Česká televize posílá lidi do exekuce a stát by pro ni neměl dělat vymahače výpalného

Ivan Hoffman: Já tě také rád slyším. Pokaždé, když vyjmenováváš ty ceny, tak si říkám, že bych měl některé ty starší už vrátit.

Martina: Já přesto přidám i ty nové, co jsi dostal. Ale pojďme se podívat na první kolo voleb do Senátu a komunální volby i druhé kolo voleb do Senátu, které nám vyplnily prakticky celou půlku měsíce října. Řekni mi, jak ten repetitivní pobyt u uren inspiroval tebe?

Ivan Hoffman: Tak o vlivu voleb na naše životy si asi netřeba dělat iluze, ale v každém případě jsou volby nejreprezentativnějším průzkumem veřejného mínění. A už jen proto stojí za pozornost. Tentokrát se souběžně konaly volby komunální a senátní. No, a při hodnocení voleb je třeba se vyvarovat míchání hrušek s jablky.

V těch komunálních volbách se rozhoduje o místní politice, voliči vědí, koho volí, hlavně v menších obcích se s kandidáty znají osobně a vybírají z nich se zřetelem na prospěch obce, ve které žijí. Naproti tomu volby do Senátu jsou soupeřením politických stran, které nominují zasloužilé straníky anebo loajální celebrity. Opravdu jsou to jablka a hrušky.

Martina: Říkáš loajální celebrity v souvislosti se Senátem. Zdá se, že svého druhu loajální celebrity mají své místo i v komunálních volbách. Stačí se podívat třeba do Řeporyjí.

Ivan Hoffman: Ano, v Řeporyjích se do vedení obce opět dostal odsouzený Pavel Novotný, přestože ODS nevyhrála. Vítěz voleb, sdružení Přívětivé Řeporyje, byl odsunut do opozice, když se spojily ODS, TOP 09 a ANO. Novotný se tak stal místostarostou a jeho sestra starostkou.

Zdálky to pro nás nezainteresované, kteří neznají místní poměry, vypadá, že lidé v Řeporyjích nestojí o Přívětivé Řeporyje. A že místo starosty, který dělal ostudu, bude starostkou jeho sestra, tak to zase vypadá jako krok správným směrem, čili k přívětivějším Řeporyjím. Mě by zajímalo hlavně, jak se cítí ti Řeporyjští, kteří volili ANO, aby se zbavili starosty Pavla Novotného, a teď ho i díky ANO budou mít místostarostou.

Martina: Tak já myslím, že v podstatě nám prognostickou vyhlídku zformuloval v Limonádovém Joeovi Hogo Fogo, když řekl: „Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“

Ivan Hoffman: Ano, všichni jedna rodina.

Senátoři by si měli sami uklízet a sedět ve škole na periferii, dokud se Senát nepodaří zrušit úplně

Martina: Opět se musíme vrátit k tomu klišé, i v souvislosti s tím, co jsi předestřel, že kdyby volby mohly něco změnit, tak už by je politici dávno zrušili. Pojďme se podívat na senátní volby. Měnila se třetina Senátu. Myslíš, že teď se z něj stane akceschopné místo?

Ivan Hoffman: To si nemyslím. Až na jednotlivé výjimky jsou senátoři v politice do počtu. Na chod státu mají zanedbatelný vliv a v tom legislativním procesu Senát vlastně pouze zdržuje, překáží. Takže vztah občanů k Senátu asi nejlépe ilustruje volební neúčast ve druhém kole, kdy už je odvoleno ve volbách komunálních. Letos ta volební neúčast činila téměř 80 %. Občané zkrátka shledávají Senát zbytečným.

Martina: Myslíš, že je to opravdu tím, že občané zjišťují, že Senát je zbytný, anebo jim zkrátka kandidáti nepřišli dost silní a přesvědčiví?

Ivan Hoffman: Já bych řekl, že platí obojí, takže debata o Senátu má smysl pouze jako debata, jak se ho zbavit. Takovým nejčistším řešením je samozřejmě změna ústavy, ke které je ale potřebná vůle ústavní většiny v Poslanecké sněmovně. A než se taková ústavní většina v parlamentu sejde a uzákoní parlament jednokomorový, tak by se něco mělo se Senátem udělat.

Tak předně: od kandidatury by řadu zájemců o dobré bydlo odradilo, kdyby se jim místo senátorského příjmu, který i s náhradami činí přes 300 tisíc korun, proplácela během jejich mandátu ušlá mzda v jejich posledním zaměstnání. Aby je nenapadlo přivydělávat si bokem, měl by jim být pod sankcí ztráty mandátu zakázán kontakt s jakýmikoli lobbisty. V rámci šetření je vhodné zrušit místa asistentů, pak by se o senátorské křeslo neucházeli amatéři, kteří nedokážou samostatně porozumět předlohám, které mají posuzovat.

