Regulérní volby jako hazard s demokracií

Prosazování vlastních zájmů se odehrává po dobrém, anebo po zlém. V obou případech se ale především řeší, kdo prosazuje svůj zájem. Podle toho jsou pak prosazované zájmy vnímány jako oprávněné, či nepatřičné, ať už se dosahují hrubou silou, anebo diplomatickým vydíráním. Zjednodušeně řečeno: Prosazujeme-li své zájmy my, je to v pořádku, zatímco když své zájmy prosazuje někdo, kdo se nám nezamlouvá, je to nepatřičné. Říká se tomu, měření dvojím metrem.

Užití dvojího metru se v lepší společnosti kritizuje coby neregulérní praktika, která morálně diskvalifikuje toho, kdo se k ní sníží. V reálpolitice, která se na slušnost a morálku neohlíží, a jediné právo, kterému rozumí, je právo silnějšího, se ale užívání dvojího metru bere jako samozřejmost. Bez dvojího metru se špatně doměřuje požadovaný výsledek. Je to jednoduché: u univerzálního metru, který všem měří stejně, se lehce může přihodit, že shledáme sami sebe temnou stranou sporu, agresorem, kverulantem, podvodníkem. Naopak u nepřítele hrozí zjištění, že je objektivně v právu. Proto je po ruce metrů vícero, a volí se mezi nimi ten, který naměří, co chceme.

Řečené je třeba mít na paměti, když se hovoří o ovlivňování voleb. Ovlivňování voleb je žádoucí, když je to v našem zájmu. Je to ale skandál, když je to v zájmu cizím. Takto bez obalu se samozřejmě nemluví. Když Američané za Bidena ve vlastním zájmu ovlivňovali prezidentské volby v Rumunsku, oháněli se demokracií. Přinutily ústavní soud zneplatnit volby kvůli smyšlenému ovlivňování kampaně Ruskem. Na demokracii se odvolává i Trumpova americká parta, která pro změnu v Rumunsku lobuje za politiky, které by rád, rovněž kvůli demokracii, diskvalifikoval Brusel.

Dvojí metr přichází ke slovu již při dělení politiků na demokraty a autoritáře. Arbitrem není občan, který má sklon lehkovážně projevit důvěru populistům, čili politikům zohledňujícím lid. O tom, kdo je demokrat s právem být zvolen, a kdo diktátor, který do demokratické volby nepatří, rozhodují elitáři, prosazující vlastní zájem, který zřídka souzní se zájmem veřejným. Dochází tak k paradoxům, kdy formálně uznaným demokratům lidé nevěří, zatímco námi prohlášení diktátoři se ve svých zemích těší úctě a respektu většiny svých spoluobčanů.

Na veřejnost unikla data z průzkumu veřejného mínění, podle kterých nadpoloviční většina občanů předpokládá, že se naše vláda pokusí zmanipulovat nadcházející volby ve svůj prospěch. Nepochybně tomu tak bude a Fialova parta se za to nebude stydět. Nechat volby proběhnout regulérně vnímá jako hazard s demokracií. Mohlo by dojít k tomu, co si přejí občané, kteří jsou schopni opomenout zájmy bankéřů, developerů, průmyslníků, zbrojařů či obchodníků. U nekompetentních občanů pak nelze vyloučit, že podpoří strany odmítající migraci, války, zelenou transformaci či duhový exhibicionizmus.

Liberální demokrat by přitakáním regulérní, nezmanipulované volbě zradil svou věc, progresivní vizi nového odpovědného a poslušného člověka, loajálního k režimu, ke kterému lidstvo směřovalo celou svou historii – a už nic lepšího si nemůže přát. Fikce ideálního světa, který je třeba bránit před nevyzpytatelným člověkem, byla přítomna ve všech režimech, které lidstvo zkusilo. Člověk se ale dosud vždy nakonec nevděčně utrhl z řetězu. Ani tentokrát to nebude jiné. Upřít lidem v zájmu demokracie demokratickou volbu lze jenom výjimečně. Je to trik průhledný, který se špatně opakuje.

Vydávat regulérní volby za hazard s demokracií by dávalo smysl, kdybychom si demokracie užívali díky volbám zmanipulovaným, čili neregulérním. Většina občanů ale není spokojená se stavem republiky, v jakém se nachází vinou politiků, kteří brání demokracii na úkor občanských svobod, životní úrovně, ale i na úkor národní bezpečnosti. Vládu, která si námi není jistá, je třeba uklidnit, že liberální demokracie se přeceňuje. Nestojí ani za fajfku tabáku, natož za falšování voleb. Regulérní svobodné volby si můžeme dovolit. Naše národní zájmy neohrozí. Nic neriskujeme.