„Každý sedmý občan této země je buď dementní, debilní, alkoholik či psychopat.“ Rozpočítáme se?

Martina: My jsme si řekli důležité pojmy, které bychom měli naplnit jejich obsahem. O tom se bavíme – když se sejdeme my dva spolu, ať už sami, nebo ve studiu – velmi často. Takže jsou to pojmy láska, naděje. A které bys ještě k tomu upřednostnil z těch, o kterých musíme každý den – když jedeme autem, když jedeme metrem, když jedeme autobusem – přemýšlet, co pro nás vlastně znamenají, a hledat, čím je naplňujeme?

Maxmilián Kašparů: Já bych tam dal ještě pokoru. Jednou se ptali sv. Augustína – to byl starověký filozof – které tři pojmy považuje v lidském životě za nejdůležitější. On říkal: „Tak první je pokora. Druhá je pokora. A třetí je pokora.“ Já bych k těm pojmům dal ještě skutečně pokoru. Láska, pokora, naděje, dobro, spravedlnost.

Víš, to už se tady dostáváme do oblasti psychologie, filozofie a teologie. A to, co mi vadí na školském systému v této zemi, je, že se u nás nestuduje filozofie. Už na středních školách by měl být obor filozofie, protože to je „filio-sofia“, přeloženo je to láska k moudrosti. A teď máme další slovo – „moudrost“ – a zase ho tady můžeme pitvat, jestli je to patologická moudrost, nebo ne. To by se mělo učit, protože filozofie taky kultivuje duši. Ale my jsme příliš technokratičtí a filozofie nám do toho nesedí.

Vzpomínám, že někdo říkal: „Podívejte se, mezi vědou a vírou,“ a tady řekněme mezi vědou a filozofií, „je tento vztah. Mám plechový hrnec a věda je od toho, aby zjistila výšku hrnce, obsah hrnce, šířku hrnce, materiál hrnce. A filozofie a víra jsou od toho, aby to naplnily. Protože když hrnec bude prázdný, tak k čemu je, ale já musím do toho hrnce dát obsah. A my se často spokojíme s prázdnými hrnci a nemáme vůbec snahu naplnit je něčím pozitivním.“

Martina: Maxmiliáne Kašparů, teď ses velkým obloukem vrátil na začátek našeho vyprávění, protože jsme se začali bavit o nenávisti ve společnosti, o agresivitě ve společnosti a o tom, že se tyto jevy, stavy promítají do života dětí a velmi negativně ho ovlivňují. Před malou chvíli jsi zmínil, že vidíš jako jednu z příčin vyprázdněnosti nádoby našeho vzdělání a života v tom, že se třeba neučíme filozofii. Ale pojďme se vrátit zpátky k dětem, protože možná děti odnášejí právě naše omyly.

Řekni mi, jak moc ovlivňuje psychiku a formuje osobnost dětí a dospívajících to, co se děje kolem nich? Tato otázka zní zdánlivě banálně, protože samozřejmě děti prostředí ovlivňuje a utváří, ale my máme tendenci všechno svádět právě na okolnosti. Děti mají potíže, protože byl covid – ano – covid děti určitě velmi poznamenal, protože právě jich se dotkl poměrně zásadně.

Ale pak se podívejme dál. Říkáme, že se děti chovají úzkostně a z toho agresivně, protože je válka na Ukrajině a vůbec války ve světě, na Blízkém východě. Já si myslím, že děti už tyto věci nevnímají až tak intenzivně, nesledují zprávy, nezajímají je ceny energií, nezajímají je posuny na burze.

Maxmilián Kašparů: Naštěstí.

Martina: Ano, naštěstí. Tím pádem je pak mnohdy nezajímají třeba úzkosti dospělých. Ale řekni mi: Co tedy děti z okolního světa ovlivňuje tak velmi, že v nich rostou právě tyto úzkostné stavy, zmatenosti, méněcennosti a z toho agresivity a třeba nenávisti, zášti?

