Zpět
Martin Kubala Díl 2/3

Tabu apolitických univerzit, chrámů svobodné vědy a diskuse v Olomouci na škole prolomili

Text 20.11.202634 min Přehrát

Fakulta má nejmodernější laboratoře na svých majetkových kartách, a přesto do nich nesmí. Tak vypadá spor na Univerzitě Palackého v Olomouci očima profesora Martina Kubaly. Emeritní děkan Přírodovědecké fakulty v předchozí části rozhovoru popsal osud přístrojů převedených do centra CATRIN: „Přírodovědecká fakulta za ně nese plnou zodpovědnost, ale nemůže s nimi disponovat, nemůže je užívat.“ Druhý rozpor našel náš host v rozdělování grantů. O pět miliard korun z výzvy EXCELES se v celé zemi ucházelo pouhých osm týmů. „Pět miliard, to je už je velmi zajímavý balík, na který by si asi chtěl asi nejeden projekt sáhnout. Vysvětlení hledá v podmínkách, které jsou předen nastaveny pro vítěze a ve vazbách na politiky. Peníze tedy jsou, tečou, jen ne ke všem stejně. Zbývá otázka, u koho se nakonec zastaví.

Martina: Abych přece jen ještě vzbudila u posluchačů zájem – a zájem vždycky vzbudí to, když zjistíme, že něco jde z naší kapsy – znamená to, že část peněz daňových poplatníků jde do soukromých společností, které vznikají v gesci vědeckých pracovníků univerzit, a dochází tak ke klasické socializaci nákladů a privatizaci zisku?

Martin Kubala: Identifikujeme spoustu soukromých firem, jejichž společníky jsou vedoucí pracovníci na univerzitách nebo v ústavech akademie, a činnost těchto firem se prakticky stoprocentně překrývá s činností jednotky, kterou daný vedoucí vede na univerzitě. Pak přestává být jasné, kdy dotyčný pracuje pro univerzitu, čili pro veřejnou instituci, a kdy pracuje pro svou firmu. A vzniká samozřejmě podezření, že zneužívá infrastrukturu, laboratoře a přístroje k realizaci komerčních zakázek, které jsou ale účtovány někde jinde.

Martina: Takže moje zmínka o socializaci nákladů a privatizaci zisku není až tak od věci.

Martin Kubala: Je zcela přesná.

Martina: Řeknu vám, že na to, že na našich vysokých školách má vznikat skutečná elita, mi přijde, že je tam mezi vámi poměrně slušná akademická řež.

Martin Kubala: Domnívám se, že je to obdobné jako ve zbytku společnosti: drtivá většina lidí je slušných, ale ti, kteří se chovají nemravně, jsou bohužel schopni zatížit systém poměrně hodně a jsou dost vidět a slyšet. Snaží se ovlivňovat chod skrze vysoce postavené politiky.

Pojistky v systému existují, ale v Olomouci nefungují a senát se sám vzdal většiny pravomocí

Martina: Musím říct, že principem DKRVO – což je zkratka pro institucionální podporu na dlouhodobý koncepční rozvoj výzkumné organizace – je to, že poskytovatelem jsou jednotlivá ministerstva, ať už MŠMT, nebo Ministerstvo průmyslu a obchodu, a tyto peníze se na univerzitu přerozdělují třeba přes akciovou společnost, která má jediného akcionáře, a to univerzitu. To je ale příběh, kterému se budu věnovat někdy v budoucnu. Říkal jste, že v případě Univerzity Palackého je takovým neomezeným vládcem nad financemi rektor, který přerozděluje peníze, jež na univerzitu proudí. Dalo by se této neomezené moci věřit, kdyby neexistovaly kontrolní mechanismy, jako je Akademický senát nebo etická komise. Ale řekněte mi: Mají ještě nějaký hlas?

Martin Kubala: Ve skutečnosti je to tak, že peníze přijdou z ministerstva na univerzitu, rektor navrhne rozdělení rozpočtu a tento návrh schvaluje Akademický senát univerzity. V principu je tedy možné návrh odmítnout. Občas se to stane a jde o to, jak je Akademický senát důsledný.

