Senátor Drahoš: Nechápu, proč neposkytneme Ukrajině lokomotivy, které potřebuje. To mají rezavět v depech?
Reakce Marka Sterzika: Stahovač králíků koukám přesedlal na stahování lokomotiv. Mimochodem, víte, co má společného králík a ukrajinská lokomotiva? No, ani jedno nemá rozchod 1435 mm.
Od údajného ruského dronu s výbušninou na letišti v Lipsku se evropský mediální prostor zbláznil. Německo amatérský útok připsalo Rusku, aniž veřejnosti předložilo jediný ověřitelný důkaz o ruském zadavateli.
Od té chvíle se však každý podezřelý dron, požár, porucha či anonymní informace automaticky zařazuje do jednoho velkého příběhu – Rusko se chystá napadnout Evropu. Média už neinformují o míře pravděpodobnosti, ale vyrábějí strach. Z možnosti udělají plán, z nízkého rizika bezprostřední hrozbu, z anonymního litevského zdroje zprávu CIA a z hypotetické úvahy šéfa tajné služby téměř termín útoku.
Včera jsem psal o zprávě, že CIA údajně varovala před ruským útokem na jižní Evropu na základě kachny španělského deníku El Mundo dle anonymního zdroje údajně blízkého litevskému ministerstvu obrany. Ta zpráva oběhla celou Evropu, ale nějak jsem si nevšiml, že by ta samá média dnes napsala, že po dementi italského ministra obrany Guido Crosetta včera večer i Macron v přímém rozhovoru pro TF1 a France 2 řekl, že tuto informaci může popřít a že CIA francouzské služby o takovém útoku neinformovala.
Kde jsou ty titulky, že to byla blbost?
To samé se stalo zase včera – podobně jako po poplašné zprávě šéfa BISky Koudelky pro britský Guardian – tentokrát po údajném varování dánské vojenské rozvědky FE. Financial Times, Guardian, Sky News a část evropských médií vytáhly do titulku nejděsivější hypotetickou možnost, že Rusko může dle Dánů napadnout Nato během měsíců.
Jenže podobná hodnocení vydávají evropské zpravodajské služby zvlášť během války zcela běžně, ta dánská například minulý rok v únoru prakticky ve stejném duchu. Nejde o odhalení konkrétního plánu ani o předpověď budoucnosti, nýbrž jsou to katalogy možných scénářů, kterými si tyhle instituce zároveň kryjí záda, neustále varují a je to jejich práce. Ale jsou to hypotetické scénáře, nejsou určeny pro média a šéfové zpravodajských služeb o tom nemají vyprávět každému novináři, který se zeptá.
Navíc ta aktuální třístránková dánská zpráva obsahovala, že sice existuje „nízké, ale rostoucí riziko“ omezeného útoku proti zemi NATO sousedící s Ruskem, ale současně zmiňuje, že by se jednalo o „zoufalý krok“, k němuž by Moskva přistoupila pouze za určitých podmínek. A především ta dánská rozvědka píše cituji: „Nadále nevidíme žádné známky toho, že Rusko zahájí skutečnou vojenskou invazi pravidelnými silami proti jednomu nebo více státům NATO.“
Jenže to už nikdo neřeší, spustí se kanonáda politických idiotů a děsí obyvatele. Jeden vyzývá vládu a chce svolat strašně důležitě mimořádné schůzky, druhý mluví o nejhorší bezpečnostní situaci od začátku války a třetí je opravdu natolik mimo, že už veřejně uvažuje o sestřelování ruských letadel a nedochází mu, jaké to bude mít důsledky na celou společnost.
Tohle už není odpovědné informování ani rozumná příprava na bezpečnostní rizika, nýbrž permanentní mobilizace strachu a je opravdu na místě se ptát, co to má znamenat. Nikdo nic konkrétního neví, nikdo nic veřejně nedoložil, ale všichni varují, svolávají porady a vysvětlují obyvatelstvu, že útok může přijít prakticky kdykoliv? Zbláznili se všichni a neví, jak tyhle zprávy působí na ekonomiku? Nebo měl Fico pravdu?
Úplně nejabsurdnější přitom je, že tajné služby, média a někteří politici nám současně tvrdí, že cílem ruských hybridních operací je vyděsit Evropany, rozložit důvěru ve stát a vytvořit ve společnosti pocit chaosu a ohrožení. Tak proč tutéž práci každý den ochotně odvádějí sami?
Ivan Hoffman: Odezírat politikům ze rtů, co s námi bude, je marnost nad marnost. Nevědí, co zítra řeknou, nevědí, co zítra udělají, a už vůbec nevědí, co zítra bude. Pro politiku je dnes charakteristická bezmoc mocných.
Politici vedou řeči o ničem, vyhýbají se čemukoli konkrétnímu, co by jim v budoucnu mohlo být připomenuto, ale také nikdy neříkají nikdy a vždy mají pootevřená nějaká zadní vrátka. Z politiků není žádný užitek. V lepším případě jsou zbyteční, v horším pak škodí. Politika je zdrojem problémů, nikoli jejich řešením. Schopným politikem je míněn takový, který dobře ovládá technologii moci, nemyslí se schopnost něco udělat pro lidi. Zkouška správnosti? Výsledkem opakované volby menšího zla je stále stejný výsledek: Menší zlo.
Když už jsou systémové strany natolik stejné a provařené, že mezi nimi nemá smysl volit, vygeneruje systém strany neokoukané, které si získávají voliče díky extrémistické, radikální či protestní rétorice. Dokud jsou protestní strany v opozici, pěstují si antisystémovou image. Dostanou-li se k moci, stávají se přes noc stranami systémovými. Žádná výjimka z tohoto pravidla dosud v EU nenastala, z čehož plyne, že systém je dokonale konzistentní, nereformovatelný.
Člověk nemusí být výjimečně bystrý, aby si všiml, že politický slovník sestává z prázdných frází a primitivních hesel. Politici pak bláboly a plky, které omílají, ani nemají z vlastní hlavy. Pouze prodávají, co je naučili političtí marketéři. Z politiky je nešvar, který zaneřádil veřejný prostor, a vytěsnil z veřejné debaty důležitá témata.
Vidlák: Sorry jako, ale Den české státnosti je den, kdy Boleslav I. ukončil naši závislost na tehdejší Lipské burze a přestal do Německa posílat naše energetické přebytky v podobě sto dvaceti volů a pěti set hřiven stříbra, abychom si je pak draze kupovali zpátky. A protože v našem národě jsou síly rozdělené vždycky půl na půl, pro jistotu táta a syn Boleslavové udělali z Václava svatého Havla, zasponzorovali mu nějakou tu knihovnu, postavili mu nějaké lavičky a nechali Němce, ať mu vestoje tleskají v Kongresu. Přece jenom, Germánů je přesila a letiště k pojmenování tehdy ještě nebyla.
Česká státnost začíná zavražděním proněmeckého politika. Logiku to má. Kdyby Václavohavlovská politika pokračovala beze změn, nebylo by co slavit. Žádná česká státnost by nebyla. Měli bychom možná pár názvů obcí napsaných v češtině a byli bychom předmětem výzkumu germánských univerzitních profesorů, ale rozhodně bychom neměli stát. Naše státnost začíná i končí naší schopností vzepřít se Germánům a ochotou pobít kosmopolitní nositele germánského pokroku.
Oni si sem Němci stejně okamžitě dosadí zase nové kolaboranty. Jsou přece jenom větší a bohatší… vždycky se najde nějaký Petr nebo Pavel, který se pokloní před Berndtem Posseltem Barbarossou, bude horovat, abychom zrušili pražský groš ve prospěch rýnského zlatého a bude si přát, abychom berně posílali rovnou do Norimberku. Vždycky si tady němečtí Lamingerové budou otevírat manufaktury a označovat Čechy za lenochy, kteří nemají patřičnou produktivitu práce. Naše Kotlinka totiž svět nezajímá. Geostrategické osy Evropy vedou jinudy (proto jsme také v pětačtyřicátém při osvobozování vyvázli s celkem nepoškozeným průmyslem), jen Němci si prostě nemohou dovolit, mít v sousedství stát o velikosti Bavorska, který není v jejich područí.
Je zcela logické, že v tento svátek demonstrují na Staromáku proněmečtí slouhové a vyzývají voliče, aby nevolili extrémistické a populistické Boleslavy, ale raději aby volili zrušení české státnosti v podobě hnutí STAN. Demonstrují za německé peníze od německých nadací a politických stran. Cítí se silní s velkým Německem za zády. Cítí se jako nositelé světla a pokroku. Cítí se být lepšími lidmi.
Ale měli by si uvědomit, že nakonec to u nás vždycky vezme do ruky nějaký Boleslav. Zpravidla to bývá Boleslav Ukrutný. Zpravidla se nezakecá. Zpravidla to vezme hlava nehlava. Přichází periodicky ve chvíli, kdy je ta Lipská burza neúnosná a Lamingerové příliš zpupní. Přichází ve chvíli, kdy se příliš adorují proněmečtí kolaboranti. Vyřídí si to s nimi a jeho dědicové z nich pak nadělají světce.
To je česká státnost. Pravidelné a periodické vzepření se Němcům. Ne, není to nic hezkého, rovného ani příjemného. Ani nemůže být, když je Němců desetkrát víc než nás. Teče u toho krev, padají hlavy a dochází k mnoha nepravostem. Odnášejí to nevinní. Ale je to jediný důvod, proč ještě existujeme. Jsme tady, protože jednou za čas přijde nějaký Boleslav, Spytihněv, Přemysl Otakar, Karel IV., Jan Žižka, Jan Sladký Kozina, Palacký nebo Masaryk, aby tu přílišnou závislost na Germánii zase poněkud rozvolnili. Tohle Lužičtí Srbové neudělali a proto mizejí z dějin. My jsme tady pořád, protože se tu vždycky narodí nějaký ten Boleslav, který se tak rozzlobí, že pak nezná bratra.
Za tisíc let českoněmeckého soužití se nic nezměnilo. Němci sem dosazují svoje kolaboranty, snaží se nás tu zničit, tu asimiliovat, tu uplatit… a my jim ty jejich kámoše zase periodicky pobíjíme a pak z nich děláme světce. Ať jde o Václava nebo Jana Nepomuckého. Podívejte, jak pěkně se i dnes omlouváme za odsun Sudetských Němců a jak dáváme vyznamenání těm, kteří lezou Němcům do brusele. Nejdřív odsunout, pak se omluvit. Po tisíciletí furt totéž.
Někdy se to Vidlákovi povede…