Dítě se vychovává už od početí a vnímá atmosféru kolem sebe

Maxmilián Kašparů: Když jsem poslouchal tvou otázku, tak jsem si vzpomněl na jednoho židovského rabína, který říkal: „Člověk k tomu, aby byl šťastný, potřebuje čtyři věci. Jídlo, pití, střechu nad hlavou a někoho, na koho všechno svede.“

Martina: Jak vidíš, hledám ho tady už hodinu.

Maxmilián Kašparů: A jak to ovlivňuje? Připravuji snoubence k církevnímu sňatku, dávám jim řadu otázek a jedna z těchto otázek je: „Řekněte mi, kdy se dítě vychovává, od kdy?“ A slyším zajímavé odpovědi: „Kdy? Až když je dospělý. Tak od 15 let se vychovává.“ Jiný mi řekne: „Když začne chodit do školy. V šesti letech se vychovává.“ A klepou si na čelo, když jim řeknu, že dítě se vychovává od početí.

Už to, v jakém prostředí žije matka, co jí, co pije, jestli žije v klidu nebo v napětí, v úzkostech, ve strachu, v depresích, jestli má vnitřní pohodu i vnější komfort – už tam začíná výchova dítěte. Potom se dítě narodí a rodiče žijí ve druhém omylu. V omylu, že dítě nerozumí jejich hádkám, které jsou v rodinách, kde na sebe křičí, řvou, kdy si nadávají, používají vulgární slova.

Pozor, dítě nerozumí obsahu těchto slov, ale rozumí atmosféře, která je kolem nich. Řekl bych to tak, že novorozené dítě vnímá kůží. „Já tomu, co se děje kolem mě, nerozumím, oni si nadávají, říkají si sprostá slova, ale já cítím, že je tady napětí, stres, že mezi dospělými je nepohoda.“ Takže už v tomto věku se na dítěti začíná podepisovat okolí.

A okolí se na něm podepisuje dál, a to ve dvou směrech: okolí rodiny a okolí společnosti. A je úkolem rodičů bránit děti nejen proti patologii našeho rodinného života, ale taky proti patologii společnosti. Čili ochrana dětí.

A to je velký problém této společnosti, protože spousta dětí je týraných – nárůst je velký. OSPOD, což je orgán sociálně-právní ochrany dětí, uvádí vysoká procenta nárůstu týraných dětí. Já jsem nedávno jako soudní znalec dělal velmi špatný případ. Asi čtyřicetiletá babička, tedy ještě mladá babička, zabila pětiměsíční holčičku jenom proto, že plakala. Toto je jeden extrém.

Ale řeknu ti druhý extrém, ať je to vyrovnané. Jestliže rodiče dítěti řeknou: „Vynes koš, umyj nádobí, jdi vyvenčit psa,“ tak si dítě bude stěžovat na OSPOD, že je týráno. Bylo běžné, že děti vždycky musely pokrmit dobytek, dělat na poli, vstávat ve čtyři ráno, ale když mu dneska řekneš: „Jdi vynést koš,“ tak si jde stěžovat, že to je týrání, že to je na něj psychický nátlak. A toto dítě dostane za pravdu.

Nárůst útoků na děti v rodinách pramení z psychopatie rodičů

Martina: Dáme nejprve za uši rodičům a pak dáme za uši dětem – když říkáš, aby to bylo vyrovnané. Dítě má od přírody takový čumáček – a je to dokázáno i zlatým řezem a psychologickými a psychiatrickými studiemi – že jejich velké oči, malý čumáček, nos vzbuzují v dospělých přirozeným způsobem něhu. Dospělý neví proč, ale když vidí malé dítě, tak se v něm prostě hne něco, čemu nerozumí.

Maxmilián Kašparů: Ano, to bylo zjištěno. Je to tak.

