Od boje za důstojnou práci k boji proti zákazu práce

„Vítejte ve světě, kde jsou bez práce k mání koláče, protože o práci se brzy postarají roboti, umělá inteligence a levní cizinci.“ Tak nějak měla znít reklama na kapitalismus, který se u nás poprvé ohlásil na prvního máje 1990, když se v prázdných ulicích rozhostilo ticho. Něco je špatně, blesklo mi hlavou, když se z amplionů neozvala vlezlá dechovka. Zmizela bez náhrady, nevystřídal ji rock&roll, ani jazz. Oslavu práce nikdo nezorganizoval a slavit z pilnosti takovou samozřejmost nikoho nenapadlo.

První máj, tento lásky čas, přišel k práci jako slepý k houslím. Zrovna 1. květen si v roce 1886 dělníci v Chicagu vybrali pro celodenní stávku za osmihodinovou pracovní dobu bez ztráty peněz. Skončilo to střílením do dělníků a popravami anarchistů. Po mučednících se pak práce dočkala i mezinárodního svátku.

Slavit něco, co je povinné, mi v mládí připadalo divné. Kdo nepracoval, byl shledán příživníkem, takže každý hleděl mít v občanském průkazu razítko zaměstnavatele. A také ho každý měl. Až dnes, kdy je práce nepovinná, a dokonce na ni ani není nárok, dává svátek práce konečně smysl. Velkým historickým obloukem se vracíme do Chicaga. Tedy v tom smyslu, že práce je opět důležité téma.

Názorů, co je práce, jaká práce zaslouží jakou odměnu, a jakou prestiž si zaslouží jaká práce, je řada. Za sebe mohu říct, že kdykoli jsem v životě zrovna nevydělával peníze, tvrdě jsem pracoval. Mohl bych se tvářit, že jsem pracoval po práci, ale pocit, že pracuji, mám odjakživa pouze tehdy, když se jedná o fyzickou dřinu. V tomto smyslu jsem byl naposledy placen za práci jako student, když jsem na stavbě nosil pytle cementu, anebo když jsem vyložil vagón brambor.

Jako fotograf jsem chodil do práce s pocitem, že je legrační být placen za něco, co bych klidně dělal zadarmo. A jako novinář jsem honorář bral jako férové bolestné za to, že si každý den musím něco myslet. Ale práce? Na tu si celý život musím vydělávat. Všechno, co je k práci třeba, stavební materiál, nářadí, stroje a čas, stojí peníze. Občas se mi stalo, že jsem práci, na kterou jsem si netroufl, svěřil někomu jinému. Nejsem elektrikář, anebo není technicky možné, aby si člověk sám postavil sedlovou střechu. Většinou se ale držím anglického přísloví: „Chceš-li, aby něco bylo uděláno dobře, udělej si to sám.“ V originálu: „If you want something to by done well, make it yourself.“

Vím, že jsou lidé, kteří pohrdají fyzickou prací a fyzicky pracujícími. Také je mi jasné, že jsou dávno pryč časy, kdy bylo možné prací zbohatnout, a směřujeme do budoucnosti, ve které bude obtížné se prací uživit. Otázka je, zda tomu říkat pokrok, anebo úpadek. Lidská civilizace se zrodila z práce. Člověk si váží pouze toho, co vybuduje, nikdy ne toho, k čemu přišel bez práce. Hledáním levné pracovní síly společnost rezignuje na premisu, že nejvyšší odměnu zaslouží práce nejtěžší, a smiřuje se s tím, že nejvyšší prestiž náleží lichvářům a spekulantům. Příživníkům, kteří o práci ani nezavadí.

Nikdy nepřestalo platit, že to, co šlechtí člověka, je práce. Jak ubývá práce, přibývá nešlechtěných lidí. V těch nejbohatších společnostech jsou nejšlechtěnější gastarbaiteři. A společnost zítřka, ve které budou za lidi pracovat roboti a myslet za ně bude umělá inteligence, bude společenstvím nešikovných lenochů, co nemají nic pořádného na práci, a proto vysedávají v kancelářích a vymýšlejí nesmysly. Dnes v těch kancelářích ještě vymýšlejí, jak zkomplikovat práci pracující menšině, na které parazitují.

Když bude nejhůř, 1.máj vzkřísí anarchisté. Vzbouří se proti zákazu práce. V průvodu ponesou transparenty: „Nechceme nepodmíněný příjem, chceme si vydělávat!“ „Nechceme koláče bez práce!“ „Dost bylo zábavy!“ „Práci lidem!“