Digitální totalita se už naplňuje, je jedno, zda data o nás sbírají čínské, nebo americké firmy

Martina: Je to pro mě velká neznámá, a myslím, že pro nás všechny, protože na základě historických zkušeností máme informace o tom, jak se chová třeba Amerika, když je v sedle, jak se chová Rusko, když je na koni, jak se chová Německo, když je dominantní, Británie nebo Francie. Ale vlastně vůbec nemáme představu, jak se může začít chovat Země středu, pokud se stane hegemonem.

Petr Drulák: Že bychom to nevěděli, to tak úplně není. Protože Čína měla až do začátku 19. století obrovské impérium a součástí této vlivové sféry byly i státy, které nebyly čínské, které měly určitou samostatnost, ale byly vazalské. Krásný příklad je třeba Vietnam. Vietnam – než tam přišli Francouzi – byl považován za vazala čínské říše, a Vietnamci to řešili tak, že jednou za čas poslali do Číny, do Pekingu, nějaké poselstvo, vyměnili si tam dary, a pak si každý dělal, co chtěl.

Takže když se podíváme na to, jak přistupovali k Vietnamcům, k Mongolům, k Tibeťanům, tak vidíme, že to bylo opravdu něco jiného než západní imperialismus. Samozřejmě to byli vazalové, ale v podstatě vazalové, kteří žili úplně po svém, kteří si dělali víceméně, co chtěli. Takže to je tato zkušenost 17. a 18. století. Neříkám, že to je relevantní pro století 21., ale když už tedy v historii hledáme nějaká vodítka, tak tady něco máme.

Volný obchod svědčí jen nejsilnějším, Evropa ho přesto vzývá jako nezpochybnitelnou mantru

Martina: Zdá se, že střední a východní Evropu čeká do budoucna těžká volba, pokud si ovšem budeme vybírat my, což je otázka. Ale pojďme se teď podívat na aktuální ekonomiku v Evropě. Já už jsem tady zmínila automobilový průmysl. Německo bylo dříve proslulé úrovní automobilového průmyslu, byla to jedna z výkladních skříní. A právě jeho postupný úpadek – a co víc, možná teď už brutální úpadek – stejně tak jako brutální nástup čínských automobilek, může sloužit jako poměrně viditelný důkaz nastupující asijské moci. Během několika posledních měsíců je prakticky vyloučeno ubránit se reklamám na čínské automobily, hybridní, ale i elektrické, a jsou to značky, o kterých jsme doposud vůbec neslyšeli. Myslíš si, že Evropa i v tomto poraženecky vyklízí pole?

Petr Drulák: Evropa je v situaci, kdy jí často ani nic moc jiného nezbývá. Evropa postavila svůj model na ekonomické politice Německa, to znamená na exportech, a když někdo chce exportovat, tak chce mít otevřený trh, takže musí otevřít svůj trh pro průmyslové výrobky ostatním. A teď se tento německý model dostává do krize, a s ním i evropský. Tam by samozřejmě mohlo být odpovědí chránit trh a nepustit je sem. To je možnost. Otázka je, jestli by toto přežil evropský exportní průmysl, protože se mu to vrátí.

Proto Němci v této chvíli neustále prosazují obchodní dohody, které znamenají otevírání Evropy konkurenci ze všech možných koutů světa. To je politika, která dneska už Evropě nesvědčí, protože tato politika vždycky svědčí těm nejsilnějším. Když se podíváme, kdo historicky zaváděl politiku volného obchodu, tak v 19. století to byli Britové v okamžiku, kdy měli najednou produkty, kterým nikdo jiný nemohl konkurovat. Tak se to obchoduje.

Ve 20. století Američané, a dneska vidíme, že Američané čím dál tím víc mluví o ochraně. A Evropa má v sobě zakořeněno, že volný obchod je správný, ale nemá konkurenceschopný průmysl, takže je to zničující. Toto je jedna z dalších iracionalit, tedy vzývání svobodného obchodu, jako by to byla mantra, která je nezpochybnitelná. Ekonomická ochrana je důležitá, a rozumná ekonomická strategie by spočívala v tom, že stát je schopen vytipovat si nějaké sektory, které považuje za naprosto klíčové, ve kterých chce mít své vlastní kapacity, a ty bude chránit bez ohledu na to, že je třeba nedokáže obhospodařovat tak efektivně jako konkurence, ale bude je chránit, protože je potřebuje.