Martina: I spousta nájemných vrahů má alespoň ten limit, že děti ne. Řekni mi, čím to je, že se – jak už jsi zmínil – vzedmula obrovská vlna zneužívání, týrání dětí. V loňském roce bylo hospitalizováno 265 dětí, které byly prostě těžce zraněny dospělými. Bylo zjištěno rekordních 10 155 případů zneužívání, zanedbávání. To jsou nejvyšší počty týrání dětí za posledních 20 let. Co to je za epidemii, že na nás děti prostě najednou nefungují? Nemáme v sobě dost něhy? Nebo co to je?

Maxmilián Kašparů: Já bych tady viděl příčiny dvě. První příčinou je, že se to děje v rodinách, kde je některý z rodičů skutečně psychopat, který nemá svědomí, který nemá strach. A druhá příčina je, že pro spoustu rodičů – a teď mluvím z praxe dětského psychiatra – je dítě překážkou jejich dobrého života.

Oni se o něho musí starat, nemůžou chodit po flámech jako chodili dřív, nemohou si dovolit úplně všechno, protože dítě něco stojí, takže si nemůžou koupit to nebo ono. A po určitém čase jim dítě začne vadit a oni ho chápou jako příčinu jejich neštěstí, příčinu jejich nepohody.

Martina: Ale proto ho neztluču, nezlámu mu ručičky. Víš, já tady mluvím opravdu o určitých extrémních situacích, které…

Maxmilián Kašparů: Ale ony jsou tím, jako to říkal jeden rabín, na koho to svedu. Potřebuji někoho, na koho to svedu. A já na dítě svedu: „Ty jsi příčinou toho, že nemůžu žít život plnohodnotným způsobem.“ Čili je toto.

Samozřejmě že tito lidé jsou povahově jinak nastaveni než je většina populace. Jestliže uvedu, že – říkal to myslím profesor Höschl nebo Zvolský, některý z našich špičkových psychiatrů – že každý sedmý občan této země je dementní, debilní, alkoholik nebo psychopat, tak si vezmi, co po této společnosti můžeme chtít?

Martina: Můžeme se na dospělou populaci dívat také jako na populaci, která je třeba obrovským způsobem zatížena? Může i toto za vlnu nenávisti, která se dokonce obrací i vůči dětem a dokonce vůči vlastním dětem? Bavili jsme se o tom, že dospělí vnímají, že přicházejí o práci, že je možná nahradí AI, že nevědí, co si počnou dál, že nemají na potraviny, protože se jim zdraží energie, že se jim zdraží nájem, že možná dostanou výpověď z bytu nebo jim nájem stoupne tak, že už na to nebudou mít, a že nemají na to, aby dítě jelo na lyžák. Víš, to je obrovská spousta starostí. Dá se to tímto omluvit nebo aspoň vysvětlit?

Maxmilián Kašparů: Zlo se nikdy nedá omluvit. Dá se to vysvětlit, ale nedá se to omluvit. Vysvětlit se to dá nějakou sondou do minulosti nebo do hloubky. Do minulosti člověka to znamená, v jakém jsem vyrůstal prostředí, odkud mám určitý model chování. Tento model chování přechází z generace na generaci, říkáme tomu, že každá rodina má svou mentalitu, svého ducha, který jako bychom také dědili, tedy nejenom genetiku, ale taky dědíme určité způsoby chování.

Takže to by asi byla cesta, jedna z cest k tomu, abychom pochopili, proč tito lidé žijí a jednají tak, jak žijí a jednají. A druhá cesta vychází z toho, že jsem se prostě narodil nějaký. Kdybychom se rodili jako sériové výrobky, tak by bylo řešení, ale když se rodíme jako originály, tak každý originál potřebuje svůj přístup.

To znamená, jestliže je nás tady 10 miliard, tak každý psychiatr by měl mít 10 miliard forem, jak jednotlivě postupovat, a to se prostě nedá. Čili na toto není řešení, jak z toho ven.

