EU se pod vedením Německa militarizuje vůči Rusku. Žádný mírový plán neexistuje

Martina: Paní docentko Ilono Švihlíková, pokud se podíváme na kroky Evropy – které jsou patrné nejenom v tom, co jste říkala, tedy militarizace ekonomik, ale i militarizace politiky, a do toho je tady odvaha Evropské unie vést ekonomickou válku s Čínou, notabene ještě ve světle dalších válečných konfliktů ve světě – tak mi toto připomíná známé pohádkové: „Obětujeme obě křídla“.

Ilona Švihlíková: To jste řekla dobře.

Martina: Když se pak podíváme na prezidenta Petra Pavla, kterého jste zmínila, tak dává vám nějaký ekonomický, politický, ideologický smysl to, jak teď osobně intenzivně tlačí na přijetí eura, a otevřeně mluví o státním sjednocení Evropy?

Ilona Švihlíková: Spojené státy evropské myslíte?

Martina: Ano.

Ilona Švihlíková: On použil tento termín. Je zajímavé, že ti, kteří mu toto píšou – protože ho nepodezíráme, že to má z vlastní hlavy, to si asi nemyslíme – tak se domnívají, že to u české populace bude rezonovat. Ale já si myslím, že nikoliv. Ale můžu se mýlit, jak už jsem se mýlila ohledně voleb, tak co bych se nemýlila znova. Ale je to součást uvažování, řekněme, evropské elity – zase toto slovo, u kterého mě úplně brní jazyk, když to říkám – a výborně to zapadá do toho, co si myslí Posselt. V souvislosti s jeho projevy, nebo když se podíváte na celkové zaměření, které dlouhodobě prezentuje, tak to je přesně ono.

To znamená, že pozice Evropy se má měnit směrem k militarizaci vůči Rusku, což je dávný německý sen. Poprvé se jim to nepovedlo, takže by to třeba zkusili znova? A samozřejmě, že se má Evropa sjednocovat, protože jinak bude příliš slabá, než aby čelila hrozné Číně, hroznému Rusku, hrozným Spojeným státům, a může se sjednotit jedině pod vedením Německa. Kdo je tam také jiný? To znamená, tohle je jedna linie uvažování, do které prezident – který by měl teoreticky zastupovat zájmy českých občanů – velmi dobře zapadá. Vlastně všechny jeho výroky z poslední doby jsou v této linii.

Bruselské kanceláře nevidí, jak se mění svět, a pomalé vaření žáby jim zatím vychází

Martina: Když se budeme dívat na krizi, jako na příležitost, myslíte si, že může dojít k nějakému prozření a oklepání se, třeba vzhledem k nejistým dodávkám plynu z oblasti Perského zálivu, a celkově vzhledem k nárůstu ceny ropy a zemního plynu v případě zmíněného Hormuzského průlivu? Můžeme začít chápat, že nás mohou tyto politické výchovné kroky ekonomicky zlikvidovat?

Ilona Švihlíková: Tím si nejsem úplně jistá. Realita nakonec vždycky zvítězí nad politickými proklamacemi, to rozhodně. Ale já si myslím, že soubor evropských představitelů, zejména Evropské komise, dlouhodobě – třeba taková paní Kallasová – ukazuje, řekla bych, že jsou velmi odolní vůči realitě.

Tito lidé žijí v úplně jiném světě, a nejenom, že nechápou, co se děje v rámci zemí EU, ale hlavně vůbec nechápou, k čemu dochází v rámci světa. Jak se mění poměr sil, a jak vzniká nový svět, to znamená, k jakým obrovským změnám dochází v rámci toho, s kým státy kooperují, komu více věří, komu méně, jakým způsobem kooperují, jak se třeba snaží balancovat jednotlivé partnery, což je třeba Indonésie, když uvedu jeden z konkrétních příkladů, a jak se mění světová ekonomika.

