Modlitba nevěřícího psa

Letošním vánočním svátkům předcházely demonstrace německých muslimů, kteří za hlasitého bubnování a provolávání, že Alláh je veliký, navštívili vánoční trhy. „Toto už není Německo“, zaznamenal novinář povzdech účastníka, který měl zjevně na mysli dobu, kdy se Němci ještě hlásili ke křesťanství. Jenomže dnes, kdy německé kostely zejí prázdnotou a německé mešity praskají ve švech, symbolizuje pochod muslimů mezi stánky nabízejícími klobásy, sladkosti a punč německou budoucnost.

Pryč je doba, kdy se migranti, proudící do Evropy za prací a lepším životem, snažili s většinovou společností splynout. Dnes vytvářejí společnost paralelní a na domorodce pohlížejí s despektem. Islamisté na vánočních trzích nevypadali, že jsou na návštěvě. Chovali se jako doma a tím okázalým průvodem se určitě snažili Němcům něco důležitého naznačit.

Na první pohled se může zdát, že vyznavači proroka Mohammeda vedou náboženský spor s vyznavači Krista. Spor je to letitý, v minulosti se vedl slovem i krvavě mečem a měl střídavé vítěze. Dnes to ale vypadá, že se mohamedáni dobývají do otevřených dveří. Vymlouvat křesťanům křesťanství nedává příliš smysl, když na svou víru sami houfně rezignují. Zdá se, že stejně jako kdysi křesťané šířili Boží slovo mezi pohany, zvěstují dnes muslimové víru evropským bezbožníkům, a zbylí křesťané lamentují: „To jsme to dopracovali!“

Prioritou islamistů není vyhrát konkurenční spor s křesťany. Vymezují-li se proti „nevěřícím psům“, jsou tím míněni především sekulární materialisté, lidé zhýralí, duchovně prázdní. Islám je přísná víra, která je rezistentní vůči perverzi a svodům konzumu. Je naivní spoléhat, že vyznavači Alláha najdou zalíbení v deviacích, kterým propadl Západ. Pokusy o sekularizaci muslimů vedou jenom k jejich radikalizaci. A zda jde o radikalizaci věřících, anebo zda se na víru dávají radikálové, vyjde nastejno.

Vánoční čas je příhodný na křesťanskou inventuru, na pohled do zrcadla. Když se křesťanství Evropanů octlo v krizi, zaznělo varování, že Evropa buďto bude křesťanská, anebo nebude. Evropa ale samozřejmě nikam nezmizí. Nebude-li křesťanská, bude buďto sekulární, bezbožná, anebo muslimská. A tak jako nezmizí Evropa, nevypaří se ani křesťané. Ty, co zbudou, čeká dilema. Sympatizovat s věřícími, byť jiné víry, anebo s neznabohy, co si věřící oškliví?

U křesťanských církví lze pozorovat, že se politicky vymezují vůči levici, socialistům, a podbízejí se liberálům či progresivcům. Může jít o pragmatickou snahu být zadobře s těmi, kdo mají moc, ale aliance s vyznavači mamonu je cestou do pekel. Muslimové, když to vidí, musí nevěřícně kroutit hlavou: “Takový duchovní úpadek!“ Aby to ovšem nebylo moc jednoduché, dovolávají se neznabozi, jsa konfrontováni s islamisty, křesťanského, či židovsko-křesťanského dědictví. Najednou jsme jim k užitku. Je ale dědictví víry k něčemu, když chybí víra?

Žít s Bohem znamená být smířen s tím, že „Bůh dopustí“ a současně být vděčný, že „neopustí“. Svěřit člověku svobodnou vůli je od Stvořitele dar i břemeno. Pouť křesťana životem je věčné hledání, klopýtání, selhání se střídá s nápravou, poznání s blouděním, vzpouru střídá pokora. Všemu tomu Bůh křesťanů přihlíží, aniž by nad člověkem zlomil hůl. Bůh křesťanů a židů věří v člověka. Věří v lidský potenciál. Věří i tehdy, když se člověk opustí, ztrácí víru v sebe sama. Muslimové, kteří si usmysleli pokazit Němcům Vánoce, nejspíše netuší, že dokonce i modlitba bezbožníka, nevěřícího psa, se počítá. Tím pádem ovšem ani mohamedán nebude bez šance, že ho náš Bůh vyslyší, přijde-li ke křížku. Anebo pro začátek alespoň na vánoční trhy. Konec konců, Vánoce jsou mystérium, dějí se zázraky a všude jsou znamení.