Bohužel na Univerzitě Palackého se v posledních letech stalo zvykem, že rektor předložil nějaký návrh, který ani nebyl příliš ve prospěch fakult, a i když to Akademický senát třeba napoprvé odmítl, rektor to předložil znovu, jen s kosmetickými úpravami. A protože se už blížil konec roku, Akademický senát to schválil s tím, že příští rok to uděláme lépe. A příští rok to probíhá úplně stejně. Čili ne že by v systému nebyly pojistky – jsou, ale nefungují. Alespoň v Olomouci ne.

Martina: Vy jste mi dokonce řekl, že na Univerzitě Palackého v podstatě došlo k rozvratu společenské smlouvy akademické obce, že ve středu 23. 9. de facto skončila demokratická akademická samospráva a senát si odhlasoval změnu statutu, kterou se vzdává většiny podstatných schvalovacích a kontrolních pravomocí a dává je všechny do pravomoci rektora, v tomto případě do rukou stávajícího rektora Michaela Kohajdy. Prosím vás, proč to senát udělal? Nebývá zvykem, že nějaká instituce sama sebe prakticky zruší nebo nabídne, že bude marginalizovat svůj vliv.

Martin Kubala: Pro mě je to naprosto nepochopitelné a přičítám to už naprosté apatii většiny senátorů. Ta možná pramení z toho, že opravdu velkých průšvihů bylo v posledních letech tolik a nikdo to neřešil, že tito lidé už asi mají pocit, že nic nemá cenu a že je to všechno jedno. Akademický senát se skutečně vzdal většiny rozhodovacích a kontrolních pravomocí a současně zbavil garantovaných práv i fakultní orgány. Takže v tuto chvíli tam nevidím relevantní sílu, která by byla schopna postavit se případné zvůli rektora.

Martina: Pro mě bylo docela zajímavé, že – pokud jsem to pochopila správně – byl odstraněn článek zapovídající střet zájmů akademických funkcionářů. Proč padlo toto tabu?

Martin Kubala: Oficiální odůvodnění rektora bylo, že to nepostihuje všechny situace, takže je lepší to zrušit úplně. Za mě by bylo logické to doplnit, ale tato argumentace je skutečně naprosto šílená. Ještě bych se vrátil k tomu, co nyní bude dělat senát: Tam, kde měl schvalovací pravomoc, se nyní bude mnohdy pouze vyjadřovat nebo věc projednávat. Prakticky to znamená, že pokud se někomu něco nebude líbit, může se na senátu vypovídat, ale rektor si stejně může udělat, co chce.

Martina: Vy to vysvětlujete apatií Akademického senátu. Ale jak si vysvětlujete apatii svých kolegů, univerzitních pedagogů nebo vědců, kteří na univerzitě pracují? Protože to ticho až křičí.

Martin Kubala: Je to přesně tak, jak říkáte: Ticho až křičí. Po uvedeném rozhodnutí se skutečně neozvalo vůbec nic. Obávám se, že se můžeme dostávat do stavu, který tady známe z normalizace: každý si zaleze do své kanceláře a bude se věnovat svému, dokud to půjde.

Akademici si do svého čela zvolili aktivního poslance a prolomili tabu apolitických univerzit

Martina: Když se podívám na osobu rektora, řekněte mi, vidíte u něj třeba nějakou vstřícnost k politickým nebo jiným tlakům? Protože tyto změny probíhají za jeho mandátu, a to pravděpodobně proto, že si je přeje.

Martin Kubala: Je to posunuto ještě dál. Rektor Michael Kohajda byl zvolen rektorem v době, kdy byl aktivním poslancem za KDU-ČSL, čili akademici si do svého čela zvolili politika, což je něco naprosto bezprecedentního. Polistopadový vývoj vysokých škol v České republice stál na tom, že univerzity byly striktně apolitické, a v tomto případě došlo k prolomení obrovského tabu, nebo k překročení červené linie. Jaké to bude mít důsledky pro vysoké školství, to si v tuto chvíli netroufám předjímat, ale vývoj na Univerzitě Palackého vnímám jako velmi destruktivní.