Já myslím, že jim toto uniká z oken těch bruselských kanceláří a že vidí svět takový, jaký by ho rádi měli, tedy jako Evropskou unii, která je hlavní mravokárce, všechny poučuje, trestá, uvaluje neustále osmisté padesáté balíčky sankcí, a nakonec z toho vychází vítězně posílená, ale vůbec netuší, co se skutečně ve světě odehrává. A protože se snaží utlumit debatu a utlumit jiné názory, tak jim to v řadě případů může i vycházet. Nezapomeňme také na to, že řada zemí Evropské unie má naakumulováno obrovské bohatství. To není o tom, že se zhroutíte hned druhý den, tady je pořád z čeho žít, to je proces. Může se stát, že dojde ke kolapsu ze dne na den, ale většinou to probíhá postupně.

Já si myslím, že si už delší dobu řada občanů EU neuvědomuje, jak klesá jejich životní standard oproti tomu, co bylo třeba před dvaceti, třiceti lety. Ne nadarmo se hovoří o pomalém vaření žáby, tedy pomalu, postupně lidi zvykat na to, že určité věci nejsou, nebudou, a postupně je zvykat na to, že je normální čekat na operaci rok a půl, že je normální stát ve čtyři ráno frontu na zubaře. Ale zase tady máte u nás ta úžasná nákupní centra, například, ale najdeme to v řadě dalších zemí EU. Takže myslím, že spoléhají na toto. A na rovinu řečeno, ono jim to docela slušně vychází. Oni jsou zase samozřejmě pod tlakem určitých skupin, ale jejich pozice stále zůstává poměrně silná.

Většina Unie chce, aby se válčilo do posledního Ukrajince, mírový plán nepředložil nikdo

Martina: Vy jste tady zmiňovala, že Evropská unie nemůže takzvaně ztratit tvář, a změnit svou masivní podporu Volodymyra Zelenského. Myslíte si, že kvůli tomu budeme stále oddalovat ukončení války na Ukrajině pod heslem: „Udržujte požár, přijedeme za hodinu?“ Nebo na to Evropa nemá vliv, a jen si namlouváme, že v tom můžeme sehrát nějakou roli?

Ilona Švihlíková: Má. V tuto chvíli bezesporu většina EU válku chce. Chce, aby pokračovala. Jednoznačně chce, aby pokračovala do posledního Ukrajince, naprosto, což je neskutečně nehumánní od lidí, kteří se neustále zakrývají tím, jak mají ty nejvyšší hodnoty, protože většina těch představitelů EU na to vsadila všechno, a myslí si, že to pro ně může mít nějaký ekonomický benefit.

A zároveň se domnívají, že Rusko neprovede žádnou zásadní odvetnou akci na jejich území – že to prostě neudělá – a na to se tiše a nepřiznaně spoléhají. A proto velmi intenzivně zesílili i svou pomoc, ať už z hlediska úvěrů, nebo cestami kooperace v dodávkách zbraní, aby byl ukrajinský režim dál udržován při životě. Takže dnes je to bezesporu většina zemí Evropské unie, které si velmi silně přejí, aby tato válka pokračovala stále dál.

Všimněte si, že země Evropské unie nepřišly s žádným návrhem na mírový plán. To, co prezentovala paní Kallasová, jsou podmínky, jako kdyby mělo Rusko okamžitě kapitulovat, to znamená, buď je to arogance, nebo naprostá odtrženost od reality, nebo obojí, ale nemá to co do činění s nějakým serióznějším vyjednáváním o míru, a hlavně o budoucím uspořádání. Protože tohle není jenom o míru, stejně jako Hormuz není jen o tom, že se tam něco „odecpe“, a lodě začnou vjíždět tam a dovnitř. To je o uspořádání světa. To je o tom, jaká bude nová bezpečnostní architektura světa. To není jen o tom, že projede tanker XY, a poveze tolik a tolik ropy.

A proto je tak strašné to udělat, protože my tu máme země, které mají jiné názory na to, jak by měl být svět uspořádán, které nemíní aplikovat Pax Americana – který ani nebude, samozřejmě – a které chtějí mít nějaké minimum bezpečnostních záruk. A to se týká jak Ruska, tak Íránu. A pokud k této nové architektuře nedojde, tak nebudeme žít ve stabilním světě. To znamená, že úkol je podstatně těžší, než najít jenom nějaké příměří, protože to je dočasná věc, ale stojíme před tím, jak změnit architekturu – ekonomická už se mění – ale řekněme politicko-bezpečnostní, která bude reálně vyjadřovat to, jak se svět, dejme tomu, za posledních třicet let změnil.

