Česko se dívá do zpětného zrcátka na svět, který už ale neexistuje

Martina: Paní docentko Ilono Švihlíková, jak by se v této situaci mělo Česko chovat dál? Jak by měla reagovat naše republika? Protože když sestoupíme z nadoblačných geopolitických výšek dolů, tak se podíváme na obyčejného člověka, který dnes může u nás žít v obavě z nejrůznějších nápadů, které už tady byly. A teď narážím na bývalé totalitní praktiky, a mám na mysli třeba fenomén nadměrných metrů bydlení, násilného nastěhovávání občanů do majetku vlastníků nemovitostí, znehodnocení měny, nebo můžeme mluvit o jejím totálním zničení skrze zákaz hotovosti a převodu veškerých transakcí do digitální sféry. Toto nejsou nějaké mé výmysly, tyto nápady můžeme slýchat od Pirátů, a nejen od nich, ale i od jiných progresivistů, kteří o sdílených bytech, o sdílených autech, o revizi nebo odstranění takzvaných investičních bytů mluví jako o pokroku. Myslíte, že toto je reálné nebezpečí?

Ilona Švihlíková: Víte, my se tady dostáváme do situace, kdy se znova objevuje tendence vytvořit nového, lepšího člověka. To není nic nového, to chodí celými dějinami, a pak samozřejmě následuje i druhá etapa, a to je trestat toho, kdo se nechce stát novým člověkem, nebo to dělá špatně. To najdeme od inkvizice až po, řekněme, zkušenosti relativně nedávné. Takže to mě zas tak nepřekvapuje, že se nám toto zase vyjeví v nějaké jiné podobě s různými návrhy. Ale překvapuje mě, že v době, kdy máme pořád relativně nějaké informace, to vyvolává tak obrovskou pasivitu většiny lidí – a zase, nejenom v České republice. Takže přestože se dějí věci, proti kterým by asi naši předkové šli na barikádu, tak tady – nic, a je to přijímáno s tichou útrpností, nebo to ani není zaznamenáno.

Jedna věc je, že je schválně šířeno obrovské množství balastu, to znamená, že si pak málokdo dává práci s tím odlišovat balastní informace od základních trendů, respektive se o velkých trendech – pár z nich jsme teď probraly – raději vůbec nemluví, nebo se to rozmělní do nějakých maličkých střípků, což se hodně děje na Západě. Kdežto na východě od nás je to spíš film, kde má něco nějaké příčiny, má to nějaké důsledky, a pak to jede dál. To je Rusko, takto uvažují Číňané, to znamená, uvažují v nějakém časovém koloběhu, kdežto u nás většina takzvaných mainstreamových zpráv jsou jen střípky – kauza, pic, vyhasne, jedem dál, další, a všechno jako kdyby bylo na jedné úrovni.

To znamená, že když se influencerka A pohádá s influencerkou B, tak je na stejné úrovni jako zmanipulované volby v Rumunsku. A to je na stejné úrovni, jako to, že Trump nedokáže vycouvat z Íránu, a huláká na Netanjahua. Takže všechno jako kdyby bylo stejné, a je to jenom střípek ničeho, a vlastně to nevypovídá o ničem. Pic, zhasne, pic, zhasne – a další. Plus samozřejmě moderní technologie hodně vedou k tomu, že spousta lidí neudrží pozornost – hlavně mladší generace, které už nečtou, jen titulky – a přepínají neustále sem a tam, a z toho si nevytvoříte žádný obrázek o světě. Takže potom je mnohem lehčí lidi manipulovat neustálým opakováním: „Rusko je zlo, Rusko je nebezpečí, Rusko nás přepadne. Budou tady jezdit ruské tanky.“

Neskutečně mě překvapilo – když se vrátím ke STAČILO! – že takováto, s prominutím kravina, tak neskutečně zarezonovala v české společnosti. Já jsem z toho byla v šoku, že takovouto blbost, že po Brnu budou jezdit ruské tanky, vůbec někdo mohl brát vážně. Ale ono to asi výrazně ovlivnilo volby. Takže toto je způsob, jakým uvažuje Západ, ke své vlastní škodě, nutno říct. A my, jako periferie, toto přejímáme s plnou pompou. Takže tady vidím jeden z velikánských problémů, proč je většina lidí velmi pasivních, a vlastně si nechává líbit věci, které já do značné míry nechápu. Ale schopnost postavit se za své zájmy něco vypovídá o národu, protože tato schopnost u nás někam úplně zmizela.

