Evropská unie míří pod taktovkou iracionální ideologie do pekel

Luděk: Vy jste zmínil Green Deal. Jsou slyšet hlasy, které říkají, že Green Deal by mohl být řešením té současné energetické krize. Vidíte to tak?

Zdeněk Hraba: Podle toho, co si pod Green Dealem představujeme. Já si myslím, že pokud by Česká republika měla nějakou paletu energetických zdrojů: jaderné elektrárny, dejme tomu přechodně nutně uhelné elektrárny (paliva, energie vyráběné z uhlí), solární elektrárny – třeba na veřejných budovách (nechť státní správa jede na soláry na státních budovách) –, větrné elektrárny tam, kde dávají smysl… tak si myslím, že tohle je cesta. Určitě si nemyslím, že cestou je zakazovat spalovací motory, že cestou je nakázat všem, co mají dělat, a zaplatit to vytištěním nových peněz – to, co se v Unii prosazovalo jako Green Deal. To znamená ohromné peníze zase nalít do ekonomiky. Protože nakázat lidem jezdit v elektromobilech, ale protože jsou drahé, tak jim na ně přispějeme – a přispějeme jim tak, že vytisknete nové peníze, které vrhneme na trh, což způsobí, opět jenom růst inflace… tudy cesta podle mě nevede.

Luděk: Vy jste zmínil zákaz spalovacích motorů. Jaký je váš pohled na rozhodnutí Evropského parlamentu a Evropské komise, že v roce 2035 skončíme s prodejem aut na spalovací motory?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že je to nesmysl. Žádná technologie se neprosadila tak, že by se zakázala její předchůdkyně: že by císař pán zakázal používání parních strojů, aby se prosadila elektřina, to tak nebylo; že by se zakázaly pevné telefonní linky, aby se prosadili mobilní operátoři, to také nebylo; že by se zakázaly diskety nebo cédéčka, to také nebylo. Tohle je ideologie, která naprosto bortí jakoukoli racionalitu.

Ideologie centra EU začíná vítězit nad racionalitou

Luděk: Já se na to všechno ptám z toho důvodu, aby to nedopadlo tak, jak to kdysi ve svém proslulém výroku řekl ruský premiér Viktor Černomyrdin: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“ Jinými slovy my budeme chudí, budeme deptáni drahotou, stále více rozzuření – a Rusko nadále vítězící a oproti nám relativně v pohodě. Jestli celý celek toho, co nám teď EU předkládá – sankcemi počínaje, Green Dealem konče –, jestli tam ještě vůbec je racionální jádro?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že racionalita se začíná vytrácet, že tam skutečně vítězí ideologie. A možná ani ne ideologie, kterou tam nosí jednotlivé členské státy, ale ideologie centra, které začíná jednat samostatně a prosazovat se, vytvářet si nějakou silnější roli na úkor racionality. A myslím si, že nápady jako třeba přehlasovávání jednotlivých členských států, pokud nesouhlasí, to je cesta do unijních pekel.

Luděk: Na druhou stranu – ono to souvisí s morálkou. Velmi často se teď poukazuje na to, že, řekněme, iracionální chování je motivováno morálním činem. A jak tam vidíte hranici? Není to tak, že teď právě unijní politici drží morálku a její prapor?

Zdeněk Hraba: Tak… někteří ano a někteří drží prapor morálky tak, jak ji chápou oni.

Luděk: To znamená zeleně? Jako třeba Green Deal?

Zdeněk Hraba: To znamená třeba zeleně. Znamená to, že kdokoli si myslí něco jiného a chce žít po svém, tak je tím špatným a není hoden třeba dotací.

Některým státům může paradoxně vysoká inflace vyhovovat

Luděk: My jsme zmínili také Českou národní banku. Odcházející šéf ČNB ještě zdvihl úrokovou sazbu na 7 %. Nezpůsobí takové enormní navýšení pád ekonomiky do recese místo toho, aby to pomohlo inflaci řešit?