Sabotáž Nord Streamu byla vyvrcholením snahy oddělit Evropu od Ruska, začala už za Obamy

Martina: Když se podívám na vývoj diskuze o válce na Ukrajině, tak zatímco na začátku bylo toto téma čistě tabu, protože je jednoznačné, kdo je agresor a kdo je napadený, tak pak přišlo období, kdy se začalo diskutovat o jakýchsi historických konsekvencích, o Majdanu, a o všech možných důvodech. Pak přišla volba Donalda Trumpa, kdy se i Marco Rubio nechal slyšet, že jde o proxy válku Ameriky s Ruskem. A nyní se dostáváme k jakési únavě, a jak jste řekla, k militarizaci, protože prostě, musíme toho agresora zničit. A já bych tomu potřebovala přijít na kloub. Vy jste ekonomka s velkým přesahem do politologie, řekněte mi, bylo spojení německých technologií a ruského levného zemního plynu tak velkým ohrožením globální, především americké hegemonie, že zkrátka bylo nutné tyto vazby přerušit za každou cenu?

Ilona Švihlíková: Tak je jedno, jestli bylo, nebo nebylo, důležité je, že část americké elity si to bezesporu myslela. A pokusů oddělit Rusko od zemí EU bylo mnoho, a to není jenom sabotáž, jedna z největších v dějinách, bezesporu, ohledně Nord Streamu – aspoň, že dneska už nemusíme tvrdit, že to udělali sami Rusové, což byl další geniální výrok, kterým nás oblažovala česká mainstreamová média.

Martina: A světová média to vymlčela.

Ilona Švihlíková: Ono se to nestalo, budeme psát o něčem jiném, třeba že zpěvačka XY bude mít koncert, a to je to hlavní. Už za Baracka Obamy tady byla snaha, ale spíše řekněme ekonomická, investiční, oddělit Evropskou unii od Ruska, a izolovat Čínu. A to byly ty dohody, které se vyjednávaly, tedy TTIP, Transatlantické obchodní a investiční partnerství, které vzbudilo velký odpor v zemích EU, ale z jiných důvodů, než odtržení od Ruska, ale geopoliticky to bylo jasné, že tam měla být silná navázanost na Spojené státy. A tuto dohodu se nepodařilo dokončit, protože víme, že prezident Trump, který následně nastoupil k roku 2016, 2017, nemá tento typ dohod rád, neodpovídá to jeho naturelu. A transpacifickou dohodu TPP, která vlastně obcházela Čínu, Trump shodil ze stolu proto, že jeho voliči byli velmi silně proti této dohodě. A opět, Trump nemá rád multilaterální dohody, je to styl myšlení, který je mu cizí, takže tímto způsobem neuvažoval. A to byl první zásadní ekonomický pokus.

A potom přišel Nord Stream. Možná si posluchači vzpomenou, že ještě když tam byl Biden – a vedle něho stál tehdejší kancléř Scholz – jak Biden říkal: „My nedovolíme Nord Stream zrealizovat.“ Pamatujete na to?

Martina: Ano.

Ilona Švihlíková: To bylo všude.

Martina: Toto už z médií zmizelo, a tato tiskovka už není k dohledání. Ale dlouho k dohledání byla.

Ilona Švihlíková: Ale v mé paměti je. A Scholz tam stál doslova jako malý žáček, koukal do země, a vedle něj stál senilní prezident Spojených států, který vlastně řekl, že zničí infrastrukturu jiné země, spojence, a Scholz na to neřekl ani slovo, ani nepípnul, a prostě tam stál skutečně jako trdlo. A to už byl jeden z těchto momentů.

A to, že Spojené státy, respektive minimálně součást elit ve Spojených státech, vnímá Evropskou unii jako možné ekonomické ohrožení, to bylo vidět i u dalšího zákona, a to byla IRA – teď nemyslím Irskou republikánskou armádu – ale myslím Inflation Reduction Act, což s inflací nemělo zase tak moc společného, ale byl to velký balík podpor, který schvaloval Biden, třeba na podporu zelených technologií a dalších inovací.