Martina: Pravděpodobně změna vždy přijde z těch zemí, které na tom budou nejhůř, třeba v rámci Evropské unie.

Ilona Švihlíková: To je otázka, kde. Vzhledem k tomu, v jakém stavu je česká společnost, si myslím, že od nás tedy žádná změna nevyjde, to ani omylem. Vím, že řada mých kolegů se domnívá, že naopak budeme poslední, kdo by přes nějakou vlnu prošel. Nedokážu říct, kde taková změna začne. Logicky bych uvažovala, že ve Spojených státech, protože většinou v zemi, která je v systému dominantní – což USA jsou dominantou takzvaného Západu – se tyto věci objevují v nejbrutálnější formě, a následně se šíří dál. Takže to by byl můj odhad. Ale tady určitě ne. Česká společnost nechce žádnou velkou změnu, a není na ni vůbec připravena. Neříká se mi to lehce, ale je to tak.

Dělat ze sebe dobrovolně terč je to nejnebezpečnější, co malá země uprostřed Evropy může udělat

Martina: Když vzpomenu slova Miloše Zemana, tak on vyzýval k rozšíření ekonomické diplomacie východním směrem.

Ilona Švihlíková: Všemi směry, bych řekla já. Já považuju za jednu z nejnebezpečnějších věcí pro nás dělat ze sebe dobrovolně terč. Kdyby tady byl Oskar Krejčí, tak by třeba povídal o tom, jak nás vždycky velké geopolitické stezky obcházely. A je dobře, že to šlo spíš přes Vídeň, nebo horem přes Polsko, a ne přes nás. A nemůžu minulé vládě odpustit, že svou politikou z nás udělala terč, dala nás do popředí militarizační hysterie, a podařilo se jí tím ovlivnit velkou část české společnosti.

Takže určitě je v našem zájmu, jakožto národa, který má zhruba deset milionů lidí, nebýt terčem, a pokusit se vrátit ke staré dobré diplomacii, kterou bychom měli aplikovat všemi směry. Všemi. Protože my se nemůžeme někam přemístit, prostě sedíme tam, kde sedíme. Můžeme si říkat, že to měl praotec udělat jinak, ale už nás tady praotec umístil, a musíme se s tím nějak vypořádat. Něco podobného zaznělo ze Spojených arabských emirátů, kde někdo chytřejší z nich řekl: „Írán, tedy Perská říše, tady je 2 500 let, asi se nikam neodstěhuje, a my se musíme naučit, jak s ní koexistovat, a musíme najít nějaký modus vivendi.“ A tím je diplomacie, samozřejmě. Ne válka, ale diplomacie. Takže tohle musíme udělat i my.

A bylo by opravdu dobré, abychom v rámci našeho ekonomického přežití pochopili, že se svět mění, a to myslím, že tato vláda dělá, abych na ni nebyla moc přísná, a že se snaží lépe vnímat, že se svět posouvá a že je potřeba navazovat ekonomické, i další vztahy se zeměmi, které se nám mohou zdát kulturně nejvzdálenější, pokud pro nás budou ekonomicky zajímavé, a to platí pro obě strany, obě strany si mají něco přinášet. Typickým příkladem je Kazachstán, i snaha napravit velmi poškozené vztahy s Čínou, které byly destruktivní, protože návštěva „pana Tchajwance“ Vystrčila nedává žádný smysl. Takže si myslím, že se vláda snaží o určitou korekci v tomhle ohledu, a to myslím, že je dobře. A potom nám zbývá víceméně čekat, protože jak říkám, z této země – nechci být velký pesimista – si myslím, že nevyjde žádné hnutí změny, ani nic extrémně kreativního, imaginativního, takže to k nám prostě dopluje s nějakým zpožděním. Obávám se, že to tak bude.

Proudy proti systému mají Italové, Němci i Francouzi, jen společnost na razantní změnu nedozrála

Martina: Když se podíváme na ostatní evropské země – vy jste zmínila, že změnu očekáváte z Ameriky – tak myslíte si, že v Evropě není země, která by byla už zralá? Třeba zralá na vystoupení z eurozóny, nebo alespoň na dělání potíží?

