Mona Lisa

Pojďme se na chvíli, v bujné fantazii, přenést do pařížského Louvru, před nejslavnější da Vinciho obraz. Proti možné krádeži je chráněn tou nejmodernější zabezpečovací technikou. Leč technika je věc jedna, a lidská důmyslnost druhá. Šikovnému znalci elektroniky se podařilo jedné noci zablokovat veškerá poplachová zařízení a dostat se k obrazu. A jak to u podobných krádeží bývá, obrazy se nekradou i s rámem, ale z rámu se vyříznou.

Druhou variantu zvolil i zloděj – a Mona Lisa byla jeho. Na stěně zůstal viset prázdný dřevěný rám. Obraz měl hodnotu nevyčíslitelnou, kdežto cena oněch čtyř pozlacených prkýnek, do kterých byl vsazen, zůstala zanedbatelná.

Zpráva o krádeži se roznesla do světa. Málokdo ovšem předpokládal, že davy návštěvníků do Louvru neustanou. Naopak. Lidí, kteří chtěli vidět rám, přibývalo. Cítili jakési zvláštní vzrušení v místě historického zločinu a namísto obrazu, který je neznámo kde, obdivovali rám.

Jejich počínání mi nápadně připomíná chování současného člověka. Často mu bývá doslova ukradena podstata a smysl věcí. Ztrátu hodnot možná prožívá se vzrušením jako velkolepou historickou událost a k blaženosti duše mu stačí pár prostých, falešným pozlátkem natřených, starých dřevěných prkýnek.

Cestovat do Paříže je zbytečné. Žasnout nad prázdnotou můžeme i doma.