A byl to tak obrovský balík – ne přímo dotací, ale spíš daňových úlev – že si sami Evropané, třeba v Davosu, stěžovali: „Jak toto máme skousnout? To nás staví do těžké pozice.“ A Američané tehdy řekli: „Buďte zticha, jde vám o zelenou planetu, tak to musíte vydržet.“

To znamená, že tato rivalita, a snaha Evropskou unii ponížit a ekonomicky oslabit, není spjata jenom s Trumpem. Ani omylem ne. A stejně tak odtržení EU od Ruska je podstatně dlouhodobější úvaha, která se projevila třeba za Baracka Obamy. Takže to nemůžeme spojovat pouze třeba s Trumpem, nebo se současnou administrativou, ale je to širší část amerických úvah části americké elity, která se domnívá, že by minimálně některé země Evropské unie mohly poškozovat americkou ekonomiku, a že je potřeba jim dát pár výchovných facek.

Martina: Už dávno víme, že svět je multipolární, a teď jenom čekáme…

Ilona Švihlíková: To je nebezpečné v českém prostředí toto říct. Pozor.

Závislost na americkém plynu a zbraních je hlavní výhra, Peking se zatím učí na cizí válce

Martina: A teď čekáme, kam dopadnou kostičky, které jsme vyhodili do vzduchu, a čekáme, jak se přeskládají. Říkáte, že kořeny snah o to, aby Evropská unie byla nepřátelská vůči Rusku, a Rusko vůči Evropské unii, jsou hluboké. Dá se vysledovat, kdo všechno z tohoto stavu měl – kromě Američanů – prospěch? A spadá už i toto do multipolární architektury?

Ilona Švihlíková: Tak bezesporu Spojené státy. Protože Spojeným státům se tím otevřel prostor pro obrovské dodávky zkapalněného zemního plynu, a hlavně vytvoření závislosti. To znamená, že když na někom závisíte, tak máte obtížnější možnost diverzifikace, tak je pak nutně vaše pozice oslabena. A to se týká samozřejmě i dodávek vojenského materiálu ze Spojených států, a podobně. Když chcete masivně zbrojit, tak v tom někdo může vidět hezké zakázky pro americký zbrojní průmysl. Takže bezesporu sice ne celá americká elita, ale velká část z toho radost má, to myslím, že je největší bonus.

Část evropských elit to ideologicky přejímá, a ta je napojena na určitou část Spojených států, řekněme hlavně na neokonzervativní kruhy, které tímto způsobem hodně uvažovaly, jako je Nulandová, a podobně. Takže tam je nějaké ideové spojení. Anglosaský svět, tedy Velká Británie, vždycky chtěl vidět Rusko, které je buď velmi slabé, nebo ideálně neexistuje, protože anglosaský svět by byl krásný, kdyby neexistovalo velké Rusko.

A určitě bychom našli i další příklady. A může to vyhovovat i některým dalším, třeba, na rovinu řečeno, některým kruhům v Číně, protože si mohou říct: „Dobrá, tak takzvaný Západ je zaseklý v Rusku, a teď je navíc zaseklý v Íránu, a o to méně sil a méně možností má proti nám.“

Čína měla vždycky schopnost se velmi dobře učit, a co já vím, tak mezi Ruskem a Čínou je velmi intenzivní informovanost ohledně využívání zbraní, a podobně, a to znamená, že Čína se vlastně učí na Rusku a Ukrajině to, co by mohla, nebo nemohla dělat, v případě, že by vypukla válka o Tchaj-wan. I když já si myslím, že se to spíš nestane, upřímně řečeno. Ale Čína má tendenci takhle uvažovat. To znamená, že to může být část – protože čínská politika není ani omylem monolit – i když my si ji tak představujeme.

Některé země střední Asie si mohou říct, že když je Rusko tak nepřijatelný partner, tak: „My, Kazachstán, Ázerbájdžán, a další, vyplníme, a najdeme alternativní trasy“, to je takzvaný střední koridor, „a teď budeme jak dopravně, tak z hlediska třeba energetických dodávek najednou zajímaví.“ Takže těchto států, které to můžou vidět pozitivně, nebo minimálně jako určitý typ příležitosti, může být celá řada. Ale myslím, že hlavní benefit je jednoznačně pro Spojené státy.