Ilona Švihlíková: Ale jasně, že v řadě těch zemí máte proudy, politiky, možná lídry, kteří se proti tomu staví, a snaží se nabídnout nějaké nové pohledy. Jsou v Itálii, jsou v Německu, jsou ve Francii, ale není tam úplně nazrálá společenská situace k tomu, nejen aby se formálně dostali k moci – protože je obkrouží deep state, jako se to stalo Trumpovi v prvním období, kdy ho deep state úplně udusil – ale aby mohli dělat skutečně razantnější změny. To znamená, ano, jsou tady nějaké prvky jiných struktur – ve Velké Británii je to určitě Farage – ale je otázka, do jaké míry je podhoubí nazrálé tyto věci přijímat. Něco úplně jiného je být proti něčemu, a třeba někoho ze zoufalství podpořit – to může být řada Němců, kteří podporují AfD, protože do té doby volili CDU, nebo CSU, a teď cítí, že už nemohou, třeba po svých zkušenostech s migrací, po tom, co ztratili práci v průmyslu, kde zmizely stovky tisíc dobře placených pracovních míst – takže chtějí zkusit něco jiného. Ale to nutně neznamená, že budou stát za nějakým razantnějším programem.

Já si pořád myslím, že Evropa jde z obrovské výšky dolů. A to teď neříkám, že se všem žije dobře, to vůbec ne, ale pořád je tady utlumující efekt minulých dekád, kdy se tady akumulovalo různými cestami bohatství. Jedna věc je být s něčím nespokojen, a druhá věc je říct, jak to udělat, to znamená mít vůbec vizi, což já zase tak moc nevidím. A pak to úplně nejtěžší je to dokonce realizovat, a to za situace, kdy se proti vám postaví domácí tajné služby, nebo zahraniční ambasády, a podobně. Proto si myslím, že největší šanci na úspěch dávají změny ve Spojených státech, protože tam je společnost opravdu ve stavu velkého rozkladu, obrovského rozkladu. Když prezident Trump hovoří o tom fentanylu, tak nepřehání, to je opravdu totální morální degradace, která se děje ve velké části Spojených států. Dennodenní násilí, masové střelby, ze kterých neznáme ani zlomek. Tam je vidět, že společnost je v obrovském pnutí. Takže myslím, že ve Spojených státech je prostor pro něco jiného rozhodně velikánský. A je tam i mnohem větší schopnost organizace zdola, to rozhodně, minimálně v rámci komunity, to myslím, že je tam velmi dobře vyvinuto. Nevím, jak by to řešilo sociální problémy, ale toto tam je. I protestní kultura tam je. A myslím, že v řadě míst je i intelektuální potenciál přinést nové myšlenky.

V Evropě si tím nejsem úplně jistá, a byla bych radši, kdyby to byly evropské země, upřímně řečeno, ale možná to podceňuji, možná jsem zbytečně pesimista, ale já to tady tolik nevidím, ale budu velmi ráda, když se budu mýlit. Budu velmi ráda, když třeba podcením francouzskou touhu po změně, ale myslím, že není tak velikánská. Protestní kultura tam je staletí, to ano, ale říkám, budu ráda, když se budu mýlit, a když podcením evropskou kreativitu, schopnost představit si něco jiného, a nejenom si to představit, ale také to potom politicky realizovat. To je to nejtěžší.

Tři sta let jsme uměli přežít v nepřátelském státě, dnes už ale nevíme, proti čemu vlastně stojíme

Martina: Pořád se snažím najít nějaké východisko pro nás, přestože jsme ve středu Evropy, nejsme ostrov. Ale řekněte, jakým způsobem bychom teď měli postupovat? Protože jsme navázáni na evropské struktury, v mnoha rozhodnutích už vlastně nemáme svou státní subjektivitu, přerušili jsme vztahy s Ruskem, dodávky plynu ze sibiřských plynovodů neproudí, chtěli jsme plyn do Evropy vykrýt ze zázračných zemí, jako třeba z Kataru, ale…

Ilona Švihlíková: To by nebyl špatný nápad, kdyby se nestalo to, co se tam stalo.