Zdeněk Hraba: Já si myslím, že restriktivní monetární politika zvyšování úrokových sazeb – byť nepřímým přes repo sazbu a základní sazbu – je cestou k omezení inflace. Ta politika ČNB je potřeba dát i do kontextu třeba zásahu do kurzu české koruny a podpory českého exportu. Samozřejmě se to projeví i na české inflaci, ale české zboží může být dále exportováno. Pokud by to nedělala, tak české zboží se stane v zahraničí neprodejným a dojde k růstu nezaměstnanosti. My jsme v Evropské unii na tom s nezaměstnaností nejlépe a tady je potřeba si říct – chceme raději vyměnit dvoucifernou inflaci za nezaměstnanost, která vzroste trojnásobně, nebo ne? A potom ta cesta je spíš přes úrokové sazby, omezit poptávku po penězích. Já jsem posledních několik let říkal, že jednou inflace prostě bude muset vzrůst, protože zadluženost jednotlivých států je ohromná, a nejlepším způsobem, jak se zbavit dluhu, je pustit inflaci na vyšší obrátky. Neříkám, že by to bylo záměrné, ale některým státům se to mohlo zdát jako výhodné.

Luděk: Nicméně to v tom případě znamená, že dluh státu zaplatí všichni jeho občané, protože inflace je svým způsobem de facto zdanění…

Zdeněk Hraba: Tak… státní dluh se zaplatí větším výběrem na daních, protože se bude prostě více vybírat, nominálně, a bude nominálně snadnější splácet dluh, který se do roku 2020 – nebo před covidem, tedy tak 2019 – dařilo, byť trochu, snižovat. Od té doby to samozřejmě ustřelilo a nabralo směr exponenciální.

Luděk: A teď mi povězte – co byste poradil lidem, kterým se nyní prodraží hypotéka doslova o tisíce korun? Existuje vůbec z této šlamastiky nějaká cesta ven?

Zdeněk Hraba: Tady bych si nerad hrál na realitního makléře, ale asi jediná cesta je prodloužit dobu splácení tak, aby to ti lidé ustáli. Rady typu tak ať prodají ten dům a koupí si jiný jsou nesmysl. Myslím si, že jediná cesta je dohodnout se s bankou na prodloužení. Samozřejmě že cílová částka naroste, ale bude to snesitelné a půjde to pro ty lidi nějak překonat.

Luděk: To byla střední třída, a teď – vidíte nějakou cestu, jak ochránit před pádem do chudoby, řekněme, nižší střední třídu? Je cesta, kterou teď volí vláda, ta správná? Nebo existuje nějaká jiná?

Zdeněk Hraba: Tento týden Senátem prošel návrh zákona, kterým se zvyšuje rodičovský příspěvek, znesnadňuje podání žádosti o příspěvek na bydlení, pomoc v hmotné nouzi… rozšiřuje se paleta možností úřadů tak, aby se dala poskytnout pomoc většímu počtu lidí při větším počtu událostí. Ta cesta určitě vede přes sociální zákonodárství, to bezesporu, tam stát prostě svoji roli musí plnit. A druhá je cesta jednotlivých společenství, která si pomáhají. A tady se dostáváme mimo roli ekonomickou – spíš do oblasti politické a občanské, té morální. Stát by zkrátka měl podporovat (minimálně verbálně) tvorbu základních lidských skupin, jako jsou rodiny, spolky – to, co vidíme třeba ve Spojených státech. Tam je spolkový život skutečně bohatý, i na českém venkově to tak je. Tam si lidé prostě pomůžou. Neříkám, že to je úkol vlády, ale rozhodně úkolem vlády je podporovat, a ne rozbíjet.

Luděk: A myslíte si, že současná vláda podporuje takovou tvorbu spolků a základní jednotky, to znamená rodin?

Zdeněk Hraba: Myslím si, že je to role jednak vlády a jednak třeba municipalit – podporovat ještě více spolkovou činnost, poskytovat příspěvky, poskytovat třeba prostory na to, aby se měli lidé kde scházet. A podpora rodiny je samozřejmě zásadní. To lze i prostřednictvím zákonů, prostřednictvím právních předpisů, nikoli nabouráváním tradičních schémat a institutů.

Luděk: Teď překročím někam jinam. V současné době politickou scénou hýbe kauza pana Hlubučka, který také kandidoval za STAN, za který jste kandidoval i vy. Jak se koukáte na tuto kauzu? Může to třeba znamenat konec STANu jako hnutí?