Pro mě třeba dneska takovým sektorem je všechno, co souvisí s digitalizací, s datovými centry, s cloudy. Nejen Evropa, ale i stát jako Česká republika by měl mít tyto věci pod svou národní kontrolou, tedy všechno, co souvisí s digitální infrastrukturou. Nemáme to, nemáme na to, neumíme to. A tady je podle mě protekcionismus naprosto nezbytný.

Martina: A také jsme mohli před několika týdny vidět, že stačí dron, který zaútočí na nějaký datový uzel, a ukáže se, že naše západní civilizace je celkově velice, velice křehká.

Petr Drulák: Tam je pak druhá otázka, a to, jakým způsobem řešit tyto zranitelnosti, a řešit to, co přichází s umělou inteligencí. Protože já to, co dneska představuje umělá inteligence, považuji za jednu z největších hrozeb lidstva. Ale to je asi na jiný rozhovor.

Kdo vlastní Volkswagen, je vedlejší – skutečným problémem je závislost na automobilovém průmyslu

Martina: Pokud ti to nevadí, tak já ještě přece jenom zůstanu u automobilového průmyslu, protože ten je pro nás klíčový, a bude možná znamenat velký otřes. Zmínil jsi, že evropská auta nejsou v tuto chvíli konkurenceschopná, protože elektrická, která sem začala ve velkém dovážet Čína, mají mnohem větší dojezd, než na jaký jsme zvyklí, a cenu, za kterou Čína tyto vozy nabízí, Evropa, ale ani Amerika, neumí podlézt. A v této souvislosti se objevují informace o tom, jak velké potíže má právě německý Volkswagen, a jsou tady náznaky, že kolem něj krouží právě Číňané, i když to Volkswagen, s ohledem na svou poměrně složitou vlastnickou strukturu, odmítá. Ale na konci června jsem zaregistrovala, že ekonom Moritz Schularick, prezident Kielského institutu pro světovou ekonomiku, v rozhovoru pro Süddeutsche Zeitung vyslovil provokativní predikci, že Volkswagen bude nakonec pravděpodobně koupen čínským výrobcem automobilů. Ačkoliv se tě ptám jako politologa, tak přeci jenom v tomto případě má politologie s hospodářstvím mnoho společného, protože co by se stalo, kdyby nad někdejším symbolem německého hospodářského zázraku zavládla čínská vlajka?

Petr Drulák: Já toto nepovažuji za nějak zvlášť znepokojivou zprávu. Hlavní problém je, že jsme závislí na automobilovém průmyslu, že jsme závislí na odvětví, které možná nemá budoucnost. To znamená, že základní problém není to, kdo vlastní Volkswagen. Protože dnes vlastní Volkswagen kdo? Je tam Dolní Sasko, jsou tam nějaké americké investiční fondy, jsou tam Katařani, a pak možná ještě nějací další, ale tito jsou viditelní, protože to má politické dopady. A pokud nějaký podíl získají Číňané – nevím, že by Volvo, které před nějakou dobou převzali Číňané, zkrachovalo. Nějak funguje. Ale vlastnictví považuji za sekundární otázku. Pro Němce je to možná velký problém, ale my už jsme beztak vlastněni.

Martina: To ano, ale vzhledem k tomu, že se také velmi často hovoří o tom, že Volkswagen teď žije z toho, co vydělá Škodovka, tak se nás to týká. A týká se to samozřejmě zaměstnanosti, životní úrovně, a to nejenom německé, ale potažmo tím pádem samozřejmě i naší.