Martina: Ale ten je teď přímo zasažen válkou v Perském zálivu. Pořád se snažím najít východisko pro nás, protože jinak skončíme rozhovor tak, jak jsme začaly, že myšlení je takové, že jsme ve vleku, a stejně…

Ilona Švihlíková: Ale my jsme, a často dobrovolně. Toto je v určité části elit, kam patří i prezident, který říká přesně toto, to znamená, jsme malí, slabí. Kdyby tady byl klasik, tak řekne – dosti těchto řečí o tom, že se musíme spoléhat na zahraničí. Ono to začíná v hlavě. Když si to přestanu myslet, tak se také začnu trochu jinak chovat. A co můžeme dělat? V této situaci – kdy tady není poptávka po radikální změně – kdyby někdo přišel s radikální změnou – teď neříkám kdo – tak ho lidé nepodpoří. Ve Spojených státech je mobilizační schopnost velmi dobrá, a částečně i ve Francii, ale tady není, tady prostě není. Tady je to naopak, tady je poptávka, řekněme, globalistických sil udržet to, co udržet jde. Tak co můžete dělat? Můžete nějakým způsobem v této situaci manévrovat, můžete se snažit napravit největší excesy.

Za mě, jako za ekonoma, si musím udržet manévrovací prostor, to znamená rozhodně žádné euro, určitě dluhopisy v rukou občanů, to myslím, že je dobrý nápad, tam bych také vládu pochválila, to myslím, že je krok správným směrem. Jasně, nezmění to výrazně držbu, která je hlavně u dcerek nadnárodních firem, ale zaplať pánbůh za to. A hlavně si musíme budovat protistruktury, protože my tady máme strašně silné mediální struktury, které jsou i proti této vládě, která vůbec není ve svých postojích radikální, to fakt není, a přesto je proti ní mediální fronta propojena. To znamená, že to je jedna z linií, to znamená mít alternativní média, třeba to, co děláte vy, a částečně i já, a částečně i spousta dalších lidí. A mít samozřejmě připraven program, to je ta imaginace, nebát se toho, a snažit se zdola udržovat, co zdola udržovat jde. To znamená, že je ještě pořád do určité míry na nás, co kupujeme, kam dáváme své peníze, co preferujeme. To jsou takové střípky. Něco z toho jsou úkoly spíše intelektuálnějšího typu, něco jsou každodenní úkoly, prostě činnosti našeho každodenního výběru.

My, jako český národ, máme bohaté zkušenosti s tím, jak přežít v nepřátelském státě, byli jsme v něm kolik? Tři sta let nás to drželo. Takže spoustu těchto věcí můžeme napodobit. Ale rozdíl je v tom, že tehdy, v devatenáctém století, Češi přesně věděli, za co bojují, a do značné míry věděli, jak to mají dělat. A hlavně věděli, proti čemu stojí. Kdežto dneska to spousta lidí neví. A nejenže to neví, ale už je to ani nezajímá, protože řeší, jestli se bude, nebo nebude vysílat Star Dance. Je to otázka uvědomění, jestli chci pro národ něco udělat, nebo nechci. A bohužel musím říct, to je dnes na úplně jiné úrovni, než v devatenáctém století, kdy práce s tím byla jednodušší. Jasně, ano, bylo to vzedmutí národů, bylo to období národního uvědomění, nejen u nás – k nám to také samozřejmě přišlo – ale pro úkoly tohoto typu to bylo podstatně vhodnější než dneska.

Nejhorší je, když máte masu lidí, kterým je tak nějak všechno jedno, a jediné, čím žijí, je to, co bude ve slevě v Lidlu. Tak to je fakticky problém s tímto pracovat. A proto nám nezbývá, než dívat se na Spojené státy, kde je pád, společenská degradace tak strašně rychlá, že si říkáte, jestli… Ale já toto nechci vidět, nechci to zažívat, nechci prosazovat taktiku „čím hůř, tím líp.“ Já jsem tyto úvahy nikdy neměla ráda, i když se k tomu spousta politiků upíná. Mně nikdy nepřišlo, že to je správné. Ale možná to nakonec takhle dopadne.