Dále myslím, že není žádný důvod, aby senátoři cestovali, a chtějí-li, ať cestují za své. A potom není důvod, aby se roztahovali ve třech historických palácích na Malé Straně v Praze. Zcela by postačila nějaká skromnější nemovitost na periferii, nevyužitá škola například s tělocvičnou, kam by se pohodlně vešlo 81 židlí. Pak by se dalo ještě ušetřit na personálu. Kdyby si senátoři sami uklízeli, mělo by to i psychologický efekt, začali by si vážit lidí, kteří pracují.

Je toho ale více, co by se ohledně Senátu mělo zvážit. Křeslo senátora by mělo být zapovězeno lidem se stranickou příslušností. Kdyby se jednalo o nadstranickou radu starších, senátoři by se nedělili do soupeřících senátorských klubů, všichni by byli členy klubu jednoho – Senátu. No, a politický cirkus, kterým se občan může bavit při pohledu na politické partě v Poslanecké sněmovně, je, myslím, zcela postačující. No, a nedává smysl, aby tento stranický cirkus měl v Senátu duplicitní šapitó.

Martina: Musím říct, Ivane, že po tvých radikálních opatřeních je ten senátorský post hned méně chytlavé zaměstnání, ale přesto v něm shledávám několik osobností, které si zaslouží úctu. Ale chápu a vidím, že když se většina veze, nelze takto danou instituci vždy omilostnit. Já nevím, zda měly letošní senátní volby nějakého skutečně přesvědčivého vítěze, ale rozhodně měly přesvědčivého poraženého.

Letošní výsledek v senátních volbách byl pro ANO historicky nejhorší. Obhajovali jedno senátorské křeslo a měli plán změnit poměry v horní komoře na úkor opozice. Výsledek známe. Nejen že nezískali žádný mandát, ale přišli i o to jediné křeslo. A teď si, Ivane, popusť fantazii, představ si, že ty jsi Andrej Babiš. Co by sis po takovém výsledku řekl?

Ivan Hoffman: No, senátní volby jsou tradiční příležitostí opozice vymezit se proti vítězům voleb do Poslanecké sněmovny. To už se často stalo, že Senát byl úplně jednobarevný. Podle mě Andrej Babiš promarnil možnost senátní volby ignorovat. Mohl se přiklonit k většinovému mínění, že je třeba Senát zrušit. Této prohře šel zbytečně naproti.

Pokud jde o důvod, proč voliči vládní koalice nepřišli k volbám, tak tím důvodem bude neplnění volebních slibů, které tuto koalici přivedly k moci. Na tom se shodují vlastně jejich stoupenci i odpůrci. A pokud jde o důvod, proč se Babiš nehrne do toho, co slíbil, anebo se do těch voleb nehrnul, bude to nejspíše způsobeno Babišovým politickým stylem. On když má definovat, co je vlastně ANO zač, tak označuje své hnutí jako catch-all party, to znamená strana pro všechny.

Ta snaha nikoho nenaštvat, být s každým zadobře, funguje tehdy, když se ve společnosti nic dramatického neděje. Když je ale společnost rozdělená, zradikalizovaná, tak strana pro všechny riskuje, že se stane stranou pro nikoho. Opoziční voliče alibistickým lavírováním nepřitáhne, a ty své vlastně může ztratit.

Česká televize posílá lidi do exekuce a stát by pro ni neměl dělat vymahače výpalného

Martina: V té souvislosti je dobré, když říkáš, že je společnost rozdělená, zradikalizovaná, vzpomenout další událost uplynulého měsíce. Vláda slibovala, že zruší koncesionářské poplatky České televizi a Českému rozhlasu, a jak řekla, tak udělala. Vládní návrh na zrušení televizních a rozhlasových poplatků prošel ve sněmovně do druhého čtení v sobotu 24. října nad ránem. Tak pracovití byli. Přes všechny snahy sněmovní opozice neprosadila jeho zamítnutí ani vrácení k přepracování. Čekal jsi to?

Ivan Hoffman: No, tak celou tu proceduru jsem spíše nečekal. Řekněme si k tomu, že nejdůsledněji na zrušení naléhala SPD. Motoristé řešili, jak nakrmit vlka, aby koza zůstala celá, a ono se to kroutilo a brzdilo. To se po těchto volbách změnilo. Vládní koalice se rozhodla potěšit své voliče, kterým Česká televize pije krev, a konečně přestala řešit, jak se nedotknout citů opozice, která s Českou televizí tančí, vaří a intrikuje proti Babišovi.

Ten způsob financování veřejnoprávních médií nicméně, to je můj názor, není ten hlavní problém. Důležitější je, co v parlamentu připomněl předseda sněmovny Tomio Okamura, a to, že Česká televize pracuje nejen proti zájmům lidí, kteří ji nesledují, ale také proti zájmům země a národa. Kvůli neplacení poplatků poslala Česká televize za tři roky do exekuce 41 tisíc domácností a firem, po nichž vymáhá částky násobně vyšší než dlužné. Tomio Okamura říká, že tuhle, v uvozovkách, zlodějnu nemůže nikdo rozumný hájit.