Petr Drulák: V tomto smyslu se nás to týká. A já zatím nevidím důvod, proč by se Číňan měl chovat s menší racionalitou, než se chová Němec. Já jsem v posledních letech viděl hodně iracionality v hospodářské politice u Němců, nikoliv u Číňanů. Ale problém je v tom, že my skutečně nemáme zájem na tom, aby naše ekonomika byla tak závislá na automobilovém průmyslu, ať už je to Škoda, nebo cokoliv jiného.

To znamená, že je tady spíš úkol pro hospodářskou politiku, který vidím v diverzifikaci, v podpoře firem, které jsou konečnými výrobci, finálními výrobci. My ještě takové firmy máme. Nemáme jich moc, ale přece jenom v České republice existují firmy, které nejsou jenom dodavateli do automobilek, a tyto firmy musí mít zelenou.

Když se podíváme na to, jak je nastavena hospodářská politika, a různé korporace, různé svazy průmyslu a dopravy a hospodářské komory, to všechno mají v rukou představitelé nadnárodního kapitálu, a jestli oni dneska budou lkát nad tím, že je nevlastní Němci, ale Číňané, tak to je mi upřímně jedno, toto mě fakt nezajímá. Podstatné je, aby tady vznikal český kapitál samostatných firem, které mají vlastní značky, a tyto značky jsou schopny exportovat na zahraniční trhy, a obsluhovat český trh. Toto je úkol pro českou hospodářskou politiku. A pokud by to, že by Volkswagen převzali třeba Číňané, urychlilo tento proces, tak tím líp.

Buď budeme pány svého osudu a postavíme vlastní firmy, nebo se prodáme zahraničnímu kapitálu

Martina: Co myslíš, že by se muselo stát, aby se znovu obnovila hospodářská prosperita, kterou třeba mělo Rakousko-Uhersko prostřednictvím Česka? Když se zamyslíme nad tím, jak dlouhé, letité hovory se vedou třeba o dostavbě jaderné elektrárny Dukovany, a jak se pořád Svaz průmyslu snaží zajistit, aby na tom české firmy vůbec nějak participovaly. Co myslíš, že by se muselo stát, aby…?

Petr Drulák: Tím se zase vracíme ke geopolitické otázce, protože v ekonomice je to samé. Chceme, abychom se na svém osudu podíleli primárně sami, nebo se svěříme někomu jinému? A to je otázka jak politická, tak firemní. Je to tak, že hledáme naši národní prosperitu v tom, že naši firmu dobře prodáme, nebo se necháme zaměstnat u zahraničního investora, nebo se pokusíme – se všemi problémy, riziky a útrapami, a vším, co s tím souvisí – budovat vlastní českou firmu. A toto je jediná možná cesta – budování vlastní firmy. A pokud půjdeme cestou budování vlastních firem, tak věřím, že v tomto Češi obstojí.

Když se podíváme na český um, na naše inženýry, a na tyto schopnosti, tak my nejsme zaostalí, nemáme se z tohoto hlediska čeho bát. Ale je potřeba, aby stát v tomto podal pomocnou ruku a aby tyto firmy aspoň nediskriminoval vůči nadnárodním korporacím. Protože toto dneska stát dělá. Takže toto je základní model: chceme být pány svého osudu, chceme mít své firmy? Nebo se prodáme? A pak je jedno, jestli mluvíme o ekonomice, nebo o geopolitice, kde si pak říkáme, že hledáme nějakého protektora, který nás bude chránit. Ne, my sami se musíme umět chránit.

Martina: Ale podívej se na situaci, ve které naše země je. Když jsme se o tom bavili třeba se známým pivovarníkem Stanislavem Bernardem a ptala jsem se ho, zda by byl v dnešní době schopen vybudovat pivovar, říkal, že v žádném případě. Podívejme se na české farmáře a výrobce, kteří své výrobky dodávají za marginální ceny do obchodních řetězců, které nám ale vůbec nepatří. Co bys s tím teď chtěl udělat?