Jedině společnost v tak hluboké krizi mohla zvolit chybu v matrixu, jakou je Donald Trump

Martina: Mnohokrát tady hosté vyslovovali obavu, že Amerika stojí před občanskou válkou. Poté, co byl podruhé zvolen Donald Trump, se zdálo, jako by to ustalo. Ale vy to tak nevidíte?

Ilona Švihlíková: Ne, neustalo vůbec nic. To je jenom to, že se nesleduje vnitřní dění ve Spojených státech. Je to o tom, že je nám tady prodáván nějaký obraz, ale Spojené státy jsou neskutečně rozpolceny tím, co se tam děje. A působí tam velikánské množství vlivových skupin, jednak samozřejmě AIPAC, zbrojaři, a farmaceutické firmy, a ti všichni si chtějí udržet svou moc vůči běžným Američanům, kterým se v drtivé většině bude žít mnohem, ale mnohem hůř, než před třiceti lety. Když si vezmete, že někdy v šedesátých letech, když byste pracovala pro General Motors, tak byste měla výborný plat, respektive váš manžel by měl výborný plat, vy byste byla doma s dětmi, a měli byste domek se zahradou, dvě děti, psa, a sociální zajištění, nedělala byste si starosti s tím, co budete proboha dělat, když vás bolí zub.

A dneska největší soukromý zaměstnavatel je Walmart, a z toho se neuživíte, a budete si hledat dvě, tři další práce, a spousta lidí, kteří budou dělat pro Walmart, bude žít v autě. A jestli se jim nedej bože stane něco zdravotního, tak je to buď zruinuje, nebo zemřou, protože na lékařskou péči nebudou mít. To je úplně jiný svět. A já mám někdy pocit, že lidé u nás posuzují Spojené státy na základě nějakých seriálů, které viděli v sedmdesátých letech, a že vůbec nechápou, čím si Spojené státy prošly. Mimochodem, právě jenom Spojené státy v tak obrovské vnitřní krizi mohly zvolit někoho, jako je Donald Trump, protože on – ať ho vnímáme pozitivně, nebo negativně – je netradiční osobnost. Teď nejde o to, jestli je maximální narcis, ale on se vymyká z linie amerických prezidentů. A nejde o to, že je úplně jiný než Biden, protože on se vymyká úplně vším, co dělá, jak nazírá na svět, prostě je to abnormální osobnost. Teď nemyslím, jestli to někdo vnímá pozitivně, nebo negativně, dobře, ale on je úplně jiný. On je do určité míry chybou v matrixu. A jedině společnost, která je v tak hluboké krizi, zvolí někoho takového.

Od Evropy jsme se kulturně odstřihli a Čínu nikdy nepochopili, o to snadněji se nenávidí

Martina: Paní docentko Ilono Švihlíková, vy se specializujete na mezinárodní ekonomii, a také na oblast mezinárodních vztahů. A vlastně se mi dnes jeví, že se stále dostáváme spíše k mezinárodním vztahům, než k ekonomice jako takové.

Ilona Švihlíková: Ono se to často těžko odděluje.

Martina: Určitě. Jenom teď ještě přemýšlím nad tím, že kdykoliv se začneme bavit o Evropě, i o Česku, tak stejně skončíme v Americe, protože tam se asi vaří zásmažka, ze které si pak všichni odebírají na svou vlastní polévku.

Ilona Švihlíková: Je to dominant systému, ve kterém se pohybujeme.

Martina: Pořád ještě dominant?

Ilona Švihlíková: Je. My jsme periferie Západu, a tam jsou to pořád Spojené státy, které jsou zemí atraktivní pro mnohé, kdo se obracejí spíš k tomu, co znají ze starých filmů, než k současné realitě. Je to země vojensky dominantní, takže tam pořád vztahování se k nim, ať už z hlediska adorace, nebo odporu, pořád funguje. Hlavně si vezměte, že my jsme se kulturně naprosto oddělili od evropského prostoru, který je samozřejmě duchovně, společensky úplně jiný, než americký, staví na úplně jiných hodnotách, a východní prostor, třeba čínský, jsme pro jistotu ani nikdy nepochopili, a ani se o to vlastně nesnažíme. V rámci EU převažuje snaha Čínu nenávidět. A když toho o někom moc nevíte, tak nenávist nastavíte poměrně jednoduše.