Já jsem si povšiml, že herci, kteří berou rozum z České televize, obhajují koncesionářské poplatky argumentem, že i z našich daní se platí také něco, co nepotřebujeme a nechceme. Například politici stran, které jsme nevolili, anebo silnice, po kterých nejezdíme, ale vyjmenovali toho víc. K tomu se dá říct, že z našich daní se platí kdeco, co by se z nich platit nemělo, což je argument pro posílení prvku přímé demokracie, kdy si lidé řeknou a odhlasují, co platit chtějí, a co ne.

Pokud jde o naše veřejnoprávní média, tak jde o to, zda společnost kultivují, anebo poškozují. Řekl bych, že se jedná o nekvalitní, předražený a toxický produkt, který by se neměl zestátňovat. Za něco takového by stát neměl převzít odpovědnost, a zde bych mohl být s těmi herci zajedno v tom, že zestátnění veřejnoprávních médií je chyba. Stát by se měl prostě od České televize a Českého rozhlasu držet bokem, nechat tvůrce a jejich publikum, ať si způsob financování a obsah řeší mezi sebou. Stát by určitě neměl dělat nestátní televizi vymahače výpalného, jak je tomu nyní.

Martina: Výsledky prvního čtení rozezlily členy opozice. Předseda ODS Martin Kupka poté, co návrh prošel do druhého čtení, označil postup koalice za, cituji, totální prasárnu. Mě pobuřují tyto výrazy obecně. Tím více, když něco vzejde z našeho proklamovaného demokratického hlasování. Chápeš to výrazivo a ty emoce předsedy Kupky?

Ivan Hoffman: Tak nevidím mu do hlavy. Dost možná jenom špatně snáší, že se opozici nepovedla obstrukce. Nic jiného než překážet a zdržovat pan Kupka na práci nemá, a když i v tom selže, tak je to ponižující, no to je jasné.

Martina: No, asi to bude ještě veselé. Chystanou změnu financování České televize a Českého rozhlasu kritizuje nejen opozice, jak jsme zmínili, ale i dělný lid a umělecká fronta. Už v pátek se před sněmovnou, kde poslanci normu projednávali, shromáždili demonstranti, kteří na místě zůstali i přes noc. Provolávali hesla, poslouchali vystoupení hudebníků, zpívali hymnu a to jsou vlastně pravděpodobně první vlaštovky. Další protesty se chystají. Na včerejšek, tedy na neděli, svolal svou akci spolek Milion chvilek. My naše ohlédnutí předtáčíme, takže v našem pondělním vysílání už budeme vědět, jak to dopadlo. Pracovníci ČT a Českého rozhlasu ohlásili stávku na listopad. Na situaci kolem veřejnoprávních médií upozorňovali v pátek i divadelníci a připojila se mnohá divadla napříč republikou. Já chápu, že hodlají stávkovat zaměstnanci. Kapři si rybník nevypustí. Ale na první pohled by se zdálo, že osud ČT a Českého rozhlasu leží na srdci tak nějak všem lidičkám, co mají srdíčka na správném místečku.

Ivan Hoffman: Ty tvoje zdrobněliny jsou smrtící… Já bych připomněl, že i proti Fialovi demonstrovala opozice a jeho vláda se tím ani v nejmenším nenechala rozhodit. Stejně by měla reagovat i současná vládní koalice. Neměla by vůbec na to kvičení a vřeštění opozice reagovat. Ať prostě dělají to, kvůli čemu je většina občanů zvolila.

Další volby, které mohou změnit vládu, se uskuteční v roce 2029. Do té doby má koalice pohodlnou většinu a podle toho by se měla chovat. Diskutovat s fanatiky je ztráta času. Ty demonstranty je třeba rozhánět vodními děly, až když kvůli televizním poplatkům začnou rozbíjet výlohy, rabovat a zapalovat pneumatiky. Dokud pouze veřejně kolektivně trpí, tak není žádný důvod jim v tom bránit.

Martina: Jenom zmíním takovou osobní vzpomínku. Já jsem nedopatřením na návštěvě musela v sobotu zhlédnout StarDance. A musím říct, že se to hemžilo poznámkami typu, kdy jedna z porotkyň po nějakém výkonu řekla, že kvůli tomuto tanečnímu výkonu stojí za to platit koncesionářské poplatky. A podobných perel bylo v tomto pořadu, o kterém můžeme diskutovat, zda vůbec patří na Českou televizi, víc. Ale do licenčních podmínek tyto politické proklamace rozhodně nepatří. Ale to jsme na domácím poli. Co si myslíš o tom, že krok vládní koalice zkritizovala Evropská federace novinářů a znepokojení vyjádřila Evropská vysílací unie? Myslíš si, že mají co strkat nos do toho, jak dopadne hlasování demokraticky zvolené vlády té které země?