Petr Drulák: Ale na toto existují řešení, a jsou to jednoduchá řešení. Třeba co se týče supermarketů, tak na to jsou napsány zákony. Mluvil jsem o tom se Zdeňkem Jandejskem a on vysvětloval, že má paragrafované znění zákona, jak uchránit české výrobce, nebo jim pomoct tváří v tvář řetězcům. A dal to politickým představitelům, a ti mu řekli: „Do tohoto nepůjdeme, to je pro nás politicky moc riskantní.“ Proč? Protože zahraniční zájmy si tuto zemi už rozebraly. A samozřejmě Standa Bernard je příklad někoho, kdo vytvořil značku, kdo to prostě dokázal. A jak říkám, jedna z podstatných věcí je, aby jim stát aspoň přestal házet klacky pod nohy, protože nyní tyto malé české výrobce otevřeně diskriminuje. A to proto, že pravidla tady píší korporace, které si to vylobbují.

Všechny svazy obchodu, průmyslu a dopravy, hospodářské komory – to nejsou organizace, které by skutečně bojovaly za české podnikatele. Těmto organizacím, které to mají v rukou, se říkalo „komprádorská buržoazie“, a to jsou v podstatě přisluhovači a slouhové zahraničních investorů. A když tito lidé lobují, když se podílejí na vytváření hospodářské politiky státu, tak to prostě nemůže dobře dopadnout.

Tam jde o to, aby, když se ve vládě objeví lidé na důležitých místech ekonomického rozhodování – především ministerstvo průmyslu a obchodu – šli proti těmto zájmům, aby šli proti těmto nadnárodním zájmům, a pomáhali těm drobným, nebo ne nutně drobným, ale prostě českému kapitálu. To je jejich úkol, ale oni to nedělají.

Maďaři a Poláci dokázali získat banky zpátky, Orbánovi to ale zahraniční banky nezapomněly

Martina: Tady nesdílím tvůj optimismus, že by tato přeměna a transformace byla snadná.

Petr Drulák: Snadné to určitě není, protože lidé, kteří jsou v těchto funkcích, jsou samozřejmě vystaveni obrovským tlakům. Už třeba otázka bank. V okamžiku, kdy se dá kontrola nad bankami zahraničnímu kapitálu, tak banky kontrolují v podstatě celou ekonomiku. Takže první věc je samozřejmě napravit toto. Ale Maďaři a Poláci to dokázali. Tyto země postupovaly stejně hloupě jako Češi, to znamená, že v 90. a nultých letech prodaly větší část svého bankovního sektoru, a pak to získávaly zpátky.

Jeden z důvodů, proč byl Orbán v desátých letech, kdy začínal transformaci, tak démonizován, byly právě banky, protože on zahraniční banky postavil do velmi těžké situace, takže se některé raději stáhly. Ale samozřejmě to pak Orbánovi nemohly zapomenout. Za toto se platí. A samozřejmě, tady není politická síla, která by toto byla schopna dělat. Když se podíváme na naši současnou koalici, která občas ráda mluví o věcech, které jsou správné, tak v okamžiku, když se dostane na skutečná rozhodnutí, tak si spíš zchladí svou regulační zášť na nějakých malých živnostnících, než aby se vrhla na tyto velké hráče.

Martina: Podle tebe v současné koalici není oproti minulé vládě znatelný posun, třeba co se týká snahy o zjednodušení stavebního zákona, a další věci, které by u nás mohly usnadnit podnikání českých firem?

Petr Drulák: V tomto bych fakt vyčkal na výsledky. Oni třeba spoustu věcí říkají správně, tak si počkejme, až se budou moct předvést něčím reálným. Možná je na to příliš brzy po necelém roce vlády, ale když se dívám na věci, které by měly být mnohem snazší, tak je také nedělají. Hospodářsko-ekonomické věci samozřejmě asi trvají, ale věci jako svoboda projevu, to se dá udělat jedním škrtem pera – a nedělají to. Samozřejmě nejsou zélóti, kteří by šli po kriticích, ale všechny paragrafy v této oblasti nechali, a nevypadá to, že by je chtěli měnit.

Martina: Máš na mysli přílepky o službě cizí mocnosti?