Martina: Je pravda, že akademická půda bývala apolitická a akademické svobody bývaly tím nejpřitažlivějším na existenci univerzit, na jejich svobodném prostředí pro diskuzi a svobodné zkoumání, a také pro právo mýlit se. Řekněte mi, když si politika zvolil Akademický senát, je to vaše vina?

Martin Kubala: Ano, v tuto chvíli je to naše vina.

Martina: A takových úředníků na vysokých postech univerzit, kteří jsou zároveň politiky, máte ve svém čele víc? Abych pochopila, jak to u vás vypadá.

Martin Kubala: Myslím, že ne, ale toto je skutečně velký průlom. V poslední době jsme měli ve vedení univerzity kvestora, který se jím stal poté, co přestal být hejtmanem, ale tyto dvě funkce neslučoval. V případě rektora však došlo na nějakou dobu k souběhu funkce rektora a poslance. A to už je, myslím, hodně za čárou.

Martina: Dobře, a jsou tedy u vás na univerzitě alespoň nějaké frakce? Nebo jste tam vy, a pak všichni, kdo zvedají ruku?

Martin Kubala: Frakcemi myslíte co? Třeba názorové?

Martina: Ano, názorové frakce, které nesouhlasí s tímto vývojem akademických principů.

Martin Kubala: Myslím, že nějaké frakce tam ještě jsou, ale za poslední asi rok a půl, kdy nastoupil do funkce pan Kohajda, je vidět, že se razantně utlumila veřejná debata. Prostě se přestává diskutovat i o věcech, které souvisí s podstatou fungování univerzity.

Když veřejnost přestane věřit výsledkům vědců, začne se ptát, proč je má ze svých daní platit

Martina: Pojďme se ještě podívat na to, jak může v takovém prostředí fungovat svobodná věda. U penězovodů, jak jste tady naznačil, se finance v některých případech odklánějí neznámo kam a komu, ale pracoviště přesto fungují a posouvají vědu a třeba i prestiž univerzity. Zajímalo by mě, jestli je vědecká práce na univerzitách z vaší zkušenosti svobodná. Nebo spolu s penězi, dotacemi a granty přicházejí i pokyny a může se stát, že přichází rovnou i zakázka na výsledek vědeckého zkoumání – ve smyslu, že je potřeba jen dodat data, abychom naplnili zadání? Narážím tady na flagrantní případ z minulosti, kdy se tyto praktiky provalily v roce 2009 například v souvislosti se zkoumáním oteplování Země. Je to případ známý jako Climategate a týká se Střediska výzkumu klimatu na britské Východoanglické univerzitě. A přestože tato aféra šla do ztracena – nebyl tedy prokázán úmysl – tehdy to poměrně otřáslo vírou veřejnosti ve svobodnou vědu. Mluvím o tom proto, že tehdy šlo o výsledky s celosvětovým dopadem, a tak si nedělám iluze, že by se to nemohlo dít v malém.

Martin Kubala: Myslím, že na univerzitách i v ústavech akademie pořád najdeme prostor pro svobodnou vědu, ale nebudeme si nalhávat, že je to stoprocentně čisté. A myslím, že jste teď ťukla na jednu podstatnou věc, o kterou bychom měli bojovat, a to je důvěra veřejnosti. Tady se zase vracíme k podstatě, která do značné míry odstartovala spory i na Univerzitě Palackého, a to je falšování vědy.

Protože pokud veřejnost získá dojem, že na naše výsledky, které produkujeme za peníze daňových poplatníků, není spoleh, začne si klást otázku: „Proč to máme platit?“ A zase, myslím si, že většina vědců funguje slušně, ale je tady několik excesů, které nejsou potrestány a které nám kazí reputaci.

Martina: Můžete být konkrétnější?

Martin Kubala: Mluvil jsem tady o panu Zbořilovi, který je v Olomouci v tomto ohledu ústřední postavou publikací s falšovanými daty. Už je toho poměrně velké množství a já si nedovedu představit, na které jiné univerzitě by mohl profesor s takovým rekordem dále působit. Ale v Olomouci je pořád veden jako vědecký ředitel organizační jednotky. To je i z mezinárodního hlediska nepředstavitelná ostuda, která nám kazí reputaci.