Zdeněk Hraba: Konec STANu kauza jako taková znamenat nebude, protože to je kauza byť možná desítek lidí, ale pořád je to omezené množství. A ve STANu jsou dva tisíce a nějaké stovky členů a příznivců, kteří jsou v rámci STANu organizováni. Takže co se týká STANu jako takového, to podle mě jeho konec znamenat nebude, ale nutně dojde v rámci obměny k nějakému ideovému souboji. A tam si myslím, že to určitý vývoj nabrat může. Pokud z toho bude přimknutí až levicovému proudu, tak to bude znamenat možná rozčarování lidí z venkova, kteří svět takhle prostě nevidí.

Luděk: Lze to tedy chápat jako ojedinělý exces? Není to standard ve STANu?

Zdeněk Hraba: Doufám, myslím si a věřím tomu, že ne. Tomu se nevyhne nikdy nikdo, žádná politická strana. Pokud někdo jde do politiky s tím, že bude dosazovat na vlivná místa ve společnostech „své lidi“, tak je to špatně. Cestou je nepřipustit, aby měli jednotliví politici vliv na to, kdo v těch dozorčích radách bude sedět. Mělo by jít o nějaká výběrová řízení širšího rozsahu spíše z oblasti managementu než na doporučení. Tam je otázka, jaké budou komise, které to budou vybírat. Jestli to budou zastupitelstva a bude si tam každý politický subjekt dosazovat své lidi, tak samozřejmě to riziko je podstatě větší, než když to bude nějaké otevřené řízení. Takže tady si myslím, že jak ve státních firmách, tak v municipálních firmách by to mělo být otevřeným řízením.

Luděk: A je reálné v naší legislativě nastavit takové otevřené řízení? Protože teď to tak není, že ano?

Zdeněk Hraba: Teď to tak je – tam, kde jsou nominováni lidi za stát. Minimálně by to tak mělo být; oslovení manažeři. To vím, protože jsem podával pozměňovací návrh. Protože se to týkalo jenom lidí, kteří se mohli přihlásit, a ne těch, co jsou aktuálně zaměstnaní. Což je samozřejmě nesmysl, protože pokud chcete kvalitního manažera, tak ho většinou najdete spíš zaměstnaného než nezaměstnaného. Takže teď by to na úrovni státních podniků mělo fungovat. Je to light zákon – není to přísně nakázáno, ale myslím, že tady je nakročeno dobrým směrem.

Mé další působení ve STAN bude záviset na výsledku celostátního sněmu

Luděk: A když to vezmu jako celek – má STAN stále vaši důvěru? Vaši osobní důvěru?

Zdeněk Hraba: Moji osobní důvěru… Tak já teď ještě za STAN kandiduji v komunálních volbách, jsme tedy sdružení nezávislých a STANu. Uvidím, jak bude probíhat celostátní červencový sněm, respektive jaký bude jeho výsledek, zda nastane, nebo nenastane nějaká kontroverze mezi jednotlivými viděními světa. Do téhle doby STAN fungoval jako společenství lidí se širokým ideologickým zaměřením – s tím, že tím primárním byly kvetoucí obce, když to zjednoduším. Ale pokud se to začne formovat do nějakého ideologického směru, tak na rovinu říkám, že woke směr, kupředu progresivní levá, pro mě není.

Luděk: Moje další otázka k tomu směřovala – jestli se chystáte v nadcházejících podzimních volbách kandidovat právě za STAN? A jestli správně chápu, tak to, co říkáte, je – „Ještě se rozmyslím, rozhodnu se.“

Zdeněk Hraba: Takhle: jsem nominován STANem, to zůstane pevně. Já takhle z kandidátky utíkat nebudu. Budu nominován za STAN. Včera jsme koneckonců podali kandidátku na úřad, kde jsem nominován STANem, takže na tom se nic změnit ani už nedá. Ale jaké bude další směřování STANu, to ještě uvidím.

Luděk: A neobáváte se toho, že není až tak podstatné směřování STANu jako spíš to, že STAN vnímali lidé jako to čisté, nezkorumpované hnutí, které právě teď dostalo brutální zásah tím, co se stalo?

Zdeněk Hraba: Může to výrazně poškodit… Myslím si, že spíš ve velkých městech, kde lidé ty kandidáty neznají. V menších obcích do dvaceti třiceti tisíc obyvatel, menší města a menší okresní města, tak tam bude podle mě rozhodovat důvěra v toho jednotlivého konkrétního člověka, kterého lidi poznávají, potkávají na ulici, znají jeho názory.