Trumpovým skutečným protivníkem je Čína, Rusko mu v cestě jen překáží a Írán ho brzdí

Martina: Proto si myslíte, že prezident Trump měl jenom velké řeči, když tvrdil, že skončí válku s Ruskem?

Ilona Švihlíková: Trump nepatří mezi tuto neokonzervativní elitu. On je úplně jiný proud, a jak se ukazuje, tak je v republikánském proudu v tomto ohledu osamělý. Ale obklopuje se lidmi, kteří to vidí jinak. Rubio je neokonzervativec, kdežto J. D. Vance je čistší trumpovec, než Trump sám. Vance je MAGA, to je opravdu čistá MAGA, a intelektuálnější MAGA, než Trump, který řadu těchto věcí vnímá pocitově.

Pro Trumpa ta válka znamená vyhozené peníze, protože on chce s Ruskem dělat business, a jeho hlavním terčem není Rusko, ale Čína. On nepovažuje Rusko za zásadního protivníka Spojených států, protože tím je pro něj Čína, ale není toho schopen. On by se rád vypořádal s Čínou, a Rusko mu trochu vadí v cestě, a o to víc Írán, kde se Spojené státy zcela idiotsky – na popud Izraele – zasekly.

Ale když se podíváte třeba na americkou bezpečnostní strategii, a na dřívější Trumpovy výroky, tak část amerických elit kolem něj je více orientována na nepřátelství vůči Číně – a je otázka, jakým způsobem by se to projevovalo, jestli i vojensky, což nelze vyloučit – než na nepřátelství vůči Rusku, které je považováno za někoho, s kým se dá udělat nějaká pěkná, zajímavá dohoda.

Martina: A teď, jak si má v tomto Česko najít svou cestu? Zvláštní je, že Evropská unie – navzdory tomu, že celkově chudne, a má velké energetické potíže – na to má jeden jediný recept: Více Evropské unie.

Ilona Švihlíková: To je jako za minulého režimu, že když byly problémy, tak to nebylo v socialismu – on to nebyl socialismus – ale v tom, že ho bylo málo a že je potřeba přidat.

Martina: My se vlastně svým způsobem trochu dostáváme do předlistopadového myšlení…

Ilona Švihlíková: Já bych řekla, že do totalitního myšlení, a to může mít různé barvy.

Green Deal vznikl bez jediné analýzy dopadů, a nepohodlné lidi dnes stačí ekonomicky zničit

Martina: Protože Evropská unie se začíná prosazovat v tradičních věcech, které charakterizují kapitalismus, to znamená volný trh, svobodné podnikání, a směřuje k čím dál většímu podvázání tržních mechanismů, užívá páky v podobě dotací, regulací, deregulací, a dalších brzd.

Takže ty země, které chudnou – vy jste říkala, že ne všechny v Evropské unii, ale u některých je to již markantní – musí čelit novým nařízením. Třeba Evropská komise čerstvě připravila zákon o zacházení s plasty, a to kvůli Lisabonské smlouvě, a je to zákon, který platí pro všechny členské země. Takže už nestačí jejich třídění, ale trvá na jejich opětovném použití, a to pod drakonickými sankcemi.

Vypadá to teď, že jsem úplně vybočila, ale já se jenom ptám: Kdy toto může skončit? Kdy si země řeknou: „Jsme na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti chladem – ale třídíme. A ještě k tomu zpracováváme, a budeme-li zpracovávat plasty ještě více, a budeme si do těla dávat více mikroplastů“, a tak dále, a tak dále. Je to celá nůše témat, kterou to generuje. Jak dlouho toto může vydržet?

Ilona Švihlíková: To nedokážu úplně odhadnout, protože řada těchto problémů byla patrná od začátku. Vždyť si jenom uvědomme, že třeba ten takzvaný Green Deal, zelená tranzice, a další s tím spjaté dokumenty, jako je Fit for 55, vlastně nemají žádnou podrobnou analýzu dopadů. A ani v České republice nenajdeme podrobnou analýzu na jednotlivé typy domácností, na jednotlivé sektory průmyslu, takže my plánujeme něco velikého, ale nemáme dostatečnou představu o tom, co to může způsobit, natož pak, jak na to reagovat.

