O bezmocnosti mocných

Dennodenně je veřejnost informována, co řekl který politik, na čem se kteří politici shodli anebo co si kteří politici vzájemně vyčetli. Politici jako o závod pořádají tiskové konference, diskutují v televizních debatách, poskytují rozhovory a předvádějí se na sociálních sítích. Je to situace, kdy se jeden bojí otevřít ledničku, aby na něj nevyskočil nějaký politik. Důsledkem této permanentní mediální masáže je obecně sdílený dojem, že náš život je utvářen politiky, kteří mají moc cosi prosadit, něčemu zabránit, něco garantovat, anebo zmařit. Nic z toho přitom neplatí.

Odezírat politikům ze rtů, co s námi bude, je marnost nad marnost. Nevědí, co zítra řeknou, nevědí, co zítra udělají, a už vůbec nevědí, co zítra bude. Pro politiku je dnes charakteristická bezmoc mocných. Politik je nesvéprávnou figurkou v systému, který je odolný jakékoli revizi. Ve snaze o zvolení může politik cokoli slíbit, ale splnit může pouze to, co už se dělá a děje. Každý pokus o změnu je trestán. Kdo se vzepře systému, je eliminován, takže v politice přežijí jenom jedinci přizpůsobiví a servilní.

Politici vedou řeči o ničem, vyhýbají se čemukoli konkrétnímu, co by jim v budoucnu mohlo být připomenuto, ale také nikdy neříkají nikdy a vždy mají pootevřená nějaká zadní vrátka. Z politiků není žádný užitek. V lepším případě jsou zbyteční, v horším pak škodí. Politika je zdrojem problémů, nikoli jejich řešením. Schopným politikem je míněn takový, který dobře ovládá technologii moci, nemyslí se schopnost něco udělat pro lidi. Zkouška správnosti? Výsledkem opakované volby menšího zla je stále stejný výsledek: Menší zlo.

I když občané politikům nevěří, zlobí se, když neplní volební sliby. Zloba ovšem není na místě, když voliči hlasují pro strany, které nemají ve volebním programu změnu systému. Liberální demokracie, politický systém, který je povinný v Evropské unii, je obdobou naší někdejší Národní fronty. Jde o sdružení stran, které se liší pouze logem, a jejich smyslem je předstírat politickou pluralitu. V praxi je liberální demokracie oligarchický systém, ve kterém politika slouží privilegované zámožné minoritě. Úkolem politiků není sloužit občanům. Mají za úkol testovat, co občan strpí, s čím vystačí, co vydrží.

Když už jsou systémové strany natolik stejné a provařené, že mezi nimi nemá smysl volit, vygeneruje systém strany neokoukané, které si získávají voliče díky extrémistické, radikální či protestní rétorice. Dokud jsou protestní strany v opozici, pěstují si antisystémovou image. Dostanou-li se k moci, stávají se přes noc stranami systémovými. Žádná výjimka z tohoto pravidla dosud v EU nenastala, z čehož plyne, že systém je dokonale konzistentní, nereformovatelný.

Moc politiků je fiktivní. Funguje potud, pokud občan tu moc politikovi věří. Tím se dostáváme k rébusu, kterým je davová psychóza zpolitizované veřejnosti. Všeobecná posedlost politikou nedává smysl. Člověk nemusí být výjimečně bystrý, aby si všiml, že politický slovník sestává z prázdných frází a primitivních hesel. Politici pak bláboly a plky, které omílají, ani nemají z vlastní hlavy. Pouze prodávají, co je naučili političtí marketéři. Z politiky je nešvar, který zaneřádil veřejný prostor, a vytěsnil z veřejné debaty důležitá témata. Politické prostředí je toxické. Příčinou té toxicity je právě bezmoc mocných. A na bezmoci mocných stojí stávající režim.

Je třeba se smířit s tím, že politika není platformou, na které má cenu řešit cokoli důležitého. Lze vést akademickou debatu, zda platformou pro smysluplnou debatu o člověku, společnosti a smyslu bytí politika někdy byla anebo někdy může být. Dnes ale platí, že politici ztratili schopnost být mluvčími názorových proudů ve společnosti, a jsou nám prostě k ničemu. Pokud nám není jedno, co se děje, musíme se obejít bez prostředníků. Vyříkat si, co nás tíží a co se s tím dá dělat napřímo. Nemá smysl tím ve volbách pověřit politika, který s tím nic neudělá, ani kdyby chtěl.