Lidé nejsou sériové výrobky, ale originály vyžadující individuální přístup

Já si vzpomínám na mého automechanika, kam jsem jednou přijel, a on říkal: „Nic mi neříkejte, já vím, co to je, je to ventil.“ Protože továrna vyrábí série a automechanik jako lékař automobilu to dokonale zná, protože jsou všechna tato auta stejná. Kdežto lékař, ať už je to somatik nebo psychiatr, vždycky pracuje s originálem.

Letos slavím 50 let psychiatrické praxe a opravdu těch originálů mi prošlo strašně moc a každý z nich mi přinesl jeden životní příběh. A tam jsem se naučil víc, než jsem se naučil ve škole, a to bychom mohli všichni, i když nejsme lékaři. Všichni se můžeme učit a klást si otázky, proč dotyčný člověk jedná tak, jak jedná.

A to souvisí s názory, proč má člověk ty názory, které má, proč já mám jiné názory. A to je to proč, proč, proč. A to je vlastně to, co nám – zase se opakuji – ve společnosti chybí, protože my si neklademe otázky po příčině a pak nevíme, co s následkem.

Děti by se měly vychovávat odměnami a kultivací svědomí

Martina: Těch 50 let je úctyhodných – gratuluji. A tím pádem máš skutečně prostor na to, abys říkal, že určitou šarži občanů nelze opravit stejným způsobem. Ale když se podívám na to, jak přistupujeme třeba k mladým, tak my máme tendenci si to alespoň usnadňovat tím, že máme tady generaci Y, generaci Z. A pak přistupujeme k mnohým skupinám a dětem generací narozených v určitém časovém úseku s přezíravostí nebo shovívavostí nad jejich přecitlivělostí, volili jsme slova – často i já – o sněhových vločkách. A já si říkám, jestli s tím už nejsme také trochu otravní a mimo, protože se snažíme děti nacpat do jedné skupiny, která sjela z pásů mezi lety 2006 a 2020.

Maxmilián Kašparů: Ano, to je to škatulkování. Na jedné straně je dobré, když něco škatulkujeme, protože si děláme pořádek. Třeba škatulkujeme podle abecedy a tím pádem vím, když potřebuji něco od P, že nebudu začínat od A, ale jdu do druhé poloviny abecedy. Ale na druhé straně nesmíme uzavírat lidskou bytost ze všech jejich stran – tělesné, psychické i duchovní – do nějakého chlívečku jako: „Ty ses narodil tehdy, a proto jsi takový.“

Mně toto škatulkování připomíná lidi, kteří se věnují horoskopům. Ty ses narodil 15. května, tak musíš být takový a musíš mít takový osud, protože ses takto narodil. Toto nefunguje, ale spousta lidí tomu věří: „Řekni mi, kdy ses narodil a kolik bylo asi tak hodin, bylo to večer nebo ve dne, a já ti podle toho určím…“ Lidi nemůžeme škatulkovat, ale my to děláme.

Martina: To už neškatulkuješ. To už teď trošku astrology také házíš do jednoho pytle, protože jestliže oni zjišťují, v kolik ses přesně narodil, kdy ses přesně narodil, tak už horoskop třeba sestavují na tvůj konkrétní příběh. Já vím, jaký k tomu máš vztah, ale musela jsem si trochu zaprovokovat.