Martina: My už těch cílů k nenávisti máme skoro dost.

Ilona Švihlíková: Jasně, a v tom jsme dobří. Nejlíp to jde těm, kteří se často zaklínají nejvyššími hodnotami, a pravdou a láskou. Ti jsou v nenávisti úplně na špici.

Martina: Je tedy zvláštní, že čím více nenávisti, tím víc pocitu své vlastní dobroty.

Ilona Švihlíková: Jasně, a v morální nadřazenosti. To nepodceňujte. Jim jde hrozně moc o morální nadřazenost, protože oni nemají miliardy, a nemají ani nějaký vzhled, nebo něco dalšího povrchního, tak o co se opřou? O morální nadřazenost.

Martina: A kdo to je, ti „oni“?

Ilona Švihlíková: Hlavně progresivistická elita. A to často nejsou bohatí lidé, kteří zastávají tyto názory. Naopak, často to jsou velmi chudí lidé, a toto jim dodává pocit důležitosti v tom smyslu, že konečně můžou říct: „Jsem lepší, než ostatní.“

Americké unilaterální okno se zavřelo, jenže na multipolární svět nemáme žádné instituce

Martina: Svět se teď jeví velmi rozbitý. Když se podíváme na rusko-ukrajinský konflikt, na evropsko-ruský konflikt, který ještě není přetaven, řekněme, do čisté války…

Ilona Švihlíková: Ale připravovaný.

Martina: Stále se zatápí pod kotlem. Izraelsko-palestinský konflikt, americko-izraelský útok na Írán. Tato kaše vypadá jako velmi horká.

Ilona Švihlíková: To není jenom tam, vezměte si blokádu Kuby, to je de facto genocidní blokáda vůči této zemi. To, co se stalo ve Venezuele, kdy ukradnete prezidenta. Jakým způsobem Spojené státy dlouhodobě a s chutí mění režimy a zasahují do nich v Latinské Americe. Vnitřní problémy řady afrických zemí, kde zase zasahuje Izrael, až do Somálska, a dalších zemí, kdy tyto země nějakým způsobem zastávají pozici vůči Číně, nebo naopak s ní – všechno se přeskládává. To jenom u nás jsou mainstreamová média, včetně Evropské komise, odolná vůči realitě, ta to nezajímá.

Všechno je prostě v pohybu, protože krátké období, kdy Spojené státy byly opravdu hegemon – což je, dejme tomu, po rozpadu Sovětského svazu, dejme tomu někam k roku 2008, maximálně – kdy byl svět skutečně unilaterální, americký, tak ten prostě skončil, jednoznačně, a teď je opravdu multipolární. A my nevíme, co s tím, protože na to nemáme instituce, nemáme na to bezpečnostní architekturu, což je nejhorší, a instituce, které máme, to neodrážejí dobře. To se týká Mezinárodního měnového fondu, nebo koneckonců Rady bezpečnosti, a podobně, ty reflektují jiný svět, svět po druhé světové válce, a ne současný svět.

A velmoci si nevěří, míra důvěry je mezi nimi hrozně nízká, to znamená, že prostor pro diplomacii se vám nutně zužuje. A zároveň je tady spousta ekonomických napojení, která se vytvořila, v surovinách, ale i v hnojivech, nepodceňovat důležitost hnojiv, v obchodě, v investicích. Takže máte nějaké sítě, které fungují třeba z hlediska nadnárodních firem, ale bezpečnostní sféra, a zahraničněpolitická, se nám hroutí, a začíná se přeskládávat. A to vám nutně narušuje i ekonomickou sféru, a spousta zemí je z toho dezorientovaná – to nejsme jenom my – a říkají si: „Proboha, co s tím teď budeme dělat?“ Protože prostě zpátky už se vrátit nejde, a Spojené státy už nemůžou hrát unilaterálního hegemona, protože to ani neufinancují, a ani nejsou schopny to kompetenčně zvládnout.