Martina: Odehrávají se takovéto excesy i v oblastech, kterým se říká „tvrdá věda“? To znamená Přírodovědecká fakulta, technické obory, matematika? Nebo k žonglování s daty inklinují spíše humanitní obory, gender studies, sociologie a podobně?

Martin Kubala: Podívejte, tyto problémy najdete všude, jak v sociálních vědách, tak v přírodních vědách i v medicíně. Najdete je na mnoha institucích. Klíčové je, jak se k tomu daná instituce dokáže postavit v situaci, kdy se problém provalí. A tady musím říct, že co znám případy z Univerzity Karlovy – kdysi dávno profesor Bezouška a relativně nedávno se řešil případ plagiátorství prorektora, který byl zbaven funkce – tam nějaká reakce instituce byla.

V Olomouci se ale toto neděje. Tady mají problémoví lidé stále svůj komfort, a perzekuci naopak čelí lidé, kteří na tyto problémy upozorňují. A to je to, co je zhoubné, to je rakovina, která instituci sžírá. V tomto je klíčový rozdíl. Stejně tak i v anglosaském světě, v Americe, v Anglii, najdete problémy s falšováním dat, ale potom se nastaví nějaký mechanismus, který vede k pročištění situace.

Nikdy to není stoprocentní, tento boj povedeme do nekonečna, protože kde jsou peníze, tam se najdou podvodníci – ve vědeckém světě se jim od středověku říkalo „šarlatáni“. Toto vždycky bude, ale musíme proti tomu bojovat.

Nejlépe se dnes daří rektorátu a bakalářská práce nedává budoucím učitelům vůbec žádný smysl

Martina: Když se tedy ještě podíváme na dělení oborů na tvrdou vědu a na vědy společenské, kdo má u vás na Univerzitě Palackého více na růžích ustláno? Musím říct, že když jsem si hledala nejrůznější – jak jsem už zmiňovala – třeba gender studies a práce, za které se dostávají magisterské nebo bakalářské tituly, tak se olomoucká univerzita skutečně má čím chlubit. Ale teď přesně nevím, které z těchto prací jsou z Olomouce a které vznikly v Brně nebo v Praze. Abych to ale posluchačům trochu připomněla – nebudu zmiňovat své nejoblíbenější – tak třeba práce, za které jsou tituly: „Žárlivost u heterosexuálních a homosexuálních žen“. Nebo jiná práce: „Když muži tančí. Konstrukce maskulinity ze strany mužských aktérů pole dance“. Neříkám, že zrovna tyto práce vznikly v Olomouci, ale je jich celá řada. Takže se vracím na začátek otázky: Komu se u vás víc daří?

Martin Kubala: Myslím, že aktuálně se nejlépe daří rektorátu. A jestli má některá z fakult na růžích ustláno, to opravdu nevím. Nevím, jestli to, co jste citovala, byla témata nějakých diplomových prací…?

Martina: Ano, bakalářských nebo magisterských.

Martin Kubala: Tam je to ještě spíš otázka, jestli takové množství kvalifikačních prací, a na toto téma, musí vůbec vznikat. V tom by nám mohla pomoci novela zákona o vysokých školách, která byla přijata v loňském roce a která umožňuje, aby bakalářské studium bylo zakončeno pouze státnicemi, bez obhajoby bakalářské práce. A naopak magisterské studium bude moci být ukončeno pouze obhajobou práce, bez státní závěrečné zkoušky.

Martina: My to těm studentům budeme ulehčovat po všech stránkách? Nebo je to pro vás blýskání na lepší časy? Já v tom nespatřuji snahu o větší zkvalitnění absolventů s vysokoškolskými tituly. Pokud takovéto práce nebudou vznikat, naši zemi to asi neochudí, ale na druhou stranu nás to obohatí o absolventy.