Maxmilián Kašparů: Já ti na to odpovím zkušeností. Jeden můj známý, který pracoval v jednom velmi známém deníku, kde byl vždycky na zadní straně horoskop, tak on říkal: „Tak kdo dneska bude dělat horoskopy?“

Martina: To je jiný příběh: „Dnes potkáte svého vyvoleného, pokud vám nespadne na hlavu cihla.“ Ale pojďme se ještě znovu vrátit k dětem a momentálně ještě pořád ke vztahu dospělých vůči dětem, než se podíváme zase na to, jak se změnila třeba současná generace nebo současné generace dětí. Politika má tendenci tyto věci ihned vyřešit a myslím, že ty tomu říkáš velice trefně, že dá na morální díry technickou záplatu. Jak vnímáš to, že se objevily plány, že týrání dětí se zabrání tím, že bude zabráněno tomu, aby bylo dítě jakýmkoliv, sebemenším způsobem fyzicky potrestáno? Zmocněnkyně Klára Laurenčíková vyzdvihuje, že zásadní mentální změnou by mohla být účinnost novely občanského zákoníku, který poprvé naplno vysloví nepřípustnost jakýchkoliv fyzických trestů vůči dětem. Je to řešení? Je to zásadní změna, která změní tato alarmující čísla?

Maxmilián Kašparů: Ano, ale já sám jsem nikdy nebyl fyzicky trestán. Já jsem nedostal nikdy na zadek, nikdy jsem nedostal pohlavek. Je to otázka výchovy. Ale dítě nemůžeme vychovávat něčím negativním. I když i Komenský říkal, že proutek by měl být v ruce jak u učitele, tak u rodičů.

Já jsem proti fyzickým trestům, protože máme jiné účinné páky, které můžeme místo tohoto trestu použít. Je to například nějaký zákaz něčeho nebo nějaký úkol, který dítě musí udělat. Já jsem třeba miloval kolo a když jsem zlobil, tak jsem týden nesměl jezdit na kole, tak jsem si pak rozmyslel, jestli budu zase zlobit, protože by mě zase čekalo toto. Takže dá se to.

A potom další věc je, že se u nás přestalo vychovávat svědomí dětí: „Všechno je ti dovoleno. To, co zákon nezakazuje, tak můžeš.“ Ale svědomí je vnitřní strážník a ten mi nedovolí. Rodiče mi něco nedovolí – a svědomí mi taky něco nedovolí. A když mám svědomí otupělé nebo široké, tak si můžu dovolit všechno.

Čili já bych vychovával prostřednictvím odměn a netělesných trestů a současně kultivací svědomí dětí, aby říkaly: „Já bych to sice chtěl udělat, ale něco mi říká, že by mě to trápilo, že by mě to mrzelo, kdybych to udělal.“ Tohle u dětí neslyšíš: „Mě by to trápilo. Mě by to mrzelo,“ protože to je anestézie svědomí. Svědomí je uspáno. Každý ho má, ale u dětí je potřeba ho probudit výchovou.

Jedním z důvodů šikany je rozdíl mezi bohatými a chudými

Martina: Maxmiliáne, bavili jsme se, že to vezmeme padni, komu padni. Teď jsme se věnovali dospělým a jejich přístupu k dětem. Pojďme se teď podívat na to, jak se proměňují děti. Už jsme se tady zmínili, že se zvyšuje počet objasněných trestných činů, které páchají děti, a to včetně vražd. Dočetla jsem se, že dokonce i předškoláci už mají temné fantazie. Jak si vysvětluješ toto?

Maxmilián Kašparů: Já se vrátím k hrnci. Lidská duše, to je hrnec, a jde o to, čím to naplním. A jestliže to naplním něčím, co je pozitivní, to znamená, že dítě bude žít v prostředí, kde bude mít – včetně televize, včetně sociálních sítí – pozitivní a kladné podněty, tak do hrnce dětské duše bude putovat to, co je dobré.

Ale teď si vezměme, kolik je kolem nás negativ. A děti jsou živy ze sdělovacích prostředků, z rozhlasu, z novin, z časopisů, všechno tady můžu vyjmenovat, a to má na děti vliv, ale z rodiny se jim nikdo nevěnuje, aby jim vysvětlil, že tak to být nemá.

