Greenpeace – Z hrdiny padouchem

Z Ameriky dorazila zpráva, že soud v Severní Dakotě nařídil environmentálním organizacím sdruženým pod hlavičkou Greenpeace, aby společnosti Energy Transfer, která budovala ropovod Dakota Access Pipeline, zaplatily odškodné ve výši 665 milionů dolarů za „pomluvu, přestupek, obtěžování, občanské spiknutí a další činy“.

Půl miliard dolarů a nějaké drobné milióny není částka, která by Greenpeace zruinovala. Greenpeace už dávno nejsou revolucionáři, jsou významným hráčem v energetickém byznysu a o sponzory nemají nouzi. Dopad pokuty je především morální. Organizaci, která se stylizuje do hrdinné role ochránce přírody, shledal soud vandalem, násilníkem, čili padouchem, kterému je třeba dát za vyučenou.

Hrdina se padouchem nestává ze dne na den. Vždy je to proces. Nicméně už od antiky platí coruptio optimi pessima, neboli zkaženost nejlepšího je nejhorší. Prokletím Greenpeace se stal jejich úspěch. Uvést ideál do praxe se podaří zřídka. Ideál totiž při realizaci prochází proměnou. Nejprve se přistupuje na nezbytné kompromisy, pak se pragmaticky zohledňuje efektivita – a nakonec se zjistí, že pro úspěch projektu je třeba původní ideál obětovat.

Když se ze zapáleného amatérství stane profesionální rutina, neobejde se to bez změny stylu a přístupu. Ochránci přírody začínali jako dobrovolníci. Pamatuji mladé nadšence, kteří čištěním a rekonstrukcí zanesených kanálů zachránili lužní les. Ve volném čase, zdarma, neboť jim to přišlo jako dobrý nápad. Když se ekologové dostali do politiky, narostla jim křídla. Pojali nápad místo troškaření zachraňovat přírodu ve velkém. Nadšence, kteří čistili les, vystřídali právníci, kteří sabotují aktivity developerů, jsa přesvědčeni, že přírodu lze zachránit legislativně, na papíře. Developeři už ale zjistili, že shovívavost bojovníků za přírodu lze docílit sponzorským darem. A ekologičtí aktivisté už většinou vědí, o kolik si říct, aby developerovi ještě dávalo smysl zaplatit výpalné.

Z ochrany přírody se stal ekologický byznys a ochránci přírody se u veřejnosti dopracovali pověsti ekoteroristů, kterým by prospěla převýchova v rezervaci bez civilizačních vymožeností. Návrat ke kořenům, dalo by se říct. Pouť, kterou Greenpeace urazili od duhového válečníka ke klimatickému alarmismu, je klasický příklad, jak se z nadšenců stanou fanatici, z odpovědnosti arogance a z revolty terorizmus. Greenpeace zřejmě ztrácejí Ameriku. Pokuta od soudu v Severní Dakotě znamená, že idealismus neopravňuje k vandalismu a násilí, a nedává idealistovi právo pošlapat právo jiného, v daném případě právo podnikat.

Jakou má ekologický aktivismus budoucnost, se odhaduje těžko. Greenpeace a jim podobné ekologické organizace si vychovaly zarputilý dorost, který trpí „klimatickou úzkostí“ – a jen tak se z toho nevyléčí. Současně se ovšem ukazuje, že místo milovníků přírody se ekologické agendy postupně ujali lidé, kteří pohrdají člověkem. Jistou logiku to má. Nebýt člověka, planeta Země by byla jeden všudypřítomný hluboký les. Les, který by byl sám sobě smyslem, příroda sama sobě pánem. Zbavit přírodu jejího největšího nepřítele, člověka, bude ale nejspíše pro Greenpace příliš velké sousto. Člověk je houževnatý a nedá svou kůži lacino.