Vlastně říkáme: „Tak bude nějaká energetická chudoba, tak od lidí něco vybereme, a pak to zase přerozdělíme.“ To je třeba jeden z těchto směrů, že se nám objevují různé druhy chudob. Tak já nevím. Když dělám nějaké změny, a potom říkám, kolik lidí mi tady upadne do chudoby – tak to asi není úplně ideální stav. Ale míra ideologičnosti je skutečně veliká. Nedokážu říct, jak dlouho to bude trvat, protože si vždycky myslím, že už to přece není možné – a ono je. Míra odtrženosti takzvaných elit od běžného života je obrovská, a míra ideologičnosti je také obrovská.

Uvědomme si, že v řadě zemí, nejenom v České republice – a ve Velké Británii to dospělo téměř k dokonalosti – se děje to, že když jste nevhodný, tak budete zničen. My obě dvě, Martino, o tom víme své, jak je jednoduché někoho zničit. A to ne tím, že ho upálíte na hranici, nebo necháte zavřít do vězení – to můžete taky, a v Británii to jde báječně – ale prostě tím, že ho ekonomicky zničíte.

Martina: Paní Jourová řekla: „Vyhladovíme je.“

Ilona Švihlíková: Přesně. To znamená, že toho člověka prostě ekonomicky zničíte. Nikdo ho nezaměstná, nikdo mu nedá zakázku: „Ježíš fuj“, a přejde se na druhou stranu chodníku, jak říkám. Toto je způsob, jak se ničí oponenti. Nemusíte nutně všechny zavírat do vězení, to byste měli problém, kam všechny ty lidi dávat, takže to prostě uděláte takhle. A je to hrozně elegantní. Řeknete: „Oni neuspěli ve finančním systému, asi nic neumějí.“ To znamená, že toto je velmi nebezpečné. A zase – prochází jim to naprosto fantasticky, a to nejenom u nás, podotýkám. Nejenom u nás.

Martina: Ale to všechno může fungovat jen do té doby, dokud si lidé mohou rozsvítit, a dokud si budou moct vařit…

Ilona Švihlíková: Souhlasím. Ale nezapomeňte, že Evropa je pořád hodně bohatá, naakumulovaná, mimo jiné, vším tím, co ukradla. My ne, ale ostatní západní země mají z toho, co ukradli rozvojovým zemím, nakumulováno obrovské bohatství, které se nemusí zhroutit ze dne na den. Ano, přispíváme k tomu, že míra zranitelnosti ekonomik roste, včetně situací, které jste popsala, třeba blackoutů, to bezesporu, ale je to pořád pokles z obrovského blahobytu třeba ve srovnání se zeměmi jihovýchodní Asie – kromě Singapuru, samozřejmě – je to pořád pokles z velikánské výšky.

A to ideologické působení nepodceňujme, protože když se třeba podíváme na názory mladé generace, tak – já se jim nechci smát, nebo je urážet, vůbec ne – oni jsou do toho od malička vtaženi v tom smyslu, že je fajn přilepit se na vozovku a že ten, kdo jezdí autem se spalovacím motorem, jim kazí a bere budoucnost. Asi jsme s mladou generací nedostatečně komunikovali, a asi jsme s ní málo pracovali. A to jsou velcí – nechci říct, že celá generace, ale velká část generace je obrovským zastáncem těchto úvah a politik.

Takže situace není tak jednoznačná ani v rámci EU, a já se držím naděje, že reálná ekonomika, jak už jsem říkala, vždycky zvítězí, a můžete si vydávat letáky, jaké chcete, ale fyzika je jen jedna, a té je celkem jedno, co je napsáno na letáku, protože přenosová soustava nějak funguje, nebo nefunguje, a na letáku můžete mít stokrát, že EU je cesta k prosperitě, nebo k čemu. Ale nedokážu odhadnout, jak dlouho toto ještě může trvat. Já jsem si myslela, že pohár nespokojenosti lidí by už dávno přetekl – ale ono ne. Ono ne.