Petr Drulák: Třeba, ale je toho víc. My máme několik paragrafů, které jsou naprosto zničující. Tento přílepek o službě cizí velmoci je jasný, ale já považuju za největší zločin – řekněme legální zločin – paragraf o genocidiu, o válečných zločinech. To je strašná věc. To je paragraf, který je napsán tak, že pokud bychom tady měli nějakého skutečně „šikovného“ státního zástupce, tak může pozavírat tisíce lidí. Tisíce přátel Izraele, mimochodem, když už jsme u toho. Protože to, co se odehrává v českých médiích, to je vlastně zlehčování válečných zločinů.

Já si nemyslím, že by tito lidé za to měli jít do vězení, ale v okamžiku, kdy je tady tento paragraf, tak vlastně můžou. Zatím tento paragraf hrozí lidem, kteří nejsou dostatečně protiruští, protože to je paragraf, podle kterého soudili učitelku Bednářovou, to je paragraf, podle kterého soudili Skálu. Oba tyto soudní procesy jsou naprosto nestoudné a neobhajitelné, a dokud tam bude tento paragraf, tak tady nemůžeme mluvit o svobodě slova, o seriózním úsilí o svobodu slova. To je mnohem horší paragraf než ten o spolupráci se zahraniční velmocí.

Je jedno, jestli data o nás sbírá Google, nebo čínský gigant – obojí je stejně špatná zpráva

Martina: Tato tvoje poznámka ve mně vyvolala vzpomínku na tvou zmínku o AI, a o obrovské citlivosti a nebezpečí, které do budoucna mohou vyvolat a vzbudit, ať už nekoordinovaně snímaná data, a také to, že data jsou teď opravdu největším zbožím. A mně se vlastně vybavilo, o čem se v poslední době mluví, že expanze čínských vozů do zahraničí má právě tuto bezpečnostní stránku věci, a dost by mě zajímalo, co si o tom myslíš. Protože například v Izraeli se začali čínských značek zbavovat kvůli podezření, že pokročilé systémy v automobilech mohou sbírat citlivá data, a vlastně sloužit ke špionáži, což pravděpodobně naše mobily položené na stole mohou také, ať jsou jakékoliv provenience. Ale zaznamenala jsem v této souvislosti zprávu, že s omezením čínských vozů se snížila přesnost dopadajících íránských raket. A u nás také platí zákaz vjezdu těchto vozů do chráněných průmyslových areálů, například elektráren či rafinerií. Myslíš si, že toto je další velké nebezpečí, které nás může z čínské strany, a možná nejen z této strany, potkat?

Petr Drulák: Mě stejně znepokojuje, jestli digitalizaci politicky ovládají Číňané, nebo Američané. Já toto považuji v podstatě za rovnocenné hrozby. Takže ano, je to obrovský problém. Ale skutečně nevidím nějakou snahu společnosti se proti tomu bránit, a naopak se stáváme z hlediska digitalizace, a obrovského špiclování, stále zranitelnějšími.

A jestli tím, kdo toto sbírá, je Google, nebo jestli je to nějaký Vaipo, nebo nějaký jiný gigant, tak to je pro mě druhotná otázka. Pro mě je problém, že tady jsou firmy, korporace, které mají schopnost tyto informace shromažďovat, a použít je proti nám. Tohle mě – jako někoho, komu záleží na posilování svrchovanosti – znepokojuje. A neuklidňuje mě, když někdo řekne: „Dobře, nebudou to mít Číňané, budou to mít Američané.“ Já to považuji za stejně špatnou zprávu.

Martina: Pro mě je znepokojivá i představa, že se naše zdravotní data budou digitálně, centrálně registrovat v rámci Evropské unie.

Petr Drulák: Samozřejmě. To jsou všechno trendy, které měly na první pohled všechno usnadnit – usnadnit život, usnadnit správu – ale ve skutečnosti se v tom skrývá totalita, digitální totalita, která se už v některých ohledech začíná naplňovat. To je obrovský problém.

