Kapitalismus v ohrožení

Protesty zdivočelé mládeže ve Francii, ale také Belgii, Itálii, Španělsku, ke kterým se přidávají radikálové všeho druhu, budou mít spíše hlubší než mělké kořeny. Demonstrace zjevně nejsou reakcí pouze na izolované problémy, které by šlo pojmenovat, vyřešit a svět by byl opět v pořádku. Demonstranti se nebouří jen proti stavu společnosti, ale i jeho příčině, tedy stávajícímu systému. Na dohled je bod zlomu, kdy společnost nebude protestovat proti tomu, jak kapitalismus funguje, ale proti kapitalismu. Řeší se, kdo má na rebelii proti kapitalismu hlavní podíl, tedy zda jsou to radikální levičáci, anebo radikální islamisté, migranti či jejich děti, anebo zda jsou to výtržníci, kriminální gangy. Stejně důležitou otázkou ale je, kdo bude kapitalismus bránit, komu se v něm dobře žije, kdo je v kapitalismu šťastný.

Existuje rčení, že každá změna je k horšímu. Stejně se dá ovšem říct, že každá změna k lepšímu zkraje vypadá jako změna k horšímu. Protesty provázejí násilnosti, přičemž objektem rabování nejsou supermarkety a stánky s rychlým občerstvením. Demolují se luxusní obchody pro bohaté. Demonstranti útočí na symboly nerovnosti. Ničí to, na co nikdy nebudou mít peníze. Na přítomnosti jim vadí, že negarantuje jejich budoucnost. Za takové situace je jim přítomnost k ničemu. Když se na to podíváme z hlediska stávajícího systému, přítomnost je nabídkou, po které není poptávka, respektive nabídkou, kterou poptává pouze zámožná minorita, mající prospěch z nerovnosti.

Demonstranti páčí dveře do neznáma. Nemohou vědět, co z jejich vzpoury vzejde. Protože jsou ale mladí, mohou riskovat chyby. Mají před sebou celý život, aby je případně napravili. Starým se špatně riskuje, proto se přidávají, až když je to bezpečné. Kdyby změna závisela na starých, nikdy by k ní nedošlo. Synonymem stáří je skepse. Staří profitují z toho, že mají životní zkušenosti. Výhodou mladých je, že je nemají. Nejsou limitováni konvencemi, nepřemýšlejí v souvislostech, konají instinktivně. Sotva přesně vědí, co chtějí, stačí jim ale vědět, co určitě nechtějí.

Počínající vzpoura proti systému přichází bez toho, že by k ní byl nějaký zjevný, konkrétní důvod. Nic nenasvědčovalo tomu, že zrovna teď přeteče pohár občanské trpělivosti. Pokud jde o sociální únosnost reforem, různých regulací a omezení, platí, že člověk snese hodně. Rozhodně snese víc, než si myslí, a když na to přijde, snese cokoli. Má to ale jednu podmínku. Ve společnosti musí převládat přesvědčení, že obtíže, které přicházejí, jsou pouze přechodné, problémy že mají řešení a existuje politická vůle je řešit. Lidé musí věřit, že k šikaně všeho druhu, ke které se uchyluje stát, jsou objektivní důvody.

Pokus odvést pozornost od domácích potíží bubnováním do války s Ruskem politikům ve Francii zjevně nevyšel. Octli se na prahu války občanské. Bouří se proti nim generace, která už není formována tradičními duchovními, kulturními a národními vzory a idejemi. Je to generace formovaná multikulturním globalismem, agresivními médii, generace roztěkaných progresivců, jejichž pravým domovem jsou sociální sítě. Jde samozřejmě o obecný západní fenomén, Francií to neskončí. Vládám nezbude než běsnící mládeži v ulicích nařezat. Tím ovšem příčiny vzpoury nezmizí a agresivita demonstrantů bude gradovat.

Stále platí, že stát stojí na střední třídě, která pracuje, nakupuje a platí daně. Dnešní střední třídu na Západě už tvoří generace, které stát nevybudovaly, nýbrž zdědily a rozprodaly. Jde o střední třídu, která má mentalitou blíže k omladině, kterou vychovala, než k rodičům a prarodičům, které duchovně formoval kostel a které živila fyzická dřina na poli či ve fabrice. Zásadní otázkou dneška je, zda západní střední třída, sekularizovaná, odnárodněná, líná a zchudlá má revoltující mládeži co nabídnout. A jestli to naopak není ta rebelující omladina, která má co nabídnou střední třídě. Třeba poznání, že může ztratit jen své okovy.