Bez hnojiv z Hormuzu přijde hlad v Africe a vlnobití cen zasáhne postupně úplně všechny

Martina: Zatím se pořád může značná část populace Evropské unie na to dívat tak, že antirůstová opatření Evropské unie jsou právě pokrok. Ale máme tady další situace, které jsme už naznačili, zmínili, nebo se k nim vyjádřily, a to je růst cen, protože přeprava zkapalněného plynu, především ze Spojených států, neobyčejně navršuje cenu této komodity, a tím pádem i cenu všeho, co na to navazuje. Když už zmiňujeme Hormuzský průliv, tak pokud se nám tam takzvaně zadrhnou hnojiva, tak to může způsobit…

Ilona Švihlíková: Způsobí nám to hladomor ve velké části světa, zejména v chudších afrických zemích, jako je Mauritánie, Gambie, Burkina Faso, a další, kde bezesporu hrozí nárůst počtu lidí, kteří budou mít hlad, o desítky miliónů lidí navíc. Protože v řadě oblastí, když nemáte dost hnojiv, nebo jsou velmi drahá, tak osejete menší plochu, takže budou menší výnosy, a je vysoce pravděpodobné očekávat, že ceny komodit, jako je pšenice, půjdou nahoru.

Tam jde spíš o to, že Hormuz vyvolává něco, s čím jsme se možná ještě nesetkali, a to je jakési vlnobití. To znamená, že v první fázi vidíte ceny pohonných hmot, pak se začnou projevovat ceny zemního plynu, potom ceny potravin, pak také ceny plastů, to s tím nutně souvisí. A toto se neděje všechno najednou, a je to brzděno tím, že někde jsou dopady výraznější – to budou ohledně hnojiv africké země, u pohonných hmot to jsou země jihovýchodní Asie, někde je to brzděno tím, že jsou někde obrovské strategické zásobníky, které se ale rychle vyčerpávají – třeba Japonsko. Takže situace se liší. Ale to, že to je obrovský proinflační tlak, o tom, myslím, nikdo nemůže pochybovat.

Martina: Jak se ekonom dívá na molekuly svobody? Na to, že se ruský plyn dostává do evropských zemí, i k nám, skrze Ameriku, a jediné, co je na něm jiného, jsou mnohem vyšší ceny. Jak se toto dá zdůvodnit občanům? Možná že teď vypadám jako počtář, a mám v sobě málo idejí, ale…

Ilona Švihlíková: To je právě to, že ideje – pokud to jsou vůbec ideje – tedy lépe řečeno ideologičnost Evropské unie, je skutečně obrovská, protože je mnohem jednodušší být upgradovaný politruk 21. století, než dělat skutečně reálnou, funkční hospodářskou strategii. Vždyť si vzpomeňte třeba na Černé barony, které mám ráda, kde ti politici byli úžasné postavy, a když si vezmete současné evropské komisaře, tak je to jenom posunuté o pár desítek let dopředu, ale jsou to stejně prázdné kecy, které nemají žádný reálný obsah, a dělají se velká symbolická gesta. Což mimochodem dělají režimy, které mají nějaké totalitářské tendence, kde není žádný obsah.

Ale spoustě, nebo velké části evropských občanů to nevadí, a možná se jim to dokonce líbí, a řada z nich si připadá morálně na výši. Já sama znám hromady lidí, kteří tato gesta zbožňují, protože v životě nemají nic jiného. Nemají peníze, neuspěli v kapitalistické soutěži – to se neposmívám, podotýkám – tak o co si opřou nějakou svou osobní důstojnost? O to, že mají ty správné hodnoty, a budou za ně trpět. A těchto lidí není zase tak málo. Kdybyste si prošla mainstreamové redakce různých novin, tak jich tam najdete jak naseto, jednoho za druhým. To často nejsou bohatí lidé, ale opírají se právě o toto: „Já trpím, a trpím kvůli tomuto.“

Martina: Tomu se dřív říkalo: Chudoba cti netratí.

Celý rozhovor s ekonomkou a politoložkou Ilonou Švihlíkovou o militarizaci Evropské unie, sabotáži Nord Streamu a dopadech uzavřeného Hormuzského průlivu si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.