Právo, bezpráví a právníci

Když se lidé neshodnou a každý trvá na své pravdě, mají dvě možnosti. Poprat se, anebo nechat spor rozhodnout nestrannému arbitrovi. Je ale ještě třetí možnost: Svěřit sice rozhodnutí nezávislému arbitrovi, ale řídit se jím pouze tehdy, dostanu-li za pravdu já. Když se silnější nesmíří s verdiktem, že právo je na straně slabšího, neznamená to absenci práva. Fakticky jde o návrat k původnímu právu, kterým je právo silnějšího.

Kacířská otázka zní, zda právní systém není iluzí. Když je řeč o tenké civilizační slupce, pod kterou člověk zůstává barbarem, tou slupkou, respektive civilizačním nátěrem je právě právo, soubor pravidel, společenská smlouva. Právníci jsou si toho vědomi a instinktivně jsou na straně silnějšího. V opačném případě by riskovali, že jejich verdikt nebude respektován, tím pádem ztratí prestiž a vliv. A ve společnosti, kde se ignorují zákony, zavládne bezpráví. Což se mimochodem nezřídka stává.

Náš respekt k právu souvisí s tím, jak právníci respektují mocné. Jsou-li okatě servilní, vnímá to veřejnost jako jejich selhání. Jsou-li příliš aktivní a vstupují do politiky, vyčítá se jim, že k tomu nemají mandát či kompetenci. Když naopak zavírají oči před nepravostmi, kterých se mocní dopouštějí, bere se to jako alibismus, zbabělost, anebo se za tím hledá korupce. Občas se juristé řídí zásadou „padni, komu padni“ a měří všem stejným metrem. Není to ale samozřejmé a nedá se na to spolehnout.

Právo neexistuje ve vzduchoprázdnu. Politici vždy budou v pokušení ochočit si justici. Vládne se pohodlněji, když jde vládě na ruku ústavní soud. A je radost být v opozici s ústavním soudem v zádech. To je podstata války o ústavní soud, která zrovna probíhá v Polsku. Politici obsazují ústavní soudy svými lidmi, aby měli kontrolu nad institucí, která je kontroluje, zda se pohybují v mantinelech ústavy.

Kdyby politikům ležela na srdci nezávislost soudní moci na moci výkonné, nechali by juristy, aby oni sami vybrali ze svého středu ideální arbitry. Hůř, než politici by nevybrali, ani kdyby se rozhodli losovat. Výsledkem by ovšem byla nejistota, jak vykladači ústavy ten který politický spor rozhodnou. A ta nejistota zjevně straší politiky víc než riziko, že budou mít méně svých loajálních ústavních soudců než konkurence. Jak to dopadá, když politický spor, navíc mezinárodní, rozhodují nezávislí apolitičtí arbitři, právě pozorujeme na kauze ruských hokejistů.

Verdikt mezinárodní sportovní arbitráže ve sporu Mezinárodní hokejové federace a její disciplinární komise vyrazil politikům dech. Spor se vedl o to, zda jsou obavy o bezpečnost účastníků důvodem zakázat ruským hokejovým týmům účast na mezinárodních turnajích. Arbitři dali zapravdu disciplinární komisi, že argumenty Mezinárodní hokejové federace jsou chabé, a vyloučení Ruska zrušili. Při pohledu na melu, která propukla, to vypadá, že mezinárodní sportovní arbitráž zrušila lední hokej.

Zatímco účastníci sporu, tedy Mezinárodní hokejová federace a její disciplinární komise rozhodnutí mezinárodní sportovní arbitráže respektují, řada členů hokejové federace se proti tomuto verdiktu, respektive kvůli jeho důsledkům bouří. Ve hře je bojkot soutěží anebo nechuť je pořádat. Obecně se jedná o dilema, zda má být sport striktně apolitický, anebo zda sport nelze od politiky oddělit. Konkrétně pak jde o to, zda rozhodnutí o tom, kdo může a kde nemůže hokejkou prohánět po ledě puk, náleží právníkům, anebo politikům.

Politici mají řadu možností, jak soupeření s Ruskem překazit. Ať už ale učiní cokoli, bude to v rozporu s verdiktem sportovní arbitráže. Ignorování a znevěrohodnění této instance ovšem způsobí, že příště nebude arbitra, který by rozsoudil rozhádané strany. Škody, které tím vzniknou, budou větší než potěšení, že politiky vytipované hokejové týmy zůstanou exemplárně na trestné lavici. Ke všemu existuje alternativa. Alternativa existuje i k právu. Je to bezpráví.