Martin Kubala: Já si ale myslím, že tato otázka je na stole už teď: Co vlastně daňový poplatník očekává od vysokých škol? Jaké absolventy očekává? Co budou umět? Jaké množství jich očekává? V jakých oborech? My jsme – řekněme v rámci přírodních věd, za které můžu mluvit kvalifikovaněji – co se týče počtu absolventů limitováni kapacitou našich laboratoří, alespoň v experimentálních oborech, takže nejsme schopni chrlit stovky absolventů v jednotlivých studijních programech ročně.

Současně platí, že student musí docházet do laboratoře, tam se naučí pracovat s nějakým přístrojem a vygeneruje originální výsledky, které se naučí zpracovat. A to je přínos, který mu už nikdo nevezme. Netroufám si soudit všechny bakalářské a diplomové práce na humanitních studijních programech.

Martina: Nemůžeme zaměňovat a házet všechny do jednoho pytle. Ale zrovna u těch, které jsem jmenovala, se mi vybavil starý bonmot, který se říkal za minulého režimu. Když chtěla dělnická třída urazit intelektuály, říkala: „Do michelinky s nima tlačit pneumatiky.“ Napadlo vás to někdy v poslední době?

Martin Kubala: Možná uvedu zcela konkrétní příklad, který, myslím, bude srozumitelný i posluchačům. Ještě před novelou zákona se velmi intenzivně diskutovalo o smyslu kvalifikačních prací v učitelských studijních programech. Tady nám zákon říká, že aby absolvent mohl jít někam učit, vyžaduje se po něm pětileté vzdělání.

A tady už vůbec nedává smysl, proč má být studium rozděleno na tři plus dva roky, tedy na bakalářské a navazující magisterské studium, a jaký smysl má bakalářská, případně i diplomová práce, když tento člověk potom půjde učit a žádnou vědu dělat nebude. V případě diplomové práce je to možná ještě důkaz, že je schopen něco samostatně vypracovat, ale bakalářská práce nedává vůbec žádný smysl.

Výsledky evoluce bývají trvalejší než výsledky revolucí, tak proč házet do škol atomovou bombu

Martina: Dobře. České vysoké školství ale teď stojí na prahu jedné z nejvýznamnějších změn v řízení za poslední desetiletí. Ministr školství Robert Plaga ve spolupráci s experty z nově vzniklého Institutu pro rozvoj vysokého školství připravuje reformu, která má ambici zásadně překreslit mapu vnitřních pravomocí na univerzitách. A vy vystupujete s kritikou. Řekněte mi, jaké hlavní výhrady máte proti tomuto novému návrhu z dílny ministra Plagy?

Martin Kubala: Jestli se nepletu, i z úst samotného ministra zaznělo přiznání, že se jedná o atomovou bombu – teď parafrázuji, necituji přesně – která je hozena do vysokého školství. Já jako přírodovědec musím říct, že máme zkušenost, že výsledky evoluce jsou kvalitnější a trvalejší než výsledky revolucí, takže je pro mě otázkou, proč někdo považuje za dobrý nápad hodit do vysokého školství atomovou bombu.

Martina: Po tom, co jste nám tady vykládal, by se člověk v některých případech asi ani nedivil. Třeba již bylo potřeba vyčistit Augiášův chlév.

Martin Kubala: Bavili jsme se o jednotlivých případech a to je jedna z věcí, která mi v té debatě trochu vadí. Ve vysokém školství určitě není všechno v pořádku, ale také není všechno špatně. Považuji za důležité říct, že české vysoké školy každoročně opouštějí desítky tisíc studentů, kteří absolvovali své studium naprosto bez problémů, získali nějakou kvalifikaci a myslím, že jsou použitelní pro trh práce. I to by mělo být dáno na misku vah.

A pokud v médiích proběhly nějaké kauzy, které se týkaly situace na jednotlivých fakultách, tak ano. Ale podívejme se na dalších sto fakult, kde všechno běží, řekněme, v rámci normálních mezí. Čili já v tuto chvíli nevidím důvod házet do celého systému atomovou bombu.