Ivan Hoffman: Je to takový nešvar, který se nám tady rozšířil s Evropskou unií. Je to, pravda, poněkud podezřelé. V tom lepším případě jde o jakousi falešnou profesní solidaritu, v horším případě o mafiánství. Také je ale možné, že naši novináři povolali na pomoc spřátelené evropské propagandisty, kteří vůbec nevědí, k čemu se vyjadřují. Dokonce bych řekl, že to je asi nejpravděpodobnější.

Větrnou lobby se vláda buď nechala koupit, nebo jen předstírá zájem, aby nepřišla o evropské dotace

Martina: Během komunálních voleb byla v některých obcích také referenda o výstavbě větrných elektráren. O tom, zda na jejich územích vyrostou větrníky, hlasovali lidé na 21 místech v Česku. Pouze jedno hlasování dopadlo ve prospěch větrných elektráren, a to v Dětřichově v Pardubickém kraji, a to poměrně těsně. Myslíš, že vláda k výsledkům těchto referend přihlédne? A i kdyby, přihlédnou k nim developeři?

Ivan Hoffman: Martino, nejprve taková osobní drobná poznámka. Já jsem byl na vojně v Pardubicích, a když jsme odcházeli, tak jsme skandovali: „Nikdy více Pardubice!“ Tak to platí i s těmi větrníky.

Martina: Podívej, rozhodli se tak, dobře.

Ivan Hoffman: Dobře, je to jejich demokratické právo. Existují dvě hypotézy, proč Babišova vláda převzala od fialovců ten nápad s akceleračními zónami. Ta jedna možnost je, že si ji větrná lobby prostě koupila. To jsou nesmírně velké peníze a bohatí lidé a oni si prostě umějí politiky koupit. A ta druhá možnost je, že vláda předstírá zájem stavět ty větrníky, aby nepřišla o evropské dotace. Tam jde o hodně peněz. A když je získá, to je taková zpráva z kuloárů, tak ty větrníky prostě nepostaví a peníze použije na nějakou jinou zelenou věc, nějakou alternativu.

A ty výsledky zmíněných referend jsou podle mě důležité. Měly by babišovce od případné podpory větrníků odradit. Pokud tedy naslouchají lidem, tak dostali jasné zadání.

Martina: Ano, máš pravdu, že obě možnosti jsou ve hře. Kdo ví, možná je ve hře i nějaká další, o které vůbec nemáme tušení. V každém případě je ale velmi rizikové spoléhat na to, že někdo jen získává čas. My o výstavbě větrných elektráren informujeme u nás v pořadu Kupředu do minulosti. Já můžu říct, že po rozhovorech s panem Noveským a Máčovským bude posluchače čekat rozhovor i se starostou jedné z obcí, panem Bauerem. Takže my rozhodně nechceme nechat naši neinformovanost prorůst do samotného skutku výstavby.

Ale pojďme se podívat na cesty pana prezidenta. O tom, že odletěl na plánovanou dovolenou do Maroka v době plánovaných voleb v naší republice, bylo napsáno mnohé. O tom, že jeho žena odletěla na plánovanou dovolenou na Kanáry v době, kdy měl naplánovanou dovolenou její muž s kamarády v době plánovaných voleb, jsme se také leccos dozvěděli. Mimo jiné doporučím vaší pozornosti náš kratičký satirický pořad „Proč? Martiny Kociánové“ na téma, zda tímto způsobí prezident oteplení. Vynechme všechny ty ekonomické a ekologické záležitosti a pojďme se asi radovat z toho, že si prezident svůj motorkářský výlet nenaplánoval na týden 28. října, protože by musel předávat státní vyznamenání přes Skype a je možné, že by jistá důstojnost chvíle tímto utrpěla. Jak se na to díváš ty?

Ivan Hoffman: Tak pan prezident byl podle informací, které pronikly z hradních kuloárů, naštvaný, že ho za ten motorkářský výlet do Maroka v době voleb všichni peskují a že ho opozice, pro kterou politicky pracuje, nepodržela. Jak by ale taková podpora měla podle něj vypadat, to není jasné. Hrát roli demokrata a pak ignorovat hlavní svátek demokracie, to nejde dohromady. Z druhé strany není jasné, jestli tato hrubá politická chyba poškodí prezidentův mediální obraz.

Ředitel agentury STEM si tipl, že popularita prezidenta aktuálně klesne o několik procentních bodů, ale za pár měsíců se vrátí na původní úroveň. A já myslím, že něco na tom bude. Pan prezident je příliš fešný na to, aby se od něj odvrátil fanklub a spřátelená média. Už za něj ten lapsus žehlí například šířením fámy, že by mohl za EU vyjednávat s Putinem o Ukrajině. Nedává sice moc smysl pověřit vyjednáváním kapitulace provařeného generála, ale líčit tohoto kompromitovaného motorkáře jako evropského lídra je taková rafinovaná reklama, která podle mě může docela dobře fungovat.

