Máme novou vládu a její předseda prohlásil, že bude vládou všech občanů. Tedy i těch, kteří ve volbách prohráli. Touto obligátní frází se poraženým říká: Nebrečte, nebudeme vám ubližovat. Na voliče poražených stran ale taková útěcha sotva udělá dojem. Budou trpět, bez ohledu na to, co vítězové voleb udělají, či řeknou. Jednoduše proto, že je vítězství nepřátel, kterými pohrdají, nevýslovně ponížilo.
Jenomže ani voličům stran vítězné koalice nemůže konvenovat vstřícnost vlády k lidem, kteří volbou kompromitované koalice minulé prokázali, že jim chybí vkus, rozum a pud sebezáchovy. Smyslem voleb je zajistit některým politikům většinovou podporu. Ti se pak svým voličům za obdržený mandát mají odvděčit tím, že hájí jejich zájmy, čili dodržují smlouvu se svými voliči. S voliči opozice žádnou smlouvu neuzavřeli, takže směrem k poraženým zjevně nemají co plnit. Nynější poražení se ostatně plnění předvolebních slibů nedočkali ani od politiků, které si v minulých volbách vítězně zvolili, a co je zajímavé, na politiky, kteří je obelhali a poškodili, nezanevřeli.
Voliči vládních stran, ale i voliči opozičních stran, které se sice do parlamentu nedostali, ale s programem vítězných stran souzní, nepochybně uvítají, když se vláda vůči poraženým jasně vymezí. Nemá smysl hledat společnou řeč s lidmi, kteří o to nestojí. V politice lze vypozorovat tradici opakovaně porážet poražené. Děje se tak proto, že souběžně existuje tradice poražených nesmířit se s prohrou. Čím více je společnost názorově rozdělená, tím je i zjevnější, že kompromis nic neřeší. I rozdělená společnost může táhnout za jeden provaz, ale každá polovina za opačný konec. A u přetahování nejde o to, aby vyhráli všichni.
Že být vládou všech je nesmysl, je patrné z rozdílných priorit vítězů a poražených. V těchto volbách se volilo mezi pragmatismem a aktivismem v přístupu ke klimatické agendě, mezi servilností a suverenismem ve vztahu k EU, ale i mezi válečným třeštěním a poptáváním míru. Lidé, kteří nenávidí Rusy, a považují za dobrý nápad složit se na raketu, která zasáhne Moskvu, si budou muset počkat na jinou vládu, protože pro tu současnou bude prioritou, aby nějaká ruská raketa nezasáhla Prahu.
Nelze být vládou všech, když části občanů záleží na korektních vztazích s každým, kdo o ně stojí, zatímco pro jiné je přednější pestré portfolio nepřátel. Jsou samozřejmě věci, se kterými se poražení s těžkým srdcem smíří. Asi překousnou levnější elektřinu, a nebudou se dožadovat Bruselem organizované islamizace. Podobně se poražení eurofilové nebudou hroutit z rehabilitace spalovacích motorů, pokud je na milost vezme Západ, kterému slibují poslušnost.
Výsledek voleb je jistě hodně ovlivněn tím, kdo kandiduje, jak se komu podaří kampaň, anebo jak veřejné mínění zmanipulují média. Pak je zde ale něco, co bychom mohli označit za mocný spodní proud ve společenském vědomí, obecný trend, který má na svědomí společenskou dynamiku. Společnost není statická, proměňuje se. Někdy nám až volby ozřejmí, která bije.
Ze setrvačnosti ještě dožívá konsenzus, že jsme součástí Západu, bohatého kulturního, civilizovaného kontinentu, a také Evropské unie, coby společenství, které nám velkoryse otevřelo svou vlídnou náruč. Vyznavači tohoto narativu u nás právě prohráli volby. Důvodem jejich porážky se stalo převládající podezření, že ve skutečnosti jsme periférií Západu, který nikdy nepočítal s tím, že pro něj budeme rovnocenným partnerem. Společnost procitá z iluze, že našim národním zájmem je poslušnost k bruselské byrokracii, vnímané jako Západ. Ve společnosti sílí tušení, že nejsme na cestě k prosperitě, nýbrž čelíme eurounijní gravitaci, jež nás stahuje do propasti. A pud sebezáchovy nám říká, že nepostaráme-li se o sebe sami, nikdo jiný to za nás neudělá.
Vláda zde není od toho, aby se líbila Bruselu. Většina zvolila vládu, od které se čeká, že nás před Bruselem bude bránit. Řečeno na rovinu, tato vláda není pro všechny. Je to vláda domorodců, kteří patří tam, kde jsou a kde vždy byli. Kdo si myslí, že patříme někam, kde nejsme, jednou na Východ, jindy na Západ, je tady špatně. Minimálně v tomto volebním období tu bude cizí.
Všechny příspěvky s Ivan Hoffman
„Vláda všech? Proboha proč?“ Protože je dobré nabídnout vstřícnou ruku a tlumit vášně. Je to i připomínka těm, kdo to odmítají přiznat, i když to bývá většinou u prezidentů. Znamená to i záměr nepojímat vládu jako diktaturu většiny. V praxi by to mělo například znamenat, že nebudou urážet demonstrující kritiky, jak to dělala minulá vláda. I ve sportu vítěz závodu podá ruku, nebo obejme své poražené soupeře na stupínku vítězů. Patří to k slušnému vychování.
Není to jen vláda domorodců, je to vláda všech občanů České republiky i cizinců, kteří na jejím území žijí.
Tohle je vyloženě štvavý článek, snažící se ještě prohloubit rozdělení společnosti. To je ta pokrytecká často panem Hoffmanem vytrubovaná křesťanská láska k nepřátelům:D Láska se z článků pana Hoffmana nějak vytratila. K Vánocům naprosto nevhodné.