, pro korporace a jejich mediální mainstream eurofila Havlíčka. Ani Babiš ovšem neslibuje, že refunduje občanům, o co je Fiala obral.

Koalice SPOLU ve volbách sází na voliče, kterým nesplnila nic z toho, co jim slíbila, takže jim to teď může slíbit znovu. Jako bonus pro ně má šanci zaválčit si proti Rusku. Kampaň, ve které se opozici předhazuje záměr zatáhnout Česko na Východ, je stéblem, kterého se chytají tonoucí voliči SPOLU. Voliči Pirátů se pak těší, jak Bartoš s Hřibem nakopnou změnu, a STAN se v kampani vymezuje proti koaličním partnerům. Všechny tyto partaje mají důvod obávat se o volební účast svých znechucených voličů a upínají se k naději, že za ně konkurenci (SPD a STAČILO!) porazí Ústavní soud.

Právě SPD a STAČILO! vděčíme za provokativní plakáty a vtipná videa, jež oživují předvolební kampaň. Za pozornost určitě stojí plakát „Jaké Česko chcete?“, kde je na výběr pohledné děvče u loga SPD, kterému konkuruje postava v burce, opatřená logy Pirátů, Starostů a ODS. Sdělení je to jistě prvoplánové, adresné, poťouchle zlomyslné. Vládní strany jsou asi tak proislámské, jako jsou opoziční strany proruské. Jestliže ale vládní strany vsadily na rusofobii, po zásluze se jim na oplátku dostalo islamofobie.

Situace ovšem není symetrická, jak by se mohlo na první pohled zdát. Po té, co Fialova vláda podepsala migrační pakt, stává se islamizace Francie, Německa, či Rakouska i naším problémem. Naším problémem se ale díky Fialově vládě a jejímu aktivnímu zapojení do války na Ukrajině stala i militarizace Evropy. A pak je zde Fialův největší problém: lidé, kteří odmítají ocenit, že jim společně s Piráty, Starosty, Lidovci a s TOPkou vybílil peněženky.

Potíž při tom nepředstavují samotní naštvaní poškození voliči, nýbrž skutečnost, že tito naštvaní voliči zjišťují, že mají koho volit. A tato zapeklitá situace má vlastně jenom dvě možná řešení. Buďto současnou vládní garnituru smetou voliči, kteří kromě SPD pošlou do Sněmovny v hojném počtu i STAČILO!, anebo se jako v antickém starořeckém divadle coby deus ex machina o šťastný konec postará Ústavní soud.

Už jen ta představa je fascinující: Hlavní hrdina, říkejme mu Fiala, se ocitl ve zdánlivě neřešitelné situaci. Diváci jsou jako na trní. Co teď? V ten moment je ale na politické jeviště pomocí mechanického zařízení spouštěn bůh, herec, v našem případě pan Baxa, který příběh překvapivě dovede do šťastného konce. Drama vzápětí končí, ale diváci ještě dlouho nevěřícně mudrují, jak to ten Baxa sehrál!

Tak uvidíme.