Nebyl to špatný rok

U všeho, co nás potká, je důležitý úhel pohledu. Když se ohlížíme za uplynulým rokem, bilance je negativní, sečteme-li, co jsme od politiků vytrpěli. Uvědomíme-li si ovšem, čeho jsme byli ušetřeni, nebyl to špatný rok. Stále jsme nějakým zázrakem naživu!

Pro globální konflikt s fatálním důsledkem pro lidskou civilizaci, anebo tu její část, ke které náležíme, existují už nějakou dobu politické předpoklady. Slábne dominance hegemona. S tím, jak Američanům roste geopolitická konkurence, roste i hrozba konfrontace. Američané nejsou připraveni na multipolární uspořádání světa, tedy na situaci, ve které by hráli vedlejší roli. Nemají plán „B“. Toho jsou si konkurenti, ať už se jedná o Rusko, Čínu anebo Indii, vědomi. Akceptovali, že rovnocenné vztahy s hegemonem, tedy vztahy založené na vzájemném respektu, nejsou v nabídce. Reálné jsou jen dvě možnosti: Podřídit se, anebo bojovat.

Američanům se krátí čas. Konkurenti nejen sílí, a to jak ekonomicky, tak i vojensky, ale také vzájemně kooperují a spojují se v latentní protiamerické koalici. To vyvolává nervozitu u amerických vazalů, kteří si nemohou být jisti, zda podřizování se americkým zájmům ještě dává smysl. Takovouto situaci hegemon řeší silou. Důležité je správně načasovat válku, tedy vymyslet si nějakou záminku včas, dokud ještě je šance vojensky uspět, anebo alespoň nebýt poražen…

Jsme-li ještě naživu, má to dvojí vysvětlení. První zní, že Američané vyhodnotili situaci tak, že na rozpoutání třetí světové války, která zlikviduje konkurenci, je ještě čas. Druhým vysvětlením je, že už je pozdě. Pro první vysvětlení hovoří řada lokálních konfliktů, ve kterých se testují schopnosti a odhodlání nepřítele. Američané mohou mít dojem, že si stále udržují dostatečnou převahu a není kam spěchat. Postačí udržovat svět v chaosu. Stejně tak je ale možné, že Američané promeškali moment, kdy ještě nehrozilo, že světová válka, kterou rozpoutají, bude sebevražedná.

Pravděpodobně jsme ještě naživu proto, že jadernou světovou válku už Američané nemají šanci přežít. Trestuhodně podcenili soupeře, kteří se na válku solidně vyzbrojují – a především technologicky s Američany srovnali krok. Zranitelní jsou ale Američané především kvůli ztrátě vlastní dynamiky. Globalizace, na kterou vsadili ve víře, že zajistí americkou dominanci, dnes Američanům paradoxně podráží nohy. K duhu jde globalizace Číňanům, na kterých se Američané kvůli outsourcování výroby stali závislými.

Nejen Američané, ale i jejich vazalové, čili celý kolektivní Západ, ztrácí konkurenceschopnost kvůli tomu, že politický systém, tedy liberální demokracie, generuje dementní politickou elitu. To, co pozorujeme v Americe, v Německu, a samozřejmě i na vlastní kůži u nás doma, je stav, kdy pasivita chytrých, kteří nemají motivaci občansky se angažovat, dává křídla ambiciózním primitivům.

Západ doplácí na koloniální mentalitu v postkoloniální realitě. Dementní elity nesvedou racionálně vyhodnotit, co způsobí ztráta schopnosti vnutit druhým vlastní pravidla hry. Vystihl to Donald Trump, když znechuceně konstatoval, že se svět přestal Ameriky bát. Pro Západ je typické, že se výrazně mění poměr mezi lidmi, kteří pracují, a těmi, kteří na nich parazitují. Převaha parazitů, „lehkoživek“, představuje vážnou komplikaci v situaci, kdy je pro Západ stále těžší rabovat v rozvojových zemích. Nezvratně míříme ke krachu.

Máme za sebou rok, ve kterém se všechny negativní trendy urychlily, a díky tomu můžeme hovořit o „z pekla štěstí“. Kolektivní Západ se stává pověstnou kobylou, která v posledním tažení kope, nicméně jde o křeč, která je sebezničující. K válce paradoxně nedošlo proto, že kolektivní Západ pro zbytek světa přestává představovat hrozbu. Konkurenci došlo, že Američané i s jejich vazaly jsou k poražení. Dokud Západ vedou dementní elity, nejde z nás strach. Nás, Evropany, pak nemá smysl vyhladit, když je slušná šance nás kolonizovat. Ještě můžeme být Číňanům, Indům či Rusům jednou k užitku, coby levná pracovní síla.