J. D. Vance – Havlův Američan?

Milovník Evropy, americký viceprezident J. D. Vance, se nechal slyšet, že kdyby Evropané nebyli servilní k Americe, svět by byl možná ušetřen katastrofy, kterou byla americká invaze do Iráku. V politice o podobná překvapivá prohlášení není nouze, neboť historii lze uchopit na mnoho způsobů podle toho, co se hodí v současnosti.

Minulá podpora militantní Ameriky se dnes nejen necení, ale je dokonce shledána politováníhodným vazalstvím. V té souvislosti se nabízí vzpomenout Václava Havla, který byl za minulého režimu přesvědčeným pacifistou, a do politiky vstupoval s přesvědčením, že světu po skončení studené války by slušelo rozpuštění vojenských aliancí, tedy Varšavské smlouvy i NATO. Václav Havel ovšem miloval USA více než pacifismus, na který obratně rezignoval, když po něm v Bílém domě nebyla poptávka. Ve slavném „dopisu osmi“ pobídl Američany k útoku na Irák, společně s dalším evropskými politickými lídry, aniž by tuto svou privátní iniciativu konzultoval s vládou a parlamentem.

Kdyby v roce 2003 nebyl viceprezidentem USA Dick Cheney, ale J. D. Vance, Václav Havel by nemusel volit mezi Amerikou a pacifizmem, a válku, ve které zbytečně zemřely miliony lidských bytostí, by nemusel hájit jako „morálně ospravedlnitelnou“. Kdyby měl na výběr, vybral by si Havel zřejmě Ameriku podle Vance, tedy Ameriku, která si od suverénní, mírumilovné Evropy nechá poradit, co je správné.

Postoj amerického viceprezidenta ovšem není zajímavý jen kvůli příležitosti mudrovat, co by bylo, kdyby. Především je to výzva dělat suverénní národní politiku, po způsobu Američanů, teď. Pikantní ovšem je, že J. D. Vance se dobývá do otevřených dveří.  Evropa přece Američanům taktně domlouvá, co je správné: Válčit s Rusem do posledního Ukrajince, zachraňovat planetu zeleným byznysem, být hodní na migranty, hlavně ty muslimské, a učinit svět co nejkomfortnějším pro desítky pohlaví…

Ani dnes by Václav Havel nebyl ušetřen obtížné volby. Přidal by se k Američanům, anebo k Bruselu? Zvolil by hodnotovou politiku, na kterou se vymlouvá Evropský parlament, anebo americký pragmatizmus, u kterého ovšem nezřídka není jasné, o co rafinovaným Američanům doopravdy jde? Lidé z Havlova okolí si vesměs zamilovali předtrumpovskou progresivní Ameriku, hegemona s „demokratickým“ klackem na ty, co se nepodřídí americkým zájmům. Patřil by Havel k této militantní partě?

Kdo ví, co by dnes Václav Havel zvolil. Z jeho starých textů se to nedozvíme. Hodnoty, o které opíral své politické vize, tedy demokracie, osobní svoboda, lidská práva a vláda práva, jsou natolik obecné a univerzální, že jimi lze argumentovat proti vojenské agresi, ale také vojenskou agresi hájit. Zručný esejista si poradí za všech okolností a politik má výklad a optimalizaci hodnot v probíhající politické partii přímo v popisu práce.

Když se to vezme pocitově, emotivně, Vance má něco z mladého Václava Havla. Především schopnost iritovat staré struktury nabouráváním ustálených stereotypů, má jeho idealismus a jeho charisma. Neexistuje ale záruka, že se z Vance jednou nestane starý Havel, politik, co jde mocným na ruku, nechá se jimi koupit, aby svým morálním kreditem kryl panské kšefty a pletichy, a nakonec skončí, jako jeden z nich.

Václava Havla si lze představit jako výřečného amerického Vance, který Bruselu říká nepříjemné pravdy o úpadku demokracie, neochotě naslouchat lidem, a dává evropské elitě lekce z používaní zdravého rozumu. Stejně tak si ale umíme představit Václava Havla jako bruselskou Uršulu, co mluví jako kniha: O skvělé obdivované Evropě, o jejíž přízeň se pere celý svět.