A upřímně, kdo má rozum v hlavě, by to ani neměl chtít, protože si tím prostě hrajete na Boha, a berete si břemeno, které nemůžete zvládnout, a nutně budete dělat takové chyby, které vás nakonec zničí. Typicky Spojené státy v Iráku, Afghánistán, a všechny tyto obří chyby, a dodneška smrduté ovoce z toho zamořuje nejenom region, ale často celý svět. Takže toto je ten pohyb, kdy by na jednu stranu ekonomika chtěla nějaké pevnější vazby, dlouhodobé, stabilnější – to nám svědčí – a na druhé straně se s tím prostě bezpečnostní a zahraničněpolitická rovina úplně míjí. A toto se nám tady teď střetává, a střetává se to všude. A to, co jste zmínila, to jsou už potom situace, jak by řekl Clausewitz, že válka je pokračováním diplomacie jinými prostředky. Ale napětí a konflikty probíhají všude. Je to nehezký pohled, a jak říkám, Česká televize nás před tím chrání, když nám to raději zatajuje.

V Japonsku si otázky o novém světě kladou, my se pro jistotu vztahujeme k tomu, který zmizel

Martina: Popírání je také jistý přístup k realitě.

Ilona Švihlíková: Ano, nebo ignorování. Ale když se podíváte, tak vlastně všechny země přemýšlí, co dál. Všechny, i ty velikánské. Japonsko, Jižní Korea, to nejsou úplně bezvýznamní světoví aktéři. Všichni přemýšlí, co budou dělat s tím, že Čína je silná, mocná, všichni přemýšlí, co dělat s tím, že Američané jsou zaseknutí u Hormuzu. Dnešní válka už se vede úplně jinak, s limity minimálně u konvenčních zbraní, a také se jistě hledají cesty, jak na to reagovat.

Spousta politiků není hloupá, vědí, že se svět mění, a co sakra s tím? Protože spoustu let to nějak fungovalo, a najednou se nám to všechno sype. Ale my si tyto otázky vůbec neklademe, ale v Japonsku si je kladou. Bude otázka, jestli je zodpoví správně, pro prospěch svých lidí – to je zase věc jiná. Ale my se pro jistotu o tom vůbec nebavíme, a vztahujeme se ke světu, který už dávno neexistuje.

Martina: Jak to může dopadnout?

Ilona Švihlíková: Špatně, když jste mimo realitu. Když jste mimo realitu, tak nemůžete reagovat. A když nemůžete reagovat, tak si to většinou pěkně odskáčete. Lepší je fáze, když víte, co se děje, a nejlepší je, když víte, co se děje, a ještě jste schopni reagovat. A to není vždycky otázka velikosti. Často zmiňuju Čínu, ta je obrovská, 1,4 miliardy lidí, no tak to se to reaguje. Ale ono to také není nic úplně jednoduchého uřídit takovýto kolos. Ale i menší země se mohou snažit úspěšně reagovat, a třeba v jihovýchodní Asii aspoň manévrovat, a nedělat si zbytečně nepřátele, snažit se udržovat nějaké korektní vztahy s každým, kdo je kolem.

První základ je říct si natvrdo pravdu, ale my si ji tady neříkáme, protože se pořád díváme do zpětného zrcátka, protože nám svět připadal přehlednější, jednodušší, protože je jednodušší si říct, že máme USA, a to je vzor, ke kterému můžeme vzhlížet, máme EU, a to bude volný pohyb všeho možného, a to bude prosperita na jednotném trhu, a to bude hezké. Ale toto je pohled nějakých třicet let zpátky, to není současnost. A jak chcete správně reagovat, když se díváte do zpětného zrcátka?

Martina: Paní docentko Ilono Švihlíková, moc vám děkuji za odvahu podívat se před sebe, a ne se stále jen chlácholit tím, že odraz v tom zpětném zrcátku se možná přece jen přetaví do současnosti. Díky za to.

Ilona Švihlíková: Já moc děkuji za pozvání.

Celý třídílný rozhovor s docentkou Ilonou Švihlíkovou, ve kterém jsme se ponořili do odtrženosti evropských elit od reality, do skutečných příčin odpojení Evropy od ruských energií i do otázky, jak dlouho může bohatý kontinent žít z podstaty, si můžete poslechnout na platformě Herohero.
Všechny díly najdete také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Děkujeme všem, kdo nás posloucháte a také podporujete na účtu 1010349016/2700, – jen díky vám můžeme otevírat témata, která jinde nezazní.
Martina Kociánová vám přeje klidné dny a těším se brzy naslyšenou. Zatím se mějte hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.