Politika jako organizovaný zločin

Za svou špatnou pověst vděčí politika politikům. Někdo soudí, že je to proto, že do politiky lezou špatní lidé, často psychopati, narcisové, individua hamižná či křivá. Jiná teorie konstatuje, že politické prostředí je toxické, a původně slušného člověka rychle semele ke svému obrazu. Lze sice separovat politiku od politiků, brát ji akademicky pod ochranu, ale valný smysl to v praxi nemá. S čím se potýkáme, jsou vždy nakonec politici, nikoli politika.

Obecně se má za to, že úpadku politiky je třeba čelit volbou lepších politiků. Oblíbený bonmot elitářů, že „každý národ má vládu, jakou si zaslouží“ je vlastně kritikou sprostého lidu, který špatně zvolil a sám si je proto na vině. Myšlenka, že to je lid, který aktem volby svých politických zastupitelů rozhoduje o svém osudu, je demokratický ideál, na kterém je třeba trvat. Také se ale jedná o alibi politiků, kteří s mandátem od voličů nakládají jako s bianco šekem opravňujícím k jakékoli svévoli.

Teoretické řešení tohoto rébusu existuje: Volit program, který politici garantují, nikoli politiky, aby po volbách sepsali nějaký program. Předpokladem takovéto smlouvy politiků s voliči je ovšem většinový volební systém, kdy vítěz bere vše a poraženému je vyhrazena role kibice. Při poměrném zastoupení stran v parlamentu ovšem vládnou koalice, a jejich programem je mocenský kompromis, tedy cosi, co si volič ani náhodou nevybral. Výsledkem je, technicky vzato, vláda, kterou si národ nezasloužil.

Co provozují vlády, které předem neuzavřely smlouvu s voliči, je programová svévole. Tato svévole pak má velmi často blíže k organizovanému zločinu, nežli ke správě věcí veřejných. Politici se ve svém rozhodování necítí být vázáni společenským konsenzem, vůlí lidu. V zásadě se schovávají buďto za takzvanou hodnotovou politiku, anebo naopak za reálpolitiku. V tom prvním případě společnosti jako prioritu vnucují abstraktní ideály, s tím, že boj za demokracii a lidská práva má přednost před prací pro vlastní občany. Hlásí-li se politici k reálpolitice, jdou naopak hodnoty bokem a cynicky se před prací pro občany upřednostňuje něčí mrzký zisk.

Pro organizovaný zločin platí, že se nejedná o individuální selhání, kdy někdo poruší zákon, a je-li dopaden, pak za své provinění po zásluze pyká. Organizovaný zločin je dílem spiklenců, kolektivu, který zločin nahlíží jako dovednost, za kterou se nestydí. U politiků, coby organizovaných zločinců, jsou navíc tito spiklenci nad zákonem. Zločiny (činy poškozující jednotlivce i společnost jako celek) do zákonů vtělují, čili zlo legalizují. Navíc se těší poslanecké imunitě, štědré odměně a různým benefitům, jež představují podíl na lupu.

Nepřehlédnutelnou formou organizovaného zločinu je pak nadnárodní aktivita nevolené byrokracie, sídlící v Bruselu. Evropská komise je jakousi zastřešující organizací lokálních politických mafií, která vydává certifikáty na šikanu a zvěrstva všeho druhu. Evropské komisi kryje záda Evropský parlament, ve kterém lobbistům, hájícím vesměs zájmy globální oligarchie, kryjí záda europoslanci.

Je třeba natvrdo říct, že není v silách občanů demokraticky řešit deficit demokracie, respektive politickými prostředky resuscitovat politiku. Je nesmysl vyhlížet skvělé politiky, co dělají skvělou politiku. Takové zvíře neexistuje. Smysl má politikům navzdory vytvářet zdravé společenství, ve kterém člověk může prožít hezký život a možná v něm navíc cosi pozitivního vytvořit a předat dalším generacím.

Lidstvo se s organizovaným zločinem potýká odjakživa. Zcela ho vymýtit nelze, ale důležité je se s ním nesmířit, neadaptovat se na svět podle politiků. Politiky je třeba izolovat jako virus. Vyhýbat se jim, jako kterékoli jiné nákaze. Je třeba pěstovat si na politiky přirozenou imunitu. Neposkytovat jim prostor na nekalé rejdy. Nejlepším politickým programem je nepustit si politiky do života. Prostě se nepodílet na organizovaném zločinu. Nebýt spolupachatelem. Zápas s politickou zločinností je v principu stejný jako zápas s lupiči a násilníky. Je třeba je odhalit, usvědčit a odsoudit. Mějme na paměti, že jako příležitost dělá zloděje, dělá příležitost i politika. Jeden nikdy není dost opatrný!