Ptala se mě jedna maminka: „Já se někdy dívám na film s mým chlapcem a jsou tam scény, které ještě nejsou pro něj.“ A já jsem říkal: „To je dobře. Vždycky mu u toho vysvětlete, že to, co tady vidíš, je ošklivé a to se nesmí.“ Čili dívejte se i na takovéto pořady a filmy s tím, že jste doprovazeč dítěte, a ne že mu dáš dlaň na oči s tím: „Teď se zrovna nedívej, protože oni se tam objímají.“

Takže záleží na individuálním přístupu rodičů. Dítě do sebe nasává nejen to pozitivní, ale taky to negativní a negativního je kolem nás strašně moc. A někdy to způsobí rodiče tím, že k dítěti mají trojí přístup. Je to velmi jednoduchá rada, ale účinná:

Představme si dítě, a teď je tady rodič, který je nad ním a chová se k němu jako k něčemu podřadnému jakože: „Vždyť jsi jenom dítě. Vždyť jsi jenom hloupý.“ Já slovo „jen“ nemám rád. Pak jsou ale rodiče, kteří jsou pod dítětem a prakticky ho nesou: „Jak to máš daleko do školy? Sto metrů? Tak já tě dovezu autem, abys nemusel, chudinko, šlapat pěšky.“ Nebo ještě: „Ještě mu dáme tohle. Toto nedělej, protože by ses unavil.“

To jsou špatné postavy, jak když je rodič nad dítětem, tak rodič, který je pod dítětem. Ten první ho manipuluje jako loutku, protože je nad ním. A ten druhý ho nese, protože je pod ním. Ideální vztah je, aby si byli rovní. Aby si matka s otcem říkali: „Vždyť to je člověk rovný nám všem. Já se k němu musím chovat tak, jako se chovám k dospělému. Tak jako se muži chovám k tobě a ty ke mně, tak se musíme chovat i k dítěti. Nemůžeme z něho dělat hlupáka, kterého musíme nést, a tím z něj dělat slabocha, kterému musím být loutkovodičem.“

Čili doporučuji, pokud bych dával z dnešního povídání nějakou radu, tak by to mělo být toto: „Dítě nad ním, pod ním a vedle něj.“

Martina: Stalo se ti v posledních letech, že jsi třeba měl co do činění s dítětem, které na tebe takzvaně rozbalilo takové myšlenky, takovou třeba temnotu, že sis říkal: „Tak s tím jsem se ještě nikdy nesetkal?“

Maxmilián Kašparů: Že by to bylo hororové, tak to ne. Ale někdy dítě překvapí názorem. Já někdy vyšetřuji děti tím, že jim dávám otázky jako: „Přišel kouzelný dědeček a splní ti tři přání. Co by sis přál?“ A dítě mi podle věku řekne, co by si přálo. Měl jsem kluka, asi sedmiletého nebo osmiletého, a dal jsem mu tuto otázku a on říkal: „Já bych měl jenom jedno přání. Aby se zmrazily jaderné zbraně.“

Martina: Brouček.

Maxmilián Kašparů: A já jsem říkal: „A víš, co jsou jaderné zbraně?“ „Ne.“ „A víš, co je to zmražení?“ „Že by to bylo v lednici.“ Čili to dítě se bojí. Ono si přálo – protože ho asi doma nebo nevím kde straší a ono nemá jiné přání než zmrazit jaderné zbraně, a přitom neví, co to je, a má strach, má úzkost, má z toho depresi. A proto to ventiluje.

Martina: Myslíš si, že agresivita dětí roste právě proto, že jsou vlastně zahnané do kouta sami sebou?

Maxmilián Kašparů: Ano. Když je člověk zahnaný do kouta – nebo ke koutu, ne do kouta, tam už je – ale ke koutu, tak má dvě možnosti, buď útěk, nebo útok.

Martina: Nebo strnutí.

Maxmilián Kašparů: Nebo jsou strnulé. Tyto děti jsou agresivní proto, že buď byl někdo agresivní na ně a ony se mstí, nebo žijí v prostředí, kde mají více negativních podnětů než pozitivních, a potom se bojí.

Děti se ve třídě třídí do dvou kategorií: „Máš značkové boty? Nemáš. Já je mám. Ty jsi míň. Na dovolené jste byli kde? V Karibiku? Nebo v Indii?“ „Ne, my jsme byli na Máchově jezeře.“ „Jenom na Máchově jezeře? Socka. Ty jsi socka, protože nemáš značkové boty a o dovolené jste byli jenom u nás v republice.“

A tady vidím – a toho jsem si všiml – že pokud je šikana, tak jeden z důvodů šikany mezi dětmi je právě rozdíl mezi bohatými a chudými. A proto říkám, že se bojím, aby z toho zas nebyla nějaká revoluce.

Sociální sítě jsou jako včela – nosí med, ale mají i žihadlo

Martina: Ty říkáš, že děti, které jsou agresivní, buď žijí v prostředí, které je živí větší dávkou agresivity, a proto ony pak také šikanují, vyhrožují. Nebo tam můžou být materiální důvody. Ale skutečností je – přestože na ně nechci svádět úplně všechno – že na sociálních sítích nemáš moc kam utéct do pozitivní stimulace. A do toho se k dětem dostává v naprosto dětském raném věku třeba pornografie. Myslíš si, že je šance před tímto děti uchránit, aniž by doma zrušili wi-fi?

Maxmilián Kašparů: Nedávno se k tomu vyjádřil i francouzský prezident Macron, který říká, že by se do 15 let mělo zakázat, aby děti používaly sociální sítě – a pokud to Evropská unie nestanoví, tak Francie si to začne dělat sama bez ohledu na Evropskou unii.

Já nevím, jak si to představit, protože jestliže se chci k něčemu dostat, tak se k tomu stejně dostanu. To bychom museli nakonec sociální sítě zrušit jakožto příčinu, a ne řešit jejich zákaz coby následek. Jak to chtějí udělat? Ale já jsem rád, že se o tom vůbec diskutuje na vysokých místech, že se to ví, protože já vidím sociální sítě skutečně jako velké zlo.

Martina: Otázkou je, jestli – když o tom takto politici mluví – to není vždycky měsíc před volbami? V tomto případě, jestli to nebylo před prezidentskými volbami ve Francii. Ale otázka, zdali je vůbec v tuto chvíli možné zrušit sociální sítě, je vlastně…

Maxmilián Kašparů: Víš, sociální sítě jsou jako včela. Na jedné straně nosí med a na druhé straně dávají žihadlo.

Martina: Já si na ně – dá se říci – nemohu stěžovat, ale začala jsem je užívat už jako poměrně paní v letech.

Maxmilián Kašparů: Ano, ony mi něco můžou přinést – to je ten med. Ale ony mě také můžou udělat něco zlého, a to je to žihadlo. Čili dívejme se na to stejně jako na nůž. Můžu dítěti ukrojit chleba, když má hlad, nebo mu můžu podříznout krk. Čili nejde tady o nástroj, ale jde tady o to, kdo má ten nůž v ruce. Já nemohu říct, že to je kladné nebo že to je záporné. Na všem je něco.

Martina: Maxmiliáne, řekl jsi, že to, co považuješ za základní pilíř budoucnosti společnosti, je láska a naděje. Co tobě v tuto chvíli dává naději?

Maxmilián Kašparů: Možná to bude znít jako fráze, ale naděje mi dává, že neztratím lásku. A láska mi dává, že musím milovat naději.

Martina: Myslím si, že celý příští rok – a nejen ten – bychom mohli věnovat přemýšlení nad skutečným obsahem a hlubinou těchto dvou vět. Maxmiliáne, děkuji ti za všechny tyto náměty k přemýšlení. Vážím si jich. Díky moc.