Trump nakupuje ruskou naftu, a Ukrajince, kteří už posloužili, hází bez skrupulí přes palubu

Martina: Máš pravdu, že se o tom začalo spekulovat, o prezidentovi Pavlovi jako o možném vyjednavači mezi Evropskou unií a Vladimirem Putinem. To se opravdu teprve uvidí a to bychom asi něco viděli. Ale pojďme raději sledovat místo řečí Bruselu řeč peněz. Ta hovoří mnohem jasněji. Minulý týden u nás v rádiu, v pořadu Právě teď, mluvil ministr zahraničí Slovenska Juraj Blanár a zmiňoval, že Evropa platí Ukrajině zbraně, Amerika je dodává a Evropa nesedí vůbec u jednacího stolu.

Pragmatické chování Ameriky vypadá tak, že Donald Trump nakupuje ruskou ropu, aby snížil domácí cenu benzínu na čerpacích stanicích a pomohl si tak ve volbách do Kongresu. Ukrajina ho v této souvislosti už nezajímá a chce jednat jen ve formátu Spojené státy, Rusko, Čína. Můžeme to odsoudit, můžeme se nad tím morálně povyšovat, ale to je tak asi všechno, co můžeme. Jak se na tyto pragmatické kroky díváš ty?

Ivan Hoffman: No, konzument zpravodajství hlavního proudu může být z posledních informací o válce na Ukrajině doopravdy zmaten. Místo takových těch rutinních frází, jak budeme bojující Ukrajinu podporovat, dokud to bude třeba, najednou slyšíme, že se už nikomu nechce Zelenskému posílat rakety Patriot. Všichni si je už raději nechávají pro sebe. Že se množí požadavky, aby novým půjčkám Ukrajině předcházel audit, jak se naložilo s těmi předešlými. Anebo že už Poláci mají plné zuby ukrajinské záliby v oslavách nacistických hrdlořezů.

No, a že se už média neomezují pouze na šíření ukrajinské propagandy jako dosud, to je dáno tou ostrou změnou kurzu v Americe. Donald Trump uráží Zelenského, kde se dá, klade mu za vinu pokračování války, kterou přitom Američané vyprovokovali. Anebo tvrdí, že ukrajinské útoky na ruské rafinérie zvedají cenu nafty na amerických benzínkách. A také říká, že za Ukrajince by měl rokovat jiný ukrajinský prezident. Trump samozřejmě může zítra otočit. To u něj nikdy nevíme, ale teď se zdá, že neotočí.

Martina: No, to se opravdu zdá, protože v říjnu uzavřel smlouvu s Ruskem o nákupu nafty a zároveň formou prezidentského dekretu odložil nově schválené sankce a cla. Rusko má na americký a světový trh okamžitě dodat přes 300 tisíc tun dieselu a postupně má být ten objem až 1 milion tun měsíčně. Pokud by se tady pro někoho nabízela filmová hláška „A komu tím prospějete?“, tak odpověď je nasnadě. Americe, Trumpovi, který když zlevní americkým motoristům pohonné hmoty, tak má skutečně větší šanci uspět v už zmíněných volbách do Kongresu. Když se tak na to dívám, Ivane, já ti nevím. Já už jsem tou naší hodnotovou politikou tak obroušená, že mi nákup nafty pod 56 korun přijde téměř nemravný, když tím tedy tak prospívám světovému míru. Jak ses s tím srovnal ty?

Ivan Hoffman: Tak to je asi na delší odpověď. Donald Trump brutálně zjednodušil americkou politiku. Jeho sloganu Amerika na prvním místě je třeba rozumět tak, že Amerika je i na druhém, třetím a ostatních místech. Donald Trump se bez skrupulí hlásí k tomu, z čeho byli Američané vždy podezíráni, ale pouze podezíráni: k velmocenské aroganci, sebestřednosti anebo k izolacionismu. Pro partnery USA je to teď frustrující zkušenost. Se Spojenými státy nelze sdílet jejich zájmy a nelze jim vnutit ty své.

Nic tuto situaci nevystihuje lépe než právě to Trumpovo rozhodnutí nakupovat ruskou naftu a zakázat Ukrajincům útoky na ruské rafinérie poté, co ještě včera na byznys s ruskou ropou uvaloval sankce a vypalování rafinérií ho nechávalo úplně klidným. Teď ale, jak už jsi to řekla, Amerika potřebuje naftu a Trumpovi účel světí jakékoliv prostředky.

Řekl bych, že takovým stéblem, kterého se ukrajinský prezident, ale také jeho evropští sponzoři chytají, je víra, že Donald Trump nebude prezidentem věčně. Oni se upínají k naději, že když demokraté vystřídají u moci republikány, tak se americká politika vrátí ke štědré podpoře Ukrajiny, ke spolupráci s EU. Vyloučit se to nedá, ale není to pravděpodobné. Současná Ukrajina už není slibným soustem, na které si Američané za Bidena brousili zuby. Je to stát zmítaný válkou, ve které nevítězí, s poničenou infrastrukturou, upadající ekonomikou. Stát, ze kterého utíká, kdo může. Stát nesplatitelně zadlužený, kde bují hluboce zakořeněná korupce.