Luděk: Samozřejmě osobní znalost je bezpochyby klíčová. Já se vrátím ještě zpátky k Ukrajině, ale z trochu jiného pohledu. Je Česká republika poté, co vyvezla, řekněme, hromadu zbraní na Ukrajinu, ještě schopna nějaké samostatné obrany? Nepřehnali jsme to s tím vývozem?

Zdeněk Hraba: Já nevím, kolik bylo vyvezeno… Pokud byly vyvezeny staré, řekněme vyřazované věci, tak se to asi obranyschopnosti České republiky nějak nedotkne. Na druhou stranu – početně ta armáda není koncipovaná na samostatnou obranu, to možná bylo naposledy v osmatřicátém, kdy by to naše armáda vydržela možná týdny; respektive myslím si, že by ani k válce nedošlo, kdyby deklarovala ochotu bránit Československo, že by to Německo prostě nezkusilo. Naposledy to podle mě bylo tedy v tom osmatřicátém. Potom schopnost samostatné bojové akce během socialistického Československa – samozřejmě tam byla početná armáda, ale spíše záložáků než profesionálních vojáků. A v dnešní době je to systém začleněný do Severoatlantické aliance, kde se jednotlivé typy vojsk doplňují. Takže pokud je otázka na samostatnou obranyschopnost země, tak to si myslím, že o tom není možné při početních stavech české armády mluvit.

Luděk: Když to vezmeme jako celek, kroky naší vlády – stojíte plně za nimi, nebo byste některé věci vy sám třeba řešil jinak?

Zdeněk Hraba: Já jsem slyšel v projevu pana premiéra, že se dojednávaly dodávky zbraní už před válkou, což mě, přiznám se, překvapilo. Tam bych asi jednal jinak.

Orbánův plot nebyl zase tak špatným řešením

Luděk: S Ukrajinou také souvisí uprchlická krize. Tentokrát není z Afriky, je tedy z Ukrajiny, ale protože bude pravděpodobně nedostatek obilí, tak to nemusí být jenom z Ukrajiny, a zase začnou do Evropy plynout davy z Afriky. Jak to vnímáte? Existuje nějaké řešení?

Zdeněk Hraba: Určitě ano. Posílení vnějších hranic Evropské unie, a prostě je sem nepustit, skutečně nepustit. Zneužívání pomoci uprchlíkům některými nevládními organizacemi – byť možná placenými z veřejných prostředků –, tak tomu zamezit podle mého názoru možné není. Je tedy namístě důsledná obrana vnějších hranic Evropské unie přes Frontex a přes jednotlivé členské státy, armády. Tam by si měly podle mě jednotlivé členské státy poskytnout pomoc tak, aby se ta vnější hranice ubránila. Znám situaci na Balkáně, kde naši vojáci – nebo policisté – hlídali hranici maďarskou, tedy vnější, a chorvatskou. Tam docházelo k tomu, že prostě ty uprchlíky pochytali a vrátili je zpátky. Některé chytli i třikrát za noc. Takže tam je potřeba to maximálně posílit. A myslím si, že plot, tak jak ho postavil Viktor Orbán, nebyl úplně špatným řešením.

Luděk: V souvislosti s konfliktem na Ukrajině velmi často také zaznívá pojem hybridní válka a s tím pojem dezinformace. Vy sám jste se dezinformacím také do nějaké míry věnoval. Jak byste charakterizoval pojem dezinformace v současné době? Protože to už je tak zprofanované slovo, že už se možná vytratil pojem toho slova.

Zdeněk Hraba: To máte pravdu. Podle mě se vytratil pojem. Rozdíl mezi hoaxem, tedy skutečnou lží, která je šířená dezinformací, která má třeba pravdivý základ, ale je sdělená v nějakém kontextu, jenž je zavádějící – úmyslně zavádějící. Tam je problém u těchto činů vůbec klasifikovat, co je, co není dezinformace. I při omezených možnostech si informace zjišťovat se na nás denně valí protichůdné informace; a tam se člověk musí rozhodovat spíše na základě toho, co je pravděpodobněji reálné než to druhé.

Luděk: V souvislosti s válečným konfliktem také vláda doporučila CZ.NICu vypnutí některých webů. To tak učinilo. Jaký je váš pohled na tento krok? Vás jako člověka práva?

