Historie jako posvátná kráva

Paměť dává životu smysl. Platí to pro člověka jako jednotlivce, i pro lidstvo. Důsledkem ztráty paměti je dezorientace v prostoru a v čase. Ztratit paměť neznamená jen ztratit se, znamená to také ztratit sebe sama. Historické paměti vděčí lidstvo za kontinuitu svého bytí, kdy na sebe po sobě jdoucí generace navazují. Ztráta či revize historické paměti je civilizační hrozbou. Pokud revizionisté omlouvají překrucování, falšování či zamlčování historických skutečností argumentem, že „historie není posvátná kráva“, nemají pravdu. Veškeré historické bádání, tedy hledání pravdy o dějích, které předurčily naši současnost, je diktováno potřebou historie, coby posvátné krávy, kterou nelze z nějakých nízkých, zištných pohnutek poslat na porážku.

Přepisování historie je nešvar starý jako lidstvo samo. Historii vždy psali vítězové. Pády říší a změny režimů provází snaha připravit poražené o jejich minulost. Definitivně poražen je jenom ten, kdo se nemá k čemu vrátit, kdo je jednou pro vždy vyrván z kořenů, po kom nezůstanou vzpomínky, svědectví, že tu byl.

Dnes pozorujeme dva přístupy k historii. Bagetelizaci a manipulaci. Bagatelizace pramení z pocitu, že historii lze libovolně převyprávět podle aktuální módy a vkusu či nevkusu. Když v romantickém historickém seriálu hraje anglickou královnu černoška, není to proto, že tvůrci opomněli konzultaci s historiky. Cílí na publikum, které poptává diverzitu, inkluzi, feminismus. Pro příběh konvenující woke divákům (česky bychom řekli „probuzencům“) si Hollywood pouze půjčuje historické kulisy. Na výtku, že jde o historický nesmysl, tvůrci bezelstně reagují: „Na a co?“

Manipulativní přístup k historii pozorujeme u lidí, kteří jsou na historii alergičtí, když nekoresponduje s jejich politickými zájmy. Nehodící se škrtnou, zamlčí, vytěsní, reinterpretují. Pokud žijí pamětníci historických událostí a dokud jsou dostupné historické prameny, není snadné vylíčit padoucha jako hrdinu, anebo naopak hrdinu jako padoucha. Jakmile ovšem čas překryje staré příběhy novými a společnost se několikrát generačně obmění, historie ztrácí zastánce. Pak je možné, že se 80. výročí osvobození Osvětimi slaví bez osvoboditelů, čili Rusů, a událost si připomínají Němci, kteří organizovali vyvražďování, Poláci, kteří zajišťovali ostrahu koncentráku, anebo Ukrajinci, kteří změnili stranu, a dnes staví pomníky svým nacistickým hrdlořezům.

Ohledně pohrdání historií řekl srbský vicepremiér Alexandr Vulin, že „nové zlo začíná poté, co je staré zlo zapomenuto“. Platí to i naopak? Začne nové dobro poté, co je zapomenuto dobro staré? Nezdá se. Zatímco zlo se notoricky vrací, dobro zaniká bez náhrady. Alespoň nám to tak připadá. Snad proto, že to dobré, co se lidstvu podařilo, bereme jako samozřejmost, a co je samozřejmé, to člověk přehlédne. Zlo je ovšem nepřehlédnutelné. V historické paměti se neomylně ukládá, co předznamenává temnotu a zmar: Dav, který dává průchod nenávisti, oslavuje násilí, vzývá zabíjení.

Ještě nedávno jsme si neuměli představit, že se veřejný prostor zaplní lidmi bez skrupulí, kterým nic není svaté, lidmi zlými už od pohledu, ze kterých je člověku nanic, jakmile otevřou ústa. Ze dne na den na nás mluví z televize, píší odporné komentáře do novin, sprostě diskutují na internetu. Nemají zábrany, neboť cítí, že toto je jejich doba.

I v této temné chvíli ovšem platí, že dneškem historie nekončí. O budoucnosti rozhodne schopnost podržet si v paměti historickou zkušenost, že nad zlem se lidstvu dosud vždy podařilo nakonec vyhrát. Empirickým důkazem že historie nelže, je fakt naší existence. To, že ještě jsme.