Jsou zde samozřejmě ještě ty hodnoty, demokracie, spravedlnost, územní celistvost či suverenita. No, ale k těm se politici, včetně těch amerických, hlásí pouze, je-li to pro ně výhodné. Intervenuje se v zemích oplývajících ropou, zlatem, diamanty anebo úrodnou půdou a levnou pracovní silou. Ta změna v Americe, na kterou Zelenskyj a Brusel čekají, prostě nepřijde.

Demokraté jsou jistě rádi, i když to neřeknou nahlas, že za ně Donald Trump dělá špinavou práci, když Ukrajince poté, co posloužili, hází přes palubu. Ten svět po Trumpovi nebude stejný, jako byl před Trumpem. Půjde o svět, který po Trumpovi zdědí jak jeho stoupenci, tak i jeho odpůrci. A takové to čekání na minulost je naivní, protože ta minulost prostě nepřijde.

Martina: Když jsi řekl čekat na minulost, tak se mi vybavil titulek jedné z tvých pondělních glos. Skvělý titulek: „Budoucnost bývala tak skvělá.“

Ivan Hoffman: Ano, budoucnost bývala skvělá. Jak to zpívá Nohavica v Těšínské: ještě že člověk nikdy neví, co ho čeká.

Odsouzená, která přežila vlastní popravu, by měla být omilostněna a nešikovný kat propuštěn

Martina: Ivane, ty si určitě také vzpomínáš, ty jsi byl trochu větší, já jsem byla poměrně malá, když Sověti sestřelili omylem korejské civilní letadlo. Šlo tehdy o chybu v navigaci Korejců a narušení sovětského vzdušného prostoru. A u nás se tehdy prakticky hned začal říkat vtip, že v Americe zrušili trest smrti a vyměnili ho za vyhlídkový let nad Sovětským svazem. Já myslím, že dnešní generace už asi nemůže pochopit hloubku tohoto historického černočerného humoru. Já nevím, kde se vzala ta legenda, ale uvědomila jsem si, že jsem žila v omylu. Protože jsem věřila legendě, že když odsouzenec přežije svou popravu, protože se střelci netrefí nebo jim zvlhl prach, utrejch nezabere nebo na elektrickém křesle dojde ke zkratu, tak odsouzenec získává svobodu. Já jsem si skutečně myslela, že tato pohádka je pravdivá, ale není tomu tak. Ve Spojených státech popravovali vězeňkyni a nepodařilo se jim to ani po dvou dávkách smrtící injekce. Na tohle své velké finále odsouzená čekala v cele smrti třicet let. Teď je po popravě prakticky zdravá a zdá se, že zažije repete, protože velkorysost božího soudu se nekoná. Řekni mi, jak v tomto ohledu obstojí pojem lidskost?

Ivan Hoffman: No, tak neobstojí. V tom americkém systému, jak se ukázalo, se poprava svěřuje amatérům, kteří neumějí zabít člověka. Je to poněkud absurdní v době, kdy je v některých amerických státech legální eutanazie. Ukončit život svede i obyčejný veterinář, když jde o to, aby netrpěl pes. A o vojácích, kteří mají zabíjení jako povolání, ani nemluvě. Takže když už se ale taková věc přihodí a odsouzenec přežije popravu, tak v tom jsem s tebou zajedno. Mělo by se to brát jako zásah prozřetelnosti. V civilizované společnosti by odsouzenec měl být omilostněn a kat, který odvedl špatnou práci, propuštěn. Co k tomu jinak říct?

O konci evropských bouří nerozhodnou studenti, ale zchudlá a odnárodněná střední třída

Martina: Tam vlastně musí provést ten akt popravy člověk, který nesložil Hippokratovu přísahu. Nesmí to být lékař. Ale ty jsi vznesl zajímavou otázku, jak v tomhle srovnání obstojí eutanazie. Ale to je asi už na další povídání a v každém případě na přemýšlení nad věcmi nás všech.

Pojďme se podívat, co sklízí Evropa. Jestli sklízí opravdu, co zasela. Demonstrace ve Francii, Portugalsku, Itálii, Španělsku. Jen ve Francii se podle odborářů protestů, které se odehrály ve více než stovce měst, účastnilo přes 800 tisíc lidí. Ulice měst po celé Evropě zaplnily davy převážně mladých lidí. Oficiální informace jsou, že jde o mladé, kteří jsou frustrovaní vládou, zhoršujícími se životními podmínkami, a mezi tím se potlouká pár radikálů. V podání mnoha médií to vyznělo, že mladí zapalují automobily a rabují obchody, protože chybí učitelé a potřebovali by více prostoru ve vzdělání. Jak sis to rozkryl ty?