Elita, která nás dovedla do nezáviděníhodného stavu, je pořád příliš silná a sebejistá

Martina: Pojďme se velkým obloukem dostat na začátek, k tomu, čím jsme začali, a mnohokrát jsme to tady už dílčím způsobem pojmenovali, a to, jaké jsou výhledy Evropy pro nejbližší budoucnost? Já tady podotýkám, že jsme tentokrát v našem rozhovoru vynechali obě probíhající války – i tu na Ukrajině, i v Íránu – přestože na evropskou bezpečnost i prosperitu mají nemalý dopad, a možná větší, než jsme ochotni si připustit. Ale to jsou další samostatná témata. Tedy na konci našeho povídání bych chtěla vědět, co bychom měli, nejen jako střední Evropa, ale vlastně jako starý kontinent – pokud vůbec ještě přemýšlíš v této evropské intenci – udělat pro to, aby přestal platit tvůj výrok, který jsem nedávno četla, že Evropa už není domovem svobody a demokracie?

Petr Drulák: Co bychom pro to měli dělat? Z občanského hlediska je to samozřejmě otázka nějaké občanské organizovanosti, vytváření struktur občanské společnosti. A některé tady máme. Příkladem je Svatopluk, příkladem je Společnost pro obranu svobody projevu – tyto struktury tady jsou – alternativní média, jako je Rádio Universum, jako je ABJ, a řada dalších. Takže to jsou asi věci, které jako občané můžeme dělat.

Ale samozřejmě jinak musíme vyčkávat, protože elita, která nás přivedla tam, kam nás přivedla, tedy do nezáviděníhodného stavu, je stále příliš silná, příliš sebejistá, takže je třeba vítat a podporovat každou prasklinu v jejich vládě, ať už je to vývoj ve Francii, v Německu nebo někde jinde. U nás je to samozřejmě složitější, protože v hlavní straně současné koalice jsou spíš anesteziologové, kteří vždycky nějak uklidní veřejné mínění, že to nějak dokážou, že to všechno zařídí, ale ve skutečnosti to pak spíš pokračuje tak jako předtím.

Takže pro mě východiskem je hledání nějaké radikálnější alternativy, která bude schopna skutečně přivést změny – jak říkám, změny režimu – které nás vrátí zpátky k demokracii, které nás vrátí k tomu, že budeme mít kontrolu nad tím, co se kolem nás děje. To je základní smysl – vrátit kontrolu do našich rukou. Když jsme v roce 1989 na náměstích s Martou Kubišovou zpívali, ať se vláda věcí našich vrátí do našich rukou, tak myslím, že to je určitý program, který stojí za to.

Ale to nepůjde tak, že jenom vyměníme figurky na hlavních místech, nebo tam dáme nějaké anesteziology, kteří řeknou, jak všechno změní, a pak je všechno při starém. Takže i určité občanské uvědomění, které se pak promítne do volebního jednání. Prostě pokud lidé budou volit strany establishmentu, tak si pak nemají na co stěžovat, pak mají přesně to, co jim patří.

Martina: Prosím tě, vzhledem k tomu, že situace ve společnosti je nervózní, křehká, napjatá, tak tě pro jistotu nechám uvést na pravou míru tvůj výrok o „radikálnější alternativě“, protože se za tím může skrývat leccos. Tak co jsi měl konkrétně na mysli?

Petr Drulák: Když ve Svatopluku mluvíme o změně režimu, mluvíme o posílení přímé demokracie. Mluvíme o tom, že bychom tady měli mít přechod k poloprezidentskému systému. To znamená radikální, ale samozřejmě ne ve smyslu násilném, ani ne ve smyslu návratu k předchozímu režimu, ale prostě ve smyslu radikální demokracie, která lidem dává možnost rozhodovat sami o sobě a která představuje něco úplně jiného než současný systém, kdy i demokraticky zvolení politici, když se dostanou do rozhodovacích míst, tak zjišťují, že vlastně nemůžou nic moc dělat, protože systém je tak zaběhlý, že se nedá nic měnit. To znamená, ano, změna základních pravidel fungování našeho demokratického systému tak, aby byl skutečně demokratický.

