Demokratická totalita

„Jako je řízek s přívlastkem karbanátkem, je demokracie s přívlastkem totalitou“, říkávalo se na adresu demokracie „lidové“ – a říká se dnes na adresu demokracie „liberální“. Latinská definice contradictio in adjecto, čili logický rozpor mezi podstatným jménem a adjektivem, které ho zpochybňuje, má ovšem u demokracie zvláštní kouzlo: pokud se na demokracii na pokračování roubují upřesňující adjektiva, nakonec se totalitou stane i demokracie bez přívlastku. Dojde k opotřebení materiálu, k jeho degradaci.

Demokracie je dlouhodobě zkoušena, neboť ideál vlády lidu má více kritiků než stoupenců. Zpochybňuje se schopnost lidu zvolit, co je pro něj dobré. Proto bývá lidu svěřen pouze výběr expertů, kteří to vědí, a o obecné dobro se postarají. To je princip demokracie zastupitelské, anebo parlamentní (opět ta adjektiva!). Parlamentní demokracie je ovšem v troskách, neboť zastupitelé jsou namnoze zcela nekompetentní a nezřídka rovnou toxičtí. To se pak klade za vinu nekompetentním voličům: Každý národ má vládu, jakou si zaslouží. Není divu, že se oblibě těší bonmot, že demokracie je nejlepší ze špatných systémů.

Nejjistější způsob, jak zdiskreditovat demokracii, je, zdá se, její okupace a personifikace. Jakmile se některé politické strany prohlásí za demokratické, a konkurenci prohlásí za nedemokratickou, a když si někteří politici pro sebe exkluzivně vyhradí status demokratů, je po demokracii. Lidé vyloučení z „demokratické“ společnosti nejsou pouze znechuceni elitářstvím samozvaných demokratů. Stávají se alergickými na demokracii, coby klacek, kterým se demokraté ohánějí hlava nehlava.

Žádná škoda není nevratná a i demokracie je pojem, který může být jednou rehabilitován. Třeba proto, že dojde k diskreditaci totality, která právě demokracii vytěsňuje, a zaujímá její místo. Není ale moc pravděpodobné, že by se demokracie dočkala rehabilitace od současné generace, pro kterou je synonymem pro samozvaného demokrata korupčník, zloděj, mafián, ignorant, hlupák či sprosťák. Demokracie není pouze vyprázdněným pojmem. Stala se pojmem, který zcizili autoritáři a poškodili ho natolik, že nemá cenu se s nimi o demokracii přetahovat.

Pokud se ještě nedávno vysvětlovala krize evropských institucí deficitem demokracie, pak s globálním nástupem neosobních technologií, které se opřou o umělou inteligenci, ztratí lpění na demokracii smysl. Společnost se rychle adaptuje na globální regulaci, lidé uvykají korporátní šikaně, dozoru, ztrácejí rezistenci vůči propagandě a jsou manipulovatelní snáze než v minulosti. Ve výsledku pak poptávka po vládě lidu, čili po demokracii, není příliš patrná. Na demokracii se rezignuje, protože z ní není užitek. Člověk je připraven svěřit se do péče algoritmů, které vědí, co je pro něj dobré.

Demokratickou totalitou, anebo totalitní demokracií samozřejmě nebude završena lidská evoluce, stejně jako konec dějin nenastal s vítězstvím liberálů. Na lidské civilizaci je fascinující, že když člověk dojde na konec další slepé cesty, pokaždé se rozpomene na své staré já. Novým člověkem, člověkem po katastrofě, bude z nouze demokrat. Lidem nezbude, než si vládnout sami. Bůh nic neriskoval, když dal člověku svobodnou vůli. Pojistkou proti lidskému selhání je restart, návrat do původního nastavení. Až když je nejhůř, najde v sobě člověk člověka.