Ivan Hoffman: No, vesměs se bouřili studenti, mladí lidé, ale nejen oni. Přidaly se k nim žluté vesty a tak dále, lidé, kteří protestují proti drahotě. Těch důvodů je víc. Soudě podle obrovské účasti a agresivity demonstrantů budou ty důvody protestů hlubší než ty bezprostřední záminky, které je spouštějí. Rovněž se nedá jednoznačně říct, kdo za demonstracemi stojí. Mohou to být migranti a jejich potomci z vyloučených lokalit, mohou to být islamisté, ale také radikální levicoví progresivci anebo kriminální živly.

K nim se pak přidávají lidé nespokojení s ekonomickou krizí, zdražováním, sociální nespravedlností, kritici Bruselu, kritici vládní podpory války na Ukrajině. Ten zdivočelý dav je multikulturní, ideově nesourodý, řekl bych, že je produktem globalizace, proti které se bouří. Takovým společným jmenovatelem frustrace demonstrantů je pak režim, ve kterém pro sebe nevidí důstojnou životní perspektivu. Ale zase, aby to nebylo tak jednoduché, je zde i názor sociologa Petra Hampla, že ve Francii vyrostla generace psychicky labilních lidí, kteří jsou vedeni k tomu, aby si neustále stěžovali a aby nerespektovali žádná pravidla.

Martina: A samozřejmě ještě jsou tady nejrůznější páté kolony, které ve všech jmenovaných zemích působí, a my nemůžeme také vědět, co bylo vždy všude spouštěčem.

Ivan Hoffman: No, určitě nějaký ruský vliv tam bude taky.

Martina: Nech toho.

Ivan Hoffman: Dobře.

Martina: Kronikáři vždy psali: byla válka, válka skončila, ale zlo, které zasela, kráčelo dále. Tady válka ještě ani neskončila, nevíme, jakými kroky se budou občanské nepokoje ubírat. Řekni mi, jak si myslíš, že tomu bude tentokrát?

Ivan Hoffman: Vzhledem k tomu, že politické elity, které Evropu do dnešní politické, ekonomické a duchovní krize zavlekly, nemají žádnou vizi, jak situaci řešit, tak to vypadá na válku. Jenomže místo té války s Ruskem, kterou si vládnoucí elita naplánovala na odvedení pozornosti od vlastního selhání, to klidně může být válka občanská, kdy se lid bouří proti vrchnosti odtržené od reality. O tom, jak to celé skončí, nakonec nerozhodnou ti středoškoláci, rozhodne o tom střední třída, která pracuje, utrácí a platí daně.

Dnes už tu střední třídu netvoří generace, takové ty poválečné, které vybudovaly jednotlivé státy a Evropskou unii, nýbrž generace, které ji zdědily. Takže jde o střední třídu, která má mentalitu blíže té omladině, kterou vychovala, než k rodičům a prarodičům, které duchovně formoval kostel a které živila fyzická dřina na polích a v továrnách. Tato střední třída, sekularizovaná, odnárodněná, líná, zchudlá, nemá mládeži moc co nabídnout. Takže já bych řekl, že vůbec není vyloučené, že se k demonstrující mládeži nakonec spíše přidá, než že by ji odsoudila.

No, a z minulosti, ale i z vlastní zkušenosti víme, že ty studentské revolty nikdy nekončí tím, že středoškoláci rozpustí parlament a převezmou moc ve státě. Ta budoucnost se odvine od toho, kdo se sveze na revoluční vlně. No, a bilancovat dříve, než revoluce sežere své děti, jak je tomu vždycky, to je jako dělat účet bez hostinského. Tady doopravdy nevíme, co přijde.

Tutanchamon měl na hrobku napsat informovaný souhlas a mohl ve vitríně zůstat navěky

Martina: A také nevíme, jestli se nenaplňují některé dystopické romány, které vznikly mnohdy před desítkami let, ať už Houellebecqovo Podvolení, nebo Raspailův Tábor svatých a tak dále. To nevíme. Ivane, my o některých věcech můžeme mluvit horem dolem, ale stejně se to k mnoha lidem logicky nedostane, protože jim při všech těch starostech o chléb vezdejší nutně uniká bizarnost mnohých věcí, které nás obklopují a limitují. A tak si říkám, pojďme si tu absurditu užít třeba jenom my dva, ale věřím, že se k nám mnozí přidají.

Galerie umění a muzeum Kelvingrove ve skotském Glasgow odstranilo kvůli kontroverznímu pravidlu z expozice několik částí těl egyptských mumií. Nová pravidla skotského muzea neumožňují vystavovat ostatky osob, které k tomu neudělily informovaný souhlas. Návštěvníci také nebudou moci obdivovat třeba sarkofág s ostatky egyptského kněze Nechta.