Režim, který vládne v Česku, není vyloženě český – je součástí nadnárodní euroatlantické sítě

Martina: A když říkáš: „I když se radikálnější demokraté dostanou do řídících funkcí, tak zjišťují, že systém je tak zaběhlý, že mají jenom velmi omezenou manévrovací schopnost“, tak tím myslíš, že je zajetý v našich hranicích, v našich kořenech? Nebo že je zajetý právě v Bruselu, a v Evropské unii jako takové?

Petr Drulák: Tyto režimy jsou nadnárodní. Režim, který tady vládne v České republice, není vyloženě český, to je režim, který je součástí sítě, nadnárodní sítě – řekl bych, že stále ještě euroatlantické. To znamená, je tu samozřejmě Brusel, ale pak jsou tu také washingtonské struktury, které třeba sám Trump úplně neovládá, což myslím, že je také celkem zřejmé.

Takže když my o tom mluvíme, tak mluvíme o tom, co se děje u nás, a i v tom se dá dělat mnohem víc, než se zatím dělá. Ale pak jsou tady samozřejmě napojení do bruselských, a euroatlantických struktur. Takže ano, mluvíme o této síti, a proto říkám, že je důležité, co se odehraje v Německu, co se odehraje ve Francii, co se odehraje v těchto zemích. To je pro nás důležité, protože se nás to přímo dotýká.

Martina: A také je důležité, co se pak vlastně stane v rámci takzvaného deep state. Protože když jsi zmínil Trumpa a deep state v Americe, tak víme, že jeho první funkční období bylo v podstatě ve znamení boje s jeho vlastní vládou, s governmentem, protože se ne všichni úředníci vyměnili. A na ochranu a obranu této vlády je potřeba říct, že víme, co se děje, když se na některých ministerstvech ministři dopustí výměny pracovníků. Takže si zase říkám, jestli je šance. Jestli to není jako ve staré písni Ivo Jahelky: „Že se schody nezametou, byť by byly z mramoru, nikdy zdola nahoru.“

Petr Drulák: Je také otázka, jak k tomu politické síly přistupují. Když se podíváme na politické síly současné koalice, tak většina z nich, to znamená ANO, Motoristé, vychází z toho, že pravidla jsou nastavena víceméně dobře a že stačí tam mít dobré lidi. A já myslím, že teď to vidí, když jsou na ministerstvech, jak se jim to daří, když změní jenom politické špičky. Někteří z nich jdou trochu dál, a občas sáhnou do aparátu, a je to v pořádku.

Martina: A na straně opozice se ozve obrovské takzvané „kňů“.

Petr Drulák: A přitom to jsou v podstatě jenom kosmetické věci. A je dobře, že aspoň zkusili něco udělat na Úřadu vlády, na ministerstvu zahraničí. To jsou pozitivní věci. Ale z hlediska toho, co by vyžadovala náprava, to jsou jen kosmetické změny.

Martina: Uvidíme, co bude dále. Mnohokrát jsme si na konci rozhovoru říkali, jak se budeme bavit za rok, za dva, za tři, a přestože už se bavíme několikátý rok, tak na konci vždycky jen povzdechneme: „Uvidíme.“

Petr Drulák: Je to tak.

Martina: Petře Druláku, já ti moc děkuji za rozhovor. Děkuji ti za to, že si nebereš servítky, a za to, že máš odvahu pojmenovávat věci tak, jak je vnímáš na základě zkušeností. Díky moc.

Petr Drulák: Díky, jsem rád, že je tu tento prostor.

Celý rozhovor s politologem Petrem Drulákem o budoucnosti evropského automobilového průmyslu, českém kapitálu, digitální svrchovanosti a svobodě slova si můžete poslechnout v pořadu Kupředu do minulosti na platformě Herohero.
Najdete ho také na našem webu RadioUniversum.cz, na Facebooku a YouTube.
Všem vám, kteří nás podporujete na účtu 1010349016/2700, upřímně děkujeme.
Těšíme se na vás u dalšího vysílání a nezapomeňte: Mějte se hezky a něco pro to dělejte. Nikdo jiný to za nás neudělá.