Zdeněk Hraba: Že to nebyl žádný právní akt, bylo to doporučení – a nevím, jak naléhavé, kulantně řečeno. Nicméně ten provozovatel vyhověl tomuto doporučení, podle mého názoru běží žaloby na to, že to bylo v rozporu se smlouvami, a co se týká efektů, které si od toho možná někdo sliboval, tak podle mě to udělalo přesný opak. Protože v českém prostředí co je zakázáno, co je množeno na cyklostylu celá desetiletí, tak bylo bráno jako jasná informace… Já osobně se spíš řídím tím, že si ten text přečtu, a pokud tam najdu slovíčka, která jsou podle mého názoru podezřelá nebo příliš emotivní, tak zpozorním. Samozřejmě pokud je ten text psán odborně, tak to nejsem schopen poznat, jestli to je, nebo není pravda. Ale ono se to většinou pozná na textu, protože jeho autor ujede – ať už na jednu, nebo na druhou stranu – nějakým emotivním slovíčkem, popíchne si druhou stranu a oznámkuje ji, onálepkuje, tak tam už je třeba zpozornět.

Luděk: A podle vašeho mínění – jednalo se o dezinformační weby, nebo spíše o weby s jiným názorovým proudem než je vládní linka?

Zdeněk Hraba: Jak které. Já je nechci jmenovat. Některé weby jsem četl, ale čím dál tím méně, protože to skutečně začínalo nabírat dryáčnický směr, kdy se to už nedalo pomalu číst – zesměšňování jména, napadání názorových protivníků… Některé weby vypadaly poměrně racionálně, ty informace měly možná nějaký základ – nevím, do jaké míry zase byl ten základ upraven k tomu zadání nebo tomu, jak tu informaci sdělit. Takže šlo o různou paletu webů, některé byly až směšné, některé byly podle mě docela dobrým zdrojem minimálně toho zapochybovat o tom, kde je vlastně pravda.

Ve výběru informací by lidem měla být dopřána maximální svoboda

Luděk: V této souvislosti je zajímavý postup třeba britské vlády, která k žádnému takovému kroku nepřistoupila; ona dokonce k tomu nepřistoupila ani během 2. světové války, tam německé vysílání bylo možné zcela veřejně poslouchat. Neměla by být demokracie schopna sama oddělit to zrno od plev?

Zdeněk Hraba: Určitě ano. Já si myslím, že tady je potřeba dát lidem maximální svobodu si vybrat, jaké informace budou konzumovat. Ony většinou ty informace lidi neovlivní. Ti lidé si vybírají informace takové, jaké se jim líbí a jaké konvenují s jejich pohledem na svět. Takže myslím si, že tady je problém z druhé strany.

Luděk: A jakým způsobem ochránit svobodu slova a nezabřednout do bahna propagandy? Vždyť svoboda slova by měla primárně právě chránit, řekněme, odlišné názorové proudy, ty menší – to by měl být účel svobody slova.

Zdeněk Hraba: Určitě maximální svoboda publikovat, maximální svoboda toho sdělovat své názory a samozřejmě úlohou třeba veřejnoprávních médií by mělo být dávat jednotlivé názorové proudy do střetu tak, aby obhajovaly svá stanoviska – samozřejmě s ohledem na to, jak početná třeba jsou. Ale i ty minoritní směry by měly mít možnost promluvit, říct svůj názor a třeba ho obhájit. A třeba ho i neobhájit, ale ta možnost by tam asi být měla. No – určitě by tam být měla.

Luděk: Jak v této souvislosti vnímáte úvahy současného ministra spravedlnosti v jeho snaze o zavedení zákona proti dezinformacím podobného, jako je na Slovensku? Je to prospěšný krok, nebo výsledkem bude spíše cenzura jako za bolševika?

Zdeněk Hraba: Já ten věcný záměr neznám, na základě jakých parametrů by to mělo být dosaženo. Ale zase z pohledu práva – dokazování, co je, a co není dezinformace, je velmi obtížné; kde je ta hranice, která už je trestná, a kde je to jenom projev názoru. Kde to je názor, a kde už je to úmysl sdělit nějakou lživou informaci a ovlivnit. Takže tam je to podle mě velmi složitá záležitost, pokud to nemá být pouze paušální trestání. A to, doufám, že není.

Luděk: Pane senátore, děkuji vám za dnešní rozhovor, byl výborný.

Zdeněk Hraba: Děkuji za pozvání.