Problémem je, že se excesy neřeší jako excesy. Vzniká tady to, že pachatelé, delikventi, nebo jak jim říkat, jsou permanentně utvrzováni v pocitu beztrestnosti. Takže se dějí horší a horší věci a stále nepřichází žádná reakce. A tady je třeba říct, že i pokud změníme pravidla a nebudeme je vymáhat, tak lidé, kteří nedodržovali pravidla teď, je nebudou dodržovat ani potom. Pokud tedy nepřijde nějaký korektiv, změna pravidel ničemu nepomůže.

Další věcí je odůvodnění této změny. Byl k tomu vytvořen dokument, jakási studie zpracovaná, jak jste říkala, dvěma bývalými úředníky ministerstva školství.

Univerzitu nelze komandovat shora, odborná kvalifikace leží na fakultách a jejich katedrách

Martina: To jsem ještě neříkala, o tom jsme si povídali na chodbě. Ano, jde o Institut pro rozvoj vysokého školství, ale personální obsazení jsem ještě nezmínila.

Martin Kubala: Na mě z toho čiší, že na začátku bylo to, jak má dopadnout výsledek, kolem toho se napsala nějaká omáčka jakožto zdůvodnění a hledaly se účelové argumenty, které žádaný výsledek podpoří. Ale nějakou hlubokou analýzu v tom nevidím. Jsou tam vybrány příklady ze systémů vysokého školství vybraných zemí, které podporují právě to, co chce předložit pan ministr.

Martina: Finsko.

Martin Kubala: A jsou ignorovány příklady ze zemí, které jsou podobnější našemu stávajícímu systému. Má to několik kapitol o tom, co je třeba změnit, a vcelku bych uvítal – mluví se o tom také už několik let – systém kontraktového financování. Čili že by vysoké školy uzavřely s ministerstvem jakousi smlouvu, řekněme na pět let, která by jim garantovala nějaký přísun finančních prostředků, abychom se nemuseli z roku na rok klepat, jak bude vypadat rozpočet za pár měsíců. To by umožnilo dlouhodobější plánování a stabilitě vysokých škol by to pomohlo.

Pak je tam další změna, která je skutečně atomovou bombou, a to je změna organizace řízení vysokých škol. A tady si myslím, že bychom se měli vrátit k podstatě toho, co veřejnost od vysokých škol očekává. Nevím, jaký na to máte názor vy, ale já bych očekával, že veřejnost čeká, že budeme vzdělávat naši mládež a případně dělat nějaký zajímavý výzkum. A to všechno jsou aktivity, které se dělají na fakultách, a ne na rektorátu.

Myslím, že je důležité zachovat těžiště managementu právě na úrovni fakult. To, v čem se vysoké školy liší třeba od firem v průmyslu, je totiž skutečnost, že jsou to organizace, ve kterých je kladen vysoký důraz na odbornost, ale na úzce specializovanou odbornost. Řeknu to ze své zkušenosti děkana, kterým jsem byl osm let: vedl jsem velkou, poměrně heterogenní Přírodovědeckou fakultu, která je velikostí srovnatelná třeba s celou univerzitou v Hradci Králové.

A už na této úrovni vedení jsem si musel počínat velice opatrně, spíš jako dirigent orchestru. Kdybych měl chemikům vykládat, jaké mají připravovat chemikálie, nebo matematikům říkat, jaké mají počítat rovnice, byly by to povětšinou hlouposti, protože vyšší kvalifikace je na úrovni vedoucích kateder.

A teď když si představím, že by někdo měl univerzitu direktivně řídit ještě o úroveň výš – kdy třeba na naší univerzitě jsou kromě přírodovědců lékaři, právníci, teologové – tak ano, někdo může mít ambice všechny komandovat, ale nebude mít odbornou kvalifikaci. A tady se obávám, že takový člověk bude přikazovat hlouposti a napáchá více škody než užitku.

 

Celý rozhovor s emeritním děkanem Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci profesorem Martinem Kubalou o rozpadu akademické samosprávy, politikovi v čele univerzity, falšování vědeckých dat a chystané reformě vysokých škol si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube. Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.

Všechny příspěvky s Martin Kubala

Diskuze:

Napsat komentář