Studenti a jejich revoluce

Touha po vzdělanosti, respektive láska ke škole je prý důvodem protivládních protestů francouzských středoškoláků. Z videí dokumentujících radikální demonstranty to vypadá, že na vzdělání nejvíce záleží Francouzům tmavé pleti a omladině z předměstí obývaných francouzskými imigranty, tedy mladým francouzským islamistům. Statečný boj studentů s policií ukazuje, že Francie má stále naději, že z popela vypálených škol povstane vzdělaná Francie jako ten pověstný Fénix.

Protestů, demonstrací a revolucí už v historii bylo nepočítaně. Jejich spouštěčem bývá nouze či tyranie, ale také náboženství, anebo ideologie. Jsou národy horkokrevné, které se bouří na počkání, a národy, na kterých lze štípat dříví. Některé vzpoury vyšumí do ztracena, některé jsou utopeny v krvi, ale občas se stane, že ulice svrhne režim. Naději na úspěch mají demonstranti či revolucionáři tehdy, když mají v zádech veřejnost a také část politické elity, která cítí příležitost na změně poměrů vydělat.

Studentské protesty jsou speciální tím, že se jedná o rebelie generační, spontánní, nezištné a naivní. Mladý člověk nemá co ztratit, nenese za nic odpovědnost, je tedy svobodný, nezávislý. Je těžké ho zastrašit, a ještě těžší zkorumpovat. Studentská vzpoura je emotivní, jde v ní spíše o adrenalinovou zábavu než o život. Zážitek z akce je pro mladého rebela stejně důležitý, jako její důvod. Proto protest dává studentům smysl bez ohledu na to, zda uspěje.

Účast na revoluci člověka ovlivní na celý život. Stát se zamlada subjektem dějin, nikoli jejich objektem, je něco, co už se nezapomene. Revoluční generace jsou sebevědomější, soudržnější a odolnější vnějšímu tlaku než ty, kterým se nepoštěstí účastnit se vzpoury proti establishmentu. Generacím, které jsou za mlada konformní s režimem, chybí zkušenost, že realitě lze vzdorovat, takže ji ke své škodě trpně akceptují.

Francouzští středoškoláci jsou produktem progresivní indoktrinace, jejímž zdrojem je liberální demokracie, tedy systém, proti kterému se bouří. Stávkují s politickou podporou radikální levice, přičemž recept na své stížnosti by spíše našli u umírněných konzervativců. Politika je dnes zjevně bludištěm, ve kterém staré nálepky neobstojí, a náhrada za ně chybí. Po pravdě nevíme, na co se ve Francii díváme: Je to společenský úpadek, jehož symptomem je vandalismus středoškoláků? Anebo je to reakce středoškoláků na společenský úpadek, který je symptomem selhání elit?

O revolucích se říká, že zvedají kal ode dna. Těžko se věří, že ke slušnější budoucnosti lze směřovat s dlažební kostkou či Molotovovým koktejlem v ruce.  Vandalismus demonstrantů může být projevem frustrace, důsledkem eskalace, odpovědí na policejní brutalitu, reakcí na sociální vyloučení anebo tím vším dohromady. Jsou revolty, které dlažebními kostkami končí, a takové, které dlažebními kostkami pouze začínají. Rozdíl mezi pouliční rvačkou a počínající institucionální revolucí nemusí být z kraje protestů patrný. Studentské revolty ostatně nekončí tím, že středoškoláci rozpustí parlament a převezmou ve státě moc. Budoucnost je odvislá od toho, kdo se sveze na revoluční vlně, a bilancovat má smysl až poté, co revoluce sežere své děti. S Francií se něco děje. Možná kolabuje. Ale také je možné, že už jsou Francouzi na ten kolaps alergičtí. Nebylo by divu.