Pokud vím, tak celý pohřební kult Staré říše Egypta byl veden snahou zůstat navěky. Proto pyramidy, proto hrobky, proto mumie. Ale to už neplatí. Tutanchamon nedal informovaný souhlas, tak do depozitáře s ním! Mě by v tom všem absurdnu už asi jen zajímalo – mumie staré dva až pět tisíc let byly v muzeu Kelvingrove vystaveny od jeho otevření v roce 1901 –, komu myslíš, že budou platit pokutu za neoprávněné použití osobních ostatků bez informovaného souhlasu?

Ivan Hoffman: No, já myslím, že je důležité zmínit, že to zmíněné muzeum provozuje nezisková organizace Glasgow Life. Zdá se, že se jedná o velice citlivé lidi, které zmátl etický kodex Mezinárodní rady muzeí. Jde o kauzu, která se jistě bude řešit, ale obávám se, že se nedozvíme, jak to dopadlo, protože tyhle absurdity přestanou být mediálně atraktivní, když zvítězí rozum. Takže já očekávám, že se starobylé artefakty vrátí do muzejních vitrín a citlivým pracovníkům skotské neziskovky že se dostane odborné psychologické péče.

Ale já si při té příležitosti ještě vzpomínám na takovou píseň kamaráda Slávka Janouška na desce Kdo to zavinil. Je tam taková píseň Mumie. A on tam zmiňuje nápis v kapucínské hrobce, kde stojí: „Co jste teď vy, byli jsme i my, a co jsme teď my, budete i vy.“ Já bych řekl, že to je takový ideální informovaný souhlas s tím, aby mohly být i nadále vystaveny.

Martina: Měla by to být asi už součást poslední vůle, abychom neuváděli budoucí neziskovky do rozpaků?

Ivan Hoffman: Ano, Tutanchamon měl udělat totéž. Kdyby tohle napsal na hrobku, tak mohl zůstat v muzeu.

Martina: Na kdeco myslel, a takováhle nutnost, takový základ mu utekl.

Ivan Hoffman: Triviální úplně, ano.

Martina: Přestože už teď jsme to odlehčili, přesto zůstaneme věrni naší rubrice Veselé zvířátko na konec, anebo alespoň v tomto případě Naštvané zvířátko. Bachyně Maruna je známou firmou na největším sídlišti v Ústí nad Labem. V druhé polovině října vyrazila se stádem svých kámošů na špacír po městě. U kruhového objezdu, jak zdokumentovala kamera, dokonce způsobně využili přechod pro chodce. A pak táhli sídlištěm, až dorazili k ústeckému magistrátu. Bohužel už ale bylo pozdě večer, takže je žádný úředník nepřijal.

Zřejmě si skupinka prasečích protestujících chtěla ujasnit nepěkný slovník, jakým je častuje ústecký magistrát na sociálních sítích. Tam o nich totiž neustále hovoří jako o popelnicových prasatech. A vyzývá lidské spoluobyvatele města, aby je nekrmili. Jenomže v našem sociálně citlivém prostředí, jak už jsme před chvílí zmínili, musíme pochopit, že tak jim vlastně krátí sociální dávky v naturáliích. Tak co si myslíš o nebohé stíhané starousedlici v Ústí ty?

Ivan Hoffman: Tak pro divočáky je to městské prostředí bezpečnější než lesní mýtina s posedem pro myslivce. To je evidentní. Ta střelba na sídlišti by neprošla, odnesly by to třeba zaparkované automobily. Navíc v době, kdy se v některých městech procházejí medvědi, takových měst je na Slovensku už řada, ti divočáci působí vlastně jako taková milá návštěva. No, a Ústí nad Labem má pozoruhodného maskota, kterého mu může závidět dokonce i Praha.

Martina: I Brno.

Ivan Hoffman: Taky. Takže podělit se s divočáky o potravu, které se už člověk zřekl, je asi doopravdy to nejmenší, čím mohou Ústečáci své maskoty podpořit.

Martina: A navíc se mi vybavilo, když člověk chce říct, že někdo není čistý, tak říká, to je to lidové, ty jsi prase. Tak jsem si vzpomněla na píseň Karla Plíhala, který zpíval: „Špína je pouze relativní pojem. Někdo je čistý, když páchne třeba hnojem. Někomu nepomůžou mýdla ani louhy, všude, kam vejde, dělá černý šmouhy.“ Tak kdo ví, zda touto poetickou optikou není Maruna oproti mnohým z nás docela pěkně vymydlená.

Ivan Hoffman: Ano, ano. To je dobré. Dneska citujeme folkové lidi, a ti měli vždy přehled a nějaký náskok. Mělo by to tak být i do budoucna.

Martina: To musíš vědět ty, protože jsi byl jedním ze známých folkových hudebníků. Ivane, já ti moc děkuji za to, že jsi se mnou takto provětral události měsíce října. Budu se těšit na to, co si na nás připravíš na listopad, a budu doufat, že to budou věci veskrze příjemné. Je to zbožné přání.

Ivan Hoffman: Jako vždycky. Jako u nás vždycky.

Martina: Ivane, moc ti děkuji a